Hana Maciuchová: Mladí herci jsou příliš svobodomyslní

Setkal jsem se s paní herečkou, manželkou Jiřího Adamíry a jednou z (troufnu si říct) ikon současné pražské herecké scény, paní Hanou Maciuchovou. Mluvili jsme o věcech vážných i nevážných, zabrousili k buddhismu, herectví, ale i kosmetice...

Hanu Maciuchovou, dlouholetou členku Divadla Na Vinohradech, představitelku nejedné velké televizní i filmové postavy a v neposlední řadě i moudrou ženu s vozem životních zkušeností, jistě netřeba představovat. Sešli jsme se v kavárně Studia Saint Germain v Praze. Šaramantní dáma používající vytříbenou češtinu na mě okamžitě zapůsobila, ačkoli je Hana Maciuchová postavy spíše drobné, dokázala v mých očích svojí grácií vyplnit celou místnost...

Dá se popsat typický den herečky?
To víte, že dá. Když zvolím ten typický den, kdy zkouším v divadle, tak musím ráno vstát kolem čtvrt na osm. Zvládnu koupelnu, kuchyň, snídani. Stihnu se podívat, co mě na zkoušce čeká. Zkouším pak od desíti do dvou. Odpoledne se snažím zvládnout jisté dluhy domácí nebo své. V půl šesté už se chytám na večerní představení.

Tedy jste doma trochu na přeskáčku, ráno jdete do divadla, pak máte volno a potom zase do divadla...
Ano, ale samozřejmě ten blok volna není volnem. Jako každá žena si ráno nesu z domova seznam věcí, které potřebuji koupit, zařídit, naučit se... víte, když člověk zkouší, tak je v takovém zvláštním pastavu, protože problémy figury, kterou se snaží zvládnout, ho stále atakují, nebo mě stále atakují. Nosím si ji v sobě jako dvojče.

To je hodně zajímavé a nabízí se otázka, jak moc vás takové vaše dvojče ovlivňuje v osobním životě?
To koriguji, v normálním životě mě neovlivňuje. Ale je to i právě proto, že si dovedu v soukromí čas udělat a povinnosti korigovat.

Vy teď chystáte pro Studio Sain Germain představení Žena vlčí mák. Ta hra je vlastně jeden dlouhý monolog. Jak se taková věc učí? Je to těžší, když nemáte na jevišti na koho reagovat?
Je to těžší, a právě proto potřebuji velké soustředění. To byl důvod, proč jsem přerušila natáčení Ulice a rozloučila se s Miriam Hejlovou. Nedokázala bych tyto dvě masivní práce zvládat najednou. Žena vlčí mák je monodrama, ve kterém začínám každodenností staré ženy. Monodrama končí tím, že díky muži, kterého potká, omládne. Všechno, co se s ní stane, jak se jí bystří smysly, změní život, je obsahem téhle hry.

Jak velký přesah má tahle hra do života každé ženy, nebo třeba jak velký přesah má pro vás?
Přesah jistě má, proto ji dělám a proto se mi zdá zajímavá. Přála bych každé ženě, aby prožila takovou životní inspiraci. Možná bych jim přála, aby se to stalo dřív, protože Marta říká, že se jí to stalo ve chvíli, kdy smrt už neděsí, kdy se stává součástí života. Kdyby byl život jen vzrušující, což je silné slovo, může to být až úmorné, ale pocit zjitřenosti je velice osvěžující. Postavit se proti určité monotónnosti a zajetým rituálům, ze kterých se možná dá čerpat energie, ale jsou občas také úmorné, je potřeba. Když si člověk namíchá život z obou těchto složek, je to pak „smysluplná“ záležitost.

VIZITKA

• Jméno: Hana Maciuchová
• Datum narození: 25. listopadu 1945
• Znamení: střelec
• Povolání: herečka

Vy se zajímáte o buddhismus: jak jste se k téhle cestě dostala?
V mé životní situaci jsem našla laskavé východisko. Potřebovala jsem, aby duše existovaly, měly možnost přecházet do jiného rozměru a zase se vrátit. Přečetla jsem o tom několik knížek a uchvacovalo mě, že by člověk měl ve svém životě najít zadání z minulých životů, zvládnout je, aby se mohl posunout k další reinkarnaci. Jsou to velmi zajímavá témata.

Zadání z minulých životů... to zní hodně metafyzicky, jak fakticky takové hledání vypadá?
To je záležitost každého. Radit někomu je velmi nevýhodné. Je vzrušující poznávat své vady a zároveň možnosti, hledat pro sebe východiska. Myslím, že tyto inspirující záležitosti by mohly zajímat každého. Opustit se v určité životní etapě, opustit svůj život, to bych nazvala rouháním.

Mířil jsem tou otázkou spíš k vaší osobní zkušenosti než k nějaké radě... prozradíte mi něco, co jste si přinesla ze svých minulých životů?
To vám neprozradím, je to moje tajemství.

Když jsem se na náš rozhovor chystal, oslovil jsem několik svých přátel s možností položit vám nějakou otázku (abych se neptal jen na věci, které zajímají jen mě). Mám vám od všech vyřídit, že vypadáte stále báječně a otázka vlastně byla vždy stejná, totiž jak to děláte?
Vyřiďte jim, že jsou laskaví, ale pokud takto působím, pak mě to může těšit. Myslím na své rodiče a geny, a nic kromobyčejného pro to nedělám. Snažím se spát, jím do polosyta, ale miluji dobré víno, tedy nemohu říct, že piju do polopita. Používám dobré krémy, ale to každá druhá žena. Je důležité i vnitřní uzpůsobení člověka - neřekla bych harmonie. Pokud by někdo dosáhl harmonie, moc bych mu to přála, ale mně stačí vnitřní řád. Proto je mi tak odporný bulvár, protože v lidech svou vylhaností vyvolává pocity závisti a nepřejícnosti. Takové věci jsou pro správnou duševní konstelaci špatné. Nezávidím, netrápím se zbytečnostmi... pravdou je, že mě život a osud ukotvil, když jsem prožívala tragické ztráty. Snažím se směřovat k té vnitřní harmonii.

Vy jste herectví i učila. Zajímalo by mě, když tak hořce mluvíte o bulváru a jakožto člověk, který se vydal na hereckou dráhu v době, kdy ještě bulvár u nás fakticky neexistoval, vnímáte rozdíl mezi vaší hereckou generací a mladými? Jde mi o to, jestli jsou dnešní mladí herci vnitřně jiní, protože oni už přece do toho kolotoče s vědomím bulváru vstupují... Jsou jiní?
Rozumím vám. Bohužel vám musím říct, že to byl také jeden z důvodů, proč jsem svoji kantorskou činnost ukončila. Dostalo se mi mnoho odkazů o tom, že mladí lidé začínají mít o našem řemesle velmi rozvolněnou představu. Uvádět potenciální kolegy do našeho řemesla, ukazovat jim všechny možnosti, které ale zároveň vyžadují energii, vzdělání i oddanost, je těžké. Pro mladé je to velice nepopulární a oni se ve svobodě možností najednou cítí jakoby přiskřípnutí či zatavení. Byl to jeden z problémů a velmi vážný, proto jsem svou kantořinu vzdala.
Dnešní mladá generace je možnostmi, které má, velmi jiná. Ale nevím, jestli je všechny využívá k osobnímu růstu.

Když si chcete odpočinout, co děláte? Inspirujte trochu naše čtenářky...
Mým životabudičem je příroda. Velmi mi pomáhá, když mohu vyjet ven. Samozřejmě mě fascinovalo fízlování bulvárních plátků. To je něco, s čím se vůbec nemohu smířit, ty praktiky, při nichž likvidují vaši osobní svobodu tak vulgárním způsobem. Tam, kam já zajíždím, okopávám zahrádku, sázím kytky a stromy, dýchám a odhazuji civilizační slupky, to mi vzít nemohou.
Potom je tu i kultura. Jsem oddanou posluchačkou stanice Vltava, Českého rozhlasu 3, která je velmi navigační, co se týče kulturních možností, nejen různých divadelních představení, ale i koncertů, výstav... pokud člověk chce najít něco, co mu udělá radost, má velkou možnost, kterou já ráda využívám.
Přiznávám, že nákupy nemusím.

Tedy, kdybychom to formulovali jako radu, tak by zněla: Vyjděte si někam do přírody na procházku a večer zase za kulturou...
Ano, ano, to jste pochopil úplně přesně.

foto zdroj: televize.cz

Admin Kuba / 27.9. 2010 /

---

 

Radek Brzobohatý: V kamarádství je někdy víc než v přísnosti

videoukázky z filmů s Radkem Brzobohatým

Dělat rozhovor s Radoslavem Brzobohatým je zážitek. Když vypráví a vzpomíná, občas přejde do valašského nářečí a vy máte pocit, že ho sledujete v některé z jeho rolí. O nich, ale i o chvílích, kdy mu šlo o život, se sedmasedmdesátiletý herec rozhovořil v kavárně svého divadla.

Přes padesát let jste byl v divadelním angažmá. Nyní hrajete ve vlastním divadle. Jaký je v tom rozdíl?4

Na to se neptejte, já ho neprovozuju. Já v něm jen hraju. Ostatní věci bych nezvládl, neumím je. A když mi něco nejde, tak se do toho nepletu. Na rozdíl od mnohých jiných.

Představení Tančírna a Lev v zimě měla takový úspěch, že obecenstvo aplaudovalo ve stoje. Kdo vybírá pro vaše divadlo repertoár?

Paní ředitelka. Což je moje žena Hanka. Někdy to se mnou konzultuje.

Radek Brzobohatý v historické hře Lev v zimě exceluje jako anglický král Jindřich II.

FOTO: Foto archiv Divadla Radka Brzobohatého

Takže ani do toho moc nehovoříte?

Trochu. Řeknu svůj názor. Třeba z Tančírny jsem měl jisté obavy.

Proč?

Jednak, že je na to představení potřeba strašně moc lidí a já si neuměl představit, jak je dáme dohromady na jevišti. A pak, jak diváci přijmou to, že se za celé dvě hodiny neřekne jediné slovo. V okamžiku, kdy jsme měli veřejné generálky, mě ale ty obavy přešly. Tam jsem si uvědomil, že hudba má kolikrát větší vliv než lidské slovo.

Pro vás jako muzikanta to ale asi nebylo zase takové překvapení!

To ne. Já v muzice žiju celý život. A mám k ní blízko. Ale přece jen na divadle, v kombinaci s tancem… Diváci jsou zvyklí chodit k nám na činohru. V představení, které zachycuje dobu od roku 1930 až do současnosti evokuje hudba a pohyb určitou atmosféru. A soudě podle reakce lidí – hudba je něco, co připomene a umocní mnoho pozitivních i negativních zážitků.

Najdete si na muziku ještě čas?

Už ani ne.

Často jste muzicíroval se synem. Už ani to ne?

To jo. Jenže Ondra už bydlí ve svém, takže na to čas moc nemáme. Ale zahrajeme si, když vystupujeme spolu. Ve hře Dva na smetišti. Tam se vyblbneme.

Divadla, ve kterých hrajete, si pečlivě vybíráte. Třikrát za svou kariéru jste dostal nabídku do Národního a vždy jste odmítl. Proč?

Jednoduchá odpověď: v té době jsem hrál ve Vinohradském. Skoro 32 let. A to byla první scéna! Proč bych šel na jinou scénu, když jsem byl v té první? V souboru tam byla vynikající atmosféra. To se podaří tak jednou za sto let. Je to otázka náhody, štěstí a toho, že se ti lidé vůbec sešli.

V Národním divadle působil váš učitel Ladislav Pešek, na kterého často vzpomínáte. Koho kromě něj jste zažil z té jeho generace slavných herců?

Nejužší vztah jsem měl právě s Lálou. Měl jsem štěstí, že díky němu jsem od prvního ročníku na DAMU dostával malinké role v Národním. Tam jsem se setkal s celou tou nádhernou generací. Pivec, Höger, Štěpánek, Vejražka, Plachta, Steimar, jeden vedle druhého obrovské osobnosti. Všechny jsem poznal, a kdykoli jsme se pak setkali na natáčení, už to pro mě byli kolegové.

Teď jste ve věku učitele vy. Radíte mladým?

Ne. Nejsem pedagogický typ. Potvrdil jsem si to, když jsem začal dělat muziku s Ondrou. Mít trpělivost je strašně těžké. Ale je fakt, že díky tomu, že jsem na Ondru byl dost přísný, dneska něco umí, něco dokázal. I když je ještě mladý. Já ale moc trpělivý nejsem.

V divadelní hře Dva na smetišti, kterou hraje ve svém divadle, se na jevišti sešel s mladou herečkou Irenou Máchovou.

FOTO: archiv Divadla Radka Brzobohatého

Přitom tak působíte. Asi klamete tělem.

To asi jo. (usmívá se) Ale člověk musí být trpělivý, v naší branži to jinak nejde. A bez tolerance taky ne. Kdybych ale někde učil, tak nevím. Asi bych to nezvládal.

Rád a často jste hrál s Petrem Haničincem, dokonce vám přezdívali Čuk a Gek. Pojilo vás opravdu takové přátelství?

Bylo to kamarádství, samozřejmě. I díky tomu, že jsme se znali už ze studií. On byl o rok výš. Když jsme od roku 1967 začali hrát na Vinohradech, obsazovali nás pořád spolu. Dovedli jsme si říct i nepříjemné věci. A bez konfliktu.

Například?

Když jsme zkoušeli Krále krysu, což je v podstatě drama o vztahu dvou lidí, nastaly situace, kdy jsme se i chytili pod krkem! A za pět vteřin jsme už zase byli samá sranda.

Na rodném Valašsku prý máte stále přátele z dětství, ty z mimohereckých profesí.

Ty tam mám už víc než pětašedesát let.

Tak tomu se už opravdu dá říct přátelství!

To jo. Bývalo nás devět, dnes už je nás jen šest.

Samí chlapi, předpokládám.

Jistě. Ženská mezi námi nesměla být.

To by asi nedělalo dobrotu.

Tak. Stále každým rokem děláme sjezdy. Je to zážitek. Chlapi spolu dovedou vydržet i týden.

A nelézt si na nervy?

A nelézt si na nervy. A to jsou páni doktoři, docenti, všichni výrazné osobnosti. Máme si pořád co říct.

Popijete, zazpíváte si?

Jistě. Měli jsme svoji kapelu, ale dva kluci, co v ní hrávali, už jsou nahoře.

Co hráváte?

Většinou staré jazzové písničky. A lidovky. Na Valašsku jsme na nich vyrostli.

Ve Valašském státě jste prý nedovolil Bolku Polívkovi stát se prezidentem. Jak to tehdy bylo?

To je dávná historie. Kolem roku 1973 bylo období, kdy jsem nesměl dělat. Ve Valmezu se sešla naše stará skautská skupina. A tehdy jsme založili Valašskou republiku. Vypracovali jsme plán, pokud Valašsko sahá, a v tom plánu zabrali i kus Slovenska. Když jsme v sobě měli asi čtyři litry slivovice, sepsali jsme i ústavu a já byl zvolen prezidentem. Pak šly roky, přišlo rozdělení Československa a Bolek přišel s tím, že uděláme Valašskou republiku. Já mu neřekl, že už jednu máme. On mi navrhl, že budu ministr financí. Podle jména, že. A on že bude prezident.

Radek Brzobohatý na rotopedu. Radou se mu snaží pomoci Bolek Polívka.

FOTO: PRÁVO/Michaela Říhová,

Co jste mu na to řekl?

Že je to vyloučeno, protože prezidentem jsem už já. Tak dobře, já budu král a ty tedy zůstaň prezidentem, prohlásil. Zrušili jsme ministerstvo financí a založili ministerstvo útoku. To vedl Vlasta Brodský, taky Valach ze Vsetína. Byl v tom vynikající. Když byl v penzi a už moc nehrál, chodíval do vrátnice na Vinohrady. Nechal si mě seshora zavolat, postavil se vzorně do pozoru a hlásil mi všechny útoky. Myslel tím samozřejmě útoky na ženské. (Usmívá se)

Když se bavíme o Valašsku, jak se z Valacha stane námořník? Váš otec jím byl.

A i můj děda a praděda. Otec se stal námořníkem ještě za Rakouska-Uherska. Poslali ho na vojně k moři.

Takže vy jste z námořnického rodu!

To na Valaších není nic neobvyklého, bylo tam 23 námořníků! Můj děda se z moře vrátil v roce 1912 a šel do penze. Byl námořní kapitán. Otec za 1. světové války v roce 1916 nastoupil taky do námořní školy. Podle tehdejších zákonů se nesmělo na učednické plachetnické lodě útočit. A on zažil, že je dvakrát potopili. Všechno přežil. Skončil jako strojní důstojník na obchodní lodi. Když jsem se měl narodit, matka ho už na moře nepustila.

To udělala dobře!

No, nic jiného jí nezbývalo. Po něm strašně jely ženské.

Svalnatý, v uniformě… To se nedivím.

Otáčely se za ním až do stáří.

Takže jste asi tyhle geny zdědil po něm, když už ne ty k vodě…

Otec si myslel, že půjdu na strojní průmyslovku, pak na vysokou a pak na loď. Že budu pokračovat v rodinné tradici. Jenže já k vodě neměl žádný vztah. A ke strojařině už vůbec ne. Mou branži definitivně přijal, až když mě viděl jako námořníka v Martinu Edenovi. To mi zavolal a řekl jenom Promiň, Radošu. Byl jsem blbec. Je to dobrý!

Voda vás opravdu vůbec nelákala?

Ne. Ale s Ondrou jsme jednou byli v Řecku. My tedy spolu jezdíme skoro každý rok na pánskou jízdu. Hanka jezdí zase s dcerou Rolou. Vystřídáme se, protože někdo se musí starat o naše psy.

Tehdy bylo Ondrovi asi 12. Zaplatili jsme si výlet lodí, na které bylo asi 500 pasažérů. A my s Ondrou jsme naráz na přídi zahlédli, jak se něco strašlivého blíží. Najednou se přihnala strašlivá bouřka a s ní pěti, šestimetrové vlny. Smetlo to lidi na přídi až ke dveřím, včetně Ondry. Já se přidržoval zábradlí. Od táty jsem věděl, že se v těchto situacích musí na boční palubu. To, co se na lodi odehrávalo, byla doslova hrůza. Ale představte si, že mně ani Ondrovi nebylo vůbec zle.

Režisér Dušan Klein (vlevo), Radek a Ondřej (vpravo) Brzobohatí při natáčení povídky Procházka s nebožtíkem.

FOTO: Nova

Takže geny se přece jen projevily?

Možná.

Byl na vás tatínek taky tak přísný jako vy na Ondru?

Pro mě byl otec ohromný kamarád. A to jsme s Ondrou taky. Dovedeme si říct i nepříjemné věci. Otec projel celý svět a měl fakt nadhled. Já měl ještě ségru, ta byla o dva roky starší. Byla sochařka a keramička. Náš otec se holil břitvou a v kuchyni na kredenci měl řemen, kterou si ji brousil. Když jsme něco se ségrou provedli, vzal ten řemen, že nás seřeže, ségra ale většinou udělala nějaký vtip a on se začal smát. A bylo po výprasku. V kamarádství je někdy víc než v přísnosti.

"Bolek mi řekl, že založíme valašskou republiku a on že bude prezident. Vyloučeno, já na to. Prezident už jsem já."

Vašich rolí bylo nesčetně, některé ale vyčnívají. Třeba František v Dobrých rodácích. Tu roli jste prý od režiséra Vojtěcha Jasného získal na základě horoskopu, je to pravda?

To ne. Vojta ji pro mě psal asi čtyři roky. My spolu totiž ve Valmezu chodili na gympl.

Aha, další Valach!

Znali jsme se od mládí, sledoval mě od mých začátků. V roce 1963 přišel, že má pro mě roli. Ptal jsem se kdy, protože už jsem měl termíny na jiné filmy. S Vojtou jsme spolu mluvili valašsky. A on se na mě podíval a řekl: Eště to nemáš v ksichtu. Mosíš zostárnút! Za rok mě potkal znovu a ptal se: Tož Radošu, aký si? Mosím se podívať. No, eště to není. V roce 1966 jsme se zase potkali na Barrandově a on povídá: Už to tam je. Aj v očách. Bude to dobré! A začalo se točit.

Ale Vojtěch Jasný dal na horoskopy, ne?

Ale ano. I mně ten horoskop udělal. Kvůli tomu začal studovat i vysokou matematiku. U každé role měl matematické rovnice horoskopu kvůli charakteru postavy.

On vám i něco předpověděl, že?

No vykládal mi můj horoskop a všechno, co říkal, bylo pozitivní. Absolutně. A to mi bylo divné. Pak jsme na Vysočině točili Rodáky, mimochodem byl to skutečný příběh lidí z Kelče. Na natáčení jsem se ho ptal: Vojtíšku, teď mi vyložíš ty dvě pauzy, cos udělal, když jsi mi četl ten můj horoskop. Protože, do Prčic, není možný, aby to bylo všechno jenom pozitivní!

Co vám řekl?

Dal si štamprli slivovice, a pak i druhou, třetí. Neřekl nic. A najednou mu začaly téct slzy a vypadlo z něj: Radošu, tož bude sa ti blížit čtyřicítka, a tehdy během čtyřiadvaceti hodin budeš mít tři šance přežít. Ta šance je ale enem deset procent.

Radek Brzobohatý s manželkou Hanou Gregorovou, která je jeho životní láskou už 30 let.

FOTO: ČTK

To zní dramaticky!

Tak ti děkuju, já na to. Po třech letech jsem si přijel odpočinout z natáčení filmu Oáza, který se točil na poušti Karakum. Přesněji řečeno přijel jsem si odpočinout od alkoholu. Byli jsme tam tři měsíce a chlastali šampaňské s vodkou. S Rudlou Hrušínským a Števou Kvietikem. Jinak by se to tam nedalo přežít. Ale zajímavé je, že tam ten alkohol tak nepůsobil.

No a co se stalo, když jste přijel?

Dorazil jsem na svou chalupu v Jizerských horách a uložil si nové lyže, fišerky to byly, nahoru. A šel jsem za kamarády. Po čtyřech hodinách jsem se vrátil na chalupu a ta hořela. Vlítl jsem do chalupy, abych něco zachránil, a v tom jsem si vzpomněl, že mám nahoře ty nové lyže. Drahé fišerky! Šel jsem do patra a otevřel dveře. Všude kolem hořelo. A jak jsem ty dveře otevřel, spadly stropy. Naštěstí jsem neudělal krok.

To mě ještě ten Vojta nenapadl. Ve tři ráno jsem pak odjel ke kamarádovi. Vzal jsem to zkratkou, údolím, kde jezdil vlak. My mu říkali kozí pacifik. A tam zrovna spravovali přejezd. Před a za ním byla vyhloubená jáma. Jenže nezapnuli signální soustavu. Já si té jámy všiml na poslední chvíli. Naštěstí jsem měl saaba a ten to dobrzdil. Jakmile jsem zastavil, přejel vlak.

To člověka až mrazí.

A to mi došel ten Vojta. Co bude to třetí? Když jsme odklidili škody s hasiči, vydal jsem se domů. Celou dobu jsem slyšel, že něco vzadu v autě vrže a bouchá. Už blbnu, říkal jsem si. Dojel jsem do Libně, zastavil na červenou a upadlo mi levé zadní kolo.

Do třetice!

Jo. Tak mám ty tři šance na přežití za sebou, řekl jsem si. Za týden jsem byl na Barrandově a měl jsem telefon. Byl to Vojta. Tož Radošu, řekl mi do telefonu a začal znovu plakat. Žiješ? ptal se. V den, kdy se mně to stalo, si najednou říkal, že něco se mnou je. Přesně v ty hodiny, kdy se mi děly ty věci.

Neříkejte, že od té doby nevěříte v osud!

Od té doby nechci už slyšet žádný svůj horoskop. To jsou přece náhody.

No, to nevypadá.

Je fakt, že Vojtovi vyšlo hodně předpovědí. Když jsme točili Rodáky, a bylo to v květnu 1968, tak jsme s Waldou Matuškou a Láďou Menšíkem sedávali v hospodě. Jednou tam Vojta přišel a povídá: Ogaři, bude to špatné. 21. srpna přijdou Rusáci. A na den přesně odhadl zabití Roberta Kennedyho. Asi na těch jeho horoskopech opravdu něco je.

Proč skončili Rodáci nebo Ucho v trezoru se dá odvodit, ale proč vadil třeba seriál F. L. Věk, kde jste hrál hlavní roli?

Bylo v něm moc pánaboha a kostelů. A nejen to. Začali jsme to točit kvůli době, která nastala po roce 1968. Pocit vlastenectví bylo třeba povzbudit. Obsazení bylo výborné, to se málokdy podaří. Tolik znamenitých herců! Měli i jiné smlouvy, ale zrušili je, aby mohli točit tohle.

Nezapomenutelná dvojice v nezapomenutelném filmu, který skončil v trezoru: Jiřina Bohdalová  s Radkem Brzobohatým v Kachyňově Uchu (1970).

FOTO: archiv J. Bohdalové, Právo 

Vaší zásadní rolí byl také Řek Zorba ve stejnojmenném muzikálu. Zorba měl filozofii nepodělat se, když přijde nejhorší chvilka. Zažil jste takovou i vy?

To zažije asi každý. Zorba měl filozofii, která byla blízká mému tátovi a dědovi. I mně. Tedy nepodělat se. Co bylo, bylo! Ne se pořád vracet do minulosti. To mě dneska šíleně vytáčí. Teď se přece musí něco dělat. A ne se pořád jenom vracet! To bych musel odsoudit všechny katolíky, Němce, Rusáky! Takhle se nedá žít. Ale situací, kdy jsem měl všeho dost, bylo několik. Vždycky jsem si řekl, takhle tedy ne. Konec! Jde se dál!

Nabídka na Zorbu přišla v době, kdy jste odešel z Vinohrad. Po 32 letech.

Všechno zlý je k něčemu dobrý, to taky říká Zorba. Já se tehdy rozešel ve zlém s vedením Vinohradského divadla. A to byla právě ta situace, kdy jsem si řekl, že se vším seknu.

I s herectvím?

Jo. Že skončím a basta. Přišli za mnou kluci z divadla v Mladé Boleslavi a já už nechtěl o divadle ani slyšet. Naštěstí mám ženu Hanku, která řekla: Tak to nie! Čo chceš zaživa zhniť? Zvedl jsem se a šel do toho. A vzniklo krásné představení Pohled z mostu. Do toho mi volal tehdejší ředitel Karlínského divadla Láďa Županič, že má pro mě roli v muzikálu Klec bláznů. Přiznal se, že mě tím chtěl vyzkoušet, jak si vedu v muzikálu, protože to už se mnou počítal na Zorbu. Ten příběh jsem miloval.

Hana Gregorová, Radek Brzobohatý

FOTO: KORZO

Tak to jste měl kliku.

Jenže těsně před zkoušením mi vypověděla kyčel. Naštěstí mě odoperoval kamarád, vynikající ortopéd Mirek Slavík. Operoval mě tak, že i po jedenácti letech nemám problémy, ale hlavně po dvou měsících jsem mohl začít zkoušet. Ale kdybych se nerozhádal na Vinohradech, nikdy by Zorba nepřišel.

Kyčel ale nebyla jediná věc, co vás trápila. Po úrazu v mládí vám hrozil i invalidní vozík…

Když jsem byl mladý, dělal jsem snad všechny sporty na světě. Lyže, basket, házenou, pinčes, tenis. Při závodě na lyžích na červené sjezdovce, to jsem byl ve 4. ročníku na DAMU, jsem najel na hlínu, udělal dva přemety a dopadl blbě. Na dva šutry. Vzkřísili mě a já, jako pořádný Valach, že mi nic není. Druhý den jsem cítil bolesti, ale vyboural jsem se už mockrát a doufal, že to přejde. Jenže jsem dojel domů a ochrnuly mi nohy.

Doktoři mě čímsi napíchali a já začal chodit. Hodil jsem to za hlavu. Ovšem postupem času mi začaly šílené bolesti hlavy, to jsem skoro mlátil hlavou o zeď. Takže jsem denně jezdil z natáčení na masáže k paní Mojžíšové. Ta mě dostala z mnohého. Ale když mi ochrnuly nohy i podruhé, už nic nesvedla. Tehdejší primář vojenské nemocnice mě odmítl operovat s tím, že mám poničenou páteř a že skončím na vozíku. A jeho asistent mi dal učebnici jógy. Budeme to spolu zkoušet, řekl.

Dva, tři měsíce jsem poctivě cvičil, pak mi vybral šest cviků, co je musím dělat denně. Cvičím je dodnes a nemám žádné bolesti hlavy, nohou, zkrátka ničeho. Jen otáčet hlavou nemohu. Ale to nevadí, když jdou hezký holky, otočím se klidně celý!

Co jste možná nevěděli

Na konci kvinty ho vyloučili z gymnázia ve Valašském Meziříčí.

Původně se vyučil mechanikem pletařských strojů v Krnově.

Na jevišti poprvé ochotnicky vystoupil ve Valašském Meziříčí v osmi letech jako brouček v Karafiátových Broučcích.

Po absolvování DAMU až do dneška hrál v 69 filmech a 26 televizních projektech.

V Praze nyní vlastní Divadlo Radka Brzobohatého.

Celý život rád muzicíruje.

Lucie Jandová, Právo

novinky.cz

Admin Kuba / 25.9. 2010 /
úvodní foto: archiv ČT

---

 

Pavla Tomicová alias Simona z Ulice: Budete mrkat, shodím deset kilo!

Představitelku kadeřnice Simony z nekonečného (ale stále obrovsky populárního) seriálu Ulice Pavlu Tomicovou (48) zdobí charakteristický a velmi hlasitý smích. Její seriálová postava prožívá drobné radosti a starosti, stejně jako většina divaček seriálu. Snad proto patří Simona mezi nejoblíbenější postavy předlouhé série. Možná je to i tím, že stejně jako řadu českých žen ji trápí nadváha, se kterou se snaží bojovat. Byť není vysoká, váží 92 kilogramů, což ji začíná pěkně štvát. Rozhodla se proto dramaticky zhubnout. A k tomuto úkolu, který rozhodně není jednoduchý, směřovaly naše první otázky.

Pavlo, bude pro vás těžké dát se na tak přísný dietní režim?

„Já držím diety celý život... (smích) Teď, když mi bylo nabídnuto, abych v seriálu začala hubnout, neváhala jsem a ráda jsem toho využila. Půjdu alespoň příkladem všem ženám. Jak se mi to bude dařit, uvidí diváci průběžně v seriálu. Vůli jsem tedy nikdy neměla, ale odhodlání mně nechybí. Navíc věřím svému trenérovi!“

Kvůli seriálové roli se herečka dala na tvrdou »vojnu«. Má v plánu zhubnout deset kilo. S tréninkem už začala.

Kolik máte v plánu zhubnout?

„Chtěla bych deset kilo, to by pro mě bylo naprosto optimální. Kdybych shodila víc, to by už nebylo dobře.“

Jak bude vaše hubnoucí kúra vypadat?

„Mám trenéra, minimálně třikrát týdně budu chodit cvičit a samozřejmě budu mít svůj jídelníček. Celý proces bude trvat dvanáct týdnů. Tučná jídla už si zkrátka nebudu moci nějaký čas dopřávat.“

Pod dohledem trenéra se ve fitku bude potit dvanáct týdnů.

Takže i doma teď budete vařit nekalorická jídla?

„Musím říci, že já vařím opravdu ráda. Nejvíce českou klasiku, ale ráda i experimentuji. Nějak si s tím poradíme, rodina strádat určitě nebude.“ (smích)

Co na vaše hubnutí manžel?

„Můj muž nemá rád na nikom ani ždibec tuku, takže z toho má velkou radost. Musím říct, že mě v hubnutí maximálně podporuje.“

Váš manžel Ondřej Malý je také herec, potkali jste se někde ve filmu či v divadle?

„Ve filmu pouze jednou, kdysi dávno... Jmenovalo se to Mrtvej brouk. Manžel tam hrál blázna, někteří lidé si mysleli, že je skutečný. (smích) V divadle spolu hrajeme už spoustu let. Jenom když byly naše děti malé, tak jsme se v divadle pravidelně střídali, aby u dětí byl pořád alespoň jeden z nás.“

Ondřej Malý

Půjdou vaše děti ve vašich šlépějích?

„Těžko říci. Jak náš osmnáctiletý syn Adam, tak devítiletá dcera Anežka chodí do dramatického kroužku, ale chvíli je to baví, chvíli ne...  Jednou se dokonce v seriálu Ulice prošli v komparzu. Nicméně necháváme tomu volný průběh. Já jim herectví rozhodně nebudu vymlouvat, ale ani je do toho nutit. Je to čistě na nich.“

Co vůbec říkaly děti na vaši roli věčně nadržené Gábiny ve filmu Snowboarďáci?

„Pamatuji si, že můj syn šel se svým kamarádem na Snowboarďáky do kina. Trnula jsem hrůzou, co tomu bude říkat. Čekali jsme na něho pak před kinem. Když přišel, tak mi řekl něco v tom duchu, jako. „Mamčo! Faaakt hustý! Byla si dóóst dobrá!“ To mi udělala radost a spadl mi kámen ze srdce.“ (smích)

Proslavila jste se tam také díky svému nezvykle hlasitému smíchu. Jak jste k němu vůbec přišla?

„Mám ho už od dětství, je to zřejmě vrozené...“ (smích)

Pojďme zpátky k seriálu Ulice, kde hrajete kadeřnici. Dokázala byste se tomuto řemeslu věnovat i v reálném životě?

„Já myslím, že ano! Třeba moji maminku stříhám už spoustu let. K nikomu jinému chodit nechce! Já tedy ke kadeřnici také moc často nechodím. Většinou mě dávají do kupy vizážistky na place.“

V kadeřnickém salonu, kde Simona (vlevo) pracuje. Na snímku se svou kolegyní Jitkou Farskou, kterou ztvárnila herečka Ilona Svobodová.

Změnil vám seriál Ulice život?

„Tak určitě po stránce popularity. Lidé mě poznávají na ulici, volají na mě, jestli bych je neostříhala a podobně. (smích) Někdy je to příjemné, někdy ne. Mám ráda svoje soukromí, a teď jsem o něj přišla. Už to není jako dřív. Nicméně si nestěžuji. Rozhodně převažují klady.“

Pokud byste nebyla herečkou, čím byste se živila?

„Původně jsem učila v mateřské školce. Byla bych zřejmě učitelkou.“

Pavla Tomicová alias Simona se svým hereckým kolegou z Ulice Otakarem Brouskem mladším.

Pavla Tomicová

Před kamerou Pavla Tomicová stála již při natáčení televizních záznamů některých divadelních inscenací, ale ofi ciálně poprvé se uvedla až drobnou rolí v seriálu Četnické humoresky. Ačkoliv pak natočila i celovečerní fi lmy Mrtvej brouk a Zatracení, na fi lmovém plátně vynikla především až díky roli věčně nadržené Gábiny ve Snowboarďácích.

Další filmové nabídky na sebe nanechaly dlouho čekat. Zahrála si například ve filmech: Nuda v Brně, Crash Road, Rafťáci či Anglické jahody. Popularitu si ale získala také v seriálech. Nejdříve v seriálu Bazén a v posledních letech v oblíbeném seriálu Ulice.

Autor: (David Laštovka)

Foto pro Aha! TV Nova, ara

ahaonline.cz

Admin Kuba / 19.9. 2010 /

---

Hana Maciuchová: Ano, do Ulice se skutečně vrátím

Profesorka Miriam Hejlová v podání charismatické herečky Hany Maciuchové divákům už velice schází.

Kdy už se Miriam vrátí? A vrátí se vůbec? Zeptali jsme se přímo Hany Maciuchové a její odpověď nás potěšila a uklidnila.

"Na vaši otázku, zda se do Ulice vrátím, odpovídám ano," prozradila magazínu doma.cz představitelka tolik oblíbené přísné profesorky Miriam Hejlové. Dál už ovšem byla velmi tajuplná: "Kdy se vrátím, to vám nemůžu říci. To záleží na scenáristech a na vývoji celého příběhu."

V Ulici hrála dlouhých pět let. Stýská se jí? "Stýská se mi," přiznala bez váhání. "Ale na to, abych seriál pravidelně sledovala, nemám vůbec čas. Teď právě zkouším a hraju v několika představeních," vysvětlila, proč nemůže každý den v podvečer usednout před televizi.

Ostatně se scenáristy Ulice se dohodla, že její příběh nenásilně a ve vhodné chvíli přeruší, neboť potřebovala oddech. Miriam Hejlová jí přirostla k srdci, Miriam a Hana totiž mají hodně společných vlastností. "Kdybych byla kantorkou ve skutečnosti, byla bych ještě důslednější a přísnější," poznamenává.

Vedle intenzivní divadelní práce vyplňuje její čas práce na zahradě na chalupě. Netají se obdivem k přírodě, ke stromům, rostlinám a v neposlední řadě zvířatům.

Což dokázala mimo jiné i tím, že pokřtila v pražské zoo půlroční samičku levharta obláčkového. Herečka přišla do pražské zoo s neteří Míšou. Došly k názoru, že levhartici nechají jméno, které jí vybrali ošetřovatelé. Samička se jmenuje Maao a narodila se 8. března letošního roku. Její matkou je samice Buri, otcem samec Luzon.

doma.cz

Admin Kuba / 10.9. 2010 /

---

 

Ondřej Pavelka: I člověk bez talentu se může stát v budoucnu skvělým hercem

V seriálu Ulice hraje už pět let majitele fitness centra, ale tvrdí, že by do posilovny nevkročil ani náhodou, protože je vlastně kavárenský povaleč. Jenže když si v té kavárně zapálí a rozpovídá se o svých aktivitách, vychází z toho jako povaleč notně činorodý.

Kromě účinkování v nekonečném seriálu hraje v Národním divadle, učil na DAMU, ale nejraději se věnuje alternativnímu divadlu.

Nechává se překvapovat

Natáčení Ulice mu za více než pět let kupodivu nezevšednělo: „Je to určitý žánr, ale i v rámci tohoto žánru se povedou nečekaně dobré věci. Je to svým způsobem podobné divadlu. Občas se podaří napsat a zahrát výborné scény, které by obstály ve velkém filmu, ale zítra už o tom nikdo neví. Jsou tam vložené klenoty, kterých si však málokdo všimne. Je to jako v životě: ten okamžik proběhne a už nikdy se nevrátí,“ uvažuje 55letý herec.

Na tvrzení některých kolegů, že by do nekonečného seriálu nikdy nešli, protože nevědí, jak se postava bude vyvíjet, namítne, že jeho to naopak baví. „Když jdete po ulici, taky nevíte, co vás potká. Může vás porazit auto nebo potkáte úžasnou holku a zamilujete se. Ani nebažím po tom, vědět, jak to s Oldou Farským bude dál. Nechávám se rád překvapovat.“

V seriálu Ulice má jako Olda Farský za manželku Ilonu Svobodovou, jejich dvě dcery hrají Jana Birgusová a Anna Fixová.

FOTO: archív TV Nova

Velká role, která už pátým rokem prochází populárním seriálem, zasáhla přirozeně i do jeho životního rytmu. „Šel jsem k divadlu, protože jsem líný a nerad brzy vstávám, ale na natáčení Ulice musím dost často vstávat už v šest. Někdy točíme od sedmi ráno do sedmi večer. Na druhou stranu mi tahle práce vnesla do života řád, což člověk jako já dost potřebuje,“ směje se.

25 korun za hodinu

Netají se ani tím, že hraní v seriálu ho zabezpečí natolik, že si může dovolit pracovat na různých nekomerčních projektech. „A taky učit na škole za zhruba 25 Kč za hodinu. Když to řeknu řemeslníkovi, který mi přijde domů, tak se dost diví.“

S pedagogickým působením na DAMU si však dal pauzu. „Jednak se mi moc nelíbí systém, který tam teď zvolili, jednak to je vždycky velký závazek na čtyři roky. Trochu si od toho chci odpočinout,“ dodává s tím, že práce se studenty ho bavila: „Přijdete zadarmo k energii. Možná jsem víc dostával, než dával.“ A zda se dá hraní naučit?

„Divadlo je hodně specifický tvar,“ odpovídá Ondřej Pavelka. „Když se někdo učí hrát na housle, jsou tam přesné zákonitosti. I laik pozná, když někdo zahraje falešný tón. U herectví to je sporné. Máte studenta, o kterém si v prvním ročníku myslíte, že je velký talent, ale pak se to rozplyne. A naopak někdo na začátku studia vypadá, že by to vůbec neměl dělat, a překvapí třeba ve třiceti.

Když jdete po ulici, taky nevíte, co vás potká. Může vás porazit auto, nebo potkáte úžasnou holku a zamilujete se.

Herectví se nedá naučit, naučit se dá cesta k výsledku, a tou je zkoušení. Co je to přijít v deset na zkoušku a intenzivně pracovat, být tvůrčí a inspirativní. Naučit se dají herecké dovednosti jako mluvit, zacházet se svým tělem.“

Na scéně Národního divadla s Davidem Prachařem a Davidem Matáskem v Beckettově Čekání na Godota.

FOTO: ND - Bohdan Holomníček

Sám měl o svém životním povolání jasno už od dětství. Oba rodiče byli u divadla, maminka se později věnovala dramatické výchově. „V dramaťáku u maminky jsem v Ostrově nad Ohří začínal,“ vzpomíná.

Celoživotní přátelství

Svá studia na DAMU v sedmdesátých letech za příliš inspirativní nepovažuje. „Utíkal jsem do Divadla na okraji, tam vznikala na svou dobu mimořádná představení. Tenkrát se učilo podle hesla, že se podle nějakého vzoru postaví nový člověk. Já se naopak u studentů snažím posilovat individualitu, podporovat odlišnost.“

V Divadle na okraji prožil deset krásných let. „Prošlo tudy mnoho osobností včetně Radky Fidlerové, Evy Salzmannové, Michala Dočekala, Zdenky Hadrbolcové, Mikyho Jelínka a dalších,“ připomíná. „V roce 1989 přirozeně zaniklo a pokračovalo jako A-studio Rubín. Teď zase prožívá dobré období,“ říká jeho dlouholetý umělecký vedoucí a nyní předseda stejnojmenného občanského sdružení.

Rubín je neodmyslitelně spjatý i se jménem jeho bývalé manželky Evy Salzmannové, s níž ho pojí i angažmá v Národním divadle. „My jsme se v zásadě nikdy nerozešli, jen jsme změnili rodinné role,“ komentuje vývoj jejich vztahu Ondřej Pavelka. „Je to silné celoživotní přátelství.“ I po rozvodu se společně starali o dnes pětadvacetiletého syna Kryštofa, čerstvého studenta dramaturgie.

S bývalou manželkou Evou Salzmannovou hrají ve hře Díra v A studiu Rubín manžele.

FOTO: Marie Dvořáková

Z patnáctiletého soužití s herečkou Národního divadla Sabinou Královou má desetiletého Mikoláše, ale po rozpadu partnerského vztahu je styk se synem velmi problematický. „Je to tak bolestivé, že o tom nechci mluvit,“ říká a dodává, že syna neviděl už dva měsíce. Doufá jen, že budou společně s Mikolášem trávit část léta.

Mezi Donem Quijotem a pornografií

Jeho první část však bude pracovní. „Se svými studenty připravuji Dona Quijota. Budeme ho v létě hrát v klášteře Zlatá koruna na Vltavě. Chodí tam třeba vodáci, kteří jinak do divadla nechodí, ale tam změní názor.“

Po měsíci volna povede v polovině srpna v Šumperku divadelní dílnu. „Týden budeme intenzivně zkoušet, pak zahrajeme představení,“ vysvětluje. „Šumperk mám moc rád, je to pro mě zvláštní magické místo, které mě nabíjí.“

Hned po prázdninách ho v Rubínu čeká premiéra inscenace Příběh O., inspirovaná kultovním pornografickým románem Pauline Réage. „Bude to režírovat pozoruhodná mladá režisérka Lucie Málková. Doufám, že se něco přiučíme,“ směje se.

Na téže scéně s Pavlou Beretovou v nekonvenčním dramatu Petra Kolečka Kauza Salome.

FOTO: Marie Dvořáková

Na podzim se pak těší na společný projekt Rubínu a Nové scény Národního divadla - hru Petra Kolečka s názvem Úl. O čem to bude? „O diletantismu, o tom, jak většina lidí dělá to, co neumí. Dost aktuální,“ upozorňuje jeden z duchovních otců projektu.

Věčně zamilovaný

Pokračovat budou i osudy Oldy Farského v Ulici. I díky této roli se etabloval jako nespolehlivý sukničkář. „Vidíte, a já už tam půldruhého roku hraji věrného manžela, který se trpělivě stará o rodinu. To dokazuje, že mínění mívá s realitou málo společného,“ říká Ondřej Pavelka, který ovšem svou slabost pro ženské půvaby prokazoval i v mnoha jiných rolích.

A jaké ženy se mu líbí ve skutečném životě? „Stejně jako jsem nikdy neměl žádnou vysněnou roli, tak nemám ani jasně danou představu o ideální ženě. Nechávám se překvapit. Mám rád chytré, vtipné ženy se smyslem pro humor,“ dává obecnou odpověď.

Kontakt s desetiletým synem Mikulášem je po rozchodu se Sabinou Královou problematický.

FOTO: fotobanka Profimedia

Stejně vyhýbavý je i na otázku o svém současném soukromí. „Nedovedu si představit, že bych nebyl zamilovaný,“ je jediné, co k tomu dodá.

Dana Braunová, Právo

novinky.cz

Admin Kuba / 7.9. 2010 /
úvodní foto: archiv TV Nova

---

 

Benoni: Modlím se, aby má role v Ulici nebyla poslední

Herec Štěpán Benoni je sice kvůli natáčení seriálu Ulice a zkoušení v divadle neustále v jednom kole, ovšem pro Kladenský deník si čas našel.

———

Zpět