Archiv článků... duben 2011

05.05.2011 16:08

Škárka a Kočí zazářili v populárním seriálu Ulice

Obrázek “http://cms.parlamentnilisty.cz/content/images/0/12983972.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Rebelující exposlanci Věcí veřejných Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí svými počiny zaujali dokonce i seriálové tvůrce. Jejich jméno se tak dostalo i do populárního seriálu Ulice, který sleduje v tyto dny v podvečer více než milion sto tisíc diváků.

Příjemný podvečerní seriál, který v mnoha domácnostech patří k běžnému koloritu všedních dnů, ve čtvrtek vedle nových epizod ze životů hlavních protagonistů, přinesl překvapivě i něco z aktuálního politického dění. Postava Lumíra Nykla, který hraje v seriálu starostu, byla před rozhovorem s novinářkou varována svým poradcem, aby byl ostražitý. "Vždyť víš, co se teď děje s těmi novináři. Nahrávají tě, i když tvrdí, že ne. Podívej, jak dopadl Škárka. Ta redaktorka si klidně dala nahrávací zařízení do podprsenky," varoval starostu Nykla jeho poradce a připomněl také nahrávku, na kterou "dojela" i Kristýna Kočí.

Lumír Nykl se tak ocitl v situaci, kdy novinářce, se kterou dělal rozhovor, místo odpovědí jen ve strachu a obavách koukal za výstřih, což se samozřejmě neobešlo bez následného trapasu. Každopádně se ukázalo, že novinářka Nykla rozhodně nenahrávala, právě tak, jak mu řekla.

"Obraz, ve kterém reagujeme na kauzu odposlechů, který byl tento čtvrtek 28. dubna odvysílán, se točil jen o šest dnů dříve - 22. dubna. Není to však obvyklé. Díly, které se na obrazovce vždy objeví, bývají pravidelně předtáčeny s dvouměsíčním předstihem," prozradila pro ParlamentníListy.cz mluvčí seriálu Eva Měšťáková.

Důvodem, proč se autoři scénáře seriálu rozhodli tuto záležitost do děje zakomponovat, nebylo prý nic mimořádného. "Je to jednoduché. Diváci velmi pozitivně reagují a oceňují aktuálnost Ulice. A tak vědí, že sváteční dny hrajeme přímo ve sváteční dny, pondělí je vždy v Ulici pondělí. Témata jako Sazka, tragické události v Japonsku a nyní médii prezentovaná kauza odposlechů byla proto jen další výzvou skvělých scénáristů Ulice. Zvažovali jsme dokonce i zapracování tématu královské svatby ve Velké Británii," doplnila dále Měšťáková.

Zdůraznila, že ač je seriál o běžných životních příbězích, ve kterých si každý může najít ten svůj, politické téma není v Ulici žádným nováčkem. "Reakce diváků jsou pro nás důležité a víme, že je zajímají nejen společenská témata, ale samozřejmě i politika, která plní první stránky médií. Aktuální téma odposlechů vnímají diváci jako porušení společenského principu, kdy někdo bez vědomí nahrává druhého," popsala ParlamentnímListům.cz Eva Měšťáková.

Dodala, že i herci vítají adrenalinové výzvy, a tak prý i když dostanou nový scénář dvě hodiny před natáčením, je to i pro ně zpestření a užívají si to. "Baví je hrát něco, co se opírá o uvěřitelnou situaci," shrnuje pro redakci Měšťáková.

Seriál Ulice reaguje na společenská i politická témata častěji. Dlouhou dobu například sledoval příběh oběti stalkingu, který se v naší společnosti rozrůstá. Mluvčí seriálu proto slíbila, že se diváci tedy mohou nechat překvapit, co jim scénáristé přinesou příště.

V jiném seriálu TV NOVA Ordinace v Růžové zahradě si dokonce epizodní roli zahrál v jednom z dílů Miloslav Ludvík (ČSSD) - v té době ředitel Fakultní nemocnice v Motole, nyní nový šéf dozorčí rady Dopravního podniku.

FotoKoláž: hns

Autor: Alena Hechtová

parlamentnilisty.cz

Admin Kuba / 2.5. 2011 /


 

Herec Bořivoj Navrátil: »Všechno to jde do háje...«

Obrázek “http://img.ahaonline.cz/img/18/article/870263_borivoj-navratil.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Herec Bořivoj Navrátil (77) je oblíbený nejen pro osobité ztvárnění bezpočtu svých fi lmových i divadelních rolí, ale především proto, jak již 14 měsíců s odhodláním a neutichající jiskrou v oku bojuje se zákeřnou rakovinou tlustého střeva.

Při našem rozhovoru, kdy jsme spolu zhlédli jeho návrat na obrazovky v seriálu Ulice, jako správný herec střídal jednu emoci za druhou. Smutek, dojetí, zoufalství, bolest, ale i smích – hrané to ale bohužel nebylo. V tomto těžkém období to s ním totiž je jako na houpačce.

„Nejlíp mi je těsně před chemoterapií, kterou mám každé dva týdny. Těsně po ní je mi ale moc zle,“ povzdychl si Navrátil, který se rozpovídal nejen o náročné léčbě, ale zavzpomínal i na své rodiče, kteří zemřeli, když byl teprve tříletý hošík.

ZASE V ULICI

Pane Navrátile, sledujete Ulici, i když v ní nehrajete?

„Průběžně ne, ale teď, když jsem nemocný, tak se i chvilkama dívám. Ale sleduju spíš jiné věci.“

Které?

„Teď je ta detektivka s tou naší vládou...“

S jakými pocity jste zatím své poslední scény Ulice natáčel?

„Neptejte se, s pocity velmi... Tedy...“ (dlouze se odmlčí a tváří se smutně)

Tak jaké bylo samotné natáčení?

„Natáčení bylo prima, vrátil jsem se tam po dlouhé době, na kolegy jsem se moc těšil. Jen ten motiv natáčení byl... (opět se odmlčí) Já jsem na tom byl hodně špatně. Počítali jsme se tím, že... no... (další odmlka) Že když se se mnou něco přihodí, tak by ta má postava neměla skončit do ztracena. Chci tedy vyseknout poklonu dramaturgům, kteří to vymysleli doslova šalamounsky.“

Jak to s vámi coby kapitánem Bařinkou dopadne? Budete zas točit?

„Ebděbděbdě! Vy chcete, ať řeknu: »Vrah je zahradník!«. To se uvidí, jen si počkejte!“ (smích)

Jsem ráda, že se usmíváte. Jak se dnes cítíte? Vypadáte totiž o mnoho líp.(Podívá se na mě, jako bych něco provedla.) Řekla jsem něco špatně?

„Noo, zrcadlo mi řeklo, že Sněhurka je hezčí. (nesměle se usmívá) Nerad to říkám, ale necítím se zrovna dvakrát nejlépe. Cítím se velmi slabě, hubnu, a to jsou takové symptomy...“ (opět dlouze dumá)

Před chvílí jste mi ale říkal, že se vždy po chemoterapii cítíte mizerně, ale že je to pak za pár dní lepší a nejlépe vám je těsně před ní. Že je to »jen« cyklus léčby, který se opakuje. Je vám tedy zle, protože jste dnes byl na chemoterapii, ale zas vám pak bude lépe?

„Vzhledem k tomu, že se ten cyklus opakuje už sedmadvacetkrát, tak to má i jiné kvalitativní hodnoty. Snáším to hůř.“

Ale vy jste vždycky tak optimisticky naladěn, a to také moc pomáhá.

„Co mi zbývá? Jenže jak dlouho to vyladění vydrží?“

Doufám, že dlouho, a že ještě máte sílu bojovat.

„Já se snažím a páni doktoři také, ale dál už je to jen na Pánubohu.“

SMRT RODIČŮ

Co je nyní vaší nejoblíbenější činností, kterou vám zdravotní stav dovoluje?

„I s tímhle hlasem, o který jsem přišel, namlouvám pro nevidomé knihu Otakara Vávry »Mých sto let«. Jsou to vlastně dějiny kinematografie i tohoto státu. On odmalička pracoval a pracoval, jen aby mohl točit filmy. Je to zakladatel filmu jako umělecké kategorie, protože do té doby tomu bylo jinak.“

Vy jste také odmalička pracoval na tom, abyste byl hercem?

„Odjakživa, co si sám pamatuju, tomu tak bylo.“

Byl jste spíš tím třídním klaunem, anebo zamyšlené dítko? Kdy jste se rozhodl být hercem?

„Klaunem jsem nebyl. Je to moje dedukce, možná umělá, ale bylo to tím, že mě v pěti letech vzali na představení Zlatovlásky a ta se mi moc líbila. Ačkoliv mi bylo divné, že je postarší a vlasy nemá zlaté. (smích) Ale měla je sčesané à la Božena Němcová, čímž mi připomínala moji maminku, která krátce předtím zemřela.“

Kolik vám bylo let, když umřela?

„Mně tři roky, bratrovi Jiřímu šest let. Maminka zemřela na tuberkulózu, když jí bylo dvaatřicet, a tatínek si vzal život o rok později. Neunesl ztrátu maminky. Nicméně pod nátlakem okolí, že musí dětem přivést druhou maminku, se oženil. Všichni radili, že musí být bohatá a mít vztah k dětem. Jenže sňatek z rozumu se nepovedl a tatínek se měsíc po svatbě zastřelil. Ale byl srpen 1938 a jako významný činitel města by jistě koncentráku neušel.“

Kdo vám pak poskytl rodinné zázemí? Kdo se o vás staral?

„Paní, která si tatínka vzala, v den pohřbu odjela ke svým rodičům a už jsme ji nikdy neviděli. Ujala se nás po všelijakých peripetiích tatínkova sestra Marie s manželem a plně nám nahradili rodiče.“

Byl jste sice maličký, ale jak na rodiče vzpomínáte?

„To jsem se dozvěděl až po letech, ale tatínek byl ve svém velmi mladém věku prokurista u firmy na výrobu motorů hnacích strojů Lorenz. Byla to evropsky renomovaná společnost někdy i s dvanácti sty zaměstnanci. K této funkci náležela vila s krásnou velkou zahradou v areálu továrny a my tam s bratrem zažili nejedno dobrodružství. Ze všeho luxusu mě ale nejvíce okouzlil starý vrátný, který mě bral na kontroly areálu a dokonce mě nechal i ťukat na psacím stroji.“ (smích)

Máte nějakou konkrétní vzpomínku i na maminku a tatínka?

„Těch je velice málo, ale nedávno jsem o tom napsal celou knihu.“ (vyndává z police svou knihu)

Proč jste na přebalu s ježkem v kleci? Milujete Rychlé šípy?

„Ano, miluju. Rychlé šípy jsou moje dětství a dospívání. Nedávno mě zastavil jeden pán, a byl to Jindra Hujer z prvního Foglarova klubu, podle kterého to napsal. On mě pak zval na setkání foglarovců a já tam šel.“

Jaké to bylo?

„Byli tam samí století pánové a zdravili se, jako za mlada: »Ahoj Jitřenko, nazdar Ježku«.“ (smích)

Jakou přezdívku jste měl vy?

„Ve skautu mi říkali Cicero.“

Co vás nejvíce dobíjí energií?

„Styk s mladými kolegy, kteří na mě nezapomínají a navštěvují mě. Ale především moje děti, vnoučata. Teď už je to s časem problematické. Nikolka študuje třetím rokem medicínu a Kryštof maturuje. A můj syn Kryštof nás má všechny na starosti a neví, kam dřív skočit.“

Jak si představujete svůj ideální den?

(dlouze přemýšlí) „Nic mě nebolí a jsem o padesát let mladší.“ (smích)

NA ONKOLOGII

Svým odhodláním bojovat jste pro spoustu lidí vzorem. Máte od fanoušků nějakou zpětnou vazbu?

„Když jdu po ulici, tak mě zastavují lidi a říkají mi: »Držíme vám palce.« Než jsem si na to zvykl, tak jsem se vždycky hrozně lekl, co jsem provedl. (smích) Je spousta lidí, kteří se s tou nemocí perou jako já. Vidím, jak ta nemoc pokračuje, co ti lidé zkusí, než je to dorazí. Já už na onkologii chodím jako domů.“

Jak tam vaše léčba probíhá?

„Organizují to tak, že spolu pohromadě jsou lidé, kteří jsou ve stejné fázi nemoci, aby neviděli ten ošklivý konec, to další stadium, což je tristní. Mám kliku, že mě dávají na pokoj se skvělým chlapíkem. On je chlap jak hora. A je hrozně fajn, je s ním sranda. Povídáme si veselé věci a vedle se dějou příšerné věci. Znám všechna ta stadia, nic pěkného. Ale když vyjdu odtamtud, kde vidím ty hrůzy, tak jsem rád, že můžu na to sluníčko jít. Zatím.“

Chodíte stále na jarní procházky?

„Snažím se, ale moc toho nesvedu. Už ani chodit moc nemůžu. Hubnu, mám slabé nohy. Všechno to jde do háje.“

Ale my jsme se potkali naposledy v Celetné na Valentýna a přijde mi, že jste se nezměnil?

„Vy si to tak hezky pamatujete. (usmívá se, ale rázem zesmutní) Jenže to už je hodně dlouho, obzvlášť s touhle nemocí. Čas běží rychleji v tom smyslu, že se vše mění ze dne na den. Tak doufám, že nám to s mým spolupacientem snad ještě chvilku vydrží. Protože člověk nikdy neví. Jednou tam přišel chlap jak hora, samý svaly, sportovec. Ale za tři týdny byl pryč. A jednou mi povídal: »Prosím vás, řekněte mi, v kterém okamžiku mám spáchat sebevraždu. Já vím, že končím, ale nechci ty konce, které tady vidím.« No a teď, babo raď.“

Vy jste někdy o sebevraždě přemýšlel?

„Samozřejmě. Troufnu si tvrdit, že každý pacient na onom oddělení o ní velice intenzivně přemýšlí, když vidí tu hrůzu kolem. Vzhledem k tomu, že sebevraždu spáchal můj tatínek, posléze jeho bratr a jedna ze sester, rád bych toto rodinné prokletí prolomil a tento luxus si odpustím.“

V čem všem vás nemoc omezuje? Co třeba nesmíte jíst?

„Ta omezení rostou geometrickou řadou. Člověk je vyřazený z normální společnosti. Nemůžu mezi lidi kvůli oslabené imunitě. Nemůžu se stravovat v hospodě. Nemůžu spoustu věcí. Třeba ani své milované kafe. Skoro nic.“

Změnily se vám po chemoterapii chutě?

„Ani ne. Dokonce mám léky, které mi zvyšují chuť k jídlu, ale mám už čtyřicet let nemocný žaludek. A po operacích a chemoterapiích se z žaludku stala věc, která nepřijímá, takže jím jen po troškách. Mám s tím problém.“

Co vám ještě dělá problémy?

„Já jak jsem teď pomatený a zdrogovaný těma chemoterapiema, tak chodím třeba na koncert, který bude až za měsíc. Jedna blbost vedle druhé. (smích) Nejvíc se děsím toho, jak na dveře nenápadně ťuká stařecká demence, ale ještě jsem jí naštěstí neotevřel.“ (smích)

Jak vznikal rozhovor

Když jsem ve středu po nepříliš záživné přednášce o ocelových konstrukcích v dešti a ukrutném větru šla na návštěvu k panu Navrátilovi, bylo mi doslova churavo a nic se mi nechtělo. Jakmile mi ale otevřel dveře, pevně mi stiskl ruku a usmál se na mě, jako by se vše rozsvítilo a zahřálo mě u srdce. Naposledy jsme se náhodou potkali na Valentýna, kdy si oblíbený kapitán Bařinka vychutnával jarní procházku a byl usměvavý. Ačkoliv na mě na první pohled působil stejně jako tehdy, změnilo se mnohé.

„To už jsou dva měsíce, s touto nemocí to je dlouhá doba,“ povzdychl si a mě mrzelo, že byl chvílemi tak smutný, až se dlouze odmlčel a z jeho očí vyzařovala bolest. Ale obdivuji ho, jak tváří v tvář smrti bojuje a snaží se užívat si vzácné chvíle, kdy se cítí lépe. V jeho bytě, který zdobí mimo jiné i obraz a kresba jeho osoby, jsme se spolu podívali na Ulici, kam se po skoro roční pauze vrátil.

„Chci vidět výsledek, točilo se to totiž už v září,“ vysvětloval Navrátil, který se jinak na televizi moc nedívá. Svůj zbývající čas si totiž chce užít hodnotněji a já doufám, že to po přečtení tohoto rozhovoru budete chtít i vy.

Aha! Víte, že...

Pro hru Ze života hmyzu v roce 1958 si na přání režiséra Miroslava Macháčka nechal oholit hlavu, vlasy mu pak již nenarostly a holá lebka se stala jedním z charakteristických znaků jeho herecké osobnosti.

Při natáčení filmu Sagarmatha (1988) v Himálaji dostal vysokohorskou nemoc, točilo se totiž v autentických podmínkách základního tábora v nadmořské výšce 2600 metrů. Pětapadesátiletý herec kvůli otoku plic málem zemřel, po riskantním zásahu expedičních lékařů se jen s největším vypětím sil celých třináct dní dostával zpátky do civilizace a dalších šest měsíců čelil vážným zdravotním potížím.

Autor: Nikol Klevcovová

ahaonline.cz

Admin Kuba / 19.4. 2011 /


 

Herečka Pavla Tomicová boduje především v "nekonečném" seriálu

Obrázek “http://media.novinky.cz/374/253747-top_foto1-db0cj.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

V profesi používá své dívčí jméno Tomicová. Protože má starší sestru, celé dětství slýchala, že je „ta malá Tomicová“. O pár let později se zamilovala do svého kolegy Ondřeje Malého, a když před svatbou na matrice řešila, zda zůstane Tomicová nebo Malá, zjistila, že může být Malá Tomicová.

„Tehdy jsem zvolila jen manželovo jméno, takže se oficiálně jmenuji Pavla Malá, ale teď vážně uvažuji o tom, že se opět stanu Malou Tomicovou,“ směje se herečka z Klicperova divadla v Hradci Králové. Stává se jí totiž, že například sedí v čekárně u doktora a na jméno Malá vůbec nereaguje.

Pochází z Ráje

S oblibou tvrdí, že se narodila v Ráji, což je čtvrť v Karviné. Doma ale byla v Havířově. Ve městě, které vzniklo na zelené louce. Bydlela s rodiči a o pět let starší sestrou Naděždou v cihlové zástavbě s náměstíčkem, obchody a dvěma školami. Dnes tato část patří k nejstarším ve městě.

Pavla Tomicová

Pavla Tomicová

FOTO: Michaela Feuereislová

„Havířov jsem měla hrozně ráda. Hned za barákem byl les a potůček, a tam jsme si s dětmi ze sousedství užili spoustu legrace, vlastně jsme i tady měli dětský ráj. Dnes je tam sídliště a bazén, příroda ustoupila další výstavbě. Teď žiju v Hradci Králové, neuvěřitelně rychle jsem si tam zvykla. Stala jsem se patriotem. Je to krásné město s historií, úžasné místo na žití.“

V Havířově hrála amatérsky loutkové divadlo. Když jí bylo sedmnáct, viděla na přehlídce v Chrudimi představení Těžká Barbora hradeckého Divadla Drak. Fascinovalo ji to a řekla si, že by přesně tohle chtěla dělat. Bylo to něco mezi klauniádou a cirkusem, a ji alternativní věci vždycky přitahovaly.

Drak se ozval

„Byl to tak silný impulz, že jsem se přihlásila na pražskou DAMU na katedru loutkářství. Lidé z oboru mi potvrdili, že je to skvělá škola, a opravdu tam byla úžasná atmosféra. Ve druhém ročníku jsem ale zjistila, že tak úplně klasické loutkářské srdce nemám. Při jednom školním představení jsme hráli s jamajkami, to jsou loutky, které mohou věrně napodobit lidský pohyb, drží se trochu jako maňásek a mají i ovládací tyčky.

Herci byli vidět jen do pasu. Já jsem hrála malou zoufalou holčičku, která plakala, mně také tekly slzy, byl to srdceryvný příběh. Ruka s loutkou mi klesala a pak jsem to začala hrát sama za tu holčičku. Spolužáci se strašně smáli. Pan profesor byl zděšený a málem mě kvůli tomu vyhodil ze školy.“

Pavla připouští, že jí občas nebylo jasné, proč má některé věty říkat loutka, když to může udělat ona. Ale na škole pokračovala se stejným zaujetím dál. Když byla ve třetím ročníku, přijel si do svého Divadla Drak vybírat nové herce režisér Josef Krofta.

U dveří seriálového kadeřnictví, které jí změnilo život…

U dveří seriálového kadeřnictví, které jí změnilo život…

FOTO: Michaela Feuereislová

„A stal se zázrak, kromě jiných si vybral i mě a dokonce mi zařídil i stipendium. V Draku jsem zažila deset úchvatných let. Byla tam dobrá parta. Josef Krofta je úžasný a geniální režisér, nesmírně jsem ho uctívala. Říkala jsem si, že už nikde jinde nechci dělat. Měla jsem pocit, že jsem na správném místě.“

Přechod k činohercům

Jenže pak přišel do Klicperova divadla v Hradci Králové režisér Vladimír Morávek s hrou Buldočina a chtěl ji uvést v koprodukci s Divadlem Drak, protože hra i způsob práce byl daleko víc žánrově podobný tomu, co hrálo Divadlo Drak. Došlo k dohodě a na postavu blbé paní Milady Otrlé si půjčil Pavlu. A tak začala v Klicperově divadle hostovat. To představení se už nehraje, ale postava paní Otrlé se objevila v několika dalších inscenacích, například i v aktuálním Hadriánovi z Římsů. Tak moc si ji režisér oblíbil.

„Ta role se hraje krásně, přestože je Miládka trochu lidská kreatura. Ve vzpomínkách jsem našla konkrétní osobu, kterou kopíruji. Je to učitelka, ale já přidávám ještě manýry jiných učitelů. Doufám, že se jednou nepozná a neurazí se.“

Setkání s Vladimírem Morávkem ovlivnil její další život. Vzájemně si rozuměli, jeho představa divadla se jí líbila. Myslela si, že tak velké nadšení jako v Draku už v životě nezažije. A teď poznala, že by tohle mohla být její další cesta. A pak jí režisér nabídl roli Jenůfy v Její Pastorkyni.

„Myslela jsem si, že ji typově nemůžu hrát, ale zkusila jsem to. Věřila jsem, že režisér ví, co dělá a proč chce zrovna mě. Nechtěla jsem z Divadla Drak odejít, ale práci na obou scénách jsem nedokázala skloubit. Tak jsem šla na volnou nohu, abych to představení mohla nazkoušet. Zažila jsem úplně jiný způsob práce - bavilo mě hledat postavu výrazně jiného charakteru, zažívat emoce někoho jiného.

Měla jsem tak trochu ze sebe šok, ale zároveň jsem byla nesmírně šťastná a už jsem nechtěla dělat něco jiného. V roce 1997 jsem přijala angažmá. Dostávala jsem nečekané další krásné role - Julii v dramatu Romeo a Julie, Agátu v Ženitbě, Cílu v Noci antilop, Arkadiovou v Rackovi, Mařku v Maryše nebo Štěpu v Petrolejových lampách.“

Slávu přinesla Ulice

Za herecký výkon v roli Maryši dostala prestižní Cenu Alfréda Radoka a za roli Arkadiové měla nominaci na Cenu Thálie. Nicméně u lidí boduje hlavně v televizním seriálu Ulice. Pavla v něm už tři roky hraje kadeřnici Simonu. Aktuálně se pokouší s gayem v podání Otakara Brouska mladšího o umělé oplodnění.

S Ondřejem Malým jsou už čtrnáct let partneři.

S Ondřejem Malým jsou už čtrnáct let partneři.

FOTO: Michaela Feuereislová

„Mým úkolem, tedy Simony, by mělo být, aby do kadeřnictví vnesla čerstvý vítr, ale tak, aby se diváci rozdělili na dvě poloviny. Jedna aby ji odsuzovala, druhá naopak chápala. Ona to s muži neumí a já jsem si ji sama pro sebe charakterizovala jako dítě s dospělým tělem, která byla rodiči hýčkaná. A tak se to snažím hrát. Zatímco Simona svého muže a lásku stále hledá, já žiju s úžasným chlapem. S Ondřejem jsme spolu od roku 1997, vychováváme dvě děti, osmnáctiletého Adama a desetiletou Anežku.“

Seznámili se v hradeckém divadle a může za to režisér Vladimír Morávek, protože si Ondřeje přivedl z Ostravy. Herec vyrůstal jen deset kilometrů od místa, kde Pavla žila. Jeho maminka ale pochází z Hradce Králové.

„Herecké partnerství je příjemné. Ondra přesně ví, co obnáší generálkový týden. Říká, že v té době jsem hájená. Náš vztah se velice upevnil, když jsme oba zkoušeli Maryšu, kterou jsem hrála já, a on měl roli Vávry. Na pódiu jsem ho otrávila a krátce na to jsme se vzali. Když se nám pak narodila holčička a já jsem se po mateřské vrátila do divadla, už jsme se na jevišti nesešli. Vedení vyhovělo naší žádosti, abychom spolu nehráli a mohli tak střídavě pečovat o děti. A opravdu jsme se na scéně potkali až teď ve hře Odcházení a v Hadriánovi z Římsů.“

Děti jako puzzle

Manžel Pavly Tomicové, který je o čtyři roky mladší, dostal prestižní Cenu kritiky za výkon v hlavní roli ve filmu režiséra Radima Špačka Pouta. Zvítězil s velkým náskokem a stal se také Objevem roku.

„Myslím, že Ondra velmi věrně ztvárnil člověka tak patologicky zlého, psychopatického, že mně samotné, byť je to můj manžel a dobře ho znám, běžel mráz po zádech. Po premiéře jsem dostala od kamarádů několik textovek, ať se zamyslím, s kým to vlastně žiju, že to není jen tak a musí to být i v něm.“

V představení Petrolejové lampy zazářila v roli Štěpy. Jejím partnerem je Filip Richtermoc.

V představení Petrolejové lampy zazářila v roli Štěpy. Jejím partnerem je Filip Richtermoc.

FOTO: archiv, Právo

Debatám o své práci se manželé doma sice nevyhnou, ale snaží se také věnovat svým zálibám. Ondřej je vášnivý cyklista, jezdí maratóny, podle Pavly je závislý na endorfinu. Nejspokojenější bývá, když sedí na kole čtyři až pět hodin. Má rád hory. Pavla je vodomil, každý rok musí být alespoň pár dní u moře. V mládí dělala sportovní gymnastiku.

„Oba ale lpíme na rodině a na zázemí, to považujeme za nejdůležitější. Doma je mi dobře, tam relaxuji nejvíc. O Vánocích jsem si hezky hnila doma (smích). Jsem strašně ráda s dětmi. Adam studuje na gymnáziu, Anežka je na základce. Oba jsou naprosto rozdílní. Kde má jeden slabinu, tam druhý vyniká, zapadají do sebe jako puzzle. Mají spolu nádherný vztah, a to mi dělá velkou radost.

Trochu jsem se jejich věkového rozdílu bála, ale skvěle se doplňují. Adam je pohodář, Anežka je divočejší. Jednou jsem tajně zaslechla, jak vedle v pokoji Adam říká - Anežko, prosím tě, tohle mi neber! Anežko, tak mi to alespoň nerozbíjej! Anežko, tak jdi aspoň vedle, ať to nevidím!“

Ztratila anonymitu

Svoji mámu Adam s Anežkou v seriálu Ulice moc nevidí. Televizi příliš nesledují, mají už své zájmy. Adam je v období, kdy rád s kamarády zajde do čajovny, nebo sedí u počítače a Anežka si s oblibou pouští DVD. Takže nejvíc seriál změnil život představitelce Simony.

„Naprosto jsem ztratila anonymitu. Stalo se to ze dne na den a já jsem na to nebyla připravená. Jsem ráda, že ta moje postava, kterou hraji, není lidem nepříjemná. Dokonce si ji mnozí docela oblíbili, i když to není moje zásluha. Je to ale pro mě mnohem jednodušší, protože lidé si herce spojují s rolí. Kdybych hrála zlou protivnou figuru, a hrála bych ji určitě ráda a možná by se mi i povedla, tak bych asi neunesla tlak a pohledy lidí. Asi bych v pohodě nebyla, nezvládala bych to. Zatím mi lidé v Hradci dávají najevo, že jsou rádi, že jsem z jejich města.

Role mě spojuje i s kadeřnictvím. Trošku schizofrenie přiznávám a Simonu přijímám za svou také. Když jdu kolem nějakého kadeřnictví, proběhne ve mně něco podvědomého, že se mě to týká, že je to můj život. Podobné spojení mám, když vidím nádraží. Vyrůstala jsem v Havířově vedle něj, naše okna vedla přímo na koleje, takže nádraží je dodneška pro mě symbol domova.

Vždycky mi dlouho trvá, než si zvyknu na nové prostředí. Když jsem přišla na DAMU do Prahy, bylo mi na začátku strašně smutno, i když jsem měla bezvadné spolužáky. Tak jsem zamířila na Hlavní nádraží. Vypadalo sice jinak než to naše havířovské, ale stačilo sednout si na lavičku, poslouchat zvuk vlaku, hlášení z ampliónu, vnímat ruch kolem sebe, všechno, co podporuje první signální. Pro mě to byl v tu chvíli domov a uklidnila jsem se,“ vysvětluje Pavla.

Hubne, protože často jí

Nelze přehlédnout, že herečka v poslední době zhubla. Dokonce o deset kilogramů. Odjakživa se potýkala s nadváhou. Začalo to v pubertě, něco přidala v těhotenství, až si připadala těžká. Občas před autory seriálu prohodila, že jí k hubnutí chybí správná motivace, a kdyby Simona měla zhubnout, uvítala by to.

„Potom v seriálu Simoně lékař opravdu doporučil, aby kvůli dítěti zhubla. Tak jsem se o to snažila pod vedením odborníka, kterého mi vybrali na Nově. A nenechali mě v tom samotnou. Přidala jsem se k Lumírovi Nyklovi, kterého hraje Vašek Svoboda, ten také před zraky diváků podstoupil hubnoucí kúru. Ale u něj šlo o sázku, zatímco já jsem to chtěla sama. Princip je jednoduchý. Dietolog mi doporučil, abych si nic nezakazovala a jedla pravidelně po třech hodinách. Řekl mi, že hubení lidé často jedí, takže jejich organismus si nemusí nic ukládat do zásoby. Dělám to jako oni.“

Do Prahy nepůjde

Pavla neuvažuje o tom, že by se s rodinou přestěhovala do Prahy. Radši bude dál trpělivě dojíždět na natáčení do hostivařských ateliérů.

Právě vzniká dohoda o umělém oplodnění Simony: otcem bude Otakar Brousek mladší, dědečkem Vladimír Brabec, který celou akci vymyslel.

Právě vzniká dohoda o umělém oplodnění Simony: otcem bude Otakar Brousek mladší, dědečkem Vladimír Brabec, který celou akci vymyslel.

FOTO: TV Nova

„Když jsem dostala pro mě asi tu nejzajímavější nabídku z Prahy, uvědomila jsem si, že vlastně nikam nechci. A nejde jen o mě, ale také o celou rodinu, a ta je spokojená v Hradci,“ pokyvuje hlavou Pavla.

„Myslím, že Klicperovo divadlo je moje oblíbená scéna a myslím, že i zůstane. Pětkrát za sebou se stalo Divadlem roku, sešel se v něm skvělý soubor. A navíc pan režisér Josef Krofta, můj velký guru, vždycky říkával, že svět se musí dobývat z provincie. Já pro to dělám, co můžu!“

Pavla Tomicová

Narodila se 25. června 1962 v Karviné.

Vystudovala střední pedagogickou školu v Havířově a rok učila.

V roce 1981 byla přijata na DAMU.

V roce 1985 začala hrát v Divadle Drak.

Od roku 1997 má angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové.

S manželem Ondřejem Malým vychovávají Adama (18) a Anežku (10).

Její sestra Naděžda Chroboková vystudovala herectví na konzervatoři v Ostravě a hraje v Olomouci.

 

Dana Kaplanová, Právo

Admin Kuba / 12.4. 2011 /


 

Seriály pro mě nejsou jen kšeft!

Jaroslava Obermaierová oslaví v dubnu pětašedesátiny

I když herečka Jaroslava Obermaierová tvrdí, že kdyby měla víc peněz, už dávno by si užívala důchodu, nikdo jí to nevěří. Určitě by se jí stýskalo přinejmenším po Vilmě Nyklové z Ulice, kterou tak báječně hraje. Co má s touto seriálovou drbnou společného, kolik si vydělala za Majora Zemana a proč mění byt? To vše se dozvíte v dnešním rozhovoru.

Máte za sebou úctyhodnou hereckou kariéru. Na jaké role ráda vzpomínáte?

„Páni! Za těch čtyřiačtyřicet let jich bylo bezpočet. Měla jsem je ráda snad všechny. Mou srdeční záležitostí je určitě seriál Byl jednou jeden dům. Teprve s odstupem času si uvědomuji, s jakými velikány jsem se tehdy na place sešla. Dana Medřická, pánové Nedbal, Adamíra nebo Höger. A samozřejmě nezapomenutelný Vladimír Menšík, který nás v šatně bavil smrští historek. Ráda jsem hrála i v seriálu Rodáci, Synové a dcery Jakuba skláře, Třicet případů majora Zemana, My všichni školou povinní, Šípková Růženka, Život na zámku. A teď si užívám Ulici.“

Seriál Major Zeman mnozí nedokázali skousnout. Co přinesl vám osobně?

„Jo, někdo ho odsuzuje, někdo se na něho rád dívá jako na napínavou detektivku. Já určitě nelituji toho, že jsem v něm hrála. Naučila jsem se tu filmařskému řemeslu a díky roli Blanky Zemanové jsem se dostala i do povědomí diváků. A pro mě, tehdy mladou herečku, to bylo důležité.“

Tohle je poslední klapka k filmu Happy End z roku 1966. Je památeční, protože jde o první film, který herečka točila
Tohle je poslední klapka k filmu Happy End z roku 1966. Je památeční, protože jde o první film, který herečka točila
foto: Jiří Janoušek

Kolik jste si za takové natáčení vydělala?

„Rozhodně nešlo o žádnou závratnou sumu. Herci se tehdy odměňovali podle kategorií, já byla nějaká čtvrtá nebo pátá kategorie. Za jeden díl Zemana jsem brala v průměru pět tisíc korun, což představovalo zhruba dvojnásobek mého tehdejšího měsíčního platu, který jsem brala v pražském Divadle E. F. Buriana.“

Trefil se život i do vaší vysněné role?

„Vždycky jsem hrála a hraji to, co mi život přinese. Vysněnou roli jsem nikdy neměla. S povděkem jsem si ale zahrála v Kladivu na čarodějnice, v Ditě Saxové, v Radúzovi a Mahuleně nebo v Babičce.“

Seriály jsou vám zřejmě souzené. Jak se vám hraje drbna Nyklová z Ulice?

„Seriálů mám na kontě víc než dvacet. V Ulici hraji vlastně už šestou sezonu. Vilma Nyklová je sice drbna, ale to mi na ní až tak nevadí. Horší je ta její prostota. Na druhé straně role bezelstné blběny se hraje celkem snadno. I když Nyklová nejspíš nepatří k nejsympatičtějším postavám seriálu, oceňuji alespoň to, že určitě není zlá ženská!“

S kolegyněmi ze seriálu Ulice
S kolegyněmi ze seriálu Ulice
foto: Jiří Janoušek

Neztotožňují vás lidi třeba právě s postavou Nyklové?

„Byla jsem léta Zemanová, teď jsem zase Nyklová. No a co! Každý snad tuší, že role s charakterem herce nesouvisí. Hraji prostě to, co mi přikazuje scénář! Přiznávám ale, že se tuhle do mě na ulici jedna paní pustila a začala mi vyčítat, že jsem drbna, a proč hned všechno vykecám. S Nyklovou jsme si podobné snad jen v tom, že obě žijeme bez chlapské opory. Ale i v civilním životě mi role samoživitelky vyhovuje. Není to sice žádné lážo plážo, ale s nikým bych už žít nechtěla. Účty si platím sama a sama si také o všem rozhoduji. Nikdo mě nevytáčí, svoboda mi náramně vyhovuje.“

Je pro vás Ulice hlavně zdrojem příjmu?

„Peníze určitě potřebuji. Z osmitisícového důchodu bych si asi moc vyskakovat nemohla. Proto si samozřejmě přeji, aby se seriál líbil a natáčel se co nejdéle. Na druhé straně jsem člověk, který má potřebu někam patřit. Když po revoluci zaniklo Divadlo E. F. Buriana, kde jsem působila přes dvacet let, postrádala jsem zázemí, a hlavně tu dobrou partu. A to jsem znovu našla v Ulici. Ta práce mě baví, vstávám klidně se slepicemi, abych už v šest byla na place. Při natáčení si užijeme i hodně srandy, jsme taková jedna velká rodina.“

Odmítla jste někdy nějakou práci?

„Nemám to ve zvyku, ale před pár dny po mně chtěla nějaká firma namluvit počítačovou hru. Když jsem ale sečetla příjmy a výdaje, řekla jsem ne!“

Syn Jára je na mámu pyšný a velmi fixovaný. Do rodiny loni přibyla i krysařice Paris
Syn Jára je na mámu pyšný a velmi fixovaný. Do rodiny loni přibyla i krysařice Paris
foto: Jiří Janoušek

Proč opouštíte třípokoják na pražském Žižkově?

„Bulvár sice napsal, že nemám na nájem. Tak špatně na tom naštěstí nejsem. Ale je to všechno vývoj. Syn Jára už žije trvale na chalupě, kde sehnal i práci v domě pro seniory ve Zruči nad Sázavou. Panelákový 3 + 1 je pro jednoho příliš velký. A připadá mi zbytečné vyhazovat jedenáct tisíc za nájem. Nezapomínejte, že jsem pracující důchodkyně!“

Kam se stěhujete?

„Měla jsem kliku, protože hned vedle ve vchodě byla prázdná garsonka. Sice totálně vybydlená, ale obec mi ji přiklepla a řemeslníci dali do kupy. Zůstanu tedy ve stejném prostředí, a mám dokonce z okna stejný výhled, na který jsem byla celých čtyřiadvacet let zvyklá. Teď mě čekají dva týdny hrůzy, spojené právě se stěhováním, papírováním na byťáku, a hlavně lítáním po úřadech kvůli přepisu plynu, elektriky… Mám z toho chvílemi depku. Ještě že mi pomáhají přátelé.“

Máte vůbec čas na oddych?

„To si pište! Jak jen je to možné, prchám na chalupu, chodím s pejsky na procházky, zajdu poklábosit do místní hospůdky. Na zahrádce mám jen trávník, takže ani tam dřina nehrozí. A až se dodělá podkroví, tak ta nekonečná rekonstrukce, kterou obydlí v posledních letech prošlo, zaplaťpánbůh skončí. Pak si budeme s Járou fakt už jen to venkovské povětří užívat. Těším se, až porostou houby, až se budeme chodit koupat, grilovat na dvorku s bandou přátel. Ve formě mě drží hlavně dobrá nálada, a určitě i to, že se hodně obklopuji mladými lidmi. Jak v divadle nebo na natáčení, tak v soukromí.“

Na obrázku je herečka ve svých deseti letech, kdy se věnovala baletu
Na obrázku je herečka ve svých deseti letech, kdy se věnovala baletu
foto: Jiří Janoušek

Za pár dní vám bude pětašedesát. Co byste si k narozeninám přála?

„Dárek z loňských narozenin jen tak něco nepřekoná. Jára se totiž složil s kamarády a přivezli mi štěňátko, pražskou krysařici Paris. S živým dárkem dorazili dlouho po půlnoci, takže se málem nedostali do chalupy, protože jsem spala jako dřevo. Když se nakonec dobouchali, bála jsem se, že to jsou zloději, a nechtěla je pustit dovnitř. Nakonec pocit hrůzy vystřídala velká radost. Co si tedy přát? Určitě zdraví a práci. Pokud tohle klapne, ke spokojenosti mi už stačí jen syn, psi a přátelé!“

Jaroslava Obermaierová
Narodila se 10. 4. 1946 v Praze, ve znamení Berana. Začínala v dětském baletním sboru Národního divadla. Jako studentka DAMU hrála svoji první velkou filmovou roli v Souhvězdí panny. Po angažmá v kladenském a mladoboleslavském divadle účinkovala od roku 1970 v pražském Divadle E. F. Buriana, kde ztvárnila řadu výjimečných rolí. Po zrušení této scény v roce 1989 začala spolupracovat s Divadelní společností Julie Jurištové nebo s Divadlem Radka Brzobohatého. Od poloviny 60. let se pravidelně objevovala ve filmech i v televizi. Zahrála si v několika trezorových filmech, mimo jiné v Kladivu na čarodějnice, Ditě Saxové nebo v Žertu. Je i uznávanou dabérkou. Nejraději prý dabovala Whoopi Goldberg. Má syna Jaroslava (30), který je zatím svobodný.

Autor článku:

Admin Kuba / 5.4. 2011 /

Zpět