Archiv článků... únor 2011
05.05.2011 16:07Jakub Štáfek alias Matěj Jordán prozradil: Kvůli Ulici mě zmlátili!
Už šest let ho můžeme téměř denně vídat v »nováckém« seriálu Ulice, kde začínal ještě jako dítě.
Z puberťáka Matěje Jordána se v průběhu let stal mladý muž, stejně zmužněl i jeho představitel, herec a moderátor Jakub Štáfek (20). Málokdo ví, že hrál fotbal za Spartu, Slavii i Viktorii Žižkov..
Jaký je vlastně Jakub ve skutečnosti a co má se »svým« Matějem společného? Jaké má zájmy, lásky a proč dostal na diskotéce na budku? Na tyto a další otázky odpověděl herec Nedělnímu Aha!.
V seriálu Ulice jste jeden ze služebně nejstarších, začínal jste v podstatě jako dítě. Jak dlouho již v Ulici točíte?
„Dokonce držím rekord v počtu natáčecích dnů. Myslím, že jich mám celkem 966. V seriálu jsem začínal jako puberťák.“
Jste si s Matějem Jordánem podobní? Jednal byste ve většině případů stejně jako on?
„Jsme si podobní, Matěj zažívá problémy, které jsem zažíval i já. Jsme i téměř stejně staří. Matějovi je devatenáct, mně dvacet. Stejné problémy jsme měli například se školou. On se zamiloval do holky a kvůli tomu málem neudělal maturitu. U mě to nebylo kvůli holce, ale kvůli rozjančenému období. Naštěstí nám ta škola pak oběma vyšla.“
Předpokládám, že si vás lidé ztotožňují se seriálovým Matějem Jordánem i podle jména.
„Je to tak. Většinou mě lidé oslovují na potkání Matěji, nebo slyším, jak někdo říká: »Hele, to je Jordán«. Ale také mi již v tisku několikrát zkomolili i moje pravé jméno. Jednou jsem byl Štefánek, jindy pro změnu zase Štěpánek, čemuž vůbec nerozumím. Mám ale opravdu takové divné jméno – Štáfek. Vůbec netuším, z čeho a odkud může pocházet, měl bych to asi začít zjišťovat.“
Když jste začal být díky seriálu populární a lidé vás poznávali na ulici, stoupla vám sláva do hlavy?
„To víte, že to člověka ovlivní. Snažím se být ale takový zlatý střed a nebýt moc nápadný. Také proto nechodím na večírky, ale určitě jsem se změnil.“
Měl jste někdy kvůli Matějovi nebo své popularitě nějaký problém v osobním životě?
„Kvůli Matějovi ne, ale můj kolega z Ulice David Vobořil kvůli své seriálové postavě ano. V jednom z prvních dílů v roli Libora Jeřábka jakoby znásilnil nebo chtěl znásilnit moji ségru a ten punc hajzla mu zůstal i v reálu. Jednou jsme si šli koupit do obchodu nějaké ovoce a paní prodavačka mu neprodala banán. Normálně ho vykázala z obchodu. Ale teď si vzpomínám, že já jsem jednou dostal dokonce na budku.“
Proč?
„Když jsem jezdil moderovat ještě jako mladší, tak jsem se třeba v nějakém městě nebo vesnici setkal na diskotéce s různými narážkami na mou osobu, někdy i s určitou agresivitou. Většinou ze strany nějaké partičky, která již byla v náladě. Zřejmě jsem pro ně byl vhodný objekt, známá tvář a potřebovali se vytáhnout. Tak jsem jednou dostal i na budku. Možná jsem u někoho vzbudil dojem, že jsem arogantní, afektovaný a že dělám machra. Ale to bylo asi před dvěma roky, teď už se mi to nestává.“
Jaký máte vztah ke sportu?
„Závodně jsem hrál fotbal, kde jsem prošel hned několika kluby. Jelikož jsem odmalička sparťan, tatínkem vtažený, začínal jsem ve Spartě. Potom to byly Vršovice, Viktorka Žižkov, Slavia a skončil jsem v Junioru. Na to, že jsem jako sparťan hrál ve Slavii, ale nejsem moc hrdý. (smích) Ale dost jsem se tam naučil“
Proč jste s fotbalem skončil?
„Časově jsem to nezvládal. Dal jsem přednost Ulici a s fotbalem jsem definitivně skončil. Je to škoda. Mám spoustu kamarádů, se kterými jsem hrál a kteří jsou teď výkonnostně úplně jinde. Jsou šikovní a kopou dobře. Já se teď věnuji sportu spíš pro zábavu. Hraji velice slušně ping pong, lyžuji, jezdím na kole, a chodím plavat a hrát badminton. Ten mě docela chytil.“
Máte kromě sportu ještě nějaké koníčky?
„V poslední době jsem začal zase číst a pořídil jsem si playstation. Je to taková dobrá forma na rozvoj fantazie. Některé hry jsou na to opravdu skvělé. Také si rád zajdu do kina na pěkný film.“
Jste zadaný, nebo volný?
„Jsem už přes dva roky zadaný, mám slečnu Magdalénu.“
Kde a jak jste se poznali?
„To je docela vtipný. Chodili jsme spolu dva roky na základku, ve druhé třídě odešla. Potom jsme se asi ve čtrnácti letech potkali na castingu na Ulici, kde ji vybrali mezi žáky do seriálové třídy. Nějakou dobu jsme kolem sebe chodili a pak jsme do toho praštili. V Ulici už nehraje, ale v oboru se pohybuje. Má za sebou docela úspěšné reklamy a pracuje v produkční firmě.“
Vystudoval jste soukromou Odbornou školu umění a managementu. Natočil jste čtyři krátké filmy, co děláte teď kromě natáčení Ulice?
„Pořád se rozhoduji, co dál. Chci se věnovat filmu, ale jsem nerozhodný v tom, jestli jít na FAMU. Asi to budu zkoušet, dokud to nevyjde. Rozhodně bych chtěl jednou režírovat, ale na to jsem ještě mladý, to chce zkušenosti. Herectví se chci rozhodně dál věnovat a také mě chytlo moderování. Nabídky mi chodí i přes facebook. “
ahaonline.cz
Admin Kuba / 21.2. 2011 /
Šárka Ullrichová: Jsem sama sobě dítětem!
Herečka se rozhodla pro radikální změnu nejenom svého zevnějšku, ale i ‚nitra‘. Začala se o sebe s láskou starat.
Už jako malá byla hodně aktivní. Lyžovala, závodně tancovala, chodila zpívat do sboru. To Šárce Ullrichové (36) zůstalo. Pořád prý musí něco dělat. Bruslí, běhá, chodí do posilovny a je spokojená. Jediné, co jí chybí ke štěstí, je partner, který by vše sdílel s ní. V našem rozhovoru nám prozradila, proč si změnila image, co dělá, když má volný den, a jak by měl podle ní ideálně vypadat rok 2011.
Šárko, nedávno jsi razantně změnila image, zejména vlasy, čí to byl nápad? Nebo to bylo spontánní?
Ofinu jsem nosila jako malá holka asi do dvanácti let. Měla jsem ji pěkně od půlky hlavy tupě střiženou, takže v kombinaci s očima jako tenisáky a nosem bambulou bych mohla hrát Šebestovou z 3. B. (smích) Tímhle jsem se tedy jen vrátila k Šebestové, k vlastní přirozenosti. (smích) Hodně lidí ani změnu nezaznamenalo. Prostě jim přišlo, že ke mně nějak přirozeně patří, že ji mám odjakživa. A přitom mě v ní viděli poprvé.
Vzpomeneš si, kdy jsi naposledy udělala nějakou podobnou změnu?
Neustále procházím nějakými změnami. Vyvíjím se. Jen to kolikrát není až tak okaté.
Souvisela proměna i s tím, že jsi nafotila nové snímky?
Fotografka Tereza Červinková mě požádala, jestli bychom nemohly něco nafotit pro jeden magazín. Bylo to v době, kdy jsem si říkala, že by bylo fajn mít nové fotky. Přitáhla jsem si tak vlastně svoji myšlenku. (smích) S Terezou jsme si neskutečně sedly. Už v létě jsme spolu fotily v klubu Limonádový Joe 30. léta. Teď naše pracovní souznění ještě ‚povýšilo‘. Pracujeme rychle, nemáme možnost ztrácet čas. S výběrem deseti fotek z nějakých třeba dvou set jsme se naprosto shodly. Bylo to moc fajn.
Máš pocit, že se s fotografkou pracuje lépe než s fotografem?
Se ženou se fotí jinak než s mužem. Ať chceš, nebo ne, s mužem tam při focení vždycky nějaká ta chemie je. Tak už si to příroda zařídila. Fotky od Terezy v sobě mají něhu, umí skvěle pracovat se světlem. Mimochodem i make-up mi dělala žena, Viktoria Šándorová.
Jsi člověk, který se bojí riskovat a vše zvažuje, nebo se ke všemu necháš snadno přemluvit?
Jsem spíš hurá do akce. S tím rozdílem, že už neskáču do věcí po hlavě na první dobrou, tak jako dřív. Mám ráda, když věci uzrají. Asi také uzrávám… (smích) Často se mi na mých životních křižovatkách přimele do cesty vlastní ego a pořád žvaní. Ale to, kudy se mám vydat, stejně nakonec rozhodne srdce. Raději dám na to, jak se při své představě o možnostech volby cítím, než co mi ego našeptává o tom, co bych měla, jestli mi rozumíš... Ty představy o tom, co bych měla, jsou totiž většinou představy jiných lidí o mně…
Máš za sebou velmi těžké životní období, kdy jsi brala drogy. Máš pocit, že to souviselo i s věkem a touhou zkusit něco nového? A že dnes už by se ti podobná věc nikdy nepřihodila?
Je to o vnitřní pokoře. Dostanu přes packy, pokud se začne vytrácet. Teď už naštěstí šlápnutí ‚na scestí‘ vnímám zřetelněji než dřív. Je to poměrně rychlá odezva. Ať se to týká čehokoli…
Je pro tebe těžké dneska o tomto období mluvit, nebo naopak ráda líčíš svůj příběh, abys třeba varovala ostatní?
Divila bych se, kdybych tuto otázku nedostala.
Vím o tobě, že velmi ráda cvičíš. Hlavně chodíš do posilovny a v létě na brusle. Jsi tomu pořád věrná, nebo jsi propadla i kouzlu nových sportů, jako jsou třeba H.E.A.T. či zumba?
Pořád to obměňuju. Záleží na období. Na jaře chodím běhat, to mi většinou vydrží až do podzimu. Běh jsem vždycky nesnášela, takže už jen to, že jdu a fakt běžím, překračuji svůj vlastní stín. Dobré je vyběhnout do půl hodiny poté, co se probudíš. Spaluješ až o 300 % víc, stačí ráno dvacet minut. Mám vyzkoušené, že co se týče přívalů endorfinů do těla (časový okamžik a množství), běh jednoznačně vede.
Navíc když běháš venku, příroda ti každý den přichystá jiný pohled. Teď v zimě chodím do boxing clubu a ještě do jednoho fitka ve Vršovicích. Také cvičím jógu. Přes týden sama doma a v neděli jdu na takovou velkou hromadnou jógu do jedné francouzské školy na Smíchově. Těším se na víkendový seminář, který trvá měsíc a půl každé dopoledne. A také mě napadá, že už jsem dlouho nebyla na alpiningu…
Kolik hodin týdně jsi schopna strávit v posilovně?
Nehrotím to. Dvakrát týdně dvě hodiny. Nestíhala bych pak jiné věci.
Teď je lyžařská sezona, jezdíš na lyže, nebo se raději věnuješ letním sportům?
Vyrůstala jsem v Podkrkonoší, takže jsem na lyžích stála poměrně často. Co jsem v Praze, s malými přestávkami od 18 let, jsem na lyže nestoupla. Měla jsem jiné starosti. Teď mě to začíná čím dál víc táhnout tam, kde mám kořeny, zpátky do hor do přírody. Léto si, co se pestrobarevnosti sportovních aktivit týče, ale rozhodně užívám víc.
Když máš volný den, jak ho většinou strávíš?
Zrovna včera se mi stalo, že jsem si musela ráno přivstat, abych všechno stihla v tom volnu. (smích) I když zrovna nevydělávám peníze, pracuji. Pro sebe. Cítím, jak moc je pro mě důležité, abych byla v pohodě, abych se cítila dobře. Daří se mi mnohem líp.
Nedávno jsem řekla, že když nemám dítě, budu tedy alespoň sama sobě dítětem. Tak o sebe s láskou pečuju. Minulý víkend jsem např. byla na semináři tippingu (cesta osobního zrání přes tzv. radikální odpuštění – pozn. red.), chodím do jedné esoterické školičky, čtu, píšu, maluju, jdu do sauny, na masáž apod.
Spousta žen v showbyznysu věnuje hodně času kadeřníkovi, kosmetice, masážím apod. Jak jsi na tom ty?
Úplně stejně. Potřebuji o sebe pečovat. To, jak vypadám a co ze mě vyzařuje, mě v podstatě živí.
K čemu by ses, co se týče změny image, nikdy nenechala přemluvit? Ani kvůli roli. Asi k tomu, co by pak už nešlo vrátit do původního stavu. Tedy v případě, že bych se s takovou změnou nechtěla vnitřně ztotožnit.
Momentálně tě můžeme vidět v divácky velmi oblíbeném seriálu Ulice jako Zuzanu Hrubou. Hraješ tam už poměrně dlouho... Jak se podle tebe vyvíjí tvá postava? Je ti víc, nebo méně sympatická než dřív?
Moje postava prošla v Ulici velkým ‚obloukem‘. Nese si s sebou z minulosti jedno velké břemeno, kterého se už asi nikdy nezbaví a které jí sakramentsky ovlivňuje život. Má silné, nosné téma, o kterém by se navíc mělo více mluvit. Díky přívalu nových postav a dějovým linkám mých kolegů teď měla menší prostor. Uvidíme, jak se věci budou vyvíjet dál.
Stává se ti, že tě diváci na ulici zastavují a baví se s tebou o tvé roli?
Zastavují mě, ale chtějí si povídat se Šárkou, ne se Zuzanou. Dneska ráno jsem třeba přišla k autu a měla jsem na střeše namalované srdíčko. Víš, jakou šťávu mi to do celého dne hodilo? Bylo to krásné!
Máš jako herečka nějaký sen, který by sis ráda splnila?
Ano prosím, ale nepovím.
Jaká jsou tvá předsevzetí nebo přání do roku 2011? Jak by měl ideálně tento rok u tebe vypadat?
Mám svoji krabičku snů. Nedávno jsem šla okolo krabičky, kterou jsem si pomalovala, byla prázdná. „Čeho chceš v životě dosáhnout, když nemáš jasnou představu o tom, co chceš?!“ znělo mi v uších. Jako první, co jsem pak do té krabičky vložila, bylo jasně žluté porcelánové srdce.
A s přítelem? Žádného momentálně ‚nevlastním‘, ale okouzlena jsem.
(Jackie)
super.cz
Admin Kuba / 18.2. 2011 /
Hana Maciuchová dětem: Kazíte si lásku!
Vznešenou divadelní herečku a oblíbenou tvář českých televizních seriálů trápí vyjadřování českých dětí. Hana Maciuchová neváhá ve svém rozhořčení promlouvat do duše dětem a dospívajícím přímo na ulici. A své repliky prý využije i v Ulici, až se do seriálu vrátí.
Proč jste vzdala výuku studentů na konzervatoři?
Zjistila jsem, že jsem na ně daleko náročnější než oni na sebe. Ta disproporce byla propastná.
V Ulici také hrajete učitelku...
Ale na základní škole bych to nevzdala! Byla bych velmi, velmi přísná kantorka, důsledná i laskavá.
A bavilo by vás to?
Hm... nevím. Liberálnost každopádně musí mít svoje hranice. Pan profesor Höger nám hned na začátku DAMU řekl: "Nejhorší jsou hloupí, blbí herci. Tak prosím vás, starejte se o sebe!"
Ale vy jste už byli vysokoškoláci. Malé děti je obtížnější takto motivovat.
Ale nám to nikdo neusnadňoval! Nás ve škole nenapadlo, že bychom kantory podceňovali, že bychom k nim neměli respekt. Jsou přece starší a mají náskok! Současné děti tohle nedoceňují a místo toho se ohánějí svými právy. Jenomže ony mají svoje povinnosti! Já bych jim řekla: Od osmi do jedné budete pracovat. Pak můžete být volní "like a bird". "Zapomeňte na svá práva, budeme se věnovat vašim povinnostem."
Některé děti a mnohdy ani rodiče o nic takového nestojí.
Jistě, každý má právo být nevzdělaný, ale tím se vyloučí ze společnosti. Řekla bych jim: "Co s vámi dál? Kdo vás zaměstná? Koho budete zajímat? Kdo se s vámi bude bavit? A o čem?!" Víte, já chodím ulicemi v blízkosti škol a poslouchám, jak dnešní děti mluví. Používají maximálně padesát slov své krásné mateřštiny a frekvence těch sprostých je neuvěřitelná! Holky nevyjímaje. "Jste krásné holčičky, proč mluvíte jako kanálie?!"
To jim opravdu říkáte?
Jednou jsem se neudržela. Šla asi patnáctiletá dívenka a držela se za ruku s chlapcem, který měl tak osmnáct. Byl opravdu krásný, ona se ho držela jako klíště a řekla mu: "Ty vole, tos mě teda posral!" Zastavila jsem se v šoku, tu její metaforu jsem tedy nedocenila. "Jak to můžete říct svýmu milovanýmu klukovi?!" povídám jí. "Jako coooo?" ona na to. "Řekla jste hroznou větu, vám to nevadí?" Vykala jsem jim, ale dívali se na mě jako zcepenělí. "Kazíte si lásku! Zkuste si jeden druhého vážit." Cítila jsem to tak.
Jak zážitky z ulice využije v Ulici Miriam Hejlová?
Proč se jako nejkrásnější láska jeví většinou ta tragická?
Jak se dá zvládnout ztráta milovaného člověka?
Co řekl Haně Maciuchové na Hradě Václav Klaus?
Věří, že ještě potká lásku?
Odpověď na tyto a další otázky si můžete přečíst v rozhovoru s Hanou Maciuchovou v pondělním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: Robert Sedmík
tyden.cz
Admin Kuba / 7.2. 2011 /
Život s hercem je výhoda, říká Lucie Benešová
Její první partner Filip Blažek je herec, stejné povolání má i její manžel Tomáš Matonoha. Herečka Lucie Benešová známá hlavně ze seriálů Horákovi a Ulice je přesvědčená o tom, že pro vztah je stejné povolání obou partnerů výhoda.
"Oba dva problematice rozumíme, stačí něco naťuknout a Tomáš hned ví. Naše rozhovory se dost často točí okolo práce, víme, co je kdy třeba," přiznává Lucie Benešová.
"Díky tomu ani jednomu z nás nevadí, když musíme odjet na několik dnů pryč. Myslím, že zvlášť někteří muži by s tím měli problém, můj manžel je rád, že pracuju. A to se mi na něm líbí," říká Lucie, která sama občas váhá, zda určitou nabídku přijmout.
Bylo tomu tak i v případě seriálu Horákovi. Nabídka přišla pár měsíců po narození druhého syna. "Když jsem ji dostala, váhala jsem a čekala, že mi Tomáš řekne, že jsem se zbláznila. On mě naopak podpořil, ať do toho jdu. Vůbec ne kvůli penězům, abych vydělávala, ale chápal to jako pracovní šanci. Jemu by udělalo radost, kdybych přišla a řekla, že kvůli filmu odjíždím na měsíc pryč. Začal by okamžitě vymýšlet, co a jak doma zařídíme, kdo pohlídá děti. Tohle se vám u chlapa hned tak nestane," pochvaluje si Tomáše Matonohu, s nímž vychovává dva syny a třetím rokem také jedenáctiletou holčičku Sáru, kterou mají v pěstounské péči.
vizitka
Lucie Benešová (36) se narodila v Praze.
-
Vystudovala konzervatoř v Praze.
-
Hrála například ve filmech Vekslák, Staré zlaté časy, Sametoví vrazi, Ro(c)k podvraťáků, Bobule a v seriálu On je žena, Ošklivka Katka, Horákovi.
- Nyní ji můžete vidět v seriálu Ulice, kde hraje bohatou bezdětnou vdovu Lucii Wolfovou. Spolu s manželem vystupují v představení Kabelky, s nímž jezdí po republice. Věnuje se dabingu.
- S hercem Filipem Blažkem má syna Luciána (13), s manželem, hercem Tomášem Matonohou Štěpána (5). V pěstounské péči spolu mají dceru Sáru (11).
"Paradoxně mě pěstounství napadlo v době, kdy jsem měla nejvíc práce. Štěpánkovi bylo deset měsíců, já kvůli natáčení seriálu Horákovi nebyla téměř doma, po týdnu se u nás střídala jedna babička s druhou. A tehdy jsem se ptala sama sebe, jestli to, jak žiju, je to pravé, na co jsem se celý život těšila, že když už mám vlastně všechno, co jsem si vysnila, jestli bych neměla jít trochu jinou cestou a někomu pomoct," vzpomíná.
S manželem vyrazili do dětského domova a krátce nato se rozhodli, že si jedno z dětí vezmou domů. Co ji na pěstounství snad nejvíc překvapilo? "Pro mě bylo až neuvěřitelné zjištění, když jsem šla k nám na radnici v Praze 7 zažádat o pěstounské příspěvky, paní mi řekla, že vůbec neví, co to všechno obnáší, co musím vyplnit. Za patnáct let práce v úřadu jsem byla první, kdo za ní s něčím takovým přišel," říká Lucie Benešová.
Čtěte v pondělním
magazínu ONA DNES
Rozhovor s Lucií Benešovou a fotografie najdete v pondělním vydání magazínu Ona DNES.
Eva Tichá MF DNES
ona.idnes.cz
Admin Kuba / 7.2. 2011 /
———
Zpět