Šárka Ullrichová: Dítě? Chybí mi genetický materiál

Kuba>

Při pohledu na sympatickou herečku si nejspíš každý řekne, že má co dělat, aby od sebe muže odehnala. Zdání klame. Šárka je sama a na muže má zatím smůlu.

Modrookou Šárku Ullrichovou (34) jsme potkali na nedávné oslavě 5. jubilejní sezony nekonečného seriálu Ulice, v němž také herečka téměř od počátku účinkuje. Na party si však prohodila svoji profesi s rolí modelky. Šárka nám prozradila, jak se jako manekýna cítila, proč by se tomuto povolání nechtěla věnovat napl­no, co by ji dělalo šťastnou, kdyby odešla od herectví, i to, že na toho pravého stále čeká.
 
Šárko, celou dobu jsme měli možnost vás pozorovat coby modelku. Jak jste se v této roli cítila?
Krásně. Opravdu jsem si to moc užívala. Byla tam úžasná atmosféra. Sice jsem měla obrovskou trému, ale pak to ze mě všechno spadlo. Po celou dobu jsem se uklidňovala tím, že nejsem profesionální modelka, tak jsou snad nějaké ty chyby povoleny a zárověň i odpuštěny. (smích)

Je to vaše poprvé, zahrát si na modelku?
Ano, je to moje premiéra. Dnes jsem ale dostala od návrhářky Martiny Navařilové nabídku, abych předváděla na její přehlíd­ce, a moc se na to těším.

Kdybyste tedy dostávala častěji nabídky na předvádění, může se stát, že zůstane­te modelkou napořád?
(smích) To ne! Jenom předvádět modely, to by mě nenaplňovalo. Raději předvádím sama sebe. (smích) Ale občas si zahrát na modelku, proč ne… Jako herečka můžu být kýmkoli… Teď mi to přijde zajímavé, protože je to něco nového. Napořád bych se tomu ale věnovat opravdu nemohla. Navíc jsem už na tuto profesi stará. (smích)

Mimochodem model­ky často dostávají nabídky k tomu, aby se nechaly nafotit polonahé do kalendářů nebo pánských časopisů. Do něčeho takového byste šla, nebo jste dokonce už nějakou takovou nabídku dostala?
Zatím se mi takové nabídky nedostalo. Každopádně bych proti předvedení aktů, které by byly hez­ky nafocené a člověk by nemusel odhalit vše, nic nenamítala. Proti nahotě nic nemám, ale zásadně se držím pravidla, aby byla vkusná.

Vrátím se ještě k vaší zkušenosti modelky. Jeden z modelů, který jste předváděla, se po skončení přehlídky vydražil za 45 tisíc korun, jež poputují do nadace na ochranu osob, které se staly oběťmi domácího násilí. Jak jste s touto částkou spokojena?
Spokojená jsem moc. Velmi mile mě překvapilo, že model mnou předváděný měl takový úspěch. I když částka ale samozřejmě mohla být i vyšší. (smích) 

Vy sama byste investovala jedno­rázově do oblečení takovou částku, za jakou se model vydražil?
Když bych na to měla... Ale také proto peníze nemám. Pořád totiž do něčeho investuji. (smích) Záleží, v jak dobré finanční situaci se člověk nachází. Samozřejmě kdybych měla konto, na které bych se nemusela vůbec ohlížet, tak si určitě občas dopřeju i něco luxusního a dražšího. Bez zázračného konta to řeším v rámci možností. (smích)

Vlastníte něco  dražšího, čím byste se mohla nebo chtěla pochlubit?
Momentálně mě nic nenapadá. Spíš bych se mohla chlubit vlastní tvorbou.

Povídejte...
Například velmi ráda pletu. Jednak z příze a také z vlny. Finální výrobek pak dozdobím korálky a podobně. Musím říct, že mě to vel­mi naplňuje. A neměla bych to tady vykřikovat, ale zde jsem načerpala také nějakou inspiraci pro mou tvorbu do budoucna. (smích)
 
Vyrábíte tyto kousky pouze pro své potěšení, nebo je také zkoušíte prodávat?
Pouze pro sebe. Pak by to pro mě ztratilo to kouzlo, kdyby se do toho motaly i peníze. Netvrdím však, že mě to nenapadlo.

Jak dlouho se tomuto koníčku věnujete?
Už asi deset let.

Zabrousím zpět do Ulice. Vy tam působíte téměř od začátku – s menší pauzou kvůli vašim osobním problémům. Přesto – nezačíná vás za tu dobu vaše postava poněkud nudit?
Vůbec ne. Právě že téma, které má momentálně má postava, je velice nosné a mám pocit, že se o takových věcech málo mluví. Ona si vlastně prošla drogovým obdobím a k tomu zjistila, že je HIV pozitiv­ní. Teď jí vstoupí do děje láska, a to se mi právě moc líbí. Ta láska nejspíš bude hod­ně bolet, a to je přesně to, co mě baví, je tam co hrát…

Vaše postava po návratu z léčebny začala pracovat jako pekařka. Myslíte, že vy sama, kdybyste po léčení přestala dostávat herecké nabídky, byste dokázala skočit do obyčejného povolání jako vaše postava ze seriálu?
Je pravda, že už jsem nad tím přemýšlela. Na jednu stranu si říkám, při představě, že bych měla jít někam za bar, že by to asi by­lo hodně těžké, ale na druhou stranu bych za ten bar i šla. Alespoň člověk získá pokoru a přijde na to, že se peníze dají vydělávat i mnohem hůř, než jsme my herci zvyklí.

Napadla mě však profese, která by mě bavila, ale tím nechci vůbec předbíhat událostem. (smích) Věnovala bych se dětem. Přesně řečeno dorůstajícím slečnám ve věku sedm až dvanáct let – dělaly bychom spolu věci, které baví mě – zkoušely třeba divadelní pohádku, učila bych je plést, šít, malovat mandaly a podobně. Ale to je budoucnost…

Ještě poslední dotaz než odejdeme od Ulice. Setkala jste se někdy v životě stejně jako teď v seriálu také s tzv. stalkingem?
Bohužel jsem jako třetí osoba měla možnost se ve dvou případech s tímto problémem setkat.V prvním případě šlo o psychický teror, v případě druhém o fyzické napadání. Ty ženy tenkrát nevěděly, že existuje organizace, která by se za ně mohla postavit. Ztratily tak pěknou řádku let, poněvadž žily ve strachu a úzkosti z toho, co je potká.

Přejdeme k příjemnějšímu tématu. Naznačila jste, že máte ráda děti. Vy sama si nějaké neplánujete?
Zatím jsem nenašla ten správný genetický materiál. (smích) Navíc mám
pocit, že čím jsem starší, tím hůř se hledá. Asi počkám, až si najde on mě.

Nemyslíte si, že by to mohlo být tím, že jste herečka a spousta mužů se vás třeba kvůli tomu bojí?
To netuším. Hodně lidí mi to také říka­lo, ale nemyslím si, že by v tomhle měl být problém. Ba naopak, herci a herečky jsou hodně citliví a zranitelní, i když navenek působí jako nezlomní a siláci...

Přesně tak. Ostatní lidé, kteří nemají možnost vás poznat blíž, mají pocit, že vás nemůže vůbec nic rozhodit...
Je pravda, že spousta lidí má dojem, že jsem silná osobnost, která zvládne všechno, ale není to tak! Všeobecně to ale platí pro každé­ho. Za období a věci, kterými jsem si prošla, jsem na jednu stranu moc ráda, protože mě hodně posílily. Blbosti, které mě dokázaly dřív rozhodit, mi v dnešní době přijdou jako směšné absurdity.

Nedávno si mi kamarád stěžoval na nějaký svůj problém a já mu na to musela jen říct: „Nefňukej, vždyť to není žádný problém.“ Ve finále vás všechny negativní zkušenosti obrní, což beru jako maximální plus. Když se cítíte v psychické pohodě, duše se vyvíjí velmi pomalu. A nejlépe ‚pracuje‘ právě v těch kritických situacích.

A nějakého potenciálního partnera ‚v hledáčku‘ opravdu nemáte?
Stálého partnera, se kterým bych sdílela jednu domácnost, nemám. Zatím mi to takhle vyhovuje. (smích) Nikdy jsem totiž neuměla žít sama se sebou. Vždycky jsem žila jakoby životy svých bývalých partnerů, což nedělalo dobrotu. Navíc jsem sama sobě nerozuměla. Bylo potře­ba se naučit, aby mi bylo samotné se sebou dobře.

Když není dobře mně samot­né, jak by pak mohlo být se mnou tomu druhému. Takže to, že teď nikoho nemám, přijímám jako věc, která tak má být a díky níž se mám něco naučit. Ten pravý přijde ve správný okamžik. Jasně, že se mi občas zasteskne po objetí. Naštěstí mám dvě kočičky a ty se vždycky rády přitulí... (smích)

super.cz