Anna Fixová: Ulice mi vzala trochu soukromí

Kuba>

Při čem jsem tě, Anno, právě vyrušil?
Právě jsem v Děčíně na divadelním work­-shopu pro amatérské režiséry, kde s kamarády působíme jako figuranti. Je to kurz statické režie – oni na nás zkoušejí úryvky z různých klasických textů a jako by nás „režírují“.

Jsi hlavně divadelní herečka, ale většina lidí tě spíš než „z prken“ zná z televizního seriálu Ulice. Není ti to někdy trochu líto?
Občas mě to mrzí. Doba je taková, že lidi dnes do divadel moc nechodí. O naší organizaci se mnoho neví, navíc nemáme peníze na reklamu a propagaci, takže naše divadlo funguje tak, že koho si pozveme, ten přijde. Málokdy dorazí někdo „z venku“. Já si nicméně na Ulici vůbec nemůžu stěžovat, jsem za ni vděčná – hlavně za příležitost a také, co si budeme povídat, za finanční zajištění, s kterým u divadla moc počítat nemůžu. Nemám totiž nikde stálé angažmá, takže za představení dostávám minimální částky.

Taková obligátní otázka: Co ti Ulice dala a vzala?
Rozhodně mi dala hrozně moc. Jak jsem už říkala, hlavně je to pro mě příležitost. Setkala jsem se s vynikajícími herci, se kterými bych se na jevišti potkala asi těžko. Dále je tu práce s různými režiséry, hodně jsem se toho naučila. Člověk pořád něco objevuje. Pořád mě ta práce baví, takže v tom asi zatím vidím jen klady... A jestli mi něco vzala, tak dejme tomu malinko soukromí, ale v tom se s našimi celebritami nemůžu srovnávat.

Co třeba čas?
Akorát to vstávání je někdy těžký, ale to by asi řekl každý. Jinak to je docela v pohodě, nám divadelním hercům vycházejí naštěstí vstříc, co se týče zkoušek a představení.

Jen tak pro představu, v kolik hodin musí seriálový herec vstávat?
Jak kdy. Nejdřív, kdy jsem měla nástup, bylo půl páté ráno. To jsem vstávala ve čtyři. Ale to je výjimečná situace.

Dá se to zvládnout?
Jasně že se to dá. Když má člověk ráno natáčení, pak od desíti zkoušku, pak znovu natáčení a večer představení, tak je jasné, že je pak unavenej.

Co vlastně děláš, když zrovna netočíš nebo nehraješ v divadle?
Teď jsem se zaměřila na jazyky, učím se angličtinu a francouzštinu, chodím zpívat, tancovat, hrozně ráda fotím. To jsou moje koníčky, většina je spojená s uměním.

Zpívat? Do sboru, nebo snad s kapelou?
Ne, chodím sama na hodiny zpěvu. Ne že bych se chtěla stát zpěvačkou, ale myslím, že k divadlu tyhle věci okolo patří.

Jaké problémy, které tvoje postava Monika v seriálu Ulice řeší, jsou ti blízké?
Mám pocit, že s Monikou moc společného nemám. Ale stejně jako ona jsem v životě řešila chlapy, rodinu... Ona je taková normální holka.

Ty chlapy máš momentálně vyřešené?
Samozřejmě, už rok mám přítele.

Rok, to znamená, že to ještě nevypadá na prstýnek, plánování společné budoucnosti a tak podobně?
Tohle zrovna já vůbec neřeším, jsem člověk, který žije přítomností a vůbec netuší, co bude zítra (smích).

Říkala jsi, že jsi kvůli Ulici přišla o soukromí. Jak se to přesně projevuje?
Například už nevyhledávám veřejná místa, jako jsou například koupaliště, protože už mě hodně lidí pozná a občas jsou netaktní. Někdy jsou příjemní, ale už poslední dobou nějak nemůžu jen tak přijít na koupák a rozvalit se tam s knížkou.

Nechceš tedy, aby tě někdo viděl v plavkách?
To mi zrovna vůbec nevadí. Spíš mi vadí, že nemůžu v klidu odpočívat.

Proč se zrovna na tohle ptám. Narazil jsem totiž na jeden článek v bulváru, kde se píše o herečkách z Ulice, které mají problém s váhou a trápí je jo-jo efekt. Je tam o tobě také zmínka...
To je přesně důvod, proč mám s bulvárem špatné zkušenosti. Dělali jsme se spolužáky takový vtipný videorozhovor o jedné charitativní módní přehlídce. Pak sice nikde nevyšel článek o tom, proč to bylo a pro jakou charitu to bylo, všude o nás jen psali, že jsme tlustý. Nikdo se ani nezmínil o tom, že jsme chtěli pomoct.

Ty a tlustá? To určitě ne.
Já tohle neřeším, ale mrzelo mě, že bulvár vůbec nezajímá, že to bylo pro dobročinné účely...

Na tom videu říkáš, že máš „mindrák ze svého zadku"? Znamená to, že to tak úplně není?
My jsme si tam všichni dělali spíš legraci, bohužel to někteří nepochopili...

Dobře. Přesto, neměla jsi někdy období diet?
Myslím, že asi jako každá holka jsem tohle už někdy nějak uchopila, ale rozhodně jsem to nijak příliš nehrotila (smích).

Mluvila jsi o jazycích a o zpívání. Co takhle nějaký sport?
No... Celá moje rodina je značně nesportovně založená. Já jsem ale teď například začala jezdit na kolečkových bruslích. Když chci sportovat, tak ne proto, že musím zhubnout, ale musí mě to bavit. Ráda tancuju a taky ráda hraju šachy. To je přece taky sport.

Co tě čeká v nejbližší budoucnosti?
Momentálně zkouším se svým divadelním sdružením hru Pan Kolpert na malé scéně Divadla Pod Palmovkou, bude mít pre­miéru 27. listopadu.

Co ty a večírky?
Mám ráda posezení, ale spíš chodím se svými blízkými kamarády. Nevyhledávám večírky typické pro bulvár a pro novináře, to mě nebaví. Ale jsem noční tvor.

Na ty jsem se ale vlastně neptal...
Jestli žiju nočním životem? Ano. Tedy spíš občas. Ale jak říkám, spíš jdu někam posedět než třeba na diskotéku.

(Jan Martinek, Spy)

www.super.cz