Archiv článků... leden 2011

05.05.2011 16:06

 

Herečka Lenka Vlasáková: Říkají, že jsme šílenci

http://i.idnes.cz/10/013/gal/TT309a1d_71.jpg

Její mobil vzal pětiletý syn Max. Byl sdílný a bezelstný. Na otázku, jestli je maminka doma, odpověděl: „My máme dva domy. V jednom bydlíme a druhý přestavujeme. A maminka je v dílně.“ Pak předal telefon Lence Vlasákové, osmatřicetileté herečce, které se v březnu narodí už čtvrté dítě.

Vy máte dva domy?

Na našem pozemku byla truhlárna a později autodílna a tu jsme si předělali. V menší části je dílna a té větší říkáme letní kuchyň. Má velká okna a terasu, kde se dá za deště sedět. Ten původně tovární domek je natolik v pořádku, že jsme se teď v něm - já, Jeník (herec Jan Dolanský - pozn. red.), Max a Amálka - usadili. Sofinka obsadila naši ložnici a náš dům vedle můžeme v klidu rekonstruovat.

Takže váš syn měl vlastně pravdu. Jaký je?

Je to chytrý kluk. Chce být ochráncem zvířat, miluje knihy o zvířatech, sleduje dokumenty, listuje encyklopediemi, má velký přehled. Včera mi v autě vyprávěl o štírovi. O tom, jak je nebezpečný a jak ho musím vzít, aby mě neuštkl. A když mě uštkne, tak mě to nezabije, ale může se mi zastavit buď dýchání, nebo srdce. Vše, co slyší, si pamatuje.

Lenka Vlasáková

Lenka Vlasáková

FOTO: Michaela Feuereislová

Co dělají dcery?

Amálce je osm a v rodině je takový vyrovnávač. Drží střed a nesnáší konflikty. Kdykoliv se něco děje, začne to okamžitě řešit na jednu i na druhou stranu. Na rozdíl od Maxe, který je mnohem větší praktik, je Amálka trochu jako ve snu: ráno pomalu vstává, pomalu se obléká, pak snídá. Sofinka je hluboká bytost, umělecky nadaná. Výborně tančí, má hudební a výtvarný talent. Chodí do osmé třídy, je jí čtrnáct a rozhodujeme se, kam půjde dál. Minulý týden mi řekla - Ale, mami, když půjdu na uměleckou školu, nemůžu pak dělat něco jiného než umění. Takže ji možná dáme na gymnázium a snad najde svou cestu.

Ví Max, že bude mít ještě dalšího sourozence?

Ví a těší se. Nijak zvlášť se tím ale nezabývá.

Co tomu říkají vaši rodiče?

(smích) Že jsme šílenci, ale jsou rádi. Oba jsou ekonomové.

Máte po nich ekonomické myšlení?

Určitě, minimálně mám po nich produkční talent. Jsem manažer naší rodiny, neustále plánuji, kdo koho vyzvedne, kdo co nakoupí. Říkám tomu natáčecí plán pro rodinu.

A jak uplatňujete svůj talent u řemeslníků, kteří vám opravují dům?

Tohle nechávám na Honzíkovi. Za ta léta, co rekonstruujeme, máme určitý okruh lidí, kterým věříme. Nicméně v létě jsme udělali chybu a nechali jsme si zhotovit střechu od nových řemeslníků a dojeli jsme na to. Musela se znovu předělávat, stálo nás to dost peněz a opravovali nám ji nakonec lidi, na které jsme předtím nechtěli čekat. Pochopili jsme, že je lepší počkat, až budou mít dobří řemeslníci čas. Když vám někdo řekne, že je hned volný, mělo by vám to být podezřelé.

S Janem Dolanským nejsou manželé, ale žijí spolu už osm let a vychovávají zatím tři děti.

S Janem Dolanským nejsou manželé, ale žijí spolu už osm let a vychovávají zatím tři děti.

FOTO: Michaela Feuereislová

Pomáhá vám někdo? Přece jen jste oba pracovně hodně vytíženi?

Co se dá, zvládáme s Honzíkem, a když někde nejsme schopni být fyzicky přítomni, nastoupí jedna z babiček. Chůvu nemáme, každá u nás vydržela jenom chviličku, protože u nás je to vždycky časově náročné. Nelze se totiž předem domluvit, jak dlouho bude hlídat. Herecký den je pokaždé jiný. Ta chůva by u nás musela bydlet.

Na koho z vašich rodičů jste víc dala?

Vždycky nejvíc na prarodiče. Ti na mě měli největší vliv, vyrůstala jsem u nich do svých devíti let. Měla jsem štěstí, že dědečka vyhodili z vlády a babičku z práce, tak na mě a na bráchu Martina, který je o rok a půl mladší, měli čas. Bydleli jsme u nich, vodili nás do školy a zase nás vyzvedávali. Pořád nám něco vyprávěli, a protože byli vlastenci a staromilci, vychovali nás v úctě k češství.

Museli jsme povinně na Prodanku do Národního divadla, když nám četli, tak Čapka Devatero pohádek nebo Jiráska Staré pověsti české. Chodili s námi na Vyšehrad a vyprávěli nám o Šemíkovi. Jezdili jsme na Berounku nebo do Kašperských Hor. Ovlivnili mě tak, že bych nemohla žít v cizině.

Váš dědeček František Vlasák se v roce 1968 stal ministrem plánování, po roce 1989 byl dokonce místopředsedou české vlády. Co ale dělala vaše babička Libuše?

Byla velmi významná chemička. Měla několik patentů. Mě také na škole chemie bavila, fyzika je mi vzdálená, ale z chemie jsem měla jedničky. A to mě babička žádné vzorečky neučila. Vedli nás s bráchou spíš k hudbě, oba hrajeme na housle. Teď na ně hraje Amálka a je nadšená. Sofinka dala přednost klavíru a kytaře. Honza umí na kytaru, je samouk ve hře na klavír a začal se učit na trubku. Max zatím jen pozoruje.

Kde se ve vás vzalo herecké nadání? Správně byste měla být ekonomka, chemička nebo předsedkyně vlády…

Nevím. To, abych se přihlásila na DAMU, napadlo babičku. V sedmnácti mě poslala na letní herecký kurz do Chebu, jmenoval se Máte talent? Přesvědčte se! Vedl nás herec z chebského divadla. Byla jsem jediná, která předtím nechodila do dramatického kroužku, a přesto mě prohlásil za nejtalentovanější ze skupiny. Pak paní režisérka Marie Plívová-Šimková sháněla dívku do filmu Houpačka a vybrala si mě. Točilo se to v létě mezi třeťákem a čtvrťákem na gymnáziu. Tím vlastně začala moje herecká kariéra.

K venkovskému stavení patří pes. Herecká rodina má boxera Vincenta.

K venkovskému stavení patří pes. Herecká rodina má boxera Vincenta.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vidíte, a už v pětadvaceti jste za hlavní roli ve filmu Lea získala prestižní cenu Český lev. Změnilo to nějak váš život?

Překvapilo mě to a začala jsem si říkat - co dál? (smích) Připadala jsem si moc mladá.

Bývá téměř pravidlem, že herečky poté, co dostanou Lva, nezavadí o pořádnou roli?

U mě to neplatilo. Točila jsem pak hodně, třeba Paralelní světy, Útěk do Budína, kde jsem měla hlavní role. Nefilmovala jsem jen v období mezi Amálkou a Maxem. Měla jsem tehdy hodně práce v divadle a televizi.

Při natáčení filmu Udílení milosti se zamítá jste se zamilovala do Jana Dolanského. Už jste osm let manželé. Čím vás okouzlil?

Nejsme manželé. Možná ale někdy budeme. A čím mě okouzlil? Má v sobě takovou čistotu, je upřímný, jedná na rovinu, stojí pevně na zemi…

 …a je také o šest let mladší.

Nejde o věk, ale o vztah.

Během roku 2007 jste se objevila ve třech filmech a měla jste také roli v seriálu Hraběnky.

V Pusinkách, Tajnostech a O rodičích a dětech jsem měla menší role. Říkám tomu průchod českým filmem. Bylo to jen pár natáčecích dnů. V Hraběnkách to už bylo jiné. To bylo krásné natáčení se skvělou partou, například se Zuzkou Bydžovskou, která je velmi otevřená a temperamentní bytost.

Nicméně nejvíc jste vidět v nekonečném seriálu Ulice.

Už ne, naše rodina odjela do Francie.

V představení Musíme si pomáhat v divadle Na Jezerce si nejprve vycpávala břicho, teď by to až do března nemusela dělat. Na snímku s Jiřím Macháčkem

V představení Musíme si pomáhat v divadle Na Jezerce si nejprve vycpávala břicho, teď by to až do března nemusela dělat. Na snímku s Jiřím Macháčkem

FOTO: Michaela Feuereislová

Aspoň můžete v klidu porodit a pak se zase vrátit.

No, uvidíme.

Překvapila vás nějaká role?

Třeba hned v těch Pusinkách, kde jsem hrála tvrdou lesbu a měla jsem sex na záchodě.

Jak se to hraje? Styděla jste se?

Styděla jsem se, ale když jsem viděla, že se moje mladší kolegyně úplně klepe a má z té scény takovou hrůzu, tak jsme se dohodly, že to rychle natočíme a pryč od toho.

Myslíte si, že je náhodný sex na záchodě tak běžný?

Myslím si, že ano. Bavily jsme se o tom se scenáristkou Petrou Ušelovou a ona nám říkala, že představa o něžné a křehké lesbické lásce je pověra. Prý je živočišná a probíhá na všech místech stejně jako u heterosexuálů.

No, ale vyberte ještě nějakou jinou roli…

Tematicky mě překvapilo třeba to, když mě Honza (režisér Hřebejk - pozn. red.) obsadil do komedie U mě dobrý. Vydávala jsem se i za prostitutku. Mým partnerem byl Jiří Schmitzer, který je velice vstřícný. V civilu si vykáme a máme spolu krásný vztah.

Ve filmu U mě dobrý hrál jejího muže Jiří Schmitzer, vpravo sedí Josef Somr

Ve filmu U mě dobrý hrál jejího muže Jiří Schmitzer, vpravo sedí Josef Somr

FOTO: archív

Aktuálně točíte seriál Elixír mládí. Hrajete v něm neúspěšnou oblastní herečku. Byla jste někdy na oblasti?

Nebyla, už během studia na DAMU jsem měla angažmá v pražském Rokoku. Prožila jsem tam osm let. Nicméně vím, že je to tvrdý chleba. Pak jsem šla na volnou nohu.

V seriálu vám hraje maminku Iva Janžurová. Rozumíte si? Každá jste úplně jiná!

Známe se už dlouho, protože jsem s její dcerou Sabinou chodila do stejné třídy ve školce a můj bratr zase chodil do třídy s Theodorou. Naše rodiny bydlely proti sobě, často jsme všichni spolu jezdili tramvají. Se Sabinou jsme spolužačky z DAMU. Herectví paní Janžurové je sice jiné než moje, ale každopádně je pro mě inspirující.

V seriálu také čekáte dítě?

Naopak, v Elixíru moje těhotenství zakrýváme. Teď mám pauzu, ale jakmile porodím, dotočím zbytek. To bude zajímavé, protože miminko bude ještě hodně malinké. Těším se na to.

Ve hře Vyvolení v Divadle Kalich byla krotitelkou lvů

Ve hře Vyvolení v Divadle Kalich byla krotitelkou lvů

FOTO: Michaela Feuereislová

Jste na volné noze a hrajete v pražských divadlech ABC, Bez Zábradlí, V Řeznické a Na Jezerce. Do Národního nechcete?

V Národním jsem hrála ve dvou inscenacích, dokonce v jedné -Škola pomluv - i s Honzou, který je tam v angažmá. Tehdy jsme na jevišti nebyli partneři, ale hrajeme spolu už čtyři roky Na Jezerce v představení Na dotek. Já do žádného angažmá nechci. Mám spoustu nabídek a můžu dělat věci, které se mi líbí a baví mě, nechci stále viset na repertoáru divadla, potřebuji si čas řídit sama. Kdysi jsem kvůli divadlu přišla o dost rolí ve filmu. A teď během loňského roku, vlastně půlroku, jsem natočila tři filmy - Kawasakiho růži, Dešťovou vílu a Ženy v pokušení. V hereckém životě přicházejí vlny, které neovlivním, ani nevím, proč to tak je.

Se svojí filmovou matkou Danielou Kolářovou v Kawasakiho růži

Se svojí filmovou matkou Danielou Kolářovou v Kawasakiho růži

FOTO: Michaela Feuereislová

Na co se v novém roce těšíte? Tedy kromě březnového přírůstku do rodiny.

No, jsem docela zvědavá, jak to celá naše rodina bude zvládat. Těším se na to, že se nám konečně podaří dodělat náš domeček a že někam pojedeme. Rádi cestujeme karavanem. S tolika dětmi je to ideální. Já ho sice taky můžu řídit, ale Honza mi ho nepůjčí.

A ještě si něco přejte…

Abychom byli všichni zdraví a aby se dětem splnila všechna přání, mají jich hodně. A s Honzou bychom potřebovali trochu zpomalit. Přeji mu, aby si našel něco, co bude jenom jeho. Já například studuji sociální akademii a můžu být terapeutka. Dělám to ale hlavně kvůli sobě a moc mě to baví.

novinky.cz

Admin Kuba / 29.1. 2011 /



Maciuchová: Po Hejlovce se mi už stýská

Obrázek “http://img.mf.cz/170/132/1-maciuchova_hana.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Noblesní, šarmantní, distingovaná. Tyto přívlastky lidé řadí k Haně Maciuchové. Brilantní herečka měla úspěšný rok, který 28. října korunovalo vyznamenání od Václava Klause.

I nenalíčená, ve svých pětašedesáti letech, vypadá půvabně a mladě. Hana Maciuchová momentálně usilovně zkouší ve Vinohradském divadle novou hru a žádosti o rozhovor odmítá.

Nakonec se přece uvolí poskytnout čtvrthodinku svého času, těsně před zkouškou. A dostojí pověsti o své dochvilnosti. Přichází přesně a za čtrnáct minut padesát vteřin se loučíme.

„I když jsem velký solitér, snažím se držet slovo. Člověk v mém věku už by měl umět korigovat životní čas a energii věnovat s rozmyslem,“ podotýká s úsměvem.

Na jaké okamžiky roku 2010 budete nejvíc vzpomínat?

Nedokážu je vyzobat jako rozinky z vánočky. Momentů, které příjemně poentovaly mou práci, bylo v uplynulém roce opravdu požehnaně. Tohle pomíjivé řemeslo je nicméně zrádné v tom, že každou novou prací tu dobytou pozici musím obhajovat.

Co považujete za trofej nejcennější?

Těžko říct, během roku se to stupňovalo. Přes další vítězství v anketě Tý Tý za roli v televizním seriálu Ulice, nominaci na cenu Elsa za televizní inscenaci Nespavost. Musím vzpomenout také svoji práci v rozhlase, kde jsem už potřetí získala cenu Neviditelný herec. Naše inscenace hry Enigma Emmy Göringové obdržela cenu Grand Prix 2010… Pocta od pana prezidenta byla takovým vyvrcholením, úžasnou třešinkou na dortu k mým polokulatinám. Je velmi příjemné vědomí, že diváky a posluchače zajímá moje práce. Co víc si herečka může přát.

Pomalu vám dobíhá roční pauza, kterou jste si naordinovala v seriálu Ulice, kde hrajete středoškolskou profesorku Miriam Hejlovou. Podařilo se vám odpočívat?

Odešla jsem hlavně proto, abych splnila své konkrétní pracovní sliby. 4. října jsem měla premiéru monodramatu Žena Vlčí mák. Už 14. ledna je premiéra hry Augusta Strinberga Tanec smrti, takže jsme s Láďou Frejem a Mirkem Medunou zkoušeli i mezi svátky.

To jste ani nevyrazila někam na cesty, trochu se nadechnout při turistice, kterou máte ráda?

Dýchala jsem zhluboka celé prázdniny. Na začátku července v mých Dolomitech. Skončili jsme v italském Moosu, rozkošném místě obklopeném dolomitskými masivy, které jsme skutečně dobývali. Na několika návštěvách v různých koutech naší republiky i na Slovensku jsem se zotavila během srpna a mezitím vítala přátele u mne na chaloupce.

Při vašem nasazení stíháte i řadu charitativních projektů. Jak si je vybíráte?

Snažím se pomáhat nejvíc dětem. Třeba nadaci Klíček, která vybudovala hospic pro vážně onkologicky nemocné děti, o něž se tam stará. Nebo SOS vesničkám. Obdivuji jednu paní z Čáslavi, která se stará nejen o svého postiženého syna, ale také o ostatní handicapované děti v okolí. Potřebných je bohužel velmi mnoho.

Účastnila jste se i projektu Světluška v prospěch nevidomých dětí. Jaké bylo chodit po nádraží v černých brýlích a s bílou holí?

Tým kolem Světlušky je velice pracovitý a každý rok vytvoří nějaký nápaditý vhled do konkrétní problematiky. Když v roli nevidomého bloudíte po hlavním nádraží jako jsem to udělala já, teprve si uvědomíte závažnost problému. Ti nevidomí nepotřebují lítost ani soucit, ale skutečnou pomoc, protože jsou v jistých situacích na vidoucím světě životně závislí.

Co pěkného vás čeká v právě narozeném roce? Máte nějaká přání?

Já hlavně doufám, že budu zdravá, stejně jako moji blízcí, protože zdraví je dominantní hodnota a předpoklad úplně všeho ostatního. Čeká mě divadelní projekt Sebeklamy, což je hra o vztahu francouzské spisovatelky Simone de Beauvoirové a Jeana - Paula Sartra. Taková inteligentní jiskřivá záležitost.

A pak také skvělá profesorka Miriam Hejlová v Ulici, že? Podle bulváru se vrátíte s celou seriálovou rodinou a jako vzorná babička.

To ano, ale žádné detailní informace vám nemohu poskytnout. Scenáristé teď pracují na projektu Ulice pro další rok, takže i já jsem velmi zvědavá.

Těšíte se?

Stýská se mi. Přála bych si, aby pro Hejlovku vymysleli další zajímavé životní peripetie. Abych měla co hrát.

Ivana Karásková

sedmicka.cz

Admin Kuba / 11.1. 2011 /



Krbová alias Lišková z Ulice: Mám raději chlapy!

Obrázek “http://img.ahaonline.cz/img/18/article/782322_ljuba-krbova-ulice.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

V seriálu Ulice se v roli Aničky objevuje již šest let, hraje ve dvou divadlech, dabuje a úspěšně se věnuje bojovému sportu wu šu.

Před lety se dokonce v této disciplíně zúčastnila mistrovství světa, kde obsadila skvělé čtrnácté místo. Herečka Ljuba Krbová (52), manželka spisovatele a novináře Ondřeje Neffa (65), je stále plná energie a na rozhovor pro Nedělní Aha! si našla čas i během hektických svátečních dnů.

V seriálu Ulice hrajete již šestou sezonu. Nepřipadá vám to někdy jako váš druhý život?

„S manželem Ondřejem si říkáme, že je to vlastně takový paralelní svět. Díky tomu, že mě scenáristé zahrnují tak zajímavým příběhem, jsem moc napjatá, jak to půjde dál. Mám totiž ráda lidi, kteří když projdou nějakým průšvihem, nezahořknou, a v životě je to naopak posílí. Stejně bych si přála, aby to tak bylo i s Aničkou, a proto se snažím tu myšlenku vnuknout i našim autorům. Bylo by moc fajn, kdyby to Anču posílilo a kdyby se k tomu postavila v tom pozitivním slova smyslu a začala tím pro ni i nová a dobrá kapitola.“

Máte s pekařkou Annou Liškovou něco společného?

„Myslím, že jsme hodně odlišné. Jako herečka jsem moc vděčná, že tuto sezonu už to nebyla ta neustále chápavá a hodná Anička, která štupuje ponožky, přišívá knoflíky a vaří teplé večeře. Jsem ráda, že tam nastaly dramatické situace a velký zlom. Scenáristé mě příjemně překvapili, že Aničku vybavili těmi působivými scénami.“

Stalo se vám někdy, že s vámi, třeba na ulici, jednali lidé jako s Aničkou?

„Stává se mi to docela často, naposledy na Moravě. Proti mně šel takový chumel žen, najednou mě začaly okukovat a jedna povídá: »Ta Anička je stejně malá jako já.« Také v době, kdy od Aničky odešel manžel za její nejlepší kamarádkou, mě na ulici oslovovaly ženy, od kterých bych to ani nečekala, a svěřovaly se mi s podobnými problémy.“

Anně Liškové odloudila manžela její nejlepší kamarádka. Umíte si představit stejnou situaci ve skutečnosti?

„Když se něco takového stane, je to situace opravdu nezáviděníhodná. Ale, pokud vím, takové věci se dějí. Setkala jsem se s mnoha divačkami, které podobné zkušenosti mají. Nebyly to v jejich případech zrovna nejlepší kamarádky, ale třeba sousedky a podobně. Není to tedy asi zas tak nezvyklé a stává se to.“

Dokázala byste takové »kamarádce« odpustit?

„Já všechny věci, které přijdou, řeším aktuálně, takže ... Upřímně vám řeknu, ani se nechci zabývat otázkou, že by se mi taková věc stala. Možná proto víc kamarádím s klukama.“ (směje se)

Možná byste v praxi použila bojové umění, kterým se už několik let zabýváte?

„Ne, ne, ne. Tam nám vštěpují do hlavy, že bojová umění se používají pouze na obranu jiných bezbranných. Jsteli napaden sám, rychle utíkejte a hlasitě volejte o pomoc.“

Jak jste se vlastně k bojovému umění dostala?

„V devadesátých letech jsem viděla v parku, jak tam nějací lidé dělají něco divného, co trochu připomínalo tanec. Dozvěděla jsem se, že cvičí taiči, a začala jsem se o to zajímat. Postupně jsem to rozšířila o dynamičtější styly a dnes již to je součástí Ljuby Krbové, protože si život bez bojových umění nedokáži představit. Je to navázáno nejen na spousty kamarádů, které během té doby získáte, ale i na spousty knížek, které přečtete. Začnete se zaobírat asijskou filozofií, která je úžasná a která vás samozřejmě ovlivní. Jsem hrozně ráda, že mě to potkalo, a asi se to tak mělo stát.“

Dosáhla jste úspěchu na mistrovství světa ve wu šu, kde jste skončila čtrnáctá...

„To je tak trochu legrační. Protože je wu šu bráno i jako sportovní odvětví, soutěží se v něm a já jsem to na začátku brala jako motivaci, která mě hnala dopředu. Zúčastnila jsem se mistrovství světa, ale když jsem tam viděla cvičit Asiaty, tak jsem pochopila, že jsem vyrostla v jiné kultuře a že nemá smysl tvářit se čínštěji než Číňan. Můžeme si z toho zkrátka vzít to pozitivní, ale říkám – nemám šikmé oči a rozhodně bych v tom nemohla být nikdy tak dobrá jako Asiaté. Když si tuto myšlenku vezmete za svou, tak s tím již nemáte další problém.“

Předpokládám, že na tom mistrovství světa vás ale nebylo jenom čtrnáct. Takže o neúspěchu se snad mluvit nemůže!

„Nebylo tam jenom čtrnáct lidí, ale ta úroveň Asiatů je někde jinde. Pokud se ovšem jako běloch nerozhodnete setrvat pět let ve wu dangském  klášteře. Pak máte možnost dosáhnout jisté úrovně, o které mluvím a na které Asiaté jsou.“

Mezi vaše koníčky patří také cestování. Kde jste byla naposledy?

„Naposledy jsme byli s manželem v Tibetu a Nepálu. Byla to cesta, při které jsem si sáhla až na samé dno. Setkali jsme se tam s velkou bídou a velmi těžkými životními podmínkami. Když se nepohybujete ve čtyřhvězdičkových hotelech, dostanete se k lidem blíž a člověk si uvědomí, v jakých luxusních podmínkách si tady žijeme. I když občas nadáváme a stěžujeme si.“

Vaše dcera Anna Marie jde ve vašich hereckých šlépějích?

„Ne, dcera nejde v mých šlépějích. Říkám jí Áňa, je jí třiadvacet a studuje práva. Jsem moc ráda, protože na rozdíl ode mě je to taková vysoká a energická amazonka. Ve svých maminkovských snech sním o tom, že to bude jednou právě ona, kdo očistí českou justici.“

Na nedostatek práce si určitě stěžovat nemůžete. Na čem kromě Ulice pracujete a jakým pro vás byl rok 2010?

„Kromě dabingu hraji ve Strašnickém divadle, v Divadle Bez zábradlí a občas natáčím v rozhlasu. Jinými slovy, i když pro seriálovou Aničku nebyl tento rok příliš šťastný, Ljuba Krbová si nestěžuje.“

Autor: Jaroslav BENDA

ahaonline.cz

Admin Kuba / 2.1. 2011 /

Zpět