ROZHOVOR: Stalking končí ve dvou procentech případů vraždou

Stalking, česky překládáno jako nebezpečné pronásledování, je určité množství opakovaných incidentů, které samy o sobě nejsou trestným činem. Jedná se o úmyslné, systematické obtěžování, úpornou nevyžádanou pozornost, tedy porušování osobní svobody druhého. Pronásledovatel, neboli stalker, se například ráno objeví na zastávce tramvaje, přes den pošle esemesku a druhý den se ukáže zase někde jinde. V jiném případě může posílat desítky, stovky e-mailů a esemesek a pokoušet se o navázání kontaktu telefonicky. Dokonce nezřídka využívá i třetích osob, příbuzných, kamarádů, známých, kolegů v práci, přes které posílá své vzkazy pronásledované osobě. Jednotlivé incidenty nelze posuzovat izolovaně, teprve jejich vnímání a seřazení do souvislosti dělá ze stalkingu stalking. To vše se děje opakovaně, dlouhodobě a vytrvale. De facto je to zvláštní forma násilí.


Kdo bývá nejčastěji stalkerem?

Z poloviny případů je stalkerem někdo, koho jsme předtím znali a byli jsme s ním ve vztahu. Ten člověk neunesl ukončení vztahu, ať už to byl rozvod, rozchod nebo odstěhování
se, protože byl na osobu, která ho opustila, velmi vázán. Koná proto všechno možné, aby ji dostal zpátky do svého života.

Například?

K návratu zpět ji vyzývá, přičemž od slov obdivu nebývá nikdy daleko k projevům zlosti, zášti, výhrůžkám. Nejčastěji se tyto dvě polohy střídají, přičemž intervaly mohou být naprosto rozdílné.

V Ulici stalking vygraduje únosem oběti. Stávají se tyto extrémy i v běžném životě?

S takovým vyústěním jsem se zatím nesetkala. Aby stalking skončil tím, že by pronásledovatel realizoval svou potřebu se toho druhého zmocnit únosem, omezit ho na svobodě, izolovat, mít ho jen pro sebe... Řekla bych, že je výjimečné, když stalker takovým výrazným způsobem překročí hranici a dopustí se už velmi závažného trestného činu.

Jsou ale známy případy, kdy stalking vyvrcholil vraždou...

Ano, ale únos a vražda je obrovský rozdíl. Fatální vyústění, kdy pronásledování končí zabitím oběti, se podle zahraničních výzkumů děje ve dvou procentech případů z těch, které byly evidovány.


Kdy je tedy nejvyšší čas začít s tím něco dělat, aby to nezašlo tak daleko?

To je velmi individuální. Můžeme říct ale určité pravidlo. Jakmile to zásadním způsobem omezuje kvalitu života pronásledované osoby, tzn. budí to v ní strach, ale i oprávněný hněv, omezuje ji to v jejím pohybu, omezuje ji to v kontaktu s lidmi, pak je nejvyšší čas něco dělat ve smyslu vyhledání pomoci a ochrany.


V seriálu jsme viděli, že pronásledovaná Jitka Farská se snažila Vladimíra Kukačku zastavit výhrůžkou, že ho udá na policii... 

Aktivita by samozřejmě neměla směřovat od pronásledované osoby vůči osobě, která ji  pronásleduje, protože ta si interpretuje vaši komunikaci po svém, i tu negativní, nevolej, nechoď, neposílej, jasně jsem řekl, že to skončilo apod.. Pro stalkery to je komunikace, po které touží. Mají naprosto změněnou interpretaci toho, co jim objekt jejich zájmu sděluje. On se na mě podíval, ona zvedla telefon, řekla mi pár slov. To je pro ně důležité. Takže nekomunikovat, dodržovat to pravidlo důsledně, což  je zpravidla velice těžké, a zajistit své bezpečí. Od nového roku, tedy od roku 2010, bude možné obracet se na orgány činné v trestním řízení, protože to je nový trestný čin. Ale už nyní je možné vypovědět u policie, co se děje, a svoji výpověď doložit třeba vytištěnými e-maily, esemeskami, svědectvím jiných osoby, dopisy, vzkazy atd. Policie přinejmenším posoudí závažnost jednání pronásledovatele, záležitost zadokumentuje, měla by poradit, jak si zajistit bezpečí, byť zatím jen privátní cestou.


V Ulici se snažili stalkera odradit i tím, že ho nechali zmlátit...

Tak tohle v žádném případě nedoporučuji! Tím se dopustíte ne-li stejného, tak možná ještě horšího jednání, než je nebezpečné pronásledování. Nemůžeme radit, aby občané brali spravedlnost do vlastních rukou! To rezignujeme na to, že tu máme nějaké zákony, nějaká pravidla. Už dnes se můžeme obrátit na státní orgány, aby nám pomohly, například u civilního soudu požádat o vydání předběžného opatření, kterým budeme jak personálně, tak i teritoriálně chráněni, nebo u krajského soudu podat žalobu na ochranu osobnosti proti pronásledovanému. A mnoho lidí už to i úspěšně udělalo. 

Pokračování rozhovoru s prezidentkou Bílého kruhu bezpečí Petrou Vitoušovou už zítra