Můj život s Králem




http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (44.díl)


"Už jsem ti to říkal. Jmenoval se tak můj děda."
"A proč by se to nebohé dítě mělo jmenovat po tvém dědovi?"
"Protože je to hezké jméno. Takové vznešené."
"Ne, není. Je mi líto, můj milý, ale tvůj děda se jmenoval pěkně blbě."
"Aha! A jak se jmenoval tvůj děda?"
"Augustin!"
"No to je krása!"
„Já ale taky nechci, aby se naše miminko jmenovalo Augustin."
Zdeně už tekly slzy jen od smíchu.

„Nechte toho, vy dva. Už se nemůžu smát."
„Tak pojď, matko," zvedl se strýc, „dohádáme to doma. On ten tvůj Radeček taky není žádný zázrak."
„Co když to bude holka?" nepřestávala se smát Zdena.
„No, tak v tom případě mám už také favoritku. Moje babička se jmenovala Žofie."

Václav myslel na Zdenu. Myslel na ni téměř nepřetržitě. Co asi dělá? Bude ho chtít ještě vůbec někdy vidět? Magdaléna z účtárny mu nakonec prozradila, že je Zdena u nějakých známých na chalupě. Prodloužila si dovolenou, a on se jí ani nedivil. Zachoval se jako úplný pitomec a chápal, že s ním teď  Zdena nechce mít nic společného. Hned po telefonátu s Wolfem se v tom největším rozčilení vydal za Martou do hotelu. Jen se na něj posměšně dívala a ani neprotestovala, když na ni křičel, že si to všechno vymyslela.
„Tohle jsem si možná vymyslela. Ale jak jinak jsem ti měla otevřít oči? Muži jsou jak tupci, když se zamilují. A nechtějí vidět ani to, co je zjevné."
„A co je podle tebe zjevné, ty intrikánko?!"
„Že je to coura, která ucítila snadnou kořist. A ty za ní jdeš jak ovce. Jsi nesvéprávný!"
„A to od teď budeš určovat ty?! Kdy jsem svéprávný a kdy ne?!"
„Opakuji. Je to malá prohnaná děvka. Vlastně ti prokazuji dobro."
„Tak si prokazuj dobro někde jinde! Mě už jednou provždy vynech. Myslím tím mě a Zdenu! V životě už tě nechci vidět! Řekl jsem to dost jasně?!"
Václavovi bylo úplně jedno, že křičí a v luxusním hotelu působí pozdvižení. Měl takový vztek, že kdyby ho od Marty nedělil recepční pult, snad by ji zaškrtil. Pak se jen otočil a rázně vyšel z hotelu. Toužil se Zdenou prohodit alespoň pár vět, omluvit se jí, odprosit ji, ale netušil, kde by ji měl hledat. Nevěděly to nejspíš ani její dvě kamarádky Majda s Růženkou a Václava nenapadl nikdo jiný, kdo by byl Zdeně blízký. Najednou se mu rozsvítilo. Vzpomněl si na Karla Vágnera, finančního ředitele pézetky, kde se se Zdenou poprvé setkal. Vždyť právě on mu Zdenu skoro vnutil - a Zdena o něm mluvila jako o strýci! Ten by měl vědět, kde Zdena je. Nezdržoval se nějakými formalitami, rovnou nasedl do auta a rozjel se do podniku zahraničního obchodu, kde Vágner pracoval. Spoléhal se na to, že si návštěvu u něj třeba vynutí, i kdyby měl před jeho kanceláří bivakovat a držet protestní hladovku.

Zdena už byla úplně fit a začala se doma trochu nudit. Rozhodla se proto, že uskuteční svůj původní záměr a v ložnici u stropu vyrobí borduru z růžových květů. Okopírovala motivy šípkových růží z přehozu a závěsů a vytvořila si šablony, podle kterých pečlivě obkreslovala jednotlivé květy a lístky tužkou na zeď. Ze sklepa si přinesla štafle, zakryla celou ložnici starými novinami, namíchala odstíny barev a dala se do práce. Byla to piplačka, ale Zdenu malování bavilo a šlo jí od ruky, takže za sebou rychle nechávala pruh nádherných, do sebe propletených růžových květů a poupat lemovaných malými zelenými lístky.
Měla na sobě po čase zase staré roztrhané džíny a bavlněné triko, které používala při malování, a byla růžovou a zelenou barvou pocákaná od hlavy až k patě. Vlasy si svázala do ohonu a schovala pod šátek, ale obličej měla celý pokrytý barevnými pihami. Měla nahlas puštěné rádio a při práci si prozpěvovala. Zvonek u dveří ji překvapil. Strejda Karel sice ráno volal, že se navečer staví, protože jí teta Marie něco posílá, ale bylo ještě brzy odpoledne. Slezla ze štaflí a už cestou ke dveřím volala:
„Už letím, ale jdeš brzy. Nelekni se, vypadám jako čuně."
Otevřela dveře a zůstala jako solný sloup. Za dveřmi stál Václav Král. Zdena se dlouho ani nepohnula a srdce se jí svíralo. Václav na ni upřeně hleděl, na její něžný obličej pokropený barvami, na útlou ruku, která křečovitě svírala štětec, a na štíhlé tělo, které by nejraději pevně sevřel do náruče. Uvědomil si, že přesně takhle už ji jednou spatřil, měl stejnou touhu obejmout ji, ale připadalo mu, že od té chvíle uplynulo snad sto let.
„Mohu dál?" zeptal se tiše.
Zdena ze sebe zastřeným hlasem dostala:
„Co si přeješ?"
„Chtěl bych s tebou mluvit," řekl Václav naléhavě a snažil se ji chytit za ruku. Zdena se mu však vysmekla a uhnula před ním do útrob bytu. Václav ji následoval a jemně za sebou zavřel dveře.
„Prosím, poslouchej mě aspoň chviličku."
Na Zdenu se hrnula záplava vzpomínek, na které se posledních čtrnáct dní usilovně snažila zapomenout. S konečnou platností si připustila, že Václava miluje a bude milovat až do smrti. Ale rozhodla se, že nespojí svůj život s mužem, který se chová tak nevyzpytatelně a jeden den se tváří tak, jako by ji miloval, a hned druhý, jako by ji nenáviděl. Měla plné zuby nejistoty, kterou vedle
něho cítila, a už vůbec nechtěla, aby v této nejistotě žilo její dítě.
„Neměl jsi sem chodit." Otočila se k němu zády.
„Uděláš nejlíp, když odejdeš."
„Byl jsem za tvým strejdou, všechno mi řekl."
Zdena se prudce obrátila.
„Cože? Co jsi to říkal?"
„Byl jsem za tvým strýcem. A on mi vyprávěl... Zdeno!"
Zdena Václavova slova uslyšela už jakoby z dálky. Než si stačila uvědomit, že omdlévá, začala se kácet k zemi. Ještě než úplně
ztratila vědomí, ucítila pár pevných rukou, které ji zachytily.
Když se probrala, ležela v obýváku na sedačce, Václav seděl vedle ní a mokrým ručníkem jí otíral obličej. Do ručníku se vpíjela růžová a zelená barva a Václav se tvářil znepokojeně. Zdena zamumlala:
"Neunavuje tě v jednom kuse mě zachraňovat?"
"Začínám si zvykat," odpověděl s úsměvem Václav a něžně jí odrhnul vlasy z čela.
Zdena se pomalu posadila a bez odmlouvání se napila ze sklenice s vodou, kterou jí Václav podával.
„Co všechno ti strejda řekl?"
„Všechno."
„Co všechno?"
„Všechno s tvým otcem."
„Nic víc?"
„Jak nic víc? Proč jsi mi nic neřekla, sakra?" Václav vstal a začal rázovat po pokoji.
„Jak sis vůbec mohla myslet, že to zvládneš sama? A víš ty vůbec, do jak nebezpečné situace ses dostala? Víš, čeho jsou ti lidé schopní? Co kdyby se ti něco stalo? Co bych dělal? Jsi normální?"
Václavovi teprve teď docházelo, co všechno se Zdeně mohlo stát, a strach o ni způsobil, že zvedal hlas. Na konci už skoro křičel.
„Moc otázek," řekla Zdena mírně.
„Co?"
„Moc otázek najednou."
Václav se zastavil, díval se na Zdenu, jako by ji viděl poprvé, a pak udělal několik kroků a klekl si před ni. Vzal ji za ruku a úplně tiše, s úpěnlivostí v hlase, k ní začal mluvit.
„Odpusť mi, prosím, všechno. Miluji tě asi od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděl. Ale spoustu věcí jsem si neuměl srovnat v hlavě. Nevyznal jsem se v tobě. Chvílemi jsem věřil pomluvám, které jako by všechny ty nejasnosti vysvětlovaly. Ale měl jsem věřit svému srdci."
Václav se na chvíli odmlčel a čekal na nějakou Zdeninu reakci. Ta však jen strnule seděla, dívala se skrze něj a nepromluvila. Václav na chvíli sklopil oči, ale potom se jí pevně zahleděl do očí, hypnotizoval ji pohledem, aby ho začala vnímat, a s dalekou větší naléhavostí k ní znovu promluvil.
„Miluji tě tak, jak jsem ještě nikdy nikoho nemiloval. Jsi to nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Miluji tvůj hlas, tvůj úsměv, to, jak si koušeš spodní ret, když jsi nervózní, jak si strkáš pramen vlasů za ucho, jak vrníš, když tě škrábu na zádech. Miluji tě k zbláznění a nechci bez tebe žít. Selhal jsem, ale slibuji ti, že to bylo naposledy v životě. Chtěl bych tě chránit, opatrovat, hýčkat. Omlouvám se, tisíckrát se omlouvám. Dokážeš mi někdy odpustit?"
Zdeně se z oka skutálela jedna osamělá slza, kterou Václav jemně setřel palcem.
„Nic víc ti strejda neřekl?"
Václav byl zmatený.
„Co... co?


Zdena si nebyla jistá, jestli je zrovna teď ten správný okamžik, aby Václavovi sdělila, že čeká dítě. Zoufale se bála dalšího zklamání. Přišel říct, že ji miluje. Ale netušil, že situace se tak trochu změnila. Třeba dítě vůbec nechce. Třeba na takovou odpovědnost není připraven. Na druhou stranu, jednou mu to stejně bude muset oznámit... Tak proč ne zrovna teď! Beze slova odhrnula pár polštářků na sedačce, pod kterými měla složený dárek od tety Marie. Bradou kývla k záplavě bílých krajek a saténových stužek.
„Když odpovíte na mou poslední otázku, milý Králi, dostanete království a jednu a půl princezny k tomu. Co je to?"
Ve Václavových očích se zračila taková zmatenost, až vypadal roztomile, a Zdena se musela usmát.
„Mám se podívat na tohle?" zeptal se pro jistotu.
„Ano," kývla Zdena.
Václav bezmocně pokrčil rameny a konečky prstů uchopil krajky. Zatřepal tím bílým „cosi“ a pak zmrzl v pohybu a s otevřenou pusou zíral na dětskou zavinovačku.
„Ale to... to přece... To není možné!“ vyrazil ze sebe.
Zdena rychle zamrkala, aby potlačila slzy, a začala překotně mluvit.
„Je mi jasné, že jsi to nečekal. A pochopím všechno, co chceš říct. Dítě je obrovská zodpovědnost a já tě nechci k ničemu nutit. Prostě se to stalo, ty jsi s ničím takovým nepočítal, ani já vlastně ne, ale už jsem se rozhodla. Víš, miminko je zázrak, a já si ho hrozně přeju. Ale ty nemusíš...“
Václav přetrhl její nesouvislý tok řeči naléhavým polibkem.
Vložil do něj veškerou svou lásku, kterou ke Zdeně cítil, a ona porozuměla. Ten polibek rozmetal veškeré její pochybnosti a sliboval lásku, štěstí a bezpečí. Pro ni i její dítě. Po chvíli Václav zvedl hlavu a láskyplně na Zdenu pohlédl. Oči se mu leskly a jejich blankytně modrá barva tmavla touhou. Zdena si byla vědoma toho, že je ten polibek oba vzrušil, a napůl čekala, že ji Václav začne svlékat. Věděla, že se nebude bránit. Tak dlouho a tak silně po něm toužila. Jenomže Václav místo toho začal šátrat v kapse saka.
„Koupil jsem to, když jsem jel od tvého strýce za tebou. Nevěděl jsem, jestli mi dáš šanci, abych ti ho mohl nabídnout. Ale myslím, že teď je ta nejsprávnější chvíle.“
Vyndal z krabičky zlatý prsten s krásně vybroušeným kamenem a jemně ho navlékl Zdeně na prst.
„Prosím, lásko moje, vezmi si mě. Slibuji, že budu tím nejlepším manželem a nejlepším otcem pro naše děti.“
Zdena mu ovinula ruce kolem krku a položila šťastnou tvář do dolíčku nad jeho ramenem.
„Ano,“ zašeptala.
A věděla, že právě začala psát první kapitoly nekonečně nádherného románu Můj život s Králem.

 

!!! KONEC !!!




http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (43.díl)


Wolf se na chvíli zamyslel. Nad touto otázkou už sám několikrát přemýšlel. Právě proto, že si jistý nebyl. Uvědomoval si, že byl opilý jak zákon káže a celý večer měl jako zamlžený. Ale ta recepční si přece jistá byla!
"Upřímně, Herr Král, byl jsem jak dělo. Já bych nepoznal ani vlastní matku. Takže před soudem bych to odpřisáhnout nemohl. Ale ta recepční si byla jistá."
„Chcete říct, že vás k nám poslala nějaká recepční?" Václav zaťal prsty do sluchátka, až mu zbělely klouby.
„Ja."
„Poslední otázka, pane Wolfe. Bydlel jste v hotelu Intercontinental?"
„Ja. Pomohl jsem vám nějak?"
„Ani nevíte jak. Děkuji vám za ochotu."
Král se s Wolfem rozloučil a velmi pomalu a opatrně zavěsil, protože měl pocit, že jinak roztříská telefon na cimprcampr. Vzteky se mu dělaly mžitky před očima. Mělo ho to napadnout hned. Zatracená Marta!

Zdena se probudila a chvíli se nemohla zorientovat, kde je. Až po chvíli si vzpomněla na včerejšek a došlo jí, že je v nemocnici. Chtěla zavřít oči a pokračovat v milosrdném spánku, ale otevřely se dveře a do pokoje vjela sestra s vozíkem a rozsvítila.
„Vstávejte, holčičko, nasnídáme se," řekla vesele.
Zdena se na sestřičku slabě usmála.
„Já nemám hlad."
„Ale máte. A pan primář chce vědět, kolik jste toho snědla. Už se cítíte lépe?"
„Já ale opravdu nemám hlad, nechci jíst, děkuju."
Sestřička zajela vozíkem až ke Zdenině posteli a pak lehce káravým hlasem pronesla:
„Když už chcete takhle odbývat sebe, prosím. Ale měla byste víc myslet na svoje miminko."
Miminko! Zdena pevně zavřela oči a zase se jí začaly kutálet slzy.
„Ale no tak, děvčátko, neplakejte. Že budete maminkou, přece není k pláči. Víte, co by za to některé ženy daly?"
„Já vím," vzlykla Zdena.
„No tak vidíte. Pojďte, dáte si pro začátek dětské piškoty a trochu čaje, aby se vám neudělalo špatně," předla sestřička a položila Zdeně do klína tác. „Nebo chcete zůstat na kapačkách? Čím dřív začnete pořádně jíst a pít, tím dřív vás pustí domů."
Zdena si uvědomila, že má sestra pravdu. A zastyděla se i za to, co posledních pár dní vyváděla. Najednou všechno viděla jasněji. Ano! Bude mít dítě! Vždyť to je to nejkrásnější, co se jí mohlo stát. A všechno ostatní není tak důležité. Prožila si těžké období, vyplakala potoky slz kvůli nešťastné lásce a na konci ji čekalo zklamání. Ale to všechno bledlo před faktem, že bude matkou. A všichni Růžičkové a Králové světa jí mohou být ukradení! Najednou se jí vrátila ztracená síla a odhodlání. Vděčně na sestřičku mrkla a pustila se do piškotů, které zapíjela hlubokými doušky čaje. Zdena nevěděla, na jak dlouho zase usnula, ale když se probudila, seděl u její postele strejda Karel. Když viděl, že otevřela oči, usmál se na ni.
„Teda, Zeuško, tys mi dala."

"Já... já nechtěla," špitla Zdena.
"To nevadí," chytil ji za ruku strýc, "teď mi hlavně všechno pověz. Od začátku do konce."
A Zdena začala vyprávět. Opravdu nic nevynechala. Najednou cítila obrovskou úlevu, že se má komu svěřit, že už na to není sama. Řekla strejdovi o své lásce ke Královi i o svém těhotenství. Kutálely se jí při tom slzy z očí, ale dovyprávěla statečně všechno až do konce. Strejda jí mačkal ruku a i on měl oči plné slz.
„Zeuško, ty moje holka jedna pitomá, proč jsi mi nic neřekla? Vždyť já bych ti pomohl."
„Já jsem to chtěla... všechno..., já to chtěla vyřešit sama."
„Ale tohle by nikdo nevyřešil sám. Chudinko moje zlatá. Koho mám zabít nejdřív? Krále, nebo Růžičku?"
Zdena se trochu usmála.
„Nikoho nezabíjej, strejdo. To nejhorší už mám za sebou."
„To chceš říct, že s tím nebudeš nic dělat?"
„Ne. Růžičkovi ty peníze stejně musím splatit. S tím se nic dělat nedá."
„O něm zrovna jsi mi měla říct. Ty peníze bych ti dal!"
„Já vím. Ale víš..., nebyl to tvůj dluh. Byl mého otce, a tedy můj."
„Ale to je nesmysl. Ruda byl můj nejlepší kamarád."
„Udělal jsi pro něj dost, když jsi vrátil do podniku ty peníze. Riskoval jsi pro něj."
„Houby jsem udělal! Nedokázal jsem se postarat o jeho dceru."
„Strejdo, neblázni, pomáhal jsi mi. Ale teď ty tvoje peníze pro Růžičku asi potřebovat budu. Půjdu na mateřskou, a to už bych fakt asi sama nezvládla. Jednou ti to všechno vrátím, opravdu."
Karel Zdeně stiskl ruku.
„Tak ty budeš maminka."
„Hm."
„A co nejdřív to řekneš Královi, viď?"
„Neřeknu."
Karel vyskočil na nohy, jako když ho píchne včela.
„Jak, neřekneš?"
„Uklidni se, strejdo. Prostě neřeknu. Když jsem mu to chtěla říct, nedal mi prostor, nenechal si nic vysvětlit. Vyhodil mě. Uvěřil  nějakému cizímu člověku. Nemyslíš, že po tom všem měl věřit mně? Nebo aspoň dát mi šanci se hájit?"
„To víš, že měl!" zuřil Karel. „A taky si ho podám! Ten bude zírat!"
„Ne. Nikoho si podávat nebudeš," řekla Zdena odhodlaně.
„A myslím to vážně."
„Ale jednou mu to stejně budeš muset říct!"
„To nejspíš ano. Jen si to potřebuju všechno srovnat v hlavě a rozhodnu se až pak. Chci jen trochu klidu. A v žádném případě teď nechci vidět Václava Krále. Chápeš mě?"
„No, moc ne. Ale když to tak chceš..."
„Chci."
„Tak jo. Ale musíš mi slíbit, že už nikdy neuděláš takovou pitomost. Že už mě nikdy takhle nevyděsíš."
„Slibuju."
„My ti budeme pomáhat, neboj se. Protože jsi naše holka a protože tě máme rádi. Vždyť víš, že vlastní děti nemáme a že ty jsi byla napůl jako naše. Je mi strašně líto, že jsem dovolil, aby sis myslela, že jsi na všechno sama."
„Strejdo?" Zdena ztišila hlas. „Nechceš mi začít pomáhat hned? Chtěla bych domů. Já už budu v pořádku."
Karel se zasmál.
„Vidím, že už je ti opravdu líp, když máš roupy. Zeptám se primáře. Ale snad to půjde."
Zdena už byla druhý týden doma a nabírala síly. Zavolala Majdě a řekla jí, že je u známých na chalupě. Z jejích zvědavých otázek se vykroutila s tím, že měla nějaké osobní problémy a jí a Růžence všechno poví, až se vrátí. Také Majdu požádala, aby jí pomohla s prodloužením dovolené. Když jí volala později, ani ji nepřekvapilo, že Král její dovolenou bez protestů podepsal. Asi ji pořád nechce vidět. No, pomyslela si, takže jsme na tom stejně.
Strejda Karel a jeho žena Marie ji chodili pravidelně navštěvovat a pečlivě dohlíželi na to, jestli pořádně jí. Teta Marie jí podstrojovala a nikdy nepřišla s prázdnou. Protože byla vyhlášenou kuchařkou, Zdena začala mít dokonce strach, že ztloustne daleko dřív, než se na ní projeví těhotenství. Tetiny koláče byly nedostižné a její domácí knedlíky nadýchané a obrovské. Zdena funěla nad plnými talíři, ale teta přísným zrakem kontrolovala, aby snědla všechno do posledního drobku.
„Připadám si jako v ozdravovně," protestovala, ale teta
Marie na to měla vždy stejnou odpověď:
„Teď krmíš dva, holčičko. Tak se nesmíš odbývat."
Teta i strejda se pro její budoucí miminko úplně nadchli. Bylo to teď jejich jediné téma a už se stačili pohádat i o jeho jménu. Teta začala shánět výbavičku. Když přinesla sněhově bílou zavinovačku s bohatým krajkovým zdobením, Zdenu rozplakala.
„Vy jste na mě tak hodní."
„Nebul, Zeuško, je to jen zavinovačka," chlácholil ji strejda.
„Karel má pravdu," přidala se teta. „Co budeš dělat, až ti přinesu to ostatní?"
„Máš se na co těšit. Marie rozhodila mezi ženské, že budeme potřebovat výbavičku, a už si doma připadám jak ve skladišti nějakých jeslí. Jestli to takhle bude pokračovat dál, za chvíli se do našeho bytu nevejdeme."
„Ale nepřeháněj, prosím tě. Víš ty vůbec, kolik plen takové dítě potřebuje? A vůbec toho není tolik. Jenom takové ty hezké věcičky. Všechno ostatní koupíme nové."
„To jsem říkal od začátku. Naše miminko přece nebude nosit obnošené dupačky!"
Zdena se přes slzy musela začít smát.
„Proboha, přestaňte se hádat. Vždyť já budu rodit až za sedm měsíců."
„To ano," pronesl vážně strejda, „ale já razím heslo pionýrů Vždy připraven!"
„Ty hlavně razíš heslo Dejte tomu dítěti pokud možno to nejpitomější jméno," sekla teta. „Jak tě vůbec mohlo napadnout něco tak příšerného jako Joachim?"




http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (42.díl)


Zdena nepočítala dny. Nevěděla, jestli je den, nebo noc. Její tělo i mozek už odmítly spolupracovat. Jako v mrákotách si občas svlažila hrdlo vodou, ale jinak jen ležela v posteli a buď plakala, nebo vysílena pláčem spala. Nebrala telefony, nereagovala na zvonění u dveří. Dlouho byla silná a snažila se vzdorovat tomu, co jí osud neustále připravoval, ale v jediném okamžiku se v ní všechno zlomilo a ona už neměla dostatek sil znovu vstát a postavit se tomu všemu. Už nemohla dál. Strýc Karel si o Zeu začal dělat starosti. Už čtvrtý večer mu nevzala telefon. Poprvé byl rád, myslel si, že si Zea konečně někam vyšla, ale když na vyzvánění telefonu nereagovala třetí večer, znepokojilo ho to. Dosud byli ve velmi častém kontaktu, často si telefonovali, Karel za Zeu stále cítil odpovědnost. A poslední dobou mu dokonce připadala velmi šťastná. Z jejího hlasu zmizel ten hluboký smutek, na který si stále nemohl zvyknout. Zdálo se mu, že je to zase ta stará, veselá a optimistická Zea, kterou znal dříve. Její hlas zvonil smíchem a štěstím. Dobíral si ji, jestli za tím není nějaký muž, ale Zea se jen smála a odpovídala mu, že až přijde čas, všechno mu řekne.

Pátý den už byl Karel velmi nervózní. Volal i k ní do práce, ale tam se dozvěděl strohou informaci, že si Zea vzala dovolenou. Proč by si teď měla brát dovolenou? Tak brzy po nástupu do nového zaměstnání? A kam by jela? A že by mu nedala vědět? Otázky se mu hromadily v hlavě a všechno mu připadalo čím dál podivnější. Jeho Zeuška přece nebyla tak nezodpovědná, věděla, že si bude dělat starosti. Kolem poledne už neměl stání. Zrušil všechny odpolední schůzky a porady a rozjel se ke Zdeně domů.
Dlouho zvonil u jejích dveří, ale nikdo neotvíral. Stál dlouho na chodbě a přemýšlel, kam by Zea mohla jet a jak by to mohl zjistit. Když už se rozhodl, že odejde, zaslechl z útrob bytu nějaký šramot. Přitiskl ucho na dveře a slyšel tekoucí vodu. Zea je doma! Znovu začal zvonit a bušit na dveře. Když nikdo neotvíral, přidal i volání.
„Zeo, otevři! Vím, že jsi doma!"
Nic.
„Zeo, to jsem já, strejda Karel!"
Nic.
„Zeuško, otevři!"
Vedle se otevřely dveře a vykoukla babka v šátku.
"Už jsem si říkala, jestli nemám zavolat bezpečnost. Vůbec nevychází z bytu. A přitom je doma, slyšela jsem ji," informovala Karla přičinlivě.
Karel znovu silně zabušil na dveře.
"Zeo, okamžitě otevři, nebo ty dveře vyrazím!"
Nic.
„Zeo!"
Karel zakroutil hlavou, krátce si pomyslel, co všechno ve svém věku ještě musí dělat, ale pak poodstoupil ode dveří a prudce do nich kopl. Staré dřevěné dveře povolily a rozlétly se dokořán. Karel vstoupil a za ním zvědavě nakukovala babka. Zeu našel v ložnici v posteli. Pohled na ni ho vyděsil. Byla strašně vyhublá, měla rozpraskané rty, zacuchané vlasy a popelavou pleť.
„Bože, Zeo, co se ti stalo?" Vrhl se k ní, skoro ochromen obavami o svou chráněnku.
Zdena pomalu otevřela oči, zarudlé od neustálého pláče. Dívala se na Karla, ale jako by se dívala skrze něj. Karel už na nic nečekal. Skočil k telefonu a zařídil, aby přijeli spravit dveře. Pak požádal babku, aby pohlídala byt, dokud ho nepřijedou zabezpečit. Nakonec zabalil Zdenu do deky a lehkou jako pírko ji vzal do náruče a odnesl do auta. A potom už co nejrychleji zamířil do nemocnice.
Karel seděl v kanceláři primáře a netrpělivě čekal na zprávy, které mu jeho přítel přinese. Jakmile vešel, Karel vyskočil ze židle.
„Klid, bude v pořádku," hned ho chlácholil lékař.
„Co jí je?"
„Vcelku nic zásadního. Je jen dehydrovaná, vyhladovělá a... gravidní."
„Cože jsi to říkal?"
„Těhotná. Ve druhém měsíci."
„Ježíši!"
„Toho nevolej. Ten za to stoprocentně nemůže."
„Tak co se tedy stalo?"
„To já nevím. Prožila si nějaké trauma, ale nechce o něm mluvit. Zřejmě to bude mít spojitost s tím těhotenstvím. Ale to jen odhaduji. My si ji tu chvíli necháme, dodáme živiny a tekutiny, ale je to spíš případ pro kolegy psychiatry," krčil rameny doktor.

"Ty ji chceš zavřít do blázince?" lekl se Karel.
"A co s ní chceš dělat? Když odmítá jíst, pít a mluvit?"
"Hele, udělej pro mě něco. Dejte ji tu do kupy a já už se o ni potom postarám. Je to i moje chyba. Neměl jsem ji v tom nechávat samotnou," vyčítal si Karel.
"Snad nemáš s tou graviditou něco společného?" povytáhl obočí primář.
„S tou ne. Ale se vším ostatním ano. Tak postaráš se mi tu o ni?"
„To víš, že jo. Dohromady jí nic není. Trochu živin a po fyzické stránce bude zase jako rybička."
„Můžu s ní teď mluvit?"
„Usnula, přijď zítra. Uvidíš, že už na tom bude líp."

Václav se asi po sté pokoušel dovolat Zdeně. Nebrala telefon ani neotvírala, když zvonil u jejích dveří. Chtěl ji vidět, chtěl ji slyšet, chtěl nějaké vysvětlení. Jakékoli. Protože cokoli by mu řekla, uvěřil by tomu. Rozhodl se, že jí bude věřit, protože to „cokoli" bylo lepší než dny bez ní. Vlastně hned jak odešla, litoval toho, co jí řekl a že si nenechal nic vysvětlit. Byl ochromen vztekem a lítostí a nedokázal v ten okamžik uvažovat normálně. Od té doby se s ní pokoušel nějak spojit, ale bylo zřejmé, že Zdena někam odjela. Nechtěl vůbec domýšlet kam. Dokonce zašel tak daleko, že se pokoušel vytáhnout nějaké informace od Magdalény z účtárny a její věrné kamarádky Růženy z dílny. Věděl od Zdeny, že se spolu docela přátelily. Ale počínal si zřejmě tak neobratně, že se nejen
nic nedozvěděl, ale navíc vzbudil u těch dvou podezření, protože zaslechl, jak si okamžitě začaly špitat. Chodil po kanceláři a věděl, že se stejně nebude moci soustředit na práci. A že večer neusne a prožije další bezesnou noc. Stejnou jako ty čtyři předcházející. Jak tak bloumal, padl mu zrak na pořadač vizitek na stole. Rychle k němu přešel a nalistoval si vizitku Heinricha Wolfa. Pak usedl k telefonu a netrpělivě vytáčel číslo do Německa. Telefon zvedla Wolfova sekretářka, ale měl to štěstí, že ho hned přepojila. Václav se představil. Wolf se evidentně lekl, protože ztišil hlas.
„Co se děje? Já myslel, že už jsme tu trapnou záležitost uzavřeli."

Wolf evidentně neměl zájem, aby se mu jeho dobrodružství z Prahy připomínalo.
„Omlouvám se, pane Wolfe, ale vedu jistá šetření a potřeboval bych, abyste mi odpověděl ještě na pár otázek."
„Dobrá. Ale prosím rychle, za chvíli mám důležité jednání."
„Pane Wolfe, tahle otázka je opravdu důležitá. Jste si stoprocentně a nezvratitelně jistý, že jste se na svém pokoji setkal s mou sekretářkou?"



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (41.díl)


"Vy potřebujete odpoledne odjet, že? Tak to bohužel nestihnete. Policie tady nepracuje tak rychle, je mi líto."
"Tak se za ní rozjedu sám a ty peníze z ní vymáčknu!"
"Víte, ona velmi pravděpodobně bude zapírat. Tahle děvčata tají svůj druhý život, nikdo o něm obvykle neví. Takže vám bude tvrdit, že netuší, o čem to mluvíte. Že tady v hotelu v životě nebyla. Na to byste se měl asi připravit."
„Jak nebyla?!" zuřil Němec. „To teda byla! Přímo v mém pokoji! A odnesla si dva tisíce marek! Děvka!"
„Uklidněte se, já vám věřím. Jen vám říkám, že to nebude jednoduché, protože bude lhát a zapírat."
„No a co mám podle vás tedy dělat?" pokrotl trochu Němec.
„Vím jen, že má velmi přísného, ale slušného šéfa. Možná, že kdybyste si promluvil s ním, kdybyste mu řekl, co vám provedla, snad by vám nějak pomohl. Možná ani on neví, čím se jeho sekretářka po nocích živí," předla své jedovaté sítě Marta.
„Jako děvka a zlodějka!" dupl nožkou rozhořčený pan Wolf a nechal si napsat adresu Stylexpa. Pak Martu požádal, aby mu zavolala taxi, a odešel se do svého pokoje doobléci. K Martě přistoupila kolegyně.
„Prosím tě, co to mělo znamenat?"
„Ále, panáček se nechoval mravně a byl po zásluze potrestán. Za hříchy se holt platí," prohodila Marta, ale zase nemyslela ani tak na nebohého pana Wolfa... Kolegyně pokrčila rameny a odešla k netrpělivému hotelovému hostu, který čekal na klíče od pokoje. Marta poťukávala rudými nehty do recepčního pultu a představovala si, jak se asi Václav bude tvářit, až k němu vtrhne rozzuřený okradený Němec. Přece ho varovala, nebo ne? A tu malou mrchu taky.

Zdena seděla za svým stolem, ťukala do psacího stroje a přepisovala nějaký dopis, při tom však přemýšlela, jak nejlépe Václavovi sdělit, co se ráno dozvěděla. Už zavrhla restauraci, nezdál se jí ani jeho byt, nakonec se rozhodla, že ho pozve k sobě domů.  Představovala si, že udělá dobrou večeři, romantickou, při svíčkách. V hlavě si skládala věty, jak by mu tu novinku mohla oznámit, ale stále se jí nedařilo nalézt ta správná slova. Co se, proboha, v takových chvílích říká, zoufala si. Miláčku, vím, že náš vztah se  zatím vyvíjel dost dobrodružně, ale budeš taťka? Drahý, ještě se moc neznáme, ale budeme mít spolu miminko? Lásko, mám tajemství, o kterém nechci, abys věděl, jó, a mimochodem, čekáme dítě? A třeba vůbec žádné dítě ani nechce. A jaký by byl vlastně
otec? Vždyť já ho opravdu moc neznám!
Myšlenky jí vířily hlavou v divokém kolotoči, nemohla se soustředit, a když si po sobě přečetla, co napsala, musela dopis ze stroje vytáhnout, zmačkat a zahodit. Zase se jí trochu zamotala hlava. Rozhodla se, že se půjde trochu osvěžit. Ze zkušenosti už věděla, že když si opláchne obličej studenou vodou, udělá se jí lépe. Když se o pár minut později vrátila, viděla, že uprostřed místnosti stojí nějaký tlustý muž a rozhlíží se kolem sebe.
„Dobrý den, přejete si?"
Muž se na ni obrátil, přivřel oči, zrudl a pak na ni začal německy křičet.
„Tak jsem tě našel! Tos nečekala, co? Že si tě najdu?!"
Zdena vytřeštila oči.
„Prosím? Kdo jste?"
Muž se choval jako nepříčetný.
„Tak ty nevíš, kdo jsem? A kde jsou moje marky, taky nevíš? To si ale, holčičko, budeš muset vzpomenout, nebo na tebe zavolám policajty! Tak je koukej navalit, nebo uvidíš!"
Zdena vůbec nechápala, proč na ni ten člověk řve a o čem to vlastně mluví. Viděla jen, jak čím dál tím víc brunátní.
„Promiňte, ale musel jste se splést. Já vám vůbec nerozumím."
„Tohle na mě nezkoušej, ty couro! Já věděl, že budeš zapírat. Ty si myslíš, že jsem tě nepoznal? Že jsem byl tak ožralej?!"
Dveře Královy kanceláře se otevřely a Václav nevěřícně sledoval, co se děje v jeho sekretariátu.
„Kde jsou ty marky?!" křičel právě na Zdenu nějaký tlustý Němec.
„Co se tu děje?" zeptal se Václav německy.
Muž, který si ho do té chvíle nevšiml, se na něj obrátil.
„Vy jste její šéf?"
„Ano," odpověděl Václav a s otázkou v očích se podíval na Zdenu. Ta ale jen bezmocně pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.
„Chtěl bych s vámi mluvit!" dožadoval se Němec.
„Prosím, pojďte dál," rozhodl se Václav, aby zjistil, co muže tolik rozčílilo.

„Prosím tě, udělej nám dvě kávy," obrátil se ještě na Zdenu.
Ani v nejmenším nečekal, co mu muž, který se představil jako Heinrich Wolf,obchodní zástupce německé strojírenské firmy, řekne.
„Byl jsem včera s vaší sekretářkou na pokoji v mém hotelu. Usnul jsem a ona mě okradla o dva tisíce marek."
Václav vyskočil z křesla, do kterého před pár vteřinami usedl. Měl pocit, že se přeslechl.
„Cože?"
"Nevím, jestli tušíte, co vaše sekretářka dělá, ale já vám povídám, že je to zlodějka. Ukradla mi dva tisíce marek, pane, a já je chci zpátky."
"Ona... Ona vám ukradla peníze? A... a proč s vámi byla na pokoji?" Václav si začal myslet, že je v nějakém absurdním snu.
"No, proč asi se mnou byla na pokoji? Vidím, že opravdu nemáte tušení, co je ona zač. Ale já si to nenechám líbit!"
„Nemohl jste se splést? Je to určitě ona?"
„Jó, vypadá jinak. Včera měla sukni těsně pod zadek a výstřih skoro do pasu. Ale jinak je to ta samá blonďatá mrcha!"
Václav chodil po kanceláři jako tygr v kleci a horečně přemýšlel. Zdena se mu přece jednou svěřila, že naléhavě potřebuje peníze. Marta mu několikrát naznačila, čím se Zdena ve skutečnosti živí. Na vlastní oči viděl, že Zdena má kontakt s velmi podivnými lidmi. Tak proč se teď diví? Proč? Protože ji poznal. A to, jaká je, popíralo všechno, co si právě pro sebe vyjmenoval. Fakta se prala s tím, co Václav ke Zdeně cítil. Než si to stačil srovnat v hlavě a dojít k nějakému rozhodnutí, otevřely se dveře a vstoupila Zdena s kávou.
Wolf vstal a začal se jí vysmívat.
„Tak ty si tu takhle hraješ na sekretářku, co? No, tvůj šéf byl hodně překvapený, co po nocích děláš."
Zdena se obrátila na Václava. Ten ji ale jen upřeně pozoroval.
„U nás se holky rozhodnou, jestli chtějí vařit kafe, nebo obšťastňovat mužský. Ale holt jiný kraj, jiný mrav!" pokračoval výsměšně tlustý Němec.
Zdena toho začínala mít dost. Napřímila se, zvedla bradu a vyrovnaným tónem se bezchybnou němčinou zeptala:
„Byl byste tak laskav a vysvětlil mi konečně, o co vám jde? V životě jsem vás neviděla a nechápu, proč mi říkáte takové věci."
Němec se zase rozčílil.
„Nevinnost sama! Ale včera jsi tak nevinná nebyla! Lezla jsi po mně jak vosa po bonbónu! A cos mi to přidala do pití?
Abych usnul? No?!"
„Tak to by snad stačilo!" naštvala se už Zdena. „To je nějaký vtip?"
„Já ti dám vtip! Kde jsou moje peníze?!"
„Jaké peníze?"
„Moje peníze, ty lhářko! Ty, cos mi ukradla!"
Václav se vložil do hádky. Řekl Zdeně tiše a česky: „Jdi teď pryč, prosím, vyřídím to."
Zdena otevřela pusu, jak chtěla něco říct, ale Václav jen zavrtěl hlavou a ona tedy mlčky opustila kancelář.
„Co to má znamenat? Kam šla?" chtěl vědět Wolf.
"Říkáte dva tisíce marek?" ptal se klidně Král a otevíral při tom trezor ve své kanceláři. "Valuty nemám, ale mohu vám to nahradit v českých korunách při současném kurzu."
"To ale na tom prodělám! Na černém trhu bych dostal víc! A navíc odpoledne odjíždím. Co budu dělat s vaší měnou?"
"V tom případě vám bude muset pomoci policie. Také jí můžete říct o tom černém trhu."
Václav byl ledově klidný, ačkoli Němec už zase začal zvyšovat hlas.
„To... To je..."
„Solidní nabídka?"
Tlustý Wolf se zamyslel a dospěl k názoru, že víc ze situace stejně nevymáčkne a lepší nějaká hotovost než zdlouhavé vyšetřování
na policii. Přece jenom byl obchodník a věděl, kdy je nejlepší přistoupit na kompromis. Své ženě a dětem koupí za československé koruny pěkné dárky. Nějaké české sklo, české granáty a dětem ty loutky, které viděl na Karlově mostě.

„Dobrá, dohodneme se."

Václav odpočítal peníze, vložil je do obálky a tu podal Wolfovi. Němec si obálku zastrčil do náprsní kapsy a podíval se na hodinky. Pak vyndal svou vizitku a podal ji Královi.

„Venku na mě čeká taxi. Je mi líto, že jsme byli nuceni řešit tento trapný incident. Je mi jasné, že i pro vás to bylo nepříjemné překvapení. Těšilo mě, na shledanou."
Král vyprovodil Wolfa až ke dveřím. Když míjeli Zdenin stůl, Němec se na Zdenu podíval a odfrkl si:
„Pche! Sekretářka!"
Když za ním zaklaply dveře, Václav požádal Zdenu, aby s ním šla do kanceláře.
„Doufám, že se to celé vysvětlilo. Musel si mě s někým splést. Kdo to vůbec byl?" chtěla vědět Zdena.
Václav byl bílý jako křídla a tiše se zeptal:
„Kde jsi byla včera v noci?"
„Doma, kde jinde. Proč se ptáš?"
„Proč jsi ode mě odešla tak brzy?"
„Říkala jsem ti přece, že musím brzy ráno vstávat, protože  musím jít..."

Zdena se zarazila. Skousla si ret a najednou nevěděla, co má říct. „Snad si nemyslíš..." Nemohla pokračovat.
Věděla, že by se rozplakala.
„Já nevím, co si mám myslet, Zdeno. Ale tohle už je nějak moc. Nevím, jak se s tím mám vypořádat, nevím, co si mám myslet o tobě, o celé téhle šílené situaci."

Z Václavova hlasu čišelo zoufalství, ale jeho pohled byl chladný a tvrdý. 

„A nevím, jestli tě chci ještě vidět."
„Ty chceš... Ty chceš, abych odešla?" třásl se Zdeně hlas.
„To bych byl rád. Vezmi si zatím dovolenou. Ostatní vyřeším nějak později."
„Ale já jsem ti chtěla říct, že..."
„Přestaň! Teď nechci nic slyšet. Prosím tě, zmiz! Hned!"
Zdena měla pocit, že se topí. Nemohla dýchat, nemohla se pohnout, nemohla ze sebe vyrazit ani hlásku.
„Odejdi už! Chci být sám!"
Václavův vzteklý hlas ji probral. Pomalu se otočila a odešla z jeho kanceláře. Jako v mlze sebrala kabelku a kabát, nevšímala
si vyjukaných kamarádek Růženky a Majdy, které vykukovaly z chodby a šeptem se jí ptaly, co se stalo, a bez jediného slova odešla.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (40.díl)
Večer na schůzce s Václavem byla zamlklejší než obvykle. Několikrát se jí dokonce ptal, jestli se něco stalo. Byl tak milý a účastný, že měla chvílemi nutkání se mu svěřit. Ale neodhodlala se k tomu, rozhodla se, že s tím počká, až co jí řekne doktor. Objednala se hned na následující den brzy ráno. Říkala si, že na řešení problémů bude dost času, až bude mít verdikt potvrzený. Zatím se snažila vytěsnit tuhle otázku z hlavy. Václavovi vrtalo hlavou, co se se Zdenou děje. Byla prostě jiná. Když po práci nepozorovaně vklouzla k němu do bytu, na první pohled to vypadalo jako jindy. Ale několikrát ji přistihl, že je duchem nepřítomná, a když se jí ptal, jestli ji něco trápí, jen se nervózně zasmála a popřela to. I jejich milování bylo jiné. Bylo jako obvykle velmi intenzivní, ale tentokrát se ani nestačil svléknout, než padli do postele. Moc ji chtěl, ale její touha a vášeň překonávala tu jeho. Znovu a znovu se na něj hladově vrhala, dráždila ho a sváděla, dokud úplně vyčerpaný neusnul. Chvílemi mu to připadalo spíš jako zoufalé volání o pomoc než jako milování, a v hlavě se mu rozblikalo varovné světlo. Chtěl si s ní o tom promluvit, ale přepadl ho spánek.Když se po krátké chvíli probudil, sáhl vedle sebe a chladné prostěradlo mu dalo vědět, že Zdena už je pryč. Hned zkraje večera ho sice varovala, že dnes odejde dřív, protože si brzy ráno musí něco zařídit, ale její zmizení bez rozloučení ho stejně zaskočilo. Cítil, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale netušil co.
Marta měla noční službu na recepci hotelu Intercontinental. Poslední dobou si brala hodně nočních služeb, aby nemusela být sama doma a nemusela myslet na Václava a jeho zradu. Pozorovala osamělého, opilého, tlustého Němce, který si v lobby baru objednával už asi patnáctého panáka vodky. Pozorovala také drobnou blonďatou panenku, která si k němu přisedla, přehodila nožku přes nožku a ještě víc vyhrnula už tak dost krátkou minisukni. Věděla o ní, že je Slovenka, u nich v hotelu se objevovala jen zřídka a ostatní holky ji neměly moc rády. Říkalo se o ní, že kromě poskytování sexuálních služeb si sem tam od zákazníka vezme i něco navíc. Některé holky dokonce tvrdily, že zákazníkům přidává do pití prášky na spaní, aby je pak mohla okrást. Už se na ni chystaly a rozhodly se, že ji do svého revíru nebudou pouštět. Říkaly jí škodná. Nad jejím působením v tomto luxusním hotelu se stahovala mračna.
Ale teď byla tady. Z ostatních holek nebyla žádná v dohledu, takže Slovenka měla volné pole působnosti. Protože byl na recepci celkem klid, Marta měla dost času pozorovat ji při práci. Opilý Němec byl snadná kořist. Skoro zbytečně na něj plýtvala svým nesporným půvabem. Němec se sotva držel na nohou a stačilo, aby se o něj Slovenka párkrát otřela a něco mu zašeptala do ucha. Němec se pokaždé rozhýkal smíchy, až se mu záhyby na dvojité bradě roztřásly jako sulc a štípal svoji novou společnici do zadečku. Marta si pomyslela, že Slovenka tentokrát nebude mít moc náročnou práci. Tipovala, že tlustý upocený Němec usne ještě dřív, než k něčemu dojde, ani mu nebude muset přidávat nic do pití. Netrvalo ani patnáct minut, než Němec zaplatil, s obtížemi se zvedl a odváděl si blonďatou Slovenku k výtahům. Marta se dívala, jak se za těmi dvěma zavírají dveře výtahu, a pak se vrátila ke své práci. Ještě si pomyslela, že si Němec koleduje o malér, ale zároveň si řekla, že mu to patří. Určitě má doma manželku, děti, hraje si na spořádaného otce a manžela, a tady dovádí s holkou, která by mohla být jeho dcerou. Chlapi jsou zkrátka hnusný podrazáci, ušklíbla se Marta pro sebe, ale víc než na tlustého Němce myslela na Václava.

Zdena brzy ráno vycházela z ordinace svého gynekologa a trochu se jí točila hlava. Ještě si nedokázala ujasnit, jestli má být šťastná, nebo jestli se má začít trápit.
„Tak vám tu radostnou událost mohu potvrdit. Budete maminkou," řekl jí doktor po vyšetření nadšeným hlasem.
Zdeně se nahrnuly slzy do očí.
„To pláčete štěstím, nebo máte nějaký problém?" ptal se gynekolog mírným hlasem, aby pacientku uklidnil.
„To právě ještě nevím," utírala si slzy Zdena.
„Nebojte se, všechno bude dobré. Budete krásná maminka - a dítě je zázrak. Nic dalšího není důležité."
„Ano... Já vím. Jen mě to zaskočilo."
„To tady říká každá druhá," zasmál se doktor. „Jako byste se toho procesu plození neúčastnily."
Gynekolog byl tak milý a mluvil o jejím mateřství tak samozřejmě, až Zdena postupně nabyla pocitu, že mít dítě s Václavem je ta nepřirozenější věc na světě.

To ovšem trvalo jen do chvíle, než opustila jeho ordinaci. Pak začala přemýšlet o tom, jak a kdy to Václavovi řekne a jak on na to asi zareaguje.

Martě končila služba a předávala recepci kolegyni. Noc v hotelu sice nebyla náročná, ale ona už se těšila, jak padne do postele a pořádně se vyspí. Vtom ale koutkem oka uviděla, jak se k recepci řítí na malých tlustých nožkách Němec ze včerejšího večera. Ve tváři měl zuřivý výraz a špatně zapnutá košile mu plandala z kalhot. Á, bude malér, pomyslela si Marta. A měla pravdu. Němec už několik metrů od recepce začal na Martu křičet, že byl okraden. Kolegyně se na Martu tázavě podívala a ta jen kývla a tiše řekla, že to vyřídí sama. Vzala si Němce trochu stranou, aby nebudili takovou pozornost a nepůsobili zbytečný rozruch. Pak se ho klidně zeptala, co se stalo, ačkoli už to věděla předem. Rozhořčený Němec jí pisklavým hláskem začal překotně vyprávět, jak se večer v místním baru seznámil s dívkou, jak ji pozval na pokoj, aby si ještě trochu popovídali, jak pak náhle usnul, a když se probudil, zmizela mu z peněženky veškerá hotovost. Marta se ho zeptala, jestli onu dívku zná. Němec zbrunátněl ještě víc a vztekle odpověděl:
„Snad byste ji měla znát vy! Určitě to byla hotelová šlapka. Zavolejte okamžitě policii! Odpoledne musím odjet do Mnichova."
„Uklidněte se. Dokázal byste ji identifikovat?"
Němec znejistěl.
„No, byla to taková drobná blondýnka. Pamatuju se, že byla určitě kus, to já jsem vybíravý... Ale jestli bych ji poznal, to nevím. Snad ano, kdybych ji viděl. Víte, já jsem nebyl úplně střízlivý, chtěl jsem si poslední večer ještě trochu..., no, však víte... Hodně jsem toho vypil, mám trochu okno... Ale že mě ta mrcha okradla, vím určitě. Zmizely mi dva tisíce marek! - Děje se něco?"
Marta stála jako socha. Hlavou jí bleskl ďábelský nápad. Ten tlustý Němec jí vnukl myšlenku, jak by se mohla pomstít Václavovi i té malé děvce, která si hraje na jeho sekretářku. Mozkové závity se jí roztočily na plné obrátky a ona začala osnovat svůj plán.
„Já možná vím, kdo to byl," řekla pomalu.
„Ano?" chytil se stébla Němec. „Kdo? Kde ji najdu? Já z ní ty prachy vytřískám."
„Víte, pane Wolfe, ona se tu objevuje jen zřídka. Přivydělává si tak. Ale jinak pracuje jako sekretářka. Byla to taková mladá hezká drobná blondýnka s andělským obličejíčkem a dokonalou postavou?"
„Ano! Ano! To je ona! A vy víte, kde pracuje?" ptal se Němec s nadějí.
„Náhodou vím. Mohla bych vám dát adresu. Co chcete udělat?" vyzvídala Marta s myšlenkou na svůj poslední velký tah. Klapne to? Slovenka i Zdena Čistá byly štíhlé blondýnky zhruba ve stejném věku, s hezkým obličejem a sexy figurou. Němec byl včera tak opilý, že si sotva pamatuje nějaké podrobnosti.

„Oznámím ji na policii!"



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (39.díl)


"Na kola je to nerozhodně. Hrajeme třetí, rozhodující. A kdo prohraje, myje nádobí a bude muset říct vítězi: Jsi nejúžasnější na celém světě, lepší nad tebe není! Souhlasíš?" navrhl Václav.
"Samozřejmě, že souhlasím. Snad si nemyslíš, že se mi chce mýt nádobí."
S vervou se pustili do dalšího kola, a ačkoli hra byla dlouho vyrovnaná, nakonec opět vyhrála Zdena.
"No," protáhla se líně jako kočka, až se Václavovi zatmělo před očima.
„Teď bych si dala nějakou večeři, po ní můžeš umýt nádobí a pak... Pak přede mnou poklekneš a řekneš: Jsi nejúžasnější na celém světě, lepší nad tebe není!"
„Moment!" protestoval Václav. „O klekání v sázce nic nebylo."
„Ne? Ale to je škoda. Chtěla jsem si to užít se vším všudy."
Václav vstal a odcházel do kuchyně.
„Čeho se dneska ještě dočkám? Nejdřív mě vypeskuje vlastní matka, pak se dostanu do spárů karbanice a skončím jako žena v domácnosti."
„Neskuhrej, byl to tvůj nápad."
„Jo, ale blbej," volal Václav z kuchyně.
Za chvíli přinesl na tácu dva talíře, skleničky a láhev vína.
„Asi bych udělal větší dojem, kdybych tvrdil, že jsem to uvařil, ale už jsem se bohužel prozradil. Jenom jsem to ohřál. Je to mámina specialita, kuře s nádivkou, přičemž recept na tu nádivku se dědí z generace na generaci."
„Mám přímo vítězný hlad."
Václav vzdychl. „Ty si to ale hodně vychutnáváš, co?"
„Bůhví, kdy se mi naskytne další taková příležitost? A na to nejlepší se teprve těším."
Maminčino kuře bylo opravdu skvělé a po jídle popadl Václav talíře a odnesl je do kuchyně, aby umyl nádobí. Zdena za ním ale přišla a chopila se utěrky.
„Co tu děláš? Máš si vychutnávat vítězství."
„Pomůžu ti to utřít. Jsem zkrátka holka outlocitná. A největší odměna teprve přijde."
„Tváříš se tak sadisticky, že bych být tebou o žádném útlocitu nemluvil."
Když se vraceli k rozpité láhvi vína, zůstala stát Zdena uprostřed obýváku.
„Dobrá, nemusíš poklekat, s ohledem na tvou momentální indispozici. Ale prosila bych to s prožitkem." Vzývavě zvedla b

Král se postavil před ni. "Dobrá. Jsi nejlepší na...," začal drmolit.
"Stop. Nejúžasnější! A s tím prožitkem, prosím," cukalo Zdeně v koutcích. Václav dal hlavu na stranu a chvíli si ji měřil pohledem. Pak udělal krok dopředu, až stál těsně u Zdeny. Díval se jí bez mrknutí do očí a tichým a hlubokým hlasem, najednou úplně vážně řekl:
"Jsi ta nejúžasnější žena na celém světě. Nikdy jsem nepoznal lepší a jsem si jistý, že už ani nepoznám."
Zdeně vyprahlo v hrdle.
„No..., řekl, jsi víc, než jsi musel. Měla bych být asi spokojená."
„A jsi?"
„Ne docela."
Václav Zdenu objal, přitiskl ji k sobě a pak ji dlouze políbil.
„Ted už jsi?" zašeptal jí do ucha.
„Začínám být," špitla.
Václav polibek prohluboval a prodlužoval. Prsty se při tom probíral jejími zlatými rozpuštěnými vlasy a něžně ji hladil po zádech.  Zdena mu zaklesla ruce kolem krku, už jenom proto, aby se udržela na nohou, protože se jí podlamovala kolena. Opětovala polibek a vkládala do něj celou svou touhu, kterou musela tak dlouho potlačovat. Stáli by tam takhle oba snad do soudného dne, kdyby Václav po chvíli slabounce nesykl.
„Bože, tvoje stehy!"
„No, strašně rád bych na ně zapomněl, ale přihlásily se samy."
„Musíš být opatrný! Hned si lehni," řekla vyplašeně Zdena. Václav se rozesmál.
„To je příkaz, který z tvých úst zní přímo neodolatelně."
„Ty moc dobře víš, jak to myslím," začervenala se.
„Vím, sestřičko. Ale lehnu si s jedinou podmínkou. Že si lehneš vedle mě. Pustíme si televizi, budeme koukat na film, pít víno a já budu vážně strašně opatrný."

Zdena se usmála a lehce ho políbila na rty.
„Co dávají?"
Zdena zůstala u Václava celou noc. Ale kdyby jen to. I celou sobotu a neděli. Povalovali se spolu u televize, jedli, pili, smáli se, hráli karty, dámu a šachy a skoro v jednom kuse se líbali a mazlili. Vyhýbali se tématům, která by mohla zaskřípat, nepokládali si otázky, na které nechtěli slyšet odpovědi. A oba prožili ten nejkrásnější víkend ve svém životě. Zdena chodila po bytě jen ve Václavově velké bílé košili a Václav měl pocit, že nic nádhernějšího a erotičtějšího nikdy neviděl. Měl neustálou touhu se Zdeny dotýkat,  objímat ji, a snažil se zaplašit strach, že se mu jako obláček příliš krásného snu rozplyne pod rukama.

Zdena byla po dlouhé době bezstarostně šťastná. S něhou pečovala o Václava, snažila se mu z očí vyčíst každé přání a lásku k němu cítila tak intenzivně, až měla pocit, že pod přívalem citů vybuchne. Tulila se k němu jako koťátko a v noci se k němu tiskla tak zoufale, jako by to mělo být naposledy. Mnohokrát se kousla do rtů, aby mu nevyznala lásku, aby mu neřekla, jak neuvěřitelně silně ho miluje. Ale ačkoli jí Václav řekl spoustu krásných a něžných slov, prosté „Miluji tě" nevyslovil a ona měla strach říct to první.
V neděli v podvečer se začala chystat domů. Potřebovala se alespoň převléknout. Ale Václav ji stále zdržoval, jejich mazlení nebralo konce. Takže se nakonec dostala domů až pozdě večer, a jen co se vysprchovala a umyla hlavu, šťastná usnula. Poprvé od otcovy smrti se jí zdály krásné sny.

Další dny prožívala Zdena jako ve snu. Šťastná se probouzela, šťastná chodila do práce a šťastná chodila na tajné schůzky s Václavem. Jediné, co ji trochu znepokojovalo, bylo to, že neustávaly její žaludeční nevolnosti. Jednou sotva doběhla do práce, jak se jí v tramvaji udělalo zle. Oplachovala si obličej na toaletě, když dovnitř vstoupila Majda.
"Už je ti zase blbě?"
"No jo. Už si fakt budu muset zajít k doktorovi."
„Kdybych věděla, že máš nějakého milence, rovnou bych ti řekla, aby sis zašla ke gynekologovi.“
„Cože?“ vyděsila se Zdena.
„No tak schválně, kdy je ti nejvíc blbě?“
„No... ráno. A dopoledne.“
„A co ještě?“
„Jak to myslíš?“
„Jaký máš ještě příznaky?“
„Já... nevím.“
„Motá se ti někdy hlava? Je ti na omdlení?“
„To někdy jo. Taky jsem poslední dobou... jakoby unavená.“
„Hm. Ještě abys měla zvláštní chutě.“
„Jím asi víc.“
„No vidíš. Tak tohle všechno měla moje ségra. Pořád říkala, že má pokaženej žaludek, a najednou jsme narychlo chystali veselku. A teď máme malou Dášenku.“
„Jenže já...“
„Já vím. To by do tebe musel vstoupit duch svatej. Ale k tomu doktorovi si fakt zajdi. To je asi podesátý, co jsem tě tu takhle nachytala.“
Zdena se vypotácela z toalety a těžce dosedla ke stolu. Vytřeštěně zírala do prázdna a přemýšlela. Bylo by to možné? Jak je to dlouho, co byli na té Šumavě? Nedávali si pozor, to bylo to poslední, na co v tu chvíli mysleli. Chovali se jak smyslů zbavení. Ale přece... Pak rychle sáhla do kabelky a vytáhla kalendář. Překotně počítala, několikrát znovu začínala, ale nakonec se vždy dostala ke stejnému výsledku. A kruci! Takže obvodního lékaře může vynechat. Zamíří rovnou k tomu gynekologovi. Skousla si ret. Kruci!



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (38.díl)


"Smiluješ se nad starým, nemocným chudákem?" zeptal se Václav a dojemně nakrabatil čelo.
Zdena se rozesmála.
"Co chceš, ty vyděrači?"
"Řeknu ti, co rozhodně nechci. Nechci chalupářský guláš z konzervy."
"No tohle!"
"Neměla sis hrát na Magdalenu Dobromilu. A vůbec, kde ses naučila tak dobře vařit? V tvém věku je to až podezřelé."
Zdena se usmála. Nebude mu přece vykládat, že se vařit musela naučit po tom, co umřela maminka.
„Přirozený talent. Tak na co máš chuť?"
„Na cokoli, když to nebude smrdět po plechu."
„V tom případě jdu vařit. Protože tvoje nároky jsou tak zanedbatelné a tvůj pohled loudícího psa tak výmluvný."
Zdena se na hodinu zavřela do kuchyně, aby se potom vynořila s nádherně vonící smetanovou omáčkou a domácími houskovými knedlíky. Václav se pustil do jídla s takovým nadšením, že už nebylo potřeba slov chvály, ale přesto se i na ně dostalo.
„A pletu se, nebo z kuchyně opravdu ještě něco voní?" zeptal se, když požádal o další dva knedlíky.
„V troubě je závin neboli štrúdl. Našla jsem v kuchyni jablka, která už vypadala, že jsou na odchodu z tohohle bytu. Tak jsem je okrájela a z toho, co zbylo, jsem udělala již zmíněný štrúdl. Budeš ho mít ke kafi. Jaká jsem?"
„Neuvěřitelná!"
A také nádherná, chytrá, vtipná, milá a sexy, chtělo se dodat Václavovi. Ale byl si jistý, že kdyby to vyslovil nahlas, Zdenu by tím vyplašil a zahnal na útěk. Ještě si chvíli povídali o práci a Zdena mezi tím umyla a uklidila nádobí, připravila kávu a nakrájela závin. Pak odešla a slíbila, že hned další den ráno zase přijde. Václav se zamyslel nad tím, jak to do rána přežije. Další dny ubíhaly jako podle zavedeného pořádku. Dopoledne Zdena přišla, chvíli pracovali, pak uvařila oběd, poklidila a na odpoledne připravila kávu a svačinu. V pátek ráno jí ale zavolal:
„Dnes dopoledne nechoď, budu mít návštěvu. Ale mohla bys přijít odpoledne? Až skončíš v práci?"
Zdeně se sevřel žaludek. Tak Martička konečně dorazila. Už ji nepotřebuje a odpoledne jí společně poděkují za prokázané služby.
"Dobře," odpověděla staženým hlasem a žaludek se jí zase rozhoupal. Co se divíš? okřikla sama sebe vztekle. Náno hloupá! To jsi přece musela čekat.
Celý den se na práci sotva soustředila, ale oddalovala okamžik, kdy se bude muset vydat ke Královi. Kolem páté hodiny už jen seděla za svým stolem, všechno měla hotové a ve firmě byla poslední. Všichni už odešli. Podívala se na desku stolu, jestli by nebylo potřeba přece jenom ještě něco přerovnat, ale stůl byl perfektně uklizený. Raději by napsala ještě deset dopisů na nenáviděném psacím stroji, než aby absolvovala potupné setkání s Martou, ale už měla napsané i dopisy, které mohly počkat do pondělí. Pak si zhluboka vzdychla a vstala. Tentokrát ani nešla zkontrolovat, jak vypadá. Těžkými kroky vystoupala schody a zazvonila. Král jí otevřel tak rychle, jako by stál za dveřmi.
„Kde jsi? Já už myslel, že jsi na mě zapomněla."
„Měla jsem... moc práce."
„Co tady stojíš? Pojď přece dál."
Tak on jí bude tykat i před Martou? Hm, hrdina, pomyslela si. Vešla do obýváku a rozhlížela se po Václavově snoubence.
„Hledáš něco?"
„Co?" lekla se Zdena.
„No že se tady rozhlížíš, jako bys tu byla poprvé."
„Ne-e."
Zdena zaregistrovala obrovskou kytici růží ve váze na stolku. Aha! Tak Marta už je pryč, ale nechala tady po sobě památku.
„Tak se posaď. Co ti je? Tváříš se, jako bys přišla na funus. Ale já neumírám, všimla sis? Po tvé domácí stravě se dokonce výborně zotavuji."
Zdena si sedla, ale dál mlčela.
„Chtěl jsem ti poděkovat."
Už je to tady!
„V pondělí půjdu na vyndání stehů a od úterka už budu normálně fungovat v práci. Ale díky tobě se mi nenahromadily žádné resty a navíc... no, vždyť víš. Ta kytka je pro tebe."
„Dopoledne se za mnou stavovali rodiče. Já jsem jim teprve včera dal vědět, že jsem byl na slepáku. Nechtěl jsem, aby si dělali starosti. To víš, máma hned kvůli všemu brečí. No jo, nedívej se tak, jsem mámin mazánek. Okamžitě se sem nahrnuli jak velká voda. Takže dneska nemusíš ani vařit," mrkl na ni. „Máma si myslela, že tady osamocen umírám hlady, a udělala mi zásoby asi na půl roku dopředu. Potřebuji tvoji pomoc."
"Co?"
"Potřebuji, abys mi to pomohla zkonzumovat. Máš čas? Dáš si se mnou večeři? Pro začátek?"
"Mám čas..."
"Taky jsem poprosil mámu, aby mi pro tebe koupila kytku. Víš, jaký křížový výslech jsem kvůli tomu musel podstoupit? Bál jsem se, že použije násilí, aby ze mě vypáčila, pro koho ta kytka je. Važ si jí, byla tvrdě vykoupená."
Zdena se snažila vzpamatovat. Takže žádná Marta? Ta kytice je pro ni? Zaplavila ji vlna štěstí.
„Tak mámin mazánek, jo?"
„Znáš moje tajemství, ale jestli to někde vyžvaníš, jsi dcerou smrti."
„Třeba to ani nikomu neřeknu. Ale horší je, že s tvojí autoritou to vypadá bledě. Jak mám respektovat šéfa, který se v pětatřiceti bojí maminky?"
„Ty jsi ale podlá," smál se Václav. „Hraješ karty?"
„Jo, proč?"
„Protože jsem v nich mimořádně dobrý a potřebuju získat ztracené sebevědomí. A až tě rozmetám na cucky, tak získám taky autoritu a tvůj respekt. Na večeři je ještě brzy, tak jsem si myslel, že bychom si ukrátili chvíli."
„A už jsem ti řekla, že jsem karty držela v ruce poprvé asi ve dvou letech?"
Což byla skoro pravda. S tátou mastili karty skoro každou volnou chvíli. „Nechceš si pro napravování sebevědomí vybrat něco jiného? Něco, v čem jsi opravdu dobrý. Nerada bych, aby ses dočkal dalšího zklamání."
Václav okamžitě věděl, čím by si mohl „sebevědomí" napravit a sklouzl po Zdeně pohledem. Ta nejspíš pochopila, protože jí zrůžověly tváře. Nahlas ale řekl:
„To je jenom psychologické zastrašování. Zvol karty a hru."
Sáhl pod stolek pro krabici se sadami hracích karet.
„Nechci tě pro začátek moc zatěžovat, tak zkusme obyčejné Prší."
„Oukej," začal se Václav tvářit jako pokerový profesionál.
„Sjednoťme si pravidla: svršek mění barvu, po sedmičce bereš dvě karty, po esu stojíš. Souhlasíš?"
„Souhlasím. Sčítají se karty v ruce. Souhlasíš?" přizpůsobila se mu Zdena.
„Souhlasím. Rozdává, kdo sejme vyšší kartu."
„Dobře. Začneme."
Hráli a pošťuchovali se u toho jako dva puberťáci. První kolo vyhrál Václav, druhé Zdena.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (37.díl)
Zdena bleskurychle připravila, o co ji Král žádal, a pak ještě letěla na toaletu podívat se do zrcadla, jak vypadá. Vlasy měla spletené do úhledného francouzského copu, byla lehce nalíčená, právě tolik, aby zakryla kruhy pod očima, a měla na sobě bleděmodrý přiléhavý rolák a bleděmodrou úzkou sukni s rozparkem. Přidala si na tváře trochu červeně, aby nevypadala tak pobledle, a rty si přejela leskem. Za ušní lalůčky si nanesla kapku parfému. No, mohlo by to být horší, na to, jak se cítím, pomyslela si. Pak popadla složky a desky s poštou a bez kabátu přeběhla ke vchodu do domu. Rychle vyšla schody a v posledním patře narazila na pootevřené dveře. Zaklepala a vešla do bytu.
„Dobrý den," řekla hlasitě, ale to už vstoupila do obýváku.
„Tady jsi." Král poloseděl pololežel, podepřený polštáři na rozložené sedací soupravě. Zdena čekala, že na sobě bude mít pyžamo, ale byl oblečený do volných kalhot a bavlněného trika. Jednodenní strniště mu docela slušelo. Kostkovanou deku měl složenou vedle sebe. Vypadal celkem zdravě, kromě toho, že sykl, když se natahoval pro desky s poštou.
„Posaď se. Já si zatím pročtu poštu."
Zdenu už ani nepřekvapilo, že jí Král tyká. Zřejmě má pro vykání a tykání nějaká vlastní vnitřní pravidla, nad nimiž se jí nechtělo přemýšlet a pouze se rozhodla, že se přizpůsobí. Tiše se posadila do křesla a rozhlédla se kolem sebe. Typicky mládenecký byt. Stroze a účelně zařízený. Ve všem byl cítit systém a pořádek. Tedy kromě malého stolku, který přetékal novinami, zbytky jídla na talířích i v papíru, hrníčky, skleničkami a otevřenými konzervami.
„Můžu ti to tady zatím uklidit?" nakrčila nos nad nepořádkem. Václav vzhlédl od rozečteného dopisu, a když viděl její nakrčený nosík a pohled upřený na stolek, musel se usmát.
„Nomen omen."
„Cože?"
„Zdena Čistá musí mít vše čisté. No, jestli se ti do toho chce, nebudu ti bránit," pokrčil rameny.
Zdena vstala a začala vše odnášet do kuchyně. Na kuchyňské lince našla stejný nepořádek a v dřezu horu špinavého nádobí.
„Je tam trochu binec. Nelekni se!" volal na ni Václav.
Už se stalo, ušklíbla se pro sebe Zdena. Ale pak si vyhrnula rukávy a napustila do dřezu horkou vodu. Během čtvrt hodinky se kuchyň leskla čistotou. Dala vařit vodu na kávu a s mokrým hadříkem přišla do obýváku, aby setřela stolek.
"Co budeš obědvat?" zeptala se a vzpomněla si na otevřené plechovky.
"Nevím," řekl nepřítomně Král a dál pročítal poštu.
"Otevřu si nějakou konzervu."
Zdena se vrátila do kuchyně a připravila kávu. Ve skříňce nad sporákem dokonce našla nějaké sušenky. Jak hledala skořici, všimla si, že je Král poměrně dost zásobený a určitě by se jí podařilo něco uvařit. Nakoukla do lednice a zjistila, že je na rozdíl od té její plná k prasknutí. Fajn, uvařím mu oběd. Přiberu si k práci sekretářky práci ošetřovatelky. Přinesla do obýváku kávu a sušenky.
„Uvařím ti oběd," oznámila mu.
„Cože? Ty chceš vařit?"
„Ani ne. Ale vyber si. Konzervu, nebo domácí stravu?"
„Uvědomuješ si, že jsem čtyři dny strávil s nemocničním jídlem a další dny s konzervami? Na tvojí otázku mám jednoznačnou odpověď."
„Potřebuješ teď něco?"
„Ne. Udělám si nějaké poznámky k tomu veletrhu a pak ti nadiktuju pár dopisů."
„Dobře. Kdybys mě hledal, najdeš mě u sporáku. Stačí zavolat: Magdaleno Dobromilo!"
Zdena odkráčela do kuchyně a dala se do přípravy jídla. Rozhodla se pro francouzské brambory. Koneckonců, přes brambory byla poslední dobou expert. Jenže u Krále měla navíc k dispozici narvanou lednici. Když dala brambory zapékat do trouby, opřela se o kuchyňskou linku a na chvíli se zamyslela nad tím, co to vlastně dělá. Hraje si tu na hospodyňku, i když je nad slunce jasné, že tady nemá co pohledávat. Zase si jako šprtka chtěla vysloužit chválu pana učitele a byla nemístně aktivní. Jenže ji trochu zarazila Václavova slova o konzervách. Tak co, krucinál, dělá Marta? No, nejspíš má lepší program než vaření. Stejně mu ale mohla uklidit ten binec v kuchyni a na stolku, odfrkla si pro sebe. V poledne Zdena naservírovala oběd a pod Václavovým nátlakem nandala trochu i sobě. Pořádné jídlo po dlouhé době jí upřímně přišlo vhod. Václav nešetřil chválou nad jejím kuchařským uměním, až se Zdena zase trochu červenala. Skvělé, myslela si, tak si holčička přece jen vynutila pochvalu. Ale Václav byl jejím výtvorem tak nefalšovaně nadšený, že brzy zapomněla na sebeironii a vyhřívala se na slunci lichotek. Po  obědě rychle sklidila a umyla nádobí a Václav jí nadiktoval pár dopisů. Před odchodem uvařila ještě jednu kávu a připravila na stolek svačinu. Večeře už zřejmě bude v režii Marty, pomyslela si smutně. Srovnala na stolku složku s papíry a přisunula kávu tak, aby na ni Václav lépe dosáhl.
„Jdu přepsat a poslat ty dopisy. Kdybys mě ještě potřeboval, stačí zavolat."
„Dneska už bohužel ne."
Zdena se na něj tázavě podívala. Václav se na ni usmál a dodal:
"Nedokážu si v tuhle chvíli už vymyslet nic, co bych mohl ještě potřebovat."
Zdena vyčkávala.
"Ale zítra bys mi mohla přinést seznam všech lidí, kteří mi volali, a budeme úřadovat odsud."
Zdena přikývla a odešla. Bůhví proč byla šťastná. Ráno se Václav probudil s výbornou náladou. S mírnými obtížemi provedl ranní hygienu a dohladka se oholil. A pak už jen netrpělivě čekal, až dorazí Zdena. Včera se v její přítomnosti cítil tak šťastně a spokojeně... Pozoroval ji, jak se přirozeně pohybovala po jeho bytě, jak ovládla kuchyň, jak zlehka vklouzla do role paní domu. Myslela si, že je zabraný do práce, když celá bleděmodrá tiše tančila mezi kuchyní a obývákem, ale on ji stále po očku pozoroval a toho pohledu se nemohl nabažit. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby byla součástí jeho života, a přiznával sám sobě, že po ničem jiném netouží. Když se ozval zvonek, vrhl by se, nebýt stehů, ke dveřím jako nedočkavý blázen. Zdena v oblaku jasmínu a vanilky vplula do jeho bytu.
„Nejdu brzy?"
„O půlku mého života později," zamumlal Václav.
„Prosím?" obrátila se na něj Zdena.
„Nic. Jdeš akorát."
„Nesu ti snídani. Ještě teplé loupáky. Namažu ti je máslem a džemem a uvařím ti čaj." Ale to už na něj volala z kuchyně a bylo slyšet, jak crčí voda do konvice. Václav se opatrně natáhl na pohovku a na tváři se mu objevil blažený výraz. Zdena připravovala snídani a mimoděk se rozhlížela po kuchyni a hledala stopy po Martě. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by v bytě po jejím odchodu ještě někdo byl. Tak kde je? Proč nechodí navštěvovat svého milovaného nemocného snoubence? Ve Zdenině srdci se zatetelila maličká naděje. Že by to přece jenom bylo jinak, než se domýšlí? Přinesla Václavovi snídani, a zatímco si pochutnával na sladkých loupácích a upíjel čaj, stručně ho podle svých poznámek informovala o tom, kdo mu volal, co chtěl, komu by se měl ozvat a co je naléhavé. Pak celé dopoledne věnovali práci. Václav vyřizoval neodkladné telefonáty a diktoval Zdeně stručné poznámky. Před polednem byli hotovi a Zdena se začala chystat k odchodu.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (36.díl)
"Ty ženský byly jak sarančata. Viděla jsem jednu, jak si šla do koupelny umýt ruce a zálibně se dívala na tvůj župan. Kdybychom je nechaly, zůstala by ti tady holá žárovka," smála se Růženka.
"Zůstalo ti vůbec nějaké oblečení?"
"Spousty. Vždyť jste mi včera pomáhaly vybrat, co prodáme."
"No, já jenom, jestli se ti nějak nedostaly do skříně."
„Ne. A víte co? Líbil se jim můj byt. Několik se mě jich zeptalo, jestli bych jim neporadila, jak vylepšit ten jejich," vzdychla šťastná Zdena.
„A divíš se? Vždyť jsme ti říkaly, že je úžasný."
Majda pečlivě sčítala položky ve svých záznamech a pak vykřikla:
„Co je?" obrátily se na ni.
„Podívejte se," řekla rozzářeně Majda a ukazovala jim výslednou částku, kterou v bazaru utržily.
„Ty bláho! Holka, ty jsi bohatá!" vykulila oči Růženka.
„To není možný!" vydechla Zdena.
„Je. Několikrát jsem to sečetla a přepočítala." Majda zatřásla s krabicí od bot.
„Tady v tý škatuli máš hotový jmění."
„To je... perfektní!" Zdena objala kamarádky kolem ramen.
„No to je. Víš, kolik nových botiček a sukýnek si budeš moct koupit?" mlela nadšeně Růženka.
„Chtěla bych být v tvý kůži, já totiž k smrti ráda nakupuju. Jenže obvykle nemám za co. Ale ty teď budeš drancovat jeden obchod za druhým."
„Hm, to... to jo," zamumlala Zdena a pak se snažila změnit téma.
„Tvoje košíčky nám ty ženský snědly všechny, co?"
„No jo, mohly se po nich umlátit. Já jsem vážně dobrá."
„To jsi. Jednou na ty košíčky ulovíš ženicha."
Růženka se dala do smíchu.
„Pracuju na tom. Košíčky už ochutnal a dneska s ním mám rande." Přisunula si k sobě hromádku oblečení, kterou dostala od Zdeny za pomoc s bazarem.
„A až se oháknu do těchhle šatiček," protřepala tmavomodré puntíkované šaty, „požádá mě rovnou o ruku."
„Tak to je opravdu důležité rande," kývala vážně hlavou Zdena.
„Nechceš pomoct s líčením? Znám pár triků od modelek."
„Ty bys mě namalovala? Jako modelku?" Růženka byla u vytržení.
„Jasně. Ten tvůj ženich nebude mít šanci. A my chceme jít za drůžičky, že jo, Majdo?"
"Hele, já mám dneska taky rande."
"Bezva. Proměníme bazar na salón krásy. To by v tom byl čert, abych vás nedostala pod čepec."
Zbytek odpoledne trávily kamarádky ve smíchu, vzájemném pošťuchování a krášlení. Pobíhaly po bytě s ručníky na hlavě, pod kterými šustily igelity s heřmánkovým zábalem, chechtaly se, když si obličeje natřely zelenou pleťovou maskou, a pištěly, když jim Zdena pinzetou tvarovala obočí. Pak si jednu po druhé vzala do parády a pomocí svých líčidel je změnila v dámy z velkého světa. Vyrobila jim složité rafinované účesy a pečlivě jim nalakovala nehty. Růženka s Majdou pak stály před velkým zrcadlem v ložnici a nemohly popadnout dech.
„Jak... jak jsi to udělala?" koktala Růženka.
„Brnkačka. Zabralo to jenom celé odpoledne," smála se Zdena.
„Je ti jasný, že v pondělí už nás v práci neuvidíš," nemohla od sebe odtrhnout oči Majda. „Od teď se budeme živit jako manekýnky."
„Vypadáme jako filmové hvězdy!" Růženka se stále nemohla vzpamatovat.
„Jo. Ale jestli se tady budete ještě dlouho nakrucovat a obdivovat, prošvihnete to rande."
Růženka se podívala na hodinky.
„No jo. Já mám nejvyšší čas."
„A já teď nevím, jestli na to rande mám vůbec ještě jít. Když on je Martin takový... obyčejný," pronesla jakoby afektovaně Majda, poslala vzdušný polibek proti zrcadlu a napodobovala při tom gesto filmových hvězd.
„Tak pojď," tahala ji za rukáv Růženka, „nebo se nevdáme. Dneska máme jedinečnou příležitost."
Kamarádky s chechotem odešly a v bytě se najednou rozhostilo ticho. Zdena sbírala pohozené ručníky a uklízela rozházená líčidla, krémy a laky na nehty. Takhle bych měla žít, myslela si trpce. Takhle žijí život normální holky. Smějí se a chodí na rande a nemají žádné starosti. Odmotala z postele šňůry a uklidila do skříně prázdná ramínka. Pak si v obýváku sedla ke krabici s penězi a popadla telefonní sluchátko.
„Pane Růžičko? Tady Zdena Čistá. V pondělí vám pošlu ty peníze. Ale chtěla jsem vám říct, že jestli na mě ještě jednou kohokoli poštvete, končím. A okamžitě to hlásím policii a je mi jedno, co se dál bude dít. Je to dost jasné?"
V pondělí ráno čekalo Zdenu v práci překvapení. Ještě ani nestačila shodit kabát, a už se na ni vrhla Majda a zatepla jí hlásila:
"Nemáš šéfa. V pátek odpoledne ho sanita odvezla do nemocnice a operovali mu slepák. Prý měl namále. Kdyby přijel o hodinu později, prdnul by mu a mohl umřít. To je, co?"
"Je... je... je v pořádku?" koktala Zdena.
"Ale to víš, že je. Uklidni se. Jsi bílá jako stěna. Byl to jen slepák! Nechtěla jsem tě vyděsit."
Zdena se musela přidržovat židle.
„Kdy ho pustí?"
„Martínek říkal, že ho měli propustit až v pátek. Ale on chce podepsat nějaký revers a má přijet domů už zítra. Vsaď se, že nás bude ze svého bytu okamžitě prohánět. Je to cvok."
„Proč to chce udělat?"
„No protože máme před tím veletrhem v Brně. A asi si myslí, že bez něj by to nešlo. Prostě typický chlap."
„Aha."
„Hele, už je ti dobře? Když se takhle hrne ze špitálu, tak asi neumírá, ne?"
„Jo, je mi fajn."
To ale Zdena lhala. Jen co se Majda vzdálila, utíkala na záchod a zvracela. Co to, do prčic, je? Vztekala se, když si mokrým ručníkem otírala obličej. Na tohle jsem nikdy netrpěla. Jenže nikdy jsi taky nebyla takhle vystresovaná, odpovídala sama sobě. Vypěstovala jsem si slušnou žaludeční neurózu, diagnostikovala své potíže. Studená voda jí pomohla a za chvíli už zase mohla normálně dýchat. Možná půjdu k doktorovi a nechám si napsat něco na uklidnění, rozhodla se. Celý druhý den nervózně čekala, jestli se Král ozve, ale telefon od něj nezazvonil. Asi je mu pořád špatně a přecenil své síly, zhodnotily to s Majdou a Růženkou. Ale hned následující den dopoledne zvedla sluchátko a ozval se Králův hlas:
„Dobrý den. Mám tam něco k podepsání?"
„Máte, ale nic urgentního," snažila se Zdena o normální tón.
„Byla byste tak laskavá a přinesla mi to nahoru do bytu? A vezměte, prosím, s sebou poštu a složku Brněnský veletrh. A také blok a tužku. Bude otevřeno."
„Ano. Za chvilku jsem tam."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (35.díl)


"Ne všech, jenom některých. Jsou to jenom hadříky, proboha! Tak se netvař tak vyděšeně."
"Hele, a máme předkupní právo?" zajímala se Majda.
"No jasně že ano. A když mi pomůžete s tím bazarem, můžete si vybrat, co budete chtít. Zadarmo."
"Ty jo! Poroučej a panuj, ó, má vládkyně. Co mi přikazuješ? Kašlu na práci, na hračky, beru si dovolenou." Růžence zářily oči.
„To nemusíš. Hodí se vám sobota odpoledne? Co kdybys udělala ty svoje ovocné košíčky? Já udělám sýrové tyčinky z listového těsta."
„Já mám dědu na Moravě. Přinesu víno," nabízela Majda.
„Perfektní. Komu dáme vědět?"
„Nech to na nás. Tvůj šatník je tak proslulý, že budeme muset pečlivě vybírat. Hele, Růženko, víš, jakou moc teď máme v rukou?" obrátila se Majda na Růženku.
„Před chvilkou mě to taky napadlo. Ani jednu z těch mrch, které nám pijou krev, nepozveme. Umřou vzteky! Pojď, uděláme seznam, komu zavoláme. Ty jo, já se těším!"
„Jasně. Bude legrace."
Zdena se dívala, jak kamarádky odcházejí a hned se hádají o to, koho pozvat a koho ne. Ještě chvíli se usmívala, ale pak jí úsměv zmizel z tváře. Znovu jí bylo na zvracení. Bezva, pomyslela si, mám nervy v kýblu. Jestli to takhle půjde dál, skončím v blázinci. V pátek večer kamarádky přišly a pomohly Zdeně vybrat oblečení na prodej a vyrobit cenovky. Zdena si s cenami nevěděla rady, všechno by prodala daleko levněji, než navrhovala Růženka s Majdou, ale kamarádky byly neoblomné.
„Zbláznila ses? Tohle by nesehnaly ani v Tuzexu. A vypadá to, žes to měla tak maximálně jednou na sobě. Přece se toho nevzdáš za pár šupů!" vykřikovala Majda.
„Urvaly by ti ruce, i kdybys napálila daleko větší ceny. Věř mi, já bych obětovala poslední výplatu," přidala se Růženka.
„Já nevím, jsou to jen obnošené věci," pochybovala Zdena.
„Jo. Ale vypadají jako nové a většinou mají vzadu za krkem takové malé ceduličky, pro které jsou ženy schopné vraždit. Tak nebuď hloupá," trvala na svém Majda, a Zdena tedy nechala o cenách rozhodovat přítelkyně. Pak na sloupky velké postele připevnily šňůry kolem dokola a zavěsily na ně ramínka s oblečením a s malými cedulkami, na které Růženka krasopisně fixou napsala ceny. Všechny tři stály ve dveřích do ložnice a prohlížely si výsledek své práce. Růženka vzdychla:
„Tak takhle si představuji zhmotnělý sen."
„Kde budeš spát?" zeptala se praktická Majda.
„No, na posteli. Prolezu těma ramínkama, uprostřed je místa dost."
„To je vlastně fakt. Heleďte, stalo by se něco zásadního, kdybychom každá ochutnala jeden košíček od Růženky a otevřeli si jednu láhev moravského vína?"
Zdena se rozesmála.
"Já si dokonce myslím, že ty košíčky musíme ochutnat. Co když se Růžence náhodou nepovedly."
Kamarádky seděly v obýváku, uždibovaly ovocné košíčky a usrkávaly víno. Povídaly si, smály se, ale Zdena se cítila být unavená. Víno skoro nepila, protože měla pocit, že jí jen rozhoupává žaludek. Něco na mě leze, pomyslela si. A nebylo by divu. Asi nějaká podniková epidemie. Král se už druhý den drží za břicho, dnes vypadal, že měl horečku, a odešel domů hned po obědě. Řekl jí, že je mu zle a že si jde lehnout. Představila si ho v posteli. Do půl těla nahého, s širokými rameny, s chlupatou hrudí...
„Haló! Jsi tady?" šťouchla do ní Růženka. „Na co myslíš?"
„Na... na... na listové těsto. Musím zítra upéct ty tyčinky. Zapomněla jsem koupit tvrdý sýr na strouhání."
„To jistě," zavrtěla hlavou Majda.
„Co?"
„No, že myslíš na těsto. A proto jsi měla takový ten nyvý zasněný výraz?"
„Nyvý? Co je to za slovo?"
„Jo. Musela by ses vidět. Asi máš k listovému těstu neuvěřitelně vřelý vztah."
„Ty jsi ale kecka."
„Kecka jsi ty. Tak na koho jsi to myslela? Na Krále?"
„Cože?"
„Růženko, podívej, jak zčervenala. Něco ti poradím, milá kamarádko. Kdybys měla někdy pocit, že musíš zalhat, nepouštěj se do toho. Bylo by to zbytečný, protože jsi průhledná jak výkladní skříň."
Zdena popadla polštářek, přikryla si jím obličej a něco huhlala. Kamarádky se na ni ale se smíchem vrhly, povalily ji na sedačku a snažily se jí polštářek odtrhnout od obličeje.
„Máš to marný!" chechtala se Růženka. „Už ses prozradila!"
„Nechte mě, vy fúrie! Nic vám neřeknu!" snažila se ubránit polštářek Zdena.
„To teda řekneš, nebo tě budeme mučit!" vykřikla Majda a začala Zdenu lechtat. Ta se kroutila jako had a mezi záchvaty smíchu vyrážela:
„Dost! Řeknu vám, co budete chtít! Jen toho nechte!"
Růženka s Majdou jako na povel poslechly, způsobně se posadily do křesílek a vyčkávavě koukaly na Zdenu. Ta na ně vykukovala přes polštářek.
„Tak co chcete vědět?" zahuhlala.
„Miluješ ho?" zeptala se dychtivě Růženka.
"Tak jo, když to chcete vědět. Ale je mi to prd platný, protože on miluje svou Martu a mě nejspíš nenávidí."
"A to ti nakukal kdo?" chtěla vědět Majda.
"To snad vidím, ne?"
"Hele, ty se v mužských moc nevyznáš, co? Už ti to opakujeme poněkolikáté: když se chlap chová takhle nevyzpytatelně, znamená to, že mu nejsi lhostejná. Chápeš?"
„Chápu. Ale je to všechno daleko zamotanější, než si myslíte."
„Všechno se dá rozmotat," namítla dobromyslně Růženka.
„Proč je všechno tak komplikovaný?" vzdychla Zdena.
„Protože Bůh je sadista?" navrhla Majda.
„Všechno se rozmotat nedá. A taky zapomínáte na osobu od M, která mi dost jasně naznačila, že se nenechá odsunout na druhou kolej."
„Jo, naše Martička!" prskla Majda.
„A ona jako na tebe udělá bububu a ty složíš zbraně, jo? To jsi ale hrdinka."
„Holky, nechte toho už. Fakt to není tak, že ona miluje jeho a on miluje ji a pak se vzali a žili spolu šťastně až do smrti. Zkrátka to není pohádka Můj život s Králem. Jak mi mimochodem doslovně řekla Marta. A má pravdu."
„Ale prdlajs má! Uvidíš," nedala se Růženka.
Kamarádky si ještě chvíli povídaly a pak se Majda s Růženkou rozloučily s tím, že přijdou hned zítra po obědě a připraví se na nápor koupěchtivých žen. Zdena uléhala do postele obklopená ramínky s šaty, o které zítra přijde. Kdyby to bylo to nejhorší, co se mi ještě může stát, vem je čert, pomyslela si.
Bazar dopadl skvěle. Ženy, které Růženka s Majdou pozvaly, si koupily úplně všechno. O některé kusy oblečení se dokonce skoro popraly. Kupovaly si i boty, které jim byly malé nebo velké. Nad cenami se nikdo nepozastavoval, dokonce se stalo, že několik žen chtělo přeplatit už zabrané kousky. Účetní Majda seděla v obýváku u stolečku a inkasovala peníze, o kterých si dělala pečlivé záznamy a ukládala je vedle sebe do krabice od bot. Růženka se starala o pohoštění, nalévala víno, vařila kávu a čaj a dávala na  talířky ovocné košíčky a sýrové tyčinky. Kolem čtvrté už bylo po všem. Poslední sukně byla prodána a poslední návštěvnice odešla. Na šňůrách kolem postele visela jen prázdná ramínka. Kamarádky seděly v obýváku, chroustaly tyčinky a popíjely víno.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (34.díl)
"Bude ti vadit, když se půjdu osprchovat?" zeptala se unaveně Zdena.
"Jistěže ne."
Když Zdena zmizela ve sprše, Václav se rozhlédl kolem sebe. Útulný byteček se mu líbil, jeho atmosféra na něj působila tak, že se cítil jako doma. Bylo vidět, že zařízení nestálo moc peněz, ale ten, kdo ho zařizoval, měl cit, fantazii a vkus. Jak jinak, pomyslel si. Je to přece byt Zdeny Čisté. Zdena stála ve sprše a nechala se bičovat proudem horké vody. Snažila se ze sebe smýt špínu uplynulého dne. Ještě teď na sobě cítila odporné dotyky rukou těch strašných mužů. Drhla pokožku, až byla celá rudá. Třeštila jí hlava a cítila se úplně vyčerpaná. Život se jí rozpadal pod rukama a ona se jen snažila vyspravovat díry. Ale zdálo se, že další a další problémy si vždycky našly skulinku a prodraly se na povrch. Proč se mi to děje? ptala se zoufalá Zdena sama sebe. A teď ještě navíc musí čelit tomu nejpřitažlivějšímu muži na světě, kterého má shodou okolností ve svém bytě. Neodpovídat mu na jeho logické otázky, to znamená lhát mu. Snažit se zapomenout na šumavskou noc. Nedívat se mu do jeho modrých očí. Ach jo!
Zdena vyšla ze sprchy zachumlaná do velkého bílého froté županu. Mokré vlasy měla hladce sčesané dozadu, na obličeji ani stopu po šminkách. Byla pobledlá a vypadala křehce a zranitelně. Nevím, jestli to byl tvůj záměr, myslel si Václav, ale funguje dokonale. Zase měl touhu ji ochraňovat, utěšovat. Navzdory pochybnostem a nezodpovězeným otázkám.
„Vypij si ten čaj, už ho máš skoro studený."
Zdena se posadila a sevřela hrnek do obou dlaní, jako by si chtěla zahřát ruce. Mlčky tekutinu usrkávala a snažila se vyhnout Václavovu pohledu. Navíc ji strašně rozbolela hlava a znovu jí bylo na omdlení. Ticho už trvalo příliš dlouho. Zvedla zrak a okamžitě vplula do Václavových průzračně modrých očí, protože ji celou dobu upřeně pozoroval. Zdena tiše promluvila:
„Jsem tak utahaná a vystrašená a zmatená, že budu úplně upřímná. Chce se mi strašně spát. Zároveň mě děsí, že odejdeš a zůstanu tu sama. Takže bych tě ráda poprosila, vzhledem k tomu, že jsi byl tak hodný a přivezl mě... A neodešel jsi... Taky jsi mi udělal ten čaj..."
„Chceš, abych tu ještě zůstal?"
„Chvíli... Jen dokud neusnu. Tedy jestli tě někdo nečeká..."
Zdeně se v hlavě objevila představa Marty, jak nervózně kouká na hodinky a vyhlíží z okna. Ale bylo jí to úplně fuk.
„Bez problémů. Chceš spát tady, nebo se přesuneš do ložnice?"
„Asi se přesunu. Tady bych se celá rozlámala."
Zdena z vyčerpání usnula během deseti minut. Ale Václav u ní seděl ještě dlouho, díval se, jak pravidelně oddychuje a jak se jí chvějí víčka. Studoval po milimetrech její tvář. Měsíc zaléval její obličej svým přízračným světlem, takže se zdála ještě bledší, než byla. Zase vypadala jako víla. Nebo jako pohádkově překrásná zakletá princezna ve své obrovské posteli s nebesy. Měl chuť ji políbit a vysvobodit ji ze zakletí. Až kolem půlnoci si zhluboka vzdychl a tiše se vykradl z bytu.
Zdena se ráno probudila ze stále se opakujícího strašidelného snu a na pár okamžiků byla ráda, že se jí to jen zdálo. Pak si ale vzpomněla na včerejší den a uvědomila si, že realita může být stejně děsivá jako noční můry. Udělalo se jí špatně a běžela na toaletu. Žaludek měla jako na vodě. Jak se jen popere s dnešním dnem? A s tím následujícím? A dalším? Opláchla si obličej a zkoumala se v zrcadle. Co by se stalo, kdyby to všechno vzdala? Kdyby si přiznala, že to nezvládne? Chvíli o tom uvažovala a pak dospěla k názoru, že by to nic nevyřešilo. Růžička by ji tak jako tak nenechal na pokoji. Svůj bývalý život by už zpátky stejně nezískala. Jen by se všichni dozvěděli, že byl její otec zloděj.
„Nemáš na vybranou," řekla svému odrazu v zrcadle.
„Řeš problémy postupně, podle jejich naléhavosti. Teď sežeň peníze."
Na chvilku zauvažovala, že se vydá tou nejsnazší cestou a zavolá strejdovi s prosbou o pomoc. Při oblékání se ale zarazila. Seděla na posteli a dívala se na svou napěchovanou šatní skříň. To by možná šlo. S o něco lepší náladou se dooblékla. Těsně před odchodem se zkusila usmát do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima a popelavou pleť skryla pod mejkapem a úsměv vypadal skoro přirozeně. To by také šlo. Musí to jít! Martínek seděl v kanceláři u Krále a kouřil. Václav byl skloněný nad svým stolem a pročítal si zprávu, kterou mu Martínek přinesl.
„Jednou ti to kouření tady zakážu. Pak to celý den nemůžu vyvětrat."
„Ty jsi ale fajnovka. Nedal by sis kafe? Já ho od rána ještě nestihnul, když jsi tak spěchal na tu zprávu."
„Kterou jsi mi měl dát předevčírem."
Král zmáčkl tlačítko interkomu.
„Zdeno, mohla byste nám udělat dvě kávy?"
„No jo, kávička od Zdeničky. Už ti prozradila výrobní tajemství?"
„Ne, chrání si ho jako recept na becherovku."
„Asi to nebude jediný, co si chrání."
Král Martínka probodl pohledem.
„O čem to zase mluvíš?"
„Nedělej, že nechápeš. Těma techtlema na Žofíně to skončilo, co? K mechtlím už jste se nedostali, to bych poznal. Ale nebuď smutnej. Já s ní taky zatím nepohnul. A to je co říct. Ale nevzdávám to! Jednou musí zabrat."
"Tvé sebevědomí by se mohlo vystavovat. Někdy ti ho skoro závidím."
"Sebevědomí se získává na základě dosažených úspěchů.
A na tomto poli jsem šampion. Slečna Zdenička je sice tajemná jako hrad v Karpatech a nedobytná jako hrad Houska, ale všeho do času. Jsem těsně před hradbami."
Královi to nedalo a ušklíbl se.
"Vážně?"
„Nevím, proč se šklebíš. Ke mně je aspoň milá. Tebe si sotva všimne. Dobře, vyhrál jsi flašku, pod vlivem alkoholu jste se líbali, ale to ještě nic neznamená. První vyhrání z kapsy vyhání."
„Pod vlivem alkoholu jsi byl akorát ty. A to pořádně."
„To jo. Protože jsi bojoval nefér. Vždyť ty jsi použil i toho trpasličího Japonce."
„Jenže já nebojoval."
„Hm, to jsem viděl před Žofínem."
„Ale já..."
Král nemohl pokračovat, protože v tu chvíli zaklepala Zdena a vstoupila s tácem, na kterém byly dva hrnky s kávou a talířek sušenek. Místností zavoněl jasmín, vanilka a skořice. Zdena se profesionálně usmívala a položila tác na konferenční stolek.
„Tady máte tu kávu, pánové."
„Děkujeme, Zdeničko sluníčko," snažil se upoutat její pozornost Martínek.
Zdena mu věnovala sekundový úsměv, na Krále se ani nepodívala a rychle odešla.
„Viděls? Jak se na mě pěkně culí? Možná to ještě neví, ale v podstatě je do mě blázen. Hele, tak do měsíce ti do detailů popíšu, jak vypadá její ložnička," kasal se Martínek, a Král si vybavil její obrovskou postel s nebesy, sněhově bílé povlečení a přehoz a závěsy z šípkových růží.
„Hm. Pojď se věnovat té zprávě. Mám k tomu pár poznámek."
Zdena stála s Majdou a Růženkou v kuchyňce, upíjela čaj a bezstarostně vykládala:
„Tak jsem si říkala, že je nejvyšší čas obměnit šatník. A aby byla nějaká zábava, napadl mě ten domácí bazar."
„Ty se chceš opravdu zbavit těch pokladů, co máš ve skříni?" nevěřícně kroutila hlavou Růženka.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (33.díl)
Zdena na okamžik ztuhla. Pak, aniž zvedla hlavu, zaprosila:
"Běž pryč. Moc tě prosím, běž pryč."
"Mám jít pryč? Ty mi ani neřekneš, o co tu šlo?"
Zdena zavrtěla hlavou.
"Prosím, běž pryč. Nech mě být."
"Ty ses musela úplně zbláznit, když si myslíš, že tě tu takhle nechám. Celá se třeseš. A jak se chceš dostat domů? Vždyť jsi celá potrhaná."
To u Zdeny vyvolalo další záchvat pláče. Uvědomila si, v jaké situaci ji Král viděl, a hanbou by se nejraději propadla. Přestávala se divit, že blábolil o nějakém pasákovi. Co jiného ho mohlo napadnout. Nejdřív neměla problém se s ním pomilovat na služební cestě, teď ji viděl skoro znásilněnou dvěma cizími muži. Musí si myslet, že se pohybuje v pěkně pochybné společnosti a že ona sama je vlastně pěkně pochybná.
„Pojď, odvezu tě aspoň domů. Před barákem mám auto."
Když Zdena neodpověděla, ani se nehýbala, vzal ji do náruče.
„To tady chceš strávit noc? Kde máš kabelku?"
Pak se ale sám rozhlédl po místnosti a kabelku našel položenou u nohy pracovního stolu. I se Zdenou v náruči se pro ni shýbl, vzal z věšáku Zdenin kabát, zhasl a zamkl dveře. Posadil Zdenu na přední sedadlo a nastartoval.
„Kam to bude?"
„Do Nuslí," řekla tiše Zdena, která měla stále skloněnou hlavu a pevně zavřené oči. Modlila se, aby se už z toho příšerného snu probudila. Představovala si, že se nic z toho, co se událo během posledního půl roku, vlastně nestalo. Je doma, se svým tátou, a chystá se zítra do školy. Možná půjde s přáteli do kina. O víkendu pojedou s tátou na chatu a budou chytat ryby. Všichni jí říkají Zeo a ona nezná žádnou Zdenu sekretářku, která mizerně píše na stroji, bydlí v zatuchlém domě v Nuslích a je beznadějně zamilovaná do svého šéfa. Nezná žádnou Zdenu, která musí splácet dluhy a vyhrožují jí lidé z podsvětí. Položila si hlavu do klína, ochromená bolestí, která se jí rozlévala v srdci. Špatně se jí dýchalo, ze stresu měla stažený žaludek. Musím se vzpamatovat, nařizovala si. Musím se vzchopit, sebrat ještě někde zbytky sil a nepoddávat se tomu. Přece se nerozsypu. A především ne před tímhle mužem. Zhluboka se několikrát nadechla a pak se posadila a narovnala záda. Tichým, ale vyrovnaným hlasem navigovala Krále až před dům, ve kterém bydlí. Král jí otevřel dveře auta, pomohl jí vystoupit a přehodil jí přes ramena kabát. Doprovodil ji ke dveřím, kde se chtěl rozloučit, ale když viděl, jak se jí třesou ruce při odemykání domu, rozmyslel si to. Vzal jí klíče z rukou a sám odemkl.
"Které patro?"
"Třetí. Ale zvládnu to už sama."
"To jistě," ušklíbl se Václav a vzal ji pod ramenem, aby jí pomohl do schodů.
Zdena neměla sílu protestovat. Vynaložila veškerou zbylou energii na to, aby se udržela na nohou a nezačala opět hystericky vzlykat. Král našel její dveře, odemkl a vešel se Zdenou do obýváku, kde ji posadil na pohovku. Pak ve vedlejší místnosti z postele strhl přehoz a Zdenu do něj zabalil, protože se nepřestávala třást. Natočil do sklenice vodu a podal ji Zdeně.
„Vypij to."
Zdena chvíli na Krále vytřeštěně zírala a najednou se zničehonic začala smát. Václava to tak překvapilo, že se posadil do křesla. Zdeně tekly slzy, ale ramena se jí otřásala smíchem. Připadala si trapně, její neadekvátní reakce děsila ji samou, ale smích nešel zastavit. Skulila se na pohovku do klubíčka a zabořila tvář do polštáře. Trvalo poměrně dlouho, než ji záchvat přešel.
„Promiňte..., ehm... promiň." Zdena se nemohla rozhodnout, jestli má Václavovi tykat, nebo vykat. Nějak si nedokázala srovnat v hlavě, jestli je zrovna teď za sekretářku, nebo za milenku. Pak se ale trochu vzpurně rozhodla, že se mu přizpůsobí a bude mu také tykat.
„To je v pořádku, reakce na přestálý šok," pokusil se ji uklidnit Král, ale vypadal, že sám je momentálně v šoku.
„Ne. Nic není v pořádku. Všechno je úplně na levačku. V pořádku není ani to, že jsem se smála. Ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem pocit, že jsem prožila déja vu. Nejdřív jsi mě zachránil, pak jsi mě v náručí někam odnesl a pak jsi mě nutil pít. Vypadá to, že jsem v jednom kuse v ohrožení života. Asi nemá smysl ti vysvětlovat, že to tak není?"
„Naopak. Potřeboval bych spoustu vysvětlení."
Zdena se na moment zarazila.
„Já vím, že to všechno vypadá divně. Ale nemyslím si, že bych o tom s někým chtěla mluvit."
„Já nejsem někdo."
Zdena sklopila oči a zase chvíli přemýšlela.
„Víš, něco se v mém životě stalo. Něco, co ho prakticky obrátilo naruby. Ale je to... Je to velmi osobní. Rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama."
„Čeho se to týká?"
Zdena se hořce zasmála.
„Peněz. Čeho jiného?"
"Jak přesně?"
"Myslím, že nikomu jinému do toho nic není."
"Vzhledem k tomu, že už jsem se stal účastníkem, nesouhlasím."
"A to je asi tak jediné, co s tím můžeš dělat," odsekla Zdena.
"Jak chceš," vstal z křesla Král. "Vidím, že už jsi docela v pořádku, takže půjdu."
Zdena skousla spodní ret.
„Promiň. Omlouvám se ti. Opravdu jsem ti vděčná. Kdyby ses tam neobjevil... tak... A dovezl jsi mě domů a... Nabídla bych ti kávu, ale nemám ji. Tak leda čaj."
Král se na Zdenu díval, všiml si, že se jí zase začala třást brada a do očí jí stoupala vlhkost. Sakra, takhle ji tady přece nemůžu nechat! Hodil za hlavu veškerá předsevzetí o tom, že zůstane vůči ní imunní.
„Seď, čaj udělám já. Třeseš se pořád tak, že bys sotva došla do kuchyňky." Obešel barový pultík. „Kde máš čaj?"
„V té skříňce nalevo."
Dal vařit vodu.
„Cukr?"
„Nemám."
„Citron?"
„Nemám."
Václav už bez ptaní otevíral jednu skříňku za druhou, aby se podíval, co by mohl připravit k čaji. Našel ale jen poloprázdný balíček špaget, suchary a ocet. Když otevřel lednici, už to nevydržel a zeptal se:
„Co to má znamenat?"
„Co?" Zdena otevřela oči, které měla doteď zavřené, protože se snažila zklidnit.
„Bydlíš tady vůbec?"
„Jasně, že bydlím. Proč se ptáš?"
„A co jíš?"
„Co?"
„V lednici máš pár brambor, jednu cibuli a pleťový krém. Ve skříňkách máš jen suchary a špagety. Takže se ptám, co jíš."
„Já... já moc nejím." Zdena nevěděla, co má odpovědět. Přece mu nemohla říct, že na jídlo jí už nezbývá moc peněz. Přes den si kupuje rohlík nebo housku, k tomu jogurt. Večer si někdy uvaří zeleninovou polévku nebo špagety s kečupem nebo brambory na tisíc způsobů.
„To držíš nějakou dietu nebo co?"
„A... ano!" chytla se nabízeného vysvětlení Zdena.
„Proč, proboha? Postavu máš dokonalou!" ujelo Královi a Zdena se začervenala. Ani Václav najednou nevěděl, jak pokračovat, ale naštěstí začala pískat konvice. Zalil čaj a dva kouřící hrnky donesl k pohovce.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (32.díl)
Jednou večer opět zůstala dlouho v práci. Přepisovala nějaké dopisy, když se otevřely dveře. Dovnitř vstoupili dva muži a Zdena okamžitě pochopila, že nezabloudili.
"Nazdar, kočko," zavrněl první z nich.
Měl vyholenou lebku, na sobě černé kalhoty a černý rolák, pod kterým se vydouvaly obrovské svaly. Přes tvář se mu táhla dlouhá jizva.
"Páni, tak tohle bude za odměnu," řekl ten druhý a lačně ji hltal pohledem. I on byl oblečený v černém. Vlasy měl ostříhané na ježka, trochu šilhal a vpředu mu chyběl zub. Nebyl tak svalnatý jako první muž, byl však vyšší a šlachovitý. Zdena zvažovala možnosti útěku, ale i kdyby přestali blokovat vchodové dveře, věděla, že by ji brzy dohonili.
„Kdo jste?" zeptala se, ale moc dobře to věděla.
„My jsme takovej pozdrav od Růžičky," zasmál se Holohlavý.
„Jo, my jsme vlastně takovej dárek vod něj. Abys jako na něj nezapomněla," přidal se Bezzubý. Růžička. Tak poeticky se jmenoval bookmaker, kterému Zdena dlužila splátku. A který ji varoval, že když se zpozdí, nenechá si to líbit. Zdena však doufala, že to byly jen plané výhrůžky, které ji měly vyděsit, aby byla poslušnější. Nevěřila, že by mohl své hrozby splnit. Ale teď pochopila, jak hluboce se mýlila.
„Jdete mi zlomit ruce?" zeptala se a pomalu vstala od stolu. Rozhlížela se kolem sebe ve snaze najít něco, co by použila jako zbraň. V dosahu však měla jen svorky na papír a sešívačku. V morbidním záchvěvu smyslu pro humor si představila, jak se brání sešívačkou. Třeba by jim mohla scvaknout nos, aby nemohli dýchat.
„Zlomit ruce?" hrál překvapeného Holohlavý.
„Jak vás to mohlo napadnout?"
„Copak bysme mohli ublížit takový krasotince? My jsme vám naopak přišli udělat hezkej večer," chichotal se Bezzubý a pomalu se ke Zdeně začal přibližovat.
„No jo, večer, na kterej do smrti nezapomenete. Víte, hledali jsme vás doma, ale pak nás napadlo, že budete ještě tady."
„Teda vy jste ale pilná pracantka. My si ale myslíme, že si po práci každej zaslouží trochu tý zábavy. A od toho jsme tu my dva. Trochu si spolu pohrajeme a jsem si jistej, že hezkej večer budeme mít nakonec všichni." I Holohlavý se začal sunout ke Zdeně.
"Jo. A když se budete trochu bránit, vůbec nám to nevadí. My máme rádi divoký kočky. To nás ještě víc rozrajcuje," šklebil se na Zdenu Bezzubý a jazykem si přejížděl rty. Ta mezitím pochopila, že zlomená ruka by byla ta lepší varianta. Dokázala si představit, co ji čeká, a roztřásla se strachy. Horečně přemýšlela, čím by násilníky zastavila, ale nic ji nenapadalo. Nemohla utéct, neměla se čím bránit a volání o pomoc by bylo také marné. Ve firmě už nikdo nebyl, nikdo by ji neslyšel. Couvala před těmi muži, do očí se jí hrnuly slzy a připravovala se na to, že bude bojovat. Věděla ale, že nemá šanci, že tenhle boj prohraje. Král chodil po bytě jako tygr v kleci a měl vztek sám na sebe, že nedokáže přestat myslet na Zdenu Čistou. Přitom si byl jistý, že ona si na něj ani nevzpomene. Tajně ji pozoroval v práci a zdálo se mu, že ji jeho osoba ani v nejmenším nezajímá. Že to, co se mezi nimi odehrálo, považuje za uzavřenou epizodu, ke které se už nechce vracet a která v ní nezanechala žádnou stopu. Působila vesele a bezstarostně, k němu se chovala chladně profesionálně. Václav zuřil, že se v ní tak spletl, byl vzteky bez sebe, že skočil na její přetvářku, když hrála tu bezbrannou a citlivou dívku. Hořce se smál sám sobě, když si vzpomněl, jakou měl touhu ji chránit před celým světem. Tahle dáma v tom moc dobře umí chodit a poradí si sama. Hodil na sebe lehkou bundu a rozhodl se, že se trochu projde na čerstvém vzduchu. Jinak zase probdí další noc s trýznivými myšlenkami na Zdenu a na to, jak ho dokázala podvést. Vyšel před dům a byl překvapen, že se ve firmě ještě svítí. Věděl, že tam Zdena zůstává často přes čas, ale dnes bylo už skutečně pozdě. Koneckonců, je to její věc, pomyslel si. Když si nedokáže svou práci zorganizovat tak, aby to stíhala v pracovní době, ať si tu třeba i spí. Vztekle trhl rameny a chystal se minout osvícené dveře, ale zarazil ho přidušený výkřik. Proboha, co se tam děje? Rychle doběhl ke dveřím a prudkým trhnutím je rozrazil. To, co uviděl vevnitř ho vyděsilo. Dva muži přidržovali Zdenu přitisknutou u zdi. Ta měla vpředu roztrženou halenku a košíčky podprsenky stažené tak, že měla odhalená ňadra. Sukni měla vyhrnutou až do pasu a Královi hlavou bleskla rychlá myšlenka, že nevěděl, že jeho sekretářka nosí podvazky. Jeden z mužů už měl kalhoty u kotníků, druhý si právě rozepínal pásek. Teď na něj oba překvapeně zírali.
"Co se tu sakra děje? Okamžitě ji pusťte!" zařval Král.
"Co se do toho pleteš, debile? To není tvoje věc. A tahle kočička to chce, že jo, zlato?"
Bezzubý olízl Zdeně ucho. Ta neřekla nic, sklonila hlavu a ramena se jí otřásala pláčem.
"Mně se nezdá, že by se jí to líbilo! Okamžitě ji pusťte!"
Král začal vidět rudě.
"Nebo co?" Zeptal se ten druhý.
„My si jen vybíráme dluhza svýho šéfa. Tady prdelka mu nedala, co mu měla dát, tak si to teď vybíráme. Jak řek můj parťák, není to tvoje věc, tak se sbal a vypadni. Nebo si tě podáme."
Král už na nic nečekal. Dvěma skoky byl u nich a bez varování dal pěstí prvnímu, kterého měl na ráně. Ten úder nečekal, takže se zapotácel, a protože měl kalhoty zamotané kolem kotníků, svalil se na zem. Tam ho Král ještě prudce nakopl. Hned potom se obrátil na druhého a bez přemýšlení ho kopl do rozkroku. Muž zařval a zlomil se v pase. Král hnán zuřivým vztekem sevřel ruku v pěst a s velkým rozmachem zasadil muži ránu pod bradu. Něco křuplo a muž se svalil na zem. Král stál nad oběma muži, kteří se snažili se sténáním posbírat a prudce oddychoval.
„Zlomils mi čelist," zakňoural Holohlavý a osahával si opatrně bradu.
„Můžeš si stěžovat policii, jdu ji zavolat," zasyčel na něj Král.
„To bych bejt tebou nedělal, nejdřív si promluv tady s kočičkou."
Bezzubý už stál na nohou, oblékal si kalhoty a snažil se zvednout svého kamaráda.
„My vám tu už nebudem zaclánět. Tak si to pěkně vyříkejte, my mizíme. A ty, zlato, nezapomínej, že s Růžičkou se nežertuje!"
Chytil parťáka pod rameny a vlekl ho ven. Král za nimi přibouchl dveře a zamkl.
„Můžeš mi říct, co se tady stalo? Kdo byli ti chlapi? Co s nima máš společnýho? Proč nemám volat policii? Můžeš mi to nějak vysvětlit?!" zuřivě se obrátil na Zdenu a ve vzteku si ani nevšiml, že jí začal tykat. Jenže Zdena seděla na bobku u zdi, rukama si držela kolena, hlavu schovanou mezi rameny a záda se jí prudce otřásala zoufalým pláčem. To Václava úplně vyvedlo z míry. Nevěděl, co má udělat. Nerozhodně postával nad Zdenou, vztek ho pomalu přecházel a on měl opět nutkání vzít Zdenu do náruče a utěšit ji. Zároveň si připomínal, jak snadno ho dokáže obalamutit, a nechtěl být za pitomce, který jí na to znovu skočí. Nakonec sundal bundu a přehodil ji Zdeně přes záda. Klekl si k ní a klidně na ni promluvil:
„Přestaň brečet a řekni mi, co se stalo."
Zdena nereagovala, jen dál tiše vzlykala.
„Do čeho ses to zapletla? Kdo je ten Růžička? To je tvůj pasák?" chtěl vědět Král.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (31.díl)


"Chtěl jsem říct... ty hračky... Ale ano, máte pravdu."
Václav se na řezbáře usmál a kývl hlavou.
Když všichni bohatě posnídali, řezbář vyprovodil Václava a Zdenu před hájenku. "Když půjdete po pěšině a nebudete se nikde jinde promenádovat, měli byste bezpečně dojít do vesnice."
"Děkujeme vám za azyl a vůbec za všechno," podávala mu ruku Zdena.
Řezbář na ni zamrkal. "Nebojte se, děvenko, dobře to dopadne."  Otočil se na Krále. "No, máte všechno, pro co jste si přijel, a i něco navíc. Tak s tím dobře naložte," podal Václavovi koš s houbami. Ten ale pochopil, o čem starý muž mluví, a usmál se na něj.
"Děkujeme a na shledanou."
Král se Zdenou sestupovali lesem k vesnici a mlčeli. Oba přemýšleli o tom, co jim dnešní noc přinesla. Věděli, že se rozhovoru nevyhnou, a připravovali si, co řeknou. Když došli k autu, oba se jako na povel zadívali k lesu, odkud právě přišli a který jim změnil život.
"Chtěla bych, abys věděl, že tím, co se stalo, se nic nezmění," začala v autě první Zdena, odhodlána předejít tomu, co si myslela, že jí chce Král říct.
"Cože?"
"Že se vůbec nic nezměnilo. Až se vrátíme do Prahy, budeme se tvářit, že se nic nestalo."
"To myslíš vážně?"
"Jistě. Nejsem úplně pitomá, víš? Tyhle situace se prostě stávají. Prostě jsme to připustili. Ale nemusíme z toho dělat žádné drama, ne? A hlavně z toho nemusíme vyvozovat žádné důsledky. Jsme dva dospělí lidé, kteří si zpříjemnili služební cestu. Není to tak?"
Král byl šokovaný, s jakou ledabylostí Zdena mluvila o tom, co spolu v noci prožili. Právě jí chtěl říct, jak moc pro něj ta noc znamenala, jak ji miluje a jak chce, aby si ho vzala za muže. Vypadal by zřejmě jako úplný pitomec. Slečna Čistá je skutečně samé překvapení. Ale tohle bylo pěkně nepříjemné. Uvědomil si, že se k tomu, co v noci proběhlo, postavila s chladem a cynismem profesionálky. Možná je pravda, co o ní říká Marta. To jen splašené chemické reakce mu zatemnily mozek, že tomu odmítal věřit. Ale její slova na něj zapůsobila jak studená sprcha.
„Dobrá, jak chceš," řekl tedy tak chladně, jak jen dokázal. Zdeně se sevřel žaludek. Je to tedy přesně tak, jak si myslela. Šéf si zašpásoval se svou sekretářkou, a když je po všem, budeme se tvářit, že se nic nestalo. Kdyby to tak nebylo, přece by reagoval jinak. Řekl by, že v žádném případě. Řekl by, že to byla naprosto výjimečná noc. Řekl by, že nechce, aby to skončilo. Řekl by, že... Že ji miluje! Ale teď Zdena pochopila, že mu jen ulehčila řešení trapné situace. Jsem neodpustitelně blbá a naivní, řekla si sama pro sebe. A pan Raboch se šeredně spletl.
Zdena chodila do práce a snažila se vymazat z hlavy, co se přihodilo uprostřed šumavských kopců. Jak čas ubíhal, získávala jistotu, že to pro Krále byla jen nevýznamná epizoda. Choval se k ní opět chladně, plynule přešel do vykání a opět se snažil omezit osobní kontakt. Navíc měla Zdena pocit, že se na ni zlobí. Klade jí snad za vinu, že se spolu milovali? Asi měla být zdrženlivější. Takhle se slušná žena opravdu nechová, to má Král pravdu. Zřejmě si o ní myslí jen to nejhorší, a ona se mu ani nediví. Zdena tedy pečlivě vykonávala svou práci, aby si na ni Král nemohl ani v nejmenším stěžovat. A bála se okamžiku, kdy do sekretariátu triumfálně vpluje slečna Marta, aby se popásla na jejím postavení neoblíbené sekretářky. Zdena si byla jistá, že Král teď tráví s Martou veškerý volný čas. Věděla, že tohle muži dělávají, aby ze sebe smyli pocit viny, když selžou. Jistě Martu zahrnuje květinami a dárečky. Nebude trvat dlouho, špatné svědomí zmizí a on na noc na Šumavě úplně zapomene. Zdena sama sebe týrala, když si představovala Václava a Martu na romantické večeři, při procházce noční Prahou, ve spokojeném objetí po milování. Žárlila na Martu, záviděla jí každý okamžik, který tráví s mužem, kterého zoufale miluje. Mučila se, žárlila a trápila se. A nevěděla, jak daleko je od pravdy.
Král se krátce po návratu ze Šumavy s Martou opravdu sešel. Ale jen proto, aby jí oznámil, že jejich vztah je u konce. Ačkoli ho chování Zdeny hluboce zranilo, pochopil, že to, co dosud prožíval s Martou, se ani vzdáleně nepodobá tomu, co během jedné noci zažil s ní. Uvědomil si, jak silný může být cit, jaké emoce může prožívat, když se opravdu zamiluje. Najednou pochopil, že Martu nikdy milovat nebude a že jen oba ztrácejí čas. Pozval ji na večeři do restaurace, kde se jí to snažil šetrně sdělit. Ale Marta zareagovala prudčeji, než předpokládal. Do očí se jí vyhrnuly slzy vzteku a přes stůl na něj syčela:
„Je to kvůli tý malý děvce, že jo? Kvůli tý tvojí sekretářce!"
„Není," snažil se chabě hájit Václav.
„Aspoň mi nelži, ty srabe! Myslíš si, že jsem úplně pitomá? Nebo slepá? Omotala si tě kolem prstu a tobě se úplně zatemnil mozek!"
„Tak to není."
„Ne? Už jste spolu spali? Už tě ten počestný andílek pozval do postele?"
"Nech toho."
"A to ti nevadí, že na tu postel stojíš frontu? Nevadí ti to procesí chlapů, který prošlo její ložnicí?"
"Já nevím, co ti na to mám říct."
"Neříkej radši nic. Stačilo tak málo, co? Aby andílek zavrtěl prdelkou a zamrkal těma velkejma kukadlama. Ale byla jsem to já, která jsem tři roky trpělivě čekala, až se rozhoupeš. Odmítala jsem nápadníky, snažila jsem se tě nevyděsit hloupými řečmi o svatbě a dětech, opatrně kolem tebe našlapovala a čekala a čekala a čekala. Teď mě sprostě odkopneš, tváříš se sklíčeně, slušně se omluvíš a máš pocit, že tím to jako skončilo, jo?! Že důstojně odejdu středem!"
„Marto, prosím tě..."
„Platíš jí za to jako všichni ostatní? Nebo to máš se slevou?"
„Marto! Já přece vůbec nemluvím o ní. Mluvím o nás dvou. Tak si to, sakra, přiznej. Copak šlo mezi námi o lásku? Chodili jsme spolu, protože jsme zrovna nikoho jiného neměli, protože to bylo příjemné, protože to bylo nekomplikované. Ale nebyla to láska!"
„To ti přece vyhovovalo, ne? Hlavně se citově neangažovat! To je tvoje krédo! Tak co se změnilo?"
Václav nedokázal odpovědět. Martě vzteky naskákaly rudé skvrny na krku.
„Takže jsem měla pravdu! Zamiloval ses do lehký holky! Chudáku!"
Prudce vstala od stolu, popadla skleničku s vínem a její obsah chrstla Václavovi do obličeje.
„Víš co? Přeju ti hodně štěstí s tou děvkou. Ale aby ses ještě nedivil."
Utekla z restaurace a Václav si ubrouskem otíral tvář. Nevnímal, jakou vzbudili pozornost. Přemýšlel o tom, co mu Marta řekla. Byl si jistý, že udělal správně, že se s Martou rozešel. Udržovat jejich vztah skutečně nemělo smysl. Nedokázal si s ní představit svůj život, neviděl ji jako svou ženu a matku svých dětí. Ale znovu ho vyvedlo z míry, s jakou přesvědčivostí Marta mluvila o tom, čím se Zdena ve skutečnosti živí. A byl si jist, že ani s takovou ženou by svůj život spojit nedokázal, ať už ho k ní vážou jakkoli silné city. Zdena lhala svým kamarádkám i strejdovi Karlovi, že je úplně v pořádku. Růženka s Majdou se ji snažily občas vytáhnout do kina nebo jen na procházku, ale ona se s křečovitým úsměvem vymlouvala, že má moc práce. Strýc Karel ji nesčetněkrát lákal, aby k nim přišla na návštěvu, ale ona mu veselým hlasem vyprávěla, jak musí cvičit na stroji. Každé ráno si na obličej přilepila povinný úsměv sekretářky a předstírala sebejistotu a sílu. Dál s grácií odrážela návrhy inženýra Martínka, který vycítil, že její vztah s Králem nebude tak žhavý, a opět se chopil příležitosti. Byla schopnou, milou a veselou sekretářkou, kterou trápí maximálně to, jakou si ráno vybrat sukni. Ve skutečnosti se doma zavírala před světem a brečela do polštářů, sama ve svém trápení.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (30.díl)
Václav otevřel oči a v paprsku ranního slunce, který pronikl přes okno, se zatřpytila slza na Zdenině tváři. Václav se prudce posadil a přitáhl si Zdenu do klína.
"Neplač."
Zdena jen bezmocně zavrtěla hlavou.
"Neplač a otevři oči."
Zdeně se chvěla víčka, ale oči měla stále pevně zavřené.
"Prosím tě, podívej se na mě," žádal Král naléhavě a na obě víčka ji políbil.
Zdena zdráhavě otevřela oči a přes slzy se na Václava podívala. Ten se na ni něžně usmál.
„Proč pláčeš?"
„Já nevím, co bude. Bojím se, že... Nemělo se to stát."
„Mělo," řekl Král pevně. „Mělo se to stát od prvního okamžiku, a ty to dobře víš. A aby mezi námi bylo jasno. Jsem rád, že se to stalo."
„Já ne. Nelituju toho, bylo to tak..., ale... Nejsem ráda. Protože to strašně všechno komplikuje. A já nevím, co s tím."
„Cokoli budeš chtít. Přizpůsobím se."
„Nechám si to projít hlavou," zamumlala Zdena do jeho chloupků na prsou. Myšlenky už měla téměř pohromadě, takže začala rozumě uvažovat. Ta noc byla nádherná a výjimečná. Zažila nejkrásnější milování ve svém životě. Ale koneckonců, bylo to jenom milování. Nevyznal jí přece lásku, neřekl: Miluji tě. Navzájem se přitahují, vzrušují se, ale z jeho strany je to asi všechno. Určitě toho nelituje, v tom nelhal. Sama cítila, jak silně po ní toužil a jak byl vděčný, když mu dala svolení. Ale teď je teď, musí se vrátit do reality. Do Prahy, do práce. K Martě! Teď jí asi nabízí jakousi dohodu a nejspíš napjatě čeká, jak si s tím ona poradí. Bojí se, že mu bude dělat problémy? Že na něj bude vyvíjet nějaký nátlak? Tak to se tedy nedočká. Bude brát jako samozřejmost, že sekretářky spí se svými šéfy, bude se tvářit, že ji to nezaskočilo. Všechno ostatní by ji pokořilo. Jemně se mu vymanila z obětí.
„Jdu do koupelny."
„Nechceš ještě chvíli zůstat?" snažil se ji Václav zadržet.
„Ne. Za chvíli určitě bude vstávat pan Raboch. Asi by byl hodně překvapený, kdyby nás tu takhle našel."
„To si právě nejsem jist."
„Jak to myslíš?"
„S tím překvapením. Nevím proč, ale mám pocit, že on to předpokládal. Dřív než my dva."
„Ale to je nesmysl."
„Možná. Ale stejně nechci, abys už odcházela. Zvlášť, když vypadáš takhle."
Přitáhl si Zdenu za ruku a políbil ji. Zdena si uvědomila, že je stále nahá. Nervózně se zasmála, vytrhla se mu a rychle přes sebe přehodila flanelovou košili.
"Já už ho slyším na schodech. Měl bys na sebe...," přejela pohledem jeho nahé tělo a zajíkla se.
"Měl bys na sebe něco hodit."
Rychle se obrátila a utekla z místnosti do koupelny. Václav se líně protáhl a sáhl po bavlněném triku. Usmál se, když si vybavil, jak Zdena před chvílí při pohledu na jeho nahotu zrudla. Vypadala jako malá stydlivá holka. Ani v nejmenším nepřipomínala tu noční divokou kočku, která v něm probudila vášeň, co ho málem připravila o rozum. Václav věděl, že by měl začít přemýšlet o budoucnosti. Do hlavy se mu vtírala myšlenka na Martu. Ale on ji hned zaplašil, šťastný v tomto okamžiku, po nejkrásnější noci, kterou v životě zažil. Podařilo se mu znovu složit gauč. Odnesl přikrývky na zápraží, kde je rozprostřel po dřevěném zábradlí. Slunce už zalévalo celou mýtinu a vysoušelo ranní rosu. Václav uslyšel bouchnutí dveří koupelny a s lítostí si představil Zdenu, která už je úplně oblečená a nevoní po něm, ale po mýdle. Vzdychl a vydal se do koupelny, aby ze sebe smyl i její vůni. Když přišel zpátky do kuchyně, v kamnech už praskal oheň a z konvice na vodu se kouřilo. Zdena krájela chleba a v pánvi se rozpouštělo máslo.
„Máš rád smažená vajíčka? A kolik?" zeptala se ho, aniž se na něj otočila.
Přistoupil k ní a zezadu ji objal.
„Mám." Políbil ji na krk. „A hodně. Nějak mi v noci vyhládlo. Nevíš, čím by to mohlo být?"
Zdenu na jednu stranu těšilo, jak se k ní Václav chová, že se nesnaží tvářit, jako by se nic nestalo, na druhou stranu ji jeho důvěrnosti znervózňovaly. Kdy s tím přestane? Až mineme ceduli s nápisem Praha? Pak mi začne zase vykat a chovat se formálně?
„Půjdu zavolat pana Rabocha k snídani."
Podklouzla mu pod rukama a vyběhla do předsíně.
„Pane Rabochu, snídaně je hotová!"
Chvíli čekala, a když nedostala odpověď, zavolala znovu. Opět se nikdo neozval a Zdeně začalo být divné, že neštěká ani pes. Vystoupala po schodech do patra a tam našla troje dveře. Postupně na všechny zaklepala, pootevřela a nakoukla dovnitř. Nikoho nenašla, ale omráčilo ji, že se za dveřmi skrývaly tři poměrně rozlehlé ložnice. Jedna z nich byla zjevně starého řezbáře, protože postel byla rozestlaná, ale ostatní dvě sloužily určitě jako hostinské pokoje. Tak proč včera večer tvrdil, že má jen jednu malou komůrku?
Zdena pomalu sešla ze schodů a vyšla na zápraží. Zaclonila si oči proti slunci a podívala se k lesu, odkud právě přicházel pán domu s košem plným hub, věrně doprovázen svým psem. Když Dejn Zdenu spatřil, s veselým štěkotem se k ní rozeběhl a na uvítanou jí poslintal kalhoty. Zdena Dejna drbala pod krkem a čekala, až k ní rozvážně dojde i řezbář.
"Dobré ráno. Jak jste se vyspala?" zeptal se, a když se na něj Zdena podívala, všimla si, jak mu v očích hrají šibalské jiskřičky.
"Vy přece víte jak."
„Olalá! Víte, že už jsem strašně dávno neviděl někoho se červenat?"
„A víte, že já jsem ještě nikdy neviděla takového intrikána, jako jste vy?"
„Intrikána? Já jsem jenom starý dobrák a rád pomáhám mladým hezkým lidem. Někdy je stačí jen malinko popostrčit."
„Aby se zřítili do propasti?"

„Ale děvenko, proč to tak dramatizujete? Vy milujete jeho, on miluje vás, tak proč z toho děláte takovou detektivku?"
„Tak to třeba ale vůbec není," vzdychla Zdena.
„Já jsem starej, děvenko, ale ne slepej. Ono to dobře dopadne, uvidíte."
„Slibujete?"
„Na mou duši, na psí uši! Co to tu tak voní?"
„Ježíš, snídaně!" vykřikla Zdena a vrhla se do kuchyně.
Tam už ale Václav, opásaný kostkovanou utěrkou, nandával na tři talíře nádherně vonící smažená vajíčka.
„Hotovo," hlásil, „slyšel jsem štěkat Dejna, tak jsem si říkal, že je asi ta pravá chvíle na snídani."
„Já na tu pánev úplně zapomněla," kála se Zdena.
„Ty myslíš, že nedokážu udělat ani vajíčka? Na ty jsem naopak expert. Jsou na cibulce a na slanině, v té jediné správné konzistenci, přesně osolená a posypaná čerstvou pažitkou."
„Řekl skromně Václav Král," smála se Zdena. „Poté, co měl všechno nakrájené a připravené od nešikovného zapomnětlivého kuchtíka."
„Samozřejmě. Já jsem tu jenom na tu jemnou prácičku."
A sjel Zdenu provokativním pohledem. Ještě než se stačila za to ráno asi podesáté začervenat, vešel hlučně do místnosti řezbář se psem.
„Noste na stůl, děti, v lese mi vyhládlo."
Položil na stůl velký košík, který byl vrchovatě naplněn pravými hřiby.
„To jste si asi pořádně přivstal," poznamenal Král.
„No, v každém případě jsem nebyl sám," pronesl řezbář, jako by se nechumelilo a Zdena měla pocit, že se propadne studem. Tváře se jí rozhořely jasným plamenem. Otočila se proto od stolu a pípla: „Namažu chleba máslem."
„Chtěl jsem, abyste si odsud do Prahy něco odvezli. Mám místečka, o kterých vím jenom já, takže jsem šel na jistotu. O ty houby se nějak podělte," pokračoval řezbář.
„Ale my neodjíždíme s prázdnou. Vezeme si něco daleko cennějšího," řekl Václav.
„Ano, já vím," pán domu mrkl směrem ke Zdeně a Václav jen otevřel ústa.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (29.díl)
Královi trvalo podstatně kratší dobu, než se z koupelny vrátil. Hned jak přišel do místnosti, spustila Zdena pevným hláskem:
"Přemýšlela jsem o tom. Musíte se vyspat. Je nesmysl, abyste se celý rozlámal v křesle. Zkrátka, pojďte si lehnout na ten gauč."
Král se s otevřenou pusou díval na Zdenu, která se tiskla ke kraji postele. Sakra, ta ženská vůbec neví, co s ním dělá! Jak si má vedle ní lehnout a zaručit jí, že se bude chovat slušně? Sledoval, jak si nervózně kouše rty a v očích má zase ten bezedný smutek, a v tu chvíli mu jí bylo tak líto, až se mu svíralo srdce.
„Kruci, nebojte se. Já neudělám nic, co nebudete chtít. Nic, co by vám ublížilo. Jasné?"
Zdena kývla. Král tedy zhasl světlo a potmě došel ke gauči. Na druhém konci gauče se přikryl a zamumlal:
„Dobrou noc."
„Dobrou," pípla Zdena.
Myslela si, že napětím neusne, ale byla tak unavená, že za chvíli už pravidelně oddychovala. Uprostřed noci se probudila s výkřikem, protože se jí zase zdála její noční můra. Trvalo jí chvíli, než si uvědomila, že leží Královi v náručí. Ten ji něžně kolébal a snažil se ji utišit.
„Šššš, už je to dobré, byl to jen zlý sen," šeptal jí do vlasů.
Zvedla k němu uslzený obličej.
„Zdálo se mi o tátovi. Nemohla jsem mu..., nemohla jsem mu pomoct. Nestihla jsem to...," vzlykala.
„Byl to jen sen," opakoval Václav a odhrnul jí vlasy z obličeje.
„Zdá se mi to pořád dokola... Už se bojím usínat..." Zdeně se zpod zavřených očí stále koulely slzy. Václavovi se svíralo srdce. Netušil, co Zdenu tak trápí, ale chvěla se mu v rukou jak raněné zvířátko. Dal by nevím co za to, aby její bolest zmizela. Aniž si uvědomoval, co dělá, začal z její tváře slíbávat slzy. Zdena mu obtočila ruce kolem krku a skoro zoufale se k němu přitiskla. Václav po chvíli našel její rty a tělem mu projelo zachvění. Tohle nebyl pouhý dotyk rtů. Cítil, že by byl teď schopen pohnout vesmírem. Zaplavil ho zvláštní pocit, který nebyl jen fyzický. Vnímal něco neznámého, elektrizujícího, skoro děsivého. Úplně ho vyvedlo z míry, když Zdena rty mírně pootevřela a přijala jeho něžný a opatrný jazyk. Na chvíli ji přestal líbat a tázavě se jí zahleděl do očí. Ačkoli cítil vzrušení, které dosud nezažil, slíbil jí přece, že neudělá nic, s čím by ona nesouhlasila. Vydechl obrovskou úlevou, když se Zdena slabounce usmála a nepatrně přikývla. Znovu ji začal líbat. Nečekaná samozřejmost, s kterou jeho polibky přijímala, ho vzrušovala
skoro k nepříčetnosti. Ostře vnímal její hedvábnou pokožku, jasmínovou vůni a chuť broskví. Její mladé pružné tělo se k němu vzpínalo a on pod flanelovou košilí ucítil hroty jejích ňader. Přestal se ovládat. Jediné, na co myslel, bylo, že se s ní chce umilovat k smrti.
Zdena věděla, že svůj vnitřní boj prohrála. Toužila po něm tak silně, až se jí dělaly mžitky před očima. Ani nevěděla jak, ale najednou si leželi v náručí úplně nazí. Václav se sklonil k jejímu ňadru a zlehka jej políbil. Zdena mu prsty zajela do vlasů a přitáhla si jeho hlavu. Každičký nerv, každičký centimetr jejího těla volal po naplnění. Václav ale jako by oddaloval okamžik, po kterém sám tak toužil. Jeho ruce bloudily po jejím těle. Dotyky střídal s polibky a vyvolával v jejím těle bolestné a spalující vlny rozkoše. „Chci tě, strašně tě chci," šeptal vzrušeným hlasem.
Zdena věděla, co přijde. Poddala se té vášni, která jí působila neskonalou slast. Vzpínala se proti němu, její tělo žadonilo o další dotyky a v podbřišku jí začal narůstat tlak, jak se schylovalo k bouři. Václav to vycítil a přitáhl se k jejímu obličeji. Otevřela oči a zamlženým pohledem se na něj zahleděla.
„Nepřestávej, prosím," zašeptala a za rameno ho stáhla na sebe, aby cítila každičký milimetr jeho těla. Václav už na nic nečekal. Zdena vzápětí ucítila, že jí dává to, po čem tolik prahla. Nadzdvihl se na ni a na okamžik se přestal pohybovat. S neuvěřitelnou něhou ji políbil, jako by chtěl vyjádřit svůj dík za to, co mu dovolila. Pak zasténal a začal tančit odvěký tanec lásky, nejdřív pomalu, pak se stále větší naléhavostí. Ve stále se zrychlující spirále vášně ji vedl k vyvrcholení. Sténala rozkoší a slyšela, že Václav sténá také. Za několik okamžiků se v ní všechno vzedmulo a sopka explodovala. V žilách jí místo krve pulzovala žhavá láva. Cítila, jak Václavovým tělem znovu a znovu zmítají mohutné nekontrolovatelné vlny, až vykřikl a strnul nad ní s tváří zkřivenou rozkoší, která tolik připomíná bolest. Pak se na ni zhroutil a zůstal tiše ležet. Oba byli zaliti potem, prudce oddychovali a tep jim jen zvolna opadával. Zdena, stále ještě omámená, nepřítomně hladila Václava po zádech, slepýma očima bloudila v šeru místnosti. Václav se chtěl od ní kousíček odtáhnout, aby ji neumačkal, ale Zdena ho prudce přitáhla zpět, chtěla na sobě cítit jeho váhu.
„Zůstaň," šeptala mu do důlku na krku.
„Třeba do konce života," odpovídal jí a opřel se na loktech, aby jí viděl do obličeje.
Zdena před jeho pohledem neuhnula a nezavřela oči. Trvalo minuty, kdy se do sebe vpíjeli pohledem a snažili se tak říct, co cítí. A také to navzájem pochopili, takže se po chvíli Václav obrátil na záda, Zdena se mu s naprostou samozřejmostí stulila do náruče a oba s pocitem naprostého klidu a míru usnuli.
Václav se ráno probudil první. Ještě bylo šero, teprve začínalo svítat. Zdena ho i ve spánku pevně objímala. Pozoroval její klidnou, krásnou tvář, poslouchal, jak pravidelně oddychuje, a zaplavil ho neuvěřitelně silný příval citů. Uvědomil si, jak tuto ženu miluje a jak by nejraději zasypal každičký kousek jejího těla polibky. Bál se pohnout, aby ji neprobudil, nechtěl ještě přetrhnout kouzlo uplynulé noci. Nechtěl myslet na to, co bude dál, přál si navěky zůstat v hájence, v téhle posteli, s touhle ženou po boku. Neodolal a dlaní přejel Zdenino nahé tělo. I tak málo stačilo, aby jeho tělo prudce zareagovalo. Zdena pootevřela oči.
„Dobré ráno," zašeptal Václav a překulil se na ni. Věděl, že
Zdena ještě napůl spí, ale nemohl si pomoct. Dech se mu rychlil, jak v drásavě pomalých kruzích hledal cestu k nekonečnu. Zdena prudce vydechla a slabě zasténala. Václavovi už ve spáncích bušila krev. Jen z velké dálky mu do uší proniklo, jak něco zašeptala. Ale bylo to „Ano!" a on věděl, že jí působí rozkoš. Zdenu probudila nejasná vzpomínka na něco neuvěřitelně nádherného. Ještě než se stačila rozpomenout na to, co proběhlo v noci, stala se znovu součástí nepopsatelně krásné fantazie, ve
které se zastavil čas. Vzrušení, které z Václava doslova pulzovalo, se přeneslo i na ni. Chytla ho pevně tak, až mu zarývala nehty do kůže, a pomáhala mu prohloubit prožitek spalující vášně. Václav ji chtěl cítit víc a víc, chtěl se stát její součástí. Něžně jazykem propátrával její ústa. Nebylo možné, aby chutnala ještě lépe než v noci, ale bylo to tak. Sevřel jí obličej do dlaní a držel se ho jako jediného pevného bodu v roztočeném vesmíru. Rytmus určoval on. Zastřeným zrakem viděl, jak Zdena zvedla paže za hlavu v gestu naprostého odevzdání. Dávala mu najevo, jakou nad ní má moc, a jako by ho vyzývala: Dělej si se mnou, co chceš, jsem tvá. S doširoka otevřenýma očima se na něj dívala a přes rozpraskané rty jí z hrdla unikalo stále sílící sténání.
Václav měl pocit, že zešílí. Před očima měl rudo, a když se Zdena pod ním roztřásla, s posledním vzepjetím vybuchl tak prudce, až se mu na okamžik zastavilo srdce. Vydal při tom ze sebe skoro zvířecí zachrčení a úplně vyčerpaný padl vedle Zdeny. Ta se ani nepohnula a snažila se posbírat zbytky rozumu do úplně vyprázdněné hlavy. Prožila část noci a rozbřesku ve virtuální realitě, ale věděla, že se bude muset co nevidět potkat s opravdovým životem. A do něj rozhodně nepatřilo vášnivé milování se šéfem. Pokoušela se domyslet důsledky toho, čeho se dopustila. Před ní se rozevírala propast, do které v noci tak lehkomyslně skočila. Do očí se jí draly slzy a ona pevně zavřela víčka, aby je zadržela. Prodraly se jí však mezi řasami a stékaly jí po obličeji.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (28.díl)
Král si pomyslel, že se tedy nemýlil. I on si toho smutku všiml. Ale teď přispěchal Zdeně na pomoc.
"Je jen vylekaná z toho, jak uklouzla na skále. Mohla se zabít, to by zamávalo s každým."
"Tak jste slepý, příteli, a slečnu asi moc neznáte. Ale protože se jí o tom nechce mluvit, nebudu se už vyptávat." Usrkl trochu polévky. "Ale ať před námi tají cokoli, určitě to není, že neumí vařit. Velká pochvala, slečno. Takovou bramboračku už jsem dávno nejedl. Poctivá, hustá, voňavá. Nechcete si mě vzít?"
Zdena se s ulehčením rozesmála. Byla ráda, že se přešlo na jiné téma.
"Vy byste si mě chtěl vzít kvůli bramboračce? Jak bych mohla odolat takové nabídce!"
"Kvůli bramboračce taky. A protože vypadáte jako lesní víla, takže byste se mi sem hodila."
Král s úžasem sledoval, jak starý muž s lehkostí se Zdenou flirtuje a vyslovuje věci, které on by řekl už dávno, kdyby měl tu odvahu. Když ji odpoledne viděl v lese, připadala mu jako víla, když se míhala mezi stromy a jako by tančila v paprscích probleskujících mezi jehličí. A poprvé v životě měl strašnou chuť vyslovit otázku: Chcete si mě vzít? Věděl, že je to iracionální, že o ní vůbec nic neví a to, co ví, by ho mělo odradit, ale nemohl si pomoct.
"Jezte," napomenul ho řezbář. "Máte sice otevřenou pusu, ale taky do ní musíte strčit lžíci. Tak co, nevadí vám, že vám ji přeberu?"
"Samozřejmě, že ne," pokusil se zapojit do hry Václav.
"Cha! Samozřejmě, že vadí. Ale měl jste se rozhoupat dřív. Jojo. A takhle dopadnou všichni nesmělí a nerozhodní. Než si to v sobě všechno přelouskají, přijde někdo rychlejší a vyfoukne jim pod nosem to, o co třeba hodně stojí."
Král už si nebyl jistý, jestli řezbář jen tak nezávazně filozofuje, nebo někam míří. Ale než stačil zareagovat, Zdena vstala od stolu.
"Máte chuť na smaženici z pravých hříbků? Mám to připravené a může být hotová za pár minutek."
"Sem s ní!" zvolal řezbář. "To je ale ženská! Příteli, obávám se, že jste skutečně zaváhal!"
Královi se podařilo vykouzlit křivý úsměv. Jestli ten dědek okamžitě nezmlkne, uškrtím ho, pomyslel si.
Zdena trvala na tom, že umyje nádobí.
"Už mě nemusíte přesvědčovat, já vás beru všema deseti," pokračoval ve hře pán domu a nalil si skleničku svého záhadného špiritusu.
"Jen abyste nekupoval zajíce v pytli, třeba mám spoustu špatných vlastností," přistoupila na hru Zdena.
"Kdepak, Zdeničko, já mám čuch na lidi. Vy jste andílek."
Král si prohlížel dřevěné loutky a předstíral, že neposlouchá.
„Dáte si taky skleničku?" obrátil se řezbář na Krále.
„Nemůžu, ještě budu řídit."
Z hodin na stěně vykoukla kukačka a pětkrát bouchla dvířky. Starý řezbář se podíval z okna a zamračil se.
„No, panstvo, spíš byste se měli připravit na to, že do Prahy se dnes už nedostanete. Ta bouřka nějak nechce polevit a za chvíli už stejně bude úplná tma."
Zdena s úlekem pohlédla na Krále.
„To nejde..."
„A jakpak se chcete dostat do vesnice? Vám ta odpolední příhoda nestačila? Nějak se tu srovnáme. Nenabízím vám sice žádný luxus, ale je tu teplo a sucho. Tak co, dáte si tu skleničku?"
Václav se díval na Zdenu a cítil, jak ho pálí kůže na celém těle. Zdena na něj třeštila své velké oči a on ztěžka polkl.
„Máte něco důležitého v Praze? Něco, co by nemohlo počkat? Je pátek, zítra nemusíme do práce. Asi bude skutečně rozumnější tady přespat," podařilo se mu ze sebe vysoukat. Ani Zdena nebyla schopna promluvit. Jen zavrtěla hlavou.
„Teda vy se oba tváříte tak dramaticky, jako by šlo o život. Ten gauč pod oknem je rozkládací, buď se nějak porovnáte, nebo se tady přítel vyspí v křesle. Já mám ložničku nahoře."
Král cítil, jak Zdena zalapala po dechu.
„Uvažoval jsem, že by slečna Čistá spala třeba ve vaší ložnici," pokusil se navrhnout.
„V mé ložnici?" zeptal se s rozhořčením hostitel. „Co se vám nelíbí tady na tom gauči? Nahoře je jenom jedna malá ložnička, a ta je s dovolením moje. Já jsem zvyklý spát sám, a navíc děsně chrápu."
Zdena přeskakovala očima z řezbáře na Krále a začala se jí zmocňovat hysterie. To snad ne! To se jí snad jenom zdá!
„Dal bych si toho panáka," zaskřehotal Král.
Dlouho do večera všichni tři seděli u stolu a hráli stolní hru, kterou starý muž vymyslel a vyřezal pro svou vnučku. Protože u toho byla legrace, Zdena i Václav na chvíli zapomněli, že spolu zůstanou přes noc sami v jedné místnosti. Ale po deváté řezbář zívl a podíval se na hodiny na zdi.
"No jo. To je moje hodina. Já jak se v devět nedostanu do postele, druhý den nestojím za nic. Klidně tu ještě seďte, ale já jdu spát. Příteli, pojďte mi pomoct rozložit gauč. Je to starý krám a já bych si mohl strhnout záda."
Václav se Zdenou se po sobě podívali, ale hned ucukli pohledem.
„Zdeničko, támhle v té truhle jsou deky a nějaké polštáře. Na vrchu by mělo být čisté prostěradlo. A koupelna je v předsíni, ty dveře naproti schodům."
Řezbář si nevšiml napjatého ticha, které v místnosti nastalo.
„Asi bych se vám měl podívat po něčem na spaní. Pyžama jste si s sebou asi nevzali, co? No jo, snad něco vyhrabu."
Odporoučel se z kuchyně a zanechal tam Václava a Zdenu úplně ochromené. První promluvil Král.
„Nemusíte se bát, já se vyspím na tom křesle."
„Já... já se nebojím," pípla Zdena.
Aby se na Krále nemusela dál dívat, začala rozestýlat. Řezbář se vrátil s velkým bavlněným trikem a kostkovanou košilí.
„Nic lepšího jsem nenašel. Budete si s tím muset nějak vystačit. Ale je to čisté, sušené na slunci. Tak vám přeju dobrou noc a sladké sny. Dejne, jdeme!" A byl pryč.
Bouřka venku už ustala, ale Zdena měla pocit, že se jí nějakým způsobem dostala do hlavy. Vířily jí tam myšlenky a představy a bušily do spánků, až se jí točila hlava.
„Chcete jít do koupelny první?" zeptal se jí Král.
Zdena jen kývla, popadla košili a tašku a zmizela v koupelně. Když pak stála umytá před zrcadlem, dívala se na sebe a zoufale přemýšlela, co bude dělat. Minuty ubíhaly a ona věděla, že jednou z té koupelny stejně musí vyjít. Za mužem, do kterého se bláznivě zamilovala, který jí dnes zachránil život a kterého se děsí. Doposud ji stálo hodně sil udržet si odstup, ale byla si téměř jistá, že pokud on bude chtít, podlehne mu. Zároveň si uvědomovala všechny důsledky. Ne, nesmí k tomu dojít! Zaťala zuby a pak rázně vykročila do kuchyně.
Král beze slova zmizel za dveřmi. Zdena bezradně stála uprostřed místnosti a rozhodovala se, co udělá. Má mu přesunout nějaké deky a polštáře z gauče na křeslo? Nebo si má vlézt na křeslo sama? Je přece menší, lépe by se tam srovnala. Jestli bude spát v křesle on, bude ráno celý rozlámaný. A to bude řídit! Ale už ho poznala natolik, aby věděla, že jí to nedovolí. Na to je příliš velký džentlmen. Nakonec nechala všechno tak, jak bylo, a vklouzla na rozložený gauč pod deku, kterou si pevně přitáhla k bradě.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (27.díl)
"Vypijte to."
"Ani náhodou. Nic strašnějšího jsem v životě nepila," odporovala Zdena.
Král pokrčil rameny a panáka jedním douškem vypil.
"Už je vám líp?"
"Mně ano, ale vy jste bílý jak stěna."
"To bude dobré. Jen jsem si představil, co se mohlo stát. Jsem úplný idiot, že jsem to dopustil."
"Nevím, proč si to vyčítáte. Byla to moje chyba. A nebýt vás..."
Zdena Královi stiskla ruku. V tu chvíli se venku ozvalo hlasité zahřmění, na okno začaly bubnovat velké kapky a do místnosti vstoupil pán domu s náručí plnou dřeva a s vlčákem v patách.
"Dejne, na místo!" zavelel muž a pes poslušně zalezl na pelech u kamen.
"Tak, a je to tady. Jestli jste ještě nezažili šumavskou bouřku, budete koukat."
Jako by bouřka chtěla potvrdit mužova slova, blesk venku proťal oblohu a vzápětí zahřmělo tak, že se rozdrnčelo sklo v oknech. Déšť už nebubnoval, ale bičoval, a vítr skučel a naříkal, jak v šílené rychlosti propátrával mýtinu.
"Jestli jste se už vzpamatovali, mohli byste mi říct, proč jste mě hledali," chtěl vědět muž, když začal rozdělávat oheň v peci.
"Kvůli vašim loutkám."
Král popošel k velkému pracovnímu stolu u druhého okna, na kterém byly poházené různé řezbářské nástroje a loutky v různých fázích rozpracovanosti. Václav vzal do rukou loutku, která se zdála být skoro hotová.
"Viděl jsem je v Domě uměleckých řemesel. Jsou krásné. Jedinečné. Také jsem viděl vaše vyřezávané formy na perníky."
"Chcete nějaké koupit?"
"Ne. Vlastně jsme se vám, pane Rabochu, ani nepředstavili. Já jsem Václav Král, ředitel Stylexpa, a slečna Čistá je moje kolegyně. Stylexpo vyrábí dřevěné hračky. A já vás vyhledal, abych se vás zeptal, jestli nechcete spolupracovat s naší vývojovou dílnou. A jestli kromě loutek děláte ještě třeba jiné hračky."
Řezbář se na Krále chvíli upřeně díval. Pak se podíval na Zdenu, která seděla na gauči, třásla se a při každém zahřmění polekaně pohlédla k oknu. Vlčáka měla stočeného u nohou.
"Slečno, půjčte si deku, je složená za vámi, třesete se jak ratlík. Takže jestli tomu dobře rozumím. Vy jste mě hledali, abyste mi nabídli práci."
"Tak nějak."
Muž nalil do konvice vodu a dal ji vařit na plotnu.
"Něco vám povím. Já jsem v důchodu a jsem šťastný jako blecha, že jsem se toho dožil. Rozhodně na tom nehodlám nic měnit. Celý život jsem se těšil na to, až se sem budu moct přestěhovat a vyřezávat si už jenom pro radost, kdy chci a co chci. Jestli teda vaše návštěva měla skutečně jen tenhle jediný důvod, budete asi zklamaní."
"Ale já jsem to nemyslel tak, že byste nastoupil do práce. Jen jsem chtěl vědět, jestli nevyrábíte něco, co by nás mohlo inspirovat."
"Ne."
Zdena si všimla obrázku malé holčičky, který byl zastrčený za sklem vyřezávané komody.
"To je vaše vnučka?" Popošla blíž a ukázala na fotografii.
"Jo."
"Tu hračku jste jí dělal vy?"
"Jo."
Holčička držela loutku dřevěného čápa. Z dřevěného kříže byly spuštěny provázky, které ovládaly jeho tělo, hlavu a nohy.
"Neměl byste tu náhodou ještě jednu podobnou?" chtěla vědět Zdena.
"Teda vy se nenecháte jen tak odbýt, co?" Zdena se usmála.
"Vzhledem k tomu, že jsem pro to nasadila vlastní život, bez hračky neodjedu."
"Jak že se to jmenujete?" Na starém řezbáři bylo vidět, že ho Zdena zaujala.
"Zdena Čistá."
"Umíte vařit, Zdeno Čistá?"
"Vyzkoušejte si mě."
"Dal bych si pořádnou horkou polívku. My se tady s vaším přítelem půjdeme podívat do dílny a vy dělejte, co umíte. Špajzka je v předsíni, snad tam něco najdete. A nemusíte se tady bát. Bouřka je jenom trochu hlučná, tady se vám nic nestane. Koneckonců, ohlídá vás Dejn."
Vlčák zvedl hlavu a nastražil uši.
"Hlídej, Dejne," poručil řezbář a pak se obrátil na Krále, "a vy teda pojďte se mnou. Dílnu mám ve stodole, dá se tam projít domem."
Když oba muži odešli, pustila se Zdena do práce. Byla ráda, že se má čím zaměstnat, protože se konečně přestala třást. Za okny sice stále zuřila bouřka, ale v peci příjemně praskalo dřevo a z plotny sálalo takové teplo, že Zdeně zčervenaly tváře. Dejn se jí stále otíral o nohy a vypadal, že se chce spíš mazlit, než že by hlídal. Ve spíži našla brambory a zeleninu, cibulku a česnek, máslo a mouku, koření a spoustu dalších věcí. Rozhodla se, že uvaří bramboračku, protože si vzpomněla na dva sáčky plné hříbků. A jako druhý chod bude smaženice, kývla sama sobě na souhlas a popadla ošatku s vejci. Muži se vrátili do kuchyně po dost dlouhé době. Zdena měla polévku už skoro hotovou, právě do ní vmíchávala zlatavou voňavou jíšku.
"To jsou vůně!" pochvalně pronesl řezbář.
"Už to bude. Jenom nechám trochu povařit jíšku a může se nalévat." Zdena se obrátila od plotny a všimla si, co drží Král. "Jé, co to máte?"
"Poklad."
V jedné ruce měl loutku pštrosa a v druhé držel krásně vyřezávanou holubici. Podíval se na strop a v jednom trámu objevil skobu. Zavěsil na ni holubici, zatáhl zespoda za provázek a holubice mávla křídly.
"To je nádhera!" vydechla Zdena.
"Nádhera bude, až mi nalejete tu zatracenou polívku. Hlady se mi dělaj mžitky před očima," zabručel řezbář. Zdena přenesla kouřící hrnec na stůl.
"Můžete si tady bručet, jak chcete, a pouštět na mě hrůzu. Ale kdo vyrábí tak nádherné věci, nemůže být zlý člověk. Kde máte chleba?"
"Á, tak slečna si myslí, že mi vidí do hlavy?" zeptal se řezbář, ale v očích mu tančily ohníčky. Ze skříňky vyndal chleba a začal krájet tlusté krajíce "Jenže to já umím taky. A co vy? Proč jste tak smutná? Co vás trápí?"
"Já?" lekla se Zdena. "Já... já nejsem smutná."
"Máte smutné oči. Ne na první pohled. Ale někde hluboko v nich se skrývá nějaké trápení."
"To... to není pravda," vyplašeně se bránila Zdena.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (26.díl)
"Káva, sušenky a celá ta krása kolem. Co víc bych si mohl přát." Vzal si od Zdeny kelímek s kávou, posadil se vedle ní a chvíli mlčky hleděl do údolí. "Na co teď myslíte, že se tak usmíváte?"
"Hádejte."
"A když to uhodnu, splním další úkol?"
"Ano."
"Tak to se musím pořádně soustředit."
Seděli vedle sebe, mírně se houpali a mlčeli. Tentokrát oba naplněni klidem a štěstím.
"Jestli jste unavená, klidně si položte hlavu na mé rameno," nabídl Zdeně Král a ta ani nebyla překvapená, že to vyslovil, když si to vteřinu před tím přála udělat. Připadalo jí najednou naprosto logické, že to řekl, a úplně samozřejmě si hlavu na jeho rameno položila. Uhodl jsi další hádanku, řekla si v duchu. Uvědomila si, že asi usnula, když cítila, že se Král snaží jemně vyprostit. Otevřela oči.
"Spěte," usmál se na ni, "já se půjdu podívat po okolí, jestli nenarazím na našeho řezbáře."
"Půjdu s vámi."
"Neměla byste. Ta prodavačka mě varovala, že k hájence je cesta bez problémů, ale pak už jsou v lese nebezpečné skály a prolákliny a pár turistů už se tu prý zranilo. Tak si odpočiňte, já se za chvíli vrátím."
"Ne, chtěla bych jít s vámi," vyskočila Zdena z houpačky, "budu opatrná, opravdu."
Zdena nechtěla přijít o drahocenné chvíle, které trávila s ním. A podobně na tom byl i Král, protože kývl.
"Tak pojďte, nepůjdeme daleko, abychom se neztratili."
Znovu se zabořili do lesa a pustili se do kopce za hájenkou. Brzy se začaly objevovat malé skály a les vypadal ještě tajemnější. Zdena měla pocit, že se ocitla v pohádkových kulisách. Malé skály se ale po další chvíli začaly proměňovat ve skalnaté bludiště, tyčily se do výšky s výhružnou majestátností a tlumily zvuky přívětivého lesa. Bylo slyšet jen křupání drobných kamínků pod nohama a namáhavé oddychování, když se snažili vydrápat na jednu ze skal, která jim zastoupila cestu. Na malé plošince se Král zastavil a zaposlouchal se.
"Slyšela jste to?"
"Co?"
"Měl jsem pocit, že slyším zahřmění."
Oba v tichu poslouchali a skutečně po chvíli uslyšeli vzdálené hřmění.
"Ano, blíží se bouřka, ale je ještě hodně daleko," kývla Zdena.
"Stejně bychom se měli vrátit. Tyhle skály mě začínají znepokojovat. Počkáme na řezbáře raději v bezpečí houpačky."
Zdena se otočila a začala sestupovat.
"Zrovna jsem chtěla navrhnout totéž. Nevíte, proč je tu najednou takové ticho? Působí to trochu děsivě a já..."
Nestačila větu doříct. Noha jí sklouzla po vlhkém mechu a Zdena cítila, jak ztrácí rovnováhu. Natáhla ruku v marné snaze se něčeho zachytit. Ruka však jen mávla do prázdna. Leknutím se jí zastavilo srdce a najednou věděla, že jejímu pádu už nic nezabrání. Ověřila si, jak neuvěřitelně rychle kmitají v těchto situacích myšlenky. V rychlém sledu ji napadlo, že skála je příliš vysoká, že se na jejím úpatí válejí obrovské kameny a že je nemožné, aby pád přežila. To je konec, blesklo jí hlavou. V tu chvíli sevřela její zápěstí pevná ruka. Cítila železný stisk, který zastavil její pád a teď ji pomalu vytahoval do bezpečí.
"Bože můj!" vydechl Král a přitiskl si Zdenu na hruď. "Co jste to dělala?"
Zdena nemohla odpovědět. Jediný zvuk, který slyšela, byly ohlušující údery jejího srdce. Teprve po chvíli k ní pronikly další zvuky. Hlasité oddychování Krále a vzdálené hřmění bouřky. Začala vnímat zvětšující se šero a zvedající se vítr. Dál však odmítala opustit bezpečí Královy náruče a držela se ho jako klíště. Ještě nikdy nebyla tak blízko smrti. Bála se, že když ji Král pustí, nohy ji neunesou.
"Jste v pořádku?" zašeptal Král a ona byla schopna jen zavrtět hlavou. Dál ji tedy držel v náručí, něžně ji kolébal a čekal, až se vzpamatuje z šoku.
Cítil obrovské výčitky svědomí, že ji bral s sebou. Dostal přece varování, jak je to nebezpečné. Ohrozil její život. Kdyby za ni teď necítil odpovědnost, možná by byl v šoku také. Ale musel se soustředit na to, aby ji odtud v bezpečí dostal.
"Můžete se pokusit jít? Musíme se dostat do hájenky, než přijde bouřka."
Zdena roztřeseně přikývla. Pevně sevřela jeho ruku a opatrně sestupovali ze skály. Král si zhluboka oddychl, když pod nohama ucítil jehličí. Pak už postupovali celkem rychle a brzy našli mýtinu. K jejich překvapení byly dveře hájenky dokořán a štěkotem je vítal velký vlčák. Na kraji mýtiny Zdena podlehla napětí a přestálému šoku a podlomily se jí nohy. Václav ji vzal do náruče a posledních pár metrů ji nesl.
Ze dveří hájenky vyšel muž s dlouhými šedivými vlasy a s čelenkou uvázanou z červeného šátku. Měl na sobě manšestrové kalhoty, na kolenou ošoupané, a flanelovou kostkovanou košili. Jeho tvář byla pokryta šedobílým strništěm. Stál trochu nahrbený, se svěšenými, dopředu nahnutými rameny a upřeně se díval na příchozí.
"Co tady, sakra, děláte?" křikl na ně, když přišli blíž.
"Hledali jsme vás. A když jsme vás nenašli tady, šli jsme vás hledat do lesa. Kolegyně uklouzla na skále a asi je v šoku," odpověděl mírně Král.
"Jste pěkný párek pitomců, když se tu couráte po lese a neznáte to tady. Můžete být rádi, že ta malá spadla jen málem. Mohli jste se zabít oba!" zlobil se muž.
Král stál před ním se Zdenou v náručí a nesnažil se odporovat. Muž si je ještě chvíli prohlížel, ale pak Krále pobídl:
"Co tam tak stojíte, pojďte dál. Přece vás teď nevyženu. Blíží se pěkná bouřka. Navíc vypadáte, že oba potřebujete pořádnýho panáka."
Král vděčně vešel do hájenky. Obytné kuchyni vévodila obrovská pec se zelenými kachlemi. Divil bych se, kdyby tady nebyla, pomyslel si Král, jsme přece v perníkové chaloupce. A pán domu se chová opravdu jako Ježidědek. I Norman Bates by byl lepší hostitel. Budu se muset podívat do sklepa, jestli tam nemá mrtvou matku. Řezbář bouchl o stůl dvěma sklenkami a láhví s čirou tekutinou, zabručel, že je to snad postaví na nohy, a odešel. Když Václav uložil Zdenu na gauč pod oknem, nalil si z láhve a bez rozmýšlení do sebe alkohol kopl. Cítil, jak i na něj dopadá vypětí z toho, co se stalo a co si kladl za vinu. Druhou skleničku pak vpravil i do Zdeny. Ta se otřásla a prudce se rozkašlala, zároveň se jí však do tváří vrátila barva. Václav dolil ještě jednu skleničku.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (25.díl)
"Vážně?"
"Jistě. Kdo má sekretářku, která má v tašce housky se salámem? Nesnídal jsem a mám strašný hlad. Taky, když byla řeč o té kávě, dostal jsem na ni hroznou chuť. Takže na chvíli zastavíme a nasvačíme se."
Byl krásný slunečný den pozdního babího léta a slunce hřálo s vervou posledního zbytku sil. Král sjel k malému rybníčku, kterého si všiml ze silnice. Někdo čerstvě pokosil louku, která se rozprostírala od rybníku k silnici, a vzduch byl provoněný trávou. Král z kufru auta vyčaroval deku a teď na ní spokojeně vychutnával kávu. Zdena ležela na břiše, stéblem honila zapomenutou berušku a pak se otočila na záda a podívala se na svého šéfa. Větřík mu čechral vlasy padající do čela. Měla nepřekonatelnou touhu dotknout se jich a uhladit je. Jenže jí v tom zabránil pohled, kterým ji zpod přivřených řas pozoroval. Vlasy rozcuchané větrem mu sice dodávaly téměř chlapecký zjev, ale výrazné rysy byly nepopiratelně mužsky zralé a v tuto chvíli nebezpečně sexy. Zvedl koutky do něžného úsměvu a její srdce se rozběhlo alarmujícím tempem. Prudce se posadila.
"Neměli bychom jet? Abychom nepřijeli pozdě," navrhovala přiškrceným hlasem.
"Nemůžeme přijet pozdě, protože nás nikdo nečeká."
"Jak to?"
"Nelekejte se. Chci říct, že ten řezbář o naší návštěvě neví. Nejdřív ho musíme najít. Žije tak trochu jako poustevník."
"Vy s ním nejste domluvený?"
"Ne. A dokonce ani přesně nevím, kde bydlí. Jste připravenana malé dobrodružství?"
Dokonce na velké dobrodružství, pomyslela si Zdena, jenže se netýká nějakého poustevníka. Král se přes ni nahnul pro termosku, aby si dolil ještě trochu kávy, a mimoděk se jí dotkl. Kdyby to nezažila, nevěřila by tomu. Místem dotyku jí projel elektrický výboj. Byla tak překvapená, že si nevšimla výrazu překvapení na Králově tváři. Právě pocítil totéž. Co to bylo? Srdce mu tlouklo až v krku. Ohromeně se po sobě podívali. Zdena zatajila dech, když si všimla, že Král upírá oči na její rty. Ve zlomku vteřiny zpanikařila, že se ji chystá políbit. Jeho ústa se pomalinku přibližovala k jejím rtům. V tu chvíli si připomněla, jak byla poddajná a zranitelná, když ji líbal posledně. Jak tála v jeho náruči, když se zmocnil jejích rtů se sladkou a divokou naléhavostí.
"Jestli budeme někoho hledat, budeme potřebovat víc času. Je nejvyšší čas vyrazit," vyhrkla překotně, aby zamaskovala
vnitřní zmatek.
Vyskočila a začala uklízet zbytky svačiny a na Krále se bála i jen pohlédnout. Kdyby to udělala, viděla by, jak tone v rozpacích. Co jsem to zase málem udělal? Copak jsem si to tisíckrát nezakázal? Chovám se jak malý kluk, který nedokáže odolat nové hračce! nadával si v duchu, zatímco skládal deku a dával ji do auta. Ještě že alespoň ona má dostatek rozumu, že to nenechala dojít příliš daleko. Ale představa jejich propletených nahých těl na čerstvě pokosené louce se mu vtírala do hlavy po zbytek cesty. Oba se snažili o nezávazný rozhovor, ale slova a věty často drhly a odmlk přibývalo. Oběma se ulevilo, když dojeli do malé vesničky na Šumavě, která byla jejich cílem. Král zastavil před malým obchodem na návsi a požádal Zdenu, ať chvilku počká. Vešel dovnitř a po chvíli vyšel s postarší prodavačkou, která ukazovala na zalesněný kopec za vesnicí a něco vysvětlovala. Zdena pozorovala Krále a přemýšlela, jak tohle dopadne. Už si nemohla namlouvat, že mezi nimi nic neprobíhá. Cestou vnímala to napětí, které mezi nimi panovalo, a byla jako na jehlách. Zavřela oči. Co ji to jen napadlo, že na tuhle cestu přistoupila! Král nasedl zpátky do auta a Zdena sebou trhla.
"Tady naše cesta na čtyřech kolech končí. Zaparkujeme auto za vesnicí a támhle do toho kopce už pošlapeme po svých. Je to prý asi pět kilometrů. Náš řezbář bydlí v bývalé hájence."
"Co když nebude doma?"
"Prodavačka říká, že nikam nechodí. Jen jednou týdně do vesnice na nákupy."
"Fajn. Tak vzhůru do divočiny."
Už půl hodiny šplhali úzkou pěšinkou do táhlého kopce a les kolem nich začal houstnout. Sluneční paprsky prosvěcovaly zelené jehličí vysokých stromů a propůjčovaly podzimnímu lesu měkké, pohádkové světlo. Zdena byla okouzlená. Nemohla si vzpomenout, kdy se naposledy procházela lesem. Vdechovala vůni pryskyřice a byla u vytržení, když našla početnou rodinku hříbků.
"Nemáte nožík?" zeptala se s nadšením Krále.
"Samozřejmě, že mám. Už jste někdy viděla správného chlapa bez nože?" zazubil se, sáhl do kapsy džín a vytáhl zavírací nůž.
Zatímco čistil houby, Zdena poodešla stranou a za chvilku uslyšel její zavýsknutí.
"Pojďte sem! Jsou tu další!" volala na něho.
Za chvíli měli dva papírové sáčky od svačiny plné hříbků.
"Vsadím se, že kdybych se podívala támhle za ten strom, našla bych další," ukazovala Zdena na vzrostlý smrk.
"Asi ano. Ale už je nemáme kam dát, a taky bychom měli ještě dneska dojít k hájence."
"A jo, vlastně," vzpamatovala se Zdena, s lítostí se zadívala na smrk, ale pak už se poslušně pustila pěšinkou vzhůru. Václav ji následoval a nemohl spustit oči z jejího pěkného zadečku. Jsem jak osel, který jde za mrkví, pomyslel si, takhle bych byl schopný obejít zeměkouli. Už ale netrvalo dlouho a došli k hájence. Les se rozestoupil a vytvořil malou mýtinu. Uprostřed stálo stavení, které daleko víc než hájenku připomínalo perníkovou chaloupku. Po celé jedné straně domku se táhlo kamenné zápraží, lemované vyřezávaným zábradlím. Stejně zdobně vyřezávané byly i okenice. Na dům navazovala malá dřevěná stodola. Kolem domu byly rozestavěné krásné dřevěné sochy. Zdena a Václav stáli na kraji mýtiny jako očarováni a nemohli se nabažit pohledu na tu krásu, která se před nimi rozprostírala.
"Vítej, Mařenko, jsme na místě," pronesl tiše Král a vykročil k hájence.
Zdena ho s úsměvem následovala, nadšená neuvěřitelnou scenérií. Václav zaklepal na dveře, ale zevnitř se nic neozývalo. Po chvíli zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno.
"Haló!" zavolal a pustil se kolem chaloupky. Když ji celou obešel, zašklebil se na Zdenu.
"Zdá se, že Ježidědek není doma. Musíme na něj počkat."
Protáhli se na zápraží, kde našli vyřezávaný nábytek. Od stropu dokonce na řetězech visela vyřezávaná houpačka. Byla vystlaná naducanými polštáři a Zdenu přitahovala jako magnet. Posadila se na ni, řetězy jemně zaskřípaly a Zdena si s prvním zhoupnutím připadala jak v ráji. Dívala se po mírně se svažující mýtince, po sochách ledabyle rozházených po okolí, po tmavém lese, který je obklopoval, a cítila blízkost muže, s kterým jediným chtěla tyto chvíle sdílet. Na chvilku se cítila být zase opravdu šťastná. Vytáhla z tašky termosku a sušenky. "Perníček nemám, Jeníčku, ale něco sladkého by tu ke kávě bylo."
Král si k ní přisedl na houpačku.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (24.díl)

"Přivstala jste si. Viděl jsem vás z okna."
Pravda byla taková, že ji z okna za záclonou pozoroval deset minut. Nemohl uvěřit tomu, že je to ona. Měla na sobě těsné světlé džíny, černé kožené šněrovací boty na nízkém podpatku, černé přiléhavé triko a černou koženou bundu do pasu. Zlaté vlasy měla vyčesané do ohonu a svázané černým šátkem. Přes rameno měla hozenou velkou černou plátěnou kabelu a v ruce držela stříbrnou termosku. Až na tu termosku vypadala jako rocková hvězda, která omylem zabloudila k nim do ulice.
Zdena poprvé viděla svého šéfa jinak než v obleku. To, jak vypadal, jí vyrazilo dech. Měl úzké džíny, které obepínaly jeho pevný zadek. Světle modrá barva golfového trika s límečkem se mu odrážela v očích a přes ramena měl přehozený tmavě modrý svetr. Široká ramena, úzký pas a pevný zadek. Perfektní! Zdena mu pohledem sklouzla k nohám. Samozřejmě měl tenisky.
"Dobré ráno. Dáte si kávu?" zeptala se Zdena a zatřepala termoskou. Najednou měla skvělou náladu a obličej jí celý zářil. Král se musel usmát. Zase vypadala jak malá holčička, která se těší na zmrzlinu.
"Máte v té velké tašce i sušenky?"
"Samozřejmě. Co jste čekal? A housky se salámem."
"I pro mě?"
"Přece vás nenechám o hladu. Navíc ve vás chci vzbuditpocit, že jsem nepostradatelná."
"Teď jsem jedno kafe měl, ale rád si dám cestou. Pojďte, nastupte si, ať vyrazíme."
Václav Zdeně přidržel dveře a říkal si, že milá sekretářka nemá ani tušení, že nepostradatelnou už se stala. A housky se salámem si mohla klidně ušetřit. Auto provoněla jasmínem a vanilkou a Královi začalo být jasné, že jeho plán nejspíš vezme za své. Bezva, ještě jsme nevyjeli, a já už jsem zase v háji! Chvilku jeli v tichu, a protože začalo vykukovat slunce,
Zdena zašátrala v kabele a vytáhla sluneční brýle. Byla ráda, že za ně může skrýt alespoň oči. Za brýlemi mohla nenápadně pozorovat Králův profil. Ostře řezaný, nápadně hezký, opálený, sebejistý, napadly Zdenu přívlastky. Nemohla si pomoci, ale oči jí stále sklouzávaly k jeho rtům. Tak tyhle rty ji líbaly. A byly to polibky, které ve svém životě ještě nepoznala. Toužila znovu zakusit jejich chuť. Lehce se při té myšlence zachvěla.
"Je vám zima?" zeptal se Král.
"Ne."
Zdena byla překvapená, že si toho Král všiml. Myslela si, že je plně soustředěný na řízení. Všiml si také, jak se po něm dívá? Musím si dávat větší pozor, abych se neprozradila, napomenula se a upřeně se zahleděla před sebe na ubíhající silnici. Václav po ní střelil pohledem a horečně přemýšlel, jak zapříst rozhovor. Konverzace mu nikdy nedělala problém. Jenže ještě nikdy nekonverzoval s někým, kdo by ho tak vyváděl z míry.
"Vždycky jste chtěla být sekretářkou?" začal neobratně.
Zdena se na něj podívala s výrazem, jestli se náhodou nezbláznil.
"Vy znáte někoho, kdo si odmalička říkal: To by bylo nádherné, stát se jednou sekretářkou?"
Král se zasmál.
"To asi ne. Tak proč jste sekretářkou?"
"Protože situace to vyžadovala."
"Jaká situace?"
"Promiňte, ale nechce se mi o tom mluvit."
To věřím, pomyslel si Král a připomněl si tím, co dělá slečna Čistá po nocích.
"Potkala jste se ještě s panem Takačim?" zeptal se tak lehce, jak jen to dokázal.
"Já? Proč bych se s ním měla potkávat?"
Překvapení v jejím hlase znělo tak nefalšovaně, že jí okamžitě uvěřil. Jestli lže, je tak dobrá herečka, že jí je na sekretářku
škoda.
"Tak čím jste chtěla být, když ne sekretářkou?" vrátil se k původnímu tématu.
"Tak zkuste hádat."
"Herečkou?" napadlo ho spontánně.
"Jasně, že ne. Proč zrovna herečkou?" rozesmála se Zdena.
"Protože tak vypadáte. Podívejte se do zrcadla. To oblečení, ty brýle. Právě teď vypadáte jako rocková nebo filmová hvězda, která chce zůstat inkognito. Prostě to bylo první, co mě napadlo."
"Fakt vám tak připadám?" vykulila oči Zdena.
Nejúžasnější na téhle ženě je, že si vůbec není vědoma toho, jak je neuvěřitelně hezká, myslel si s úsměvem Král. Poslední otázku nepoložila proto, aby ji ujišťoval o její kráse, ale proto, že ji to opravdu překvapilo. Tím si byl Václav jistý.
"Ano. Ale když ne herečkou, tak čím?"
"Opravdu nevíte? Tak to jste o mně moc nepřemýšlel."
Tak to se ale zatraceně pleteš, řekl si v duchu Král, v poslední době nedělám prakticky nic jiného. Na okamžik se na Zdenu pozorně zadíval a pak ho to trklo. Vybavil si Zdenu na štaflích se štětcem v ruce.
"Malířka pokojů to asi nebude. Takže bytová architektka? Návrhářka?"
Zdena s úsměvem přikývla.
"První hádanku jste rozluštil, Králi. Až uhodnete další dvě, princezna a půl království bude vaše."
Až když to Zdena vyslovila, uvědomila si, že se pustila na nebezpečnou půdu flirtování. S úlekem se podívala na Krále. Zdálo se, že přistoupil na její hru.
"Beru na vědomí."
Václav se zasmál, ale při představě, jak se tahle princezna stává jeho, mu na čele vyrazil pot. Okamžitě sem s dalšími hádankami, ať to nezdržujeme! A království si strč za klobouk, já chci jen princeznu! chtělo se mu zařvat a stočit auto na polní cestu. Navenek ale pokračoval v lehké konverzaci.
"Takže mám počítat s tím, že mě opustíte, až si půjdete za svým snem?"
Všiml si, že se na Zdenině čele objevily vrásky.
"To se hned tak nestane. Minimálně takových pět let Zdena si bleskurychle přepočítala, jak dlouho bude muset splácet bookmakerovi. "Spíš šest."
Král byl rád, že Zdena jeho sekretariát hned tak neopustí, ale vrtalo mu hlavou, jak to, že má tak přesně spočítanou dobu, po kterou chce zůstat jeho sekretářkou. Nějak ale cítil, že když se na to zeptá, stejně mu neodpoví.
"To jsem rád," odpověděl proto. "Zvykl jsem si na vaši kávu. Mimochodem, jak ji děláte?"
"To zrovna. Já vám to řeknu a kouzlo bude pryč. Vždyť jsem vám říkala, že chci být nepostradatelná."
"To už přece jste."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (23.díl)
Zdena byla zkamenělá strachy. Nebyla schopna udělat pohyb.
"Říkám ti, dej mi prachy, nebo tě podříznu jak podsvinče!" ztrácel trpělivost útočník.
Zdena pomalu vyndala z kabelky peněženku a roztřesenou rukou ji podávala dozadu. Zloděj jí peněženku vyškubl a pak už slyšela jen rychlé pleskání bot o dlažbu. Zdena měla pocit, že ji kolena neunesou. Opřela se o zeď a třásla se po celém těle. Trvalo jí dlouho, než se vzpamatovala alespoň natolik, že mohla pokračovat v chůzi. Uvědomila si, že celé přepadení trvalo jen pár vteřin - a během nich přišla o celou výplatu. Zloděje nezahlédla ani koutkem oka. A kdyby šla přepadení nahlásit na policii, strávila by tam nejspíš celou noc a peníze by jí to stejně nevrátilo. Rozhodla se, že pojede raději domů.
Když se vysprchovala a měla pocit, že už je klidnější, rozhodla se vyřídit ještě jednu věc. I když bylo dávno po desáté, vytočila jedno číslo. Na druhém konci se ozval rozmrzelý hlas:
"Co je?"
"Dobrý večer, tady Čistá. Byla jsem přepadena."
"A co já s tím?"
"Nevím, jestli to byla vaše práce. Ale na tom nesejde. Chtěla jsem vás informovat, že se tím pádem zpozdím se splátkou."
"Cože? To se teda nezpozdíte, dámo. Mně je úplně jedno, co se vám stalo, ale prachy mi pošlete, nebo bude zle."
Zdena byla příliš vyčerpaná na to, aby měla sílu se dohadovat.
"Ještě jednou opakuji. Přišla jsem o celou výplatu. Ukradli mi ji. Jiné peníze nemám. Takže budete muset počkat."
Hlas na druhém konci byl čím dál tím vzteklejší a hlasitější.
"Snad jsme se jasně domluvili. Víte, kolikrát jsem slyšel, že někomu ukradli prachy, a proto teď nemůže zaplatit? Vy mě snad všichni máte za blbce, nebo co! Tuhle pohádku jděte vykládat někomu jinýmu, ale na mě to nezkoušejte! Ty prachy od vás dostanu a je mi ukradený, kde je vezmete! Kapišto?"
"Budete muset počkat," řekla skoro apaticky Zdena a zavěsila telefon. Pro jistotu vytáhla přípojku, aby jí nemohl zavolat zpátky. Pak se odvlekla do ložnice a upadla do neklidného spánku.
Zdeniny dny v práci ubíhaly celkem pokojně. Marta se od té doby zatím neobjevila. Král se k ní choval sice stále odměřeně, ale o poznání mileji. Už nepronášel své sarkastické poznámky, kdykoli ji uviděl. Zato se jí zdálo, že se jí snaží spíš vyhýbat. Do kanceláře si ji zval jen v opravdu nezbytných záležitostech, všechno se snažil řešit pomocí inerkomu a poznámek zanechaných na jejím stole. Zdena si nebyla jistá, jestli je ráda. Po pracovní stránce určitě, a uvědomovala si, že takhle je to pro ni bezpečnější. Jenže před usnutím stejně měla před očima jeho tvář, a jakmile si vybavila jeho polibek, přejela jí po páteři horká vlna. Skoro každou noc se jí vtíral do snů a nejednou se probudila s pokrývkou zamotanou mezi nohama. Nemohla ho dostat z hlavy a navzdory tomu, co jí provedl, ji neuvěřitelně přitahoval. Úzkostlivě se však snažila, aby se ničím neprozradila, a chovala se stejně odměřeně jako on, možná ještě o něco chladněji.
Šetřila každou korunu, už si skoro nekupovala ani jídlo, snažila se vyjít z toho, co jí nabízela spíž. Pokoušela se přežít do další výplaty a doufala, že se nestane nic mimořádného, aby vystačila. O incidentu se zlodějem řekla Majdě a Růžence a ty jí zcela pochopitelně vynadaly za to, že nešla na policii. Obě jí nabídly, že jí půjčí, ale Zdena odmítla. Slíbila jim však, že kdyby bylo nejhůř, o půjčku si řekne. Také si mohla půjčit peníze od strýce Karla, ale nechtěla přidělávat strýčkovi starosti. Kdykoli s ním mluvila, snažila se být veselá a tvářila se spokojeně. Věděla, že mu tím dělá radost. Strýc byl nadšený.
"Já věděl, že se ti bude u Krále líbit. Je to fajn chlap," hlaholil strejda. Nevím, jestli je fajn, myslela si Zdena, zato je super sexy.
Jednoho čtvrtečního dopoledne si ji Král zavolal do kanceláře.
"Zítra pojedu na Šumavu. Potřeboval bych, abyste jela se mnou," prohodil tak samozřejmě, jako by spolu jezdili na Šumavu obden. Zdena vykulila oči.
"Na Šumavu? S vámi? Co... co tam budeme dělat?" Král se na Zdenu podíval a na okamžik se mu na tváři mihlo pobavení. Ale hned zase zvážněl.
"Objevil jsem tam jednoho řezbáře, který vyrábí fantastické loutky. Prodává je v Domě uměleckých řemesel. Chtěl bych se s ním dohodnout, jestli nechce spolupracovat s našimi vývojáři. Chci se podívat, na čem ještě pracuje, popřípadě ty věci vyfotografovat, zdokumentovat. Mohu s vámi počítat?"
Zdena si představila, jak bude vedle Krále sedět sama v autě, a málem se jí podlomila kolena. V kanceláři, kde se spíš míjeli, než potkávali, to ještě šlo. Ale být s ním uvězněná v malém prostoru by mohlo být nad její síly. Nepustí se na příliš tenký led? Její sebeovládání má své hranice. Uvědomila si, že před Králem už nějakou dobu stojí jako tvrdé y a není schopna odpovědi.
"Ano," hlesla.
"Výborně. Vyrazíme v půl sedmé ráno. Přijďte, prosím, přesně. To je zatím všechno. Vlastně není. Stůjte!" Zdena se zarazila na cestě ke dveřím a polekaně se ohlédla. Viděla, jak jí Král upřeně kouká na nohy.
"Doufám, že se ve vašem botníku najde i něco, co nemá jehlový podpatek. Ani minisukni bych na tento výlet nedoporučoval. Jedeme do přírody."
To Zdenu popudilo. Má ji za fiflenu, která navíc nemá všech pět pohromadě?
"Opravdu? Měla jsem v úmyslu v lodičkách a plesové róbě poskakovat po šumavských kopcích jako kamzík. Děkuji za upozornění."
Když za sebou Zdena o něco prudčeji zavřela dveře, Král se pousmál. Doposud si nebyl jistý, zda nedělá chybu, ale poslední dny prožíval muka. Snažil se své sekretářce vyhýbat, co to šlo, zakazoval si na ni myslet, ale všechno marné. Zdenu nedokázal z mysli vypudit, zdálo se mu, že je jí snad posedlý. Snažil se to všechno nějak rozumně vysvětlit a došel k teorii, že zakázané ovoce chutná nejvíc. Právě proto, že si ji zakazuji, proto, že nejsem schopen s ní normálně komunikovat, proto, že pro mě zůstává záhadou, proto mě tolik přitahuje, myslel si. Vezmu ji s sebou na Šumavu, v autě s ní budu sám, budeme se normálně bavit a já třeba zjistím, že není nijak výjimečná, a posedlost zmizí, uvažoval dál. Kdyby mu někdo řekl, že ji chce vzít na Šumavu z jiných důvodů, popřel by to. Ráno přešlapovala Zdena před Stylexpem už po šesté hodině. Bála se, aby nepřišla pozdě a nemusela poslouchat zase nějaké jedovaté poznámky. Naštěstí však nemusela čekat dlouho. Už ve čtvrt na sedm se otevřely dveře a z domu vyšel Král.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (22.díl)
Král na Zdenu třeštil oči a snažil se pobrat, co se mu vlastně snaží sdělit. Když to pochopil, skočil jí do řeči:
"Milá slečno, nepochybuji o tom, že se o sebe dokážete postarat. Sice to ve vašem případě nechápu, ale asi je to vaše věc. A znovu opakuji. Neměl jsem v úmyslu kohokoli vyhazovat. Máte pravdu, musel bych vyhodit i sám sebe. Takže, aby bylo jasno - oba zapomeneme, co se stalo, už se to nebude opakovat a naše vztahy zůstanou korektní. Přesně, jak říkáte. V pořádku?"
Zdena sice nepochopila, co myslel tou první částí svého proslovu, ale rozhodla se, že to nechá být. Byla ráda, že si to vyjasnili a že se neocitne na dlažbě.
"V pořádku," řekla proto a odešla z kanceláře. Král si v duchu řekl, že se bude muset smířit se skutečností, že ho tahle žena bude neustále překvapovat a vyvádět z míry. Ale také si přiznal, že cokoli je lepší, než kdyby ji ztratil ze své blízkosti.
Zdenu však odpoledne čekala daleko větší nepříjemnost. V sekretariátu se nečekaně objevila Marta. Jen co stačila Zdena pozdravit, Marta si sedla na její pracovní stůl, naklonila se k ní a tlumeně začala:
"Než řeknete Václavovi, že jsem přišla, promluvíme si nejdřív spolu."
"Prosím?" Zdena se lekla, že se Marta musela nějak dozvědět, co se stalo na Žofíně, a proto sklopila oči.
"Nehrajte na mě, že nevíte, o čem bude řeč," procedila Marta mezi zuby. Zuřila, protože správně identifikovala špatné svědomí.
"Chtěla jsem vás jen varovat. Jednou provždy a definitivně vám říkám, že Václav je můj snoubenec a tak to taky zůstane. Jestli si na něj brousíte zuby, tak na to rychle zapomeňte. Měla byste vědět, že dokážu být hodně, ale opravdu hodně zlá. Rozumíme si?"
"Nechápu, o čem mluvíte."
Zdena začínala mít také vztek. Proč si na ni tahle ženská vyskakuje? Měla by si víc hlídat toho svého snoubence a tyhle věci probírat s ním.
"Já myslím, že chápete velmi dobře. Pokud se domníváte, že jste právě začala psát první kapitoly vašeho romantického románu Můj život s Králem, tak vás ubezpečuji, že píšete Moje peklo s Martou. Mám značné možnosti, jak vám znepříjemnit život."
Zdena vstala.
"Tak dost! Buďte tak laskavá a přestaňte mi vyhrožovat. Jestli nemáte svůj vztah pevně v rukou, nevylévejte si vztek na mně. A nezatahujte mě do svého soukromí. Já jsem sekretářka, kdo jste vy, je mi celkem jedno, a jedinou mojí povinností je zeptat se vás, jestli chcete kávu. Což činím. Dáte si kávu?"
Zdena se nemohla ovládnout a na Martu se ušklíbla. Ta přivřela oči, upřeně se na Zdenu podívala a pak pomalu a ladně sklouzla z jejího pracovního stolu. Ale ještě jednou se naklonila a tak, aby to mohla slyšet jenom Zdena, pronesla:
"Nehraj si se mnou, ty malá couro. Jinak budeš litovat, žes mě poznala. Nemysli si, že nevím, co jsi zač." Pak se narovnala a nahlas řekla: "Řekněte Václavovi, že jsem tady, a přineste mi kávu a sklenici vody, prosím."
Zdena prudce zmáčkla tlačítko interkomu.
"Slečna Remešová. Může jít dál?"
A udělalo jí bůhví proč radost, že Královi trvalo pár vteřin, než odpověděl.
"Ano."
Sotva za Martou zapadly dveře, z chodbičky vykoukly dvě hlavy.
"Ty brďo, co to mělo znamenat?" ptala se Růženka.
"Chtěly jsme tě vytáhnout na svačinu, ale slyšely jsme, jak tu kdáká ta slepice. Tak jsme neslušně poslouchaly za rohem. O co jde?" chtěla vědět Majda.
"Jo, jenže jsme slyšely akorát tebe. Co ti to šeptala?"
Zdena, které dosud prudce tlouklo srdce rozčilením, se úlevně rozesmála. Byla ráda, že na ni konečně promluvil někdo normální.
"Teda, vy jste drbny. Nic vám neřeknu."
"Tak nenapínej a povídej, co ti ta fúrie chtěla. Žárlí, viď?""Důležitější je, jestli má proč," zakřenila se Majda a významně povytáhla obočí. "A jestli mi to neřekneš, nedám ti dneska výplatu."
Jo, takže vy jste drbny a ještě k tomu vyděračky."
"Ale my nejsme drbny," bránila se Růženka. "My to chceme vědět, protože si přejeme, aby to tak bylo, víš?"
"Co aby tak bylo?"
"No abyste se dali s Králem dohromady. Protože se k sobě hodíte. A protože po sobě stejně furt čučíte. A protože bys vypálila rybník týhle nafoukaný mrše. Ona se k němu vůbec nehodí." Na Růžence bylo vidět, že se pro tu myšlenku úplně nadchla. Zdena se smála a kroutila hlavou.
"Obě dvě vás muselo praštit něco přes hlavu. Asi hodně těžkého. Jinak si to neumím vysvětlit."
"Hm," přidala se Majda, "my jsme ale viděly, že jen co jsi odešla z plesu, vyřítil se za tebou Král. Po chvíli se zjevila Marta,
jenže ji lapil ten prťavej Japonec a odtáhnul ji do sálu. Pak se vpotácel dovnitř Martínek a brblal něco o hrdličkách. A říďa se znovu objevil až po nějaké čtvrt hodině. Tak si klidně zapírej, ale my stejně nevěříme, že jen lokal čerstvý vzduch. Tak dáš si s námi tu svačinu?"
Zdena se podívala na hodinky. Opravdu byl čas svačiny. Pak pohlédla na dveře do kanceláře.
"Dobře, vy špiónky, odnesu jim tam kafe a přijdu za vámi."
"Nemáš projímadlo? Nebo něco takovýho? Že bys kávičku pro slečnu Martičku trochu vylepšila," navrhovala Růženka.
"Teda ty jsi zákeřná!" smála se Zdena, ale na okamžik jí blesklo hlavou, že by to vůbec nebyl špatný nápad. A přestože se s kamarádkami smála, při vzpomínce na to, jak skončil plesový večer, ji píchlo u srdce.
Zdena zůstala v práci dlouho přes čas. Musela přepsat víc dopisů než obvykle, a protože se s psacím strojem ještě nestačila úplně spřátelit, bylo skoro půl deváté, když byla hotova. Všichni už byli pochopitelně dávno pryč. S odporem si vzpomněla na Martínka, který se odpoledne zjevil v sekretariátu a dělal nechutné narážky na ni a Krále. Popichování kamarádek jí nepříjemné nebylo, protože věděla, že to s ní myslí dobře. Ale Martínkovo vtipkování jí připadalo nejen nevkusné, ale i zlé. To jsem si to pěkně zavařila, vyčítala si. Po všech stránkách. V zamyšlení si posbírala věci, všude pozhasínala a zamkla za sebou. Jak kráčela ztichlou ulicí, všimla si, že je rozbitá pouliční lampa. Než si stačila promyslet, co by to mohlo znamenat, někdo ji chytil zezadu za krk, přikryl jí páchnoucí rukavicí ústa a zasyčel jí do ucha:
"Prachy! A dělej! Vím, že jste dneska brali."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (21.díl)
Ale věčně netrvá nic. Když se blízko nich ozval skřehotavý opilý hlas, lekli se a odskočili od sebe.
"Á, tak pan ředitel nakonec vyhrál!"
Ze tmy žofínského parku se vypotácel Martínek, šermoval před sebou rukou, kterou se snažil zamířit na Krále, a opilecky se chechtal.
"Dobrá, dobrá. Zvítězil jsi, ale použil jsi nefér zbraně. Kdybys nebyl ředitel, vyhrál bych já. Ale protože jsem grand, tu flašku ti přinesu. Sázka je sázka a ty jsi líbal první."
"Drž hubu!" křikl na něj Král. Zdena se dívala z jednoho na druhého a pak se Krále nevěřícně zeptala: "Vy jste se o mě sázeli?"
"Ne, proboha!"
"Ale jó!" zahulákal Martínek. "A komu čest, tomu sláva. To se ti omlouvám, starouši, že jsem tě tak podceňoval," připotácel se až těsně k Václavovi a žertovně mu zahrozil pod nosem. "Ty se nezdáš, chlape."
"Říkám ti, drž hubu a vypadni!" Král udělal krok k Martínkovi, a ten se dal na ústup.
"No jo, už padám. Hrdličky chtěj mít soukromí, chápu. Už mizím, už tady prakticky nejsem."
A odpotácel se do ozářeného vchodu žofínského paláce. Král pohlédl na Zdenu a pochopil, že chvíle plné kouzel pominuly. Na tváři se jí usadil upjatý výraz a z očí jí sršely blesky.
"Jsem ráda, že jsem vám dopomohla k vyhrané sázce. Předpokládám, že i to patří k povinnostem správné sekretářky."
Král se k ní pokoušel přiblížit, ale Zdena před ním couvala. Nerozhodně se zastavil a nešťastně řekl: "Omlouvám se. Ale je to nedorozumění."
"Jistě, že je! To jsem jaksi už pochopila sama!"
"Dovolte, abych vám to vysvětlil. Já..."
"Víte co? Nechte si svá vysvětlení pro někoho jiného. Myslím, že se vevnitř po vás už někdo shání. A ještě něco, byla bych vám vděčná, kdybyste mě pro příště z vašich určitě hrozně zábavných a legračních her vynechali."
Zdena se otočila na podpatku a rychle se vzdalovala, skoro utíkala. Král nejdřív zvažoval možnost, že se za ní rozeběhne, ale pak si uvědomil marnost takového počínání. Díval se za mizející Zdenou a uvnitř zakoušel pocit obrovské ztráty. Do čeho jsem se to dostal? ptal se sám sebe. Zamiloval jsem se do prostitutky. Musel jsem úplně zešílet. Zdena klopýtala na tramvajovou zastávku a přes slzy téměř neviděla na cestu. A jako by se jí vysmívalo i nebe, spustil se prudký liják. Bože, já jsem ale husa blbá, nadávala si v duchu. Co jsem čekala? Pohádku se šťastným koncem? Zamilovala jsem se do arogantního parchanta, který se o mě vsadil se stejně debilním kamarádem. Musela jsem úplně zešílet.

Pondělí byl zkrátka den blbec. Zdena se ráno probudila z noční můry, která se jí poslední dobou často zdála. Ve snu viděla otce, jak si přikládá pistoli ke spánku, ona je od něj jen pár metrů, ale nemůže se ani pohnout, ani vykřiknout. S hrůzou pozoruje otcův ukazováček, který jak ve zpomaleném filmu neodvratně mačká spoušť, a ona nemůže udělat nic, čím by tomu zabránila. Těsně před tím, než zazní výstřel, se vždy probudí, vyčerpaná a uslzená. Když přišla ráno do práce, už měla rozmyšleno, jak se bude k řediteli chovat. Nenechám se zlomit tím, co mi provedl. Budu se chovat stejně odměřeně jako on, myslela si. Řeknu mu, že na tu záležitost zapomeneme a už se k tomu nebudeme vracet. Zakazovala si myslet na to, co s ní provedly jeho polibky. Přesvědčovala sama sebe, že při troše zdravého rozumu a disciplíny se dá situace ustát. Jen co Král zjistil, že je Zdena v sekretariátu, zavolal si ji do kanceláře.
„Slečno Čistá, chtěl bych vám říct...,“ začal komisně, ale při pohledu na Zdenu se mu zadrhl hlas. Zdálo se mu, že se mu nedostává kyslíku. Zdena dala hlavu mírně na stranu, hrdě zvedla bradu a čekala na jeho další slova.
„No, chtěl jsem jen říct..., víte...,“ odkašlal si Král, ale opět se nedostal dál. Měl připravenou krátkou řeč o tom, jak by bylo v zájmu pracovních vztahů dobré na celý incident zapomenout a snažit se o korektní spolupráci. Ale najednou měl hlavu úplně vymetenou a s palčivou naléhavostí se mu vybavoval okamžik, kdy líbal její měkké rty. Zdena tiše, se vzrůstajícími obavami vyčkávala, co přijde. Chce mě vyhodit! Neví, jak mi to má říct, ale chce mě vyhodit. Při té myšlence se zachvěla. Bude si muset hledat novou práci. Co řekne strejdovi Karlovi? Jak zaplatí další splátku bookmakerovi? Nebyla to přece jenom její vina, tak proč má za to teď pykat jen ona? Tu práci potřebuje, kruci! Její rozhodnost se rozplývala. Čekala, že to budou muset nějak uzavřít, ale nečekala, že ji za to vyhodí. Bezděky skousla dolní ret a zvlhly jí oči. Najednou vypadala jako malá ztracená holčička. Král měl sto chutí vyskočit, sevřít ji do náruče, konejšit ji a chránit po zbytek života. Nevěděl, co to způsobilo, ale četl v její tváři strach.

Teď tápal a nevěděl, co říct nebo jak se zachovat. Uvědomoval si, že se mu situace vymkla z rukou. Ticho proto narůstalo, až to Zdena nevydržela a vyhrkla:
"Chcete mě vyhodit. Tak to řekněte."
"Cože?"
"No, asi mě chcete vyhodit a nevíte, jak byste mi to řekl."
"Jak jste na to proboha přišla? Proč bych vás měl vyhazovat? Nic takového v úmyslu samozřejmě nemám."
"Ne?"
Bylo až legrační vidět, jak se jí pocity odrážejí ve tváři. Nejdřív strach, pak údiv, pak velké ulehčení. A tohle má být lhářka? Vždyť se v ní dá číst jak v otevřené knize, pomyslel si Král.
"Samozřejmě že ne. Chtěl jsem vám říct, že ta vaše káva je výborná a odteď bych si přál, abyste mi dělala jen tu. A hned bych si jednu dal. To je všechno."
Václav se na Zdenu mírně usmál. Měl radost, že z jejích očí zmizel smutek a obavy. Všechno ostatní najednou přestalo mít význam. Výborně, kmitlo mu v koutku mozku, tvojí prioritou je štěstí tvé sekretářky. Dokonce už si ani neodporoval. No a? Odpověděl sám sobě.
Zdena připravovala kávu a konsternovaně přemýšlela o tom, co se právě odehrálo v kanceláři. Bylo jí jasné, že si ji nezavolal kvůli kávě. Určitě ji chtěl vyhodit. Jenže ona se tam málem div nerozbrečela. Takže se slitoval. Nechal ji tu jen z lítosti. Ale to také nemůže fungovat. A navíc by to její hrdost nedovolila. Zdena se párkrát zhluboka nadechla, popadla tác s kávou a znovu vstoupila do Královy kanceláře.
"Pane řediteli," začala tiše, když položila tác na stůl. "Podám výpověď."
Král měl pocit, že se přeslechl.
"Co jste to říkala?"
"Že podám výpověď. Nemusíte mě litovat."
"Sakra, co to melete?"
"Zaskočil jste mě nepřipravenou. S touhle variantou jsem nepočítala, proto jsem podlehla chvilkové slabosti. Ale nepotřebuji, abyste mě tu nechával ze soucitu. Dokážu se o sebe postarat."
Zdena věděla, že už nemá co ztratit.
"A když už
jsme u toho, jen pro pořádek, nemyslím si, že by to bylo zrovna spravedlivé. Chyba se stala na obou stranách. Mohlo se to vyřešit jednoduše tak, že bychom si řekli, že už se to nebude víckrát opakovat a že naše vztahy zůstanou korektní. Ale jestli tohle považujete za nejpřijatelnější..."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (20.díl)

"Chtěl jsi, aby byla slečna k dispozici tvému japonskému hostu. A svědomitá sekretářka pouze plní tvá přání. Tak se netvař tak znechuceně. Já bych ji za to naopak pochválila. Zvlášť když je tak přičinlivá nad rámec svých pracovních povinností. Mohl bys jí to počítat třeba jako přesčas."
"Prosím tě, nech toho."
"Proč?"
Jak byla Marta v ráži, nevšimla si, jak Václav zuří.
"Třeba slečna potřebuje novou kabelku. Nebo parfém z Tuzexu. Kde na to má, chudák malá, vzít? Snad ne ze sekretářského platu."
"Mlč!" Král prudce vstal. Nevěděl, co by měl udělat, ale Martu už nechtěl poslouchat ani vteřinu.
"Omluvíš mě na chvíli? Zkusím se podívat po Martínkovi, chtěl se mnou o něčem mluvit. Hned jsem zpátky."
Rychle odcházel od stolu a nevšiml si úsměšku, který se objevil na Martině tváři. Ta moc dobře věděla, že její lež nemůže prasknout. Královi takt a slušnost nedovolí, aby se na něco tak žinantního Japonce zeptal. A zeptá-li se slečny Čisté a ta to popře, nebude to vypadat věrohodně. Marta byla se svoji intrikou spokojena. Všimla si sice, že je Václav rozhozený, ale byla si jistá, že až tu informaci stráví, brzy ho to přejde. Zdena se definitivně rozhodla, že se ke stolu už nevrátí. Vždy se pak přece může vymluvit, že se ji udělalo nevolno. Růženka vykoukla ven a hlásila, že vzduch je čistý, po Japonci ani vidu. Zdena si tedy v šatně vyzvedla plášť, s kamarádkami se rozloučila a vyšla ven. Nadechla se čerstvého nočního vzduch a zvedla hlavu k černé obloze, na níž nebyla vidět ani jedna hvězda. Každou chvilku začne pršet, pomyslela si.

Na okamžik zauvažovala, jestli přece jen neobětuje nějaké peníze na taxi, také proto, že ji z jehlových podpatků už bolely nohy, ale okamžitě se napomenula. Žádné rozhazování. To by znamenalo, že by se musela něčeho vzdát, například své oblíbené kávy. Takže hurá na tramvaj, ušklíbla se v duchu a udělala první krok směrem k můstku, který spojoval žofínský ostrov s nábřežím.
V tu chvíli jí někdo položil ruku na rameno a Zdena se tak lekla, že málem vykřikla. Když se ale otočila, výkřik jí zamrzl na rtech. Stála tváří tvář Václavu Královi tak blízko, že se mu ňadry skoro opírala o hruď. Překvapením rozšířila oči dokořán.
"Odcházíte?" zeptal se Král tiše.
"A... ano."
"Kam ten spěch? Nebo snad máte ještě nějaký program?"
Ačkoli Král mluvil tiše a klidně, Zdena měla pocit, že se v jeho slovech skrývá zuřivost.
"Ne. Jen jsem unavená."
Královi se na tváři objevil ironický úsměšek.
"Skutečně?"
Zdena ztrácela pevnou půdu pod nohama. Ten muž stál tak nebezpečně blízko! A z nějakého důvodu byl vzteky bez sebe.
"Co při tom cítíte?" cedil mezi zuby.
"Prosím?"
"Co cítíte, když líbáte cizí muže."
"Zbláznil jste se?"
"Prostě jen zavřete oči a myslíte třeba na nákupy?"
"Vy nejste normální!"
Král náhle Zdenu popadl za ramena, prudce ji k sobě přitáhl a tvrdě ji políbil. Zdena jen lapala po dechu. Rty jí pálily, cítila na nich jeho vůni. Nedokázala se ani pohnout, natož promluvit.
"Tak co cítíte?"
Zdena nebyla schopna slova, jen se na Krále upřeně bez mrknutí dívala. Viděla, jak se pomalu mění výraz v jeho očích. Čistá zuřivost se začala rozpouštět, až přecházela v něco, co připomínalo něhu. Pak Král pomalu přitáhl Zdenu znovu k sobě, položil jí dlaň zezadu na šíji a znovu ji políbil, tentokrát měkce, přisál se k jejím rtům, jako by ji chtěl celou vypít. Něžně, ale přesto rozhodně a žádostivě se domáhal její odezvy. Prohluboval polibek a Zdena v jeho náručí začala tát. Sváděla sama se sebou vnitřní boj, věděla, že by ho měla odstrčit, ale oddalovala ten okamžik, říkala si: ještě vteřinku, pak to udělám. Ale vteřiny ubíhaly a ona nenacházela sílu připravit se o tu rozkoš, kterou prožívala. Zvedla ruce, aby ho odstrčila, ale místo toho mu je ovinula kolem krku. Snažila se potlačit horkost, která se jí rozlévala po celém těle, ale tím, jak si Král hledal cestu jazykem jejími ústy, vláčněla čím dál víc, až se jí z hrdla vydral sten. Král na její zasténání zareagoval tím, že se mu ruce svezly na její záda a ještě pevněji ji k sobě přimkl. Cítil, že po ní touží tak silně, až se mu točí hlava. Nebo to také mohlo být nedostatkem kyslíku, protože se bál nadechnout, aby se spojení mezi nimi nepřerušilo. Ještě nikdy v životě tak silně po žádné ženě netoužil. Dráždivě přejížděl jazykem její plné rty a vychutnával si jejich hebkost. Pak udělal tu chybu, že otevřel oči, vpil se do těch jejích, vesmír se zatočil a on věděl, že je navždy ztracen. Jako ve zpomaleném filmu od sebe odtáhli rty, ale zůstali v pevném objetí. Václav Zdenu křečovitě svíral, jako by to mělo být naposledy. Nebylo potřeba slov. Četli si navzájem z očí. Zračila se v nich hladová touha mísící se s nekonečnou něhou. Nevnímali okolí, bylo jim jedno, že je každou chvíli může někdo uvidět. Prudce oddychovali a přáli si, aby tento okamžik trval věčně.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (19.díl)

Zdeně se udělalo mdlo při představě, že ji Král bude objímat, protože si alespoň milionkrát představovala, jaké by to bylo. Martě se vzteky stáhly rty do úzké čárky, a kdyby to jen trochu šlo, malého Japonce by zaškrtila. Václavovi opět vyschlo v ústech a první, co ho napadlo, bylo, že si musí Zdenu držet dál od těla, nebo brzy pozná, jak moc ho vzrušuje. Navenek si však všichni vyměnili úsměvy a úklony. Zdena vklouzla Václavovi do náruče tak přirozeně, jako by tam patřila odjakživa. Lehce kroužili parketem, čas se zastavil, svět přestal existovat. Cítili oba totéž, ačkoli jeden o pocitech druhého neměl ani ponětí. Nepromluvili ani slovo, oba v zajetí svých představ, toužili, aby skladba nikdy neskončila. To se ovšem nestalo a orchestr vyhlásil přestávku. Oba ještě na okamžik setrvali v obětí, pak si ale Václav odkašlal a zastřeným hlasem řekl: "Děkuji za tanec, mohu vás doprovodit ke stolu?" Zdena se pokoušela zaostřit a svět pomalu zase začal dostávat jasné kontury. Několikrát rychle zamrkala. "Děkuji, ale já... já... Já přijdu za okamžik." Obrátila se a téměř prchala ven ze sálu. Kdyby teď začala tlouct půlnoc, určitě kouzlo pomine, pomyslela si. Stala jsem se součástí nějaké zvrácené variace na téma Popelka. Tančila jsem s princem, zamilovala se a teď mě zlá sestra Marta bací střevícem po hlavě.
Ve foyer málem vpadla do náruče Růženky a Majdy. "Prosím tě, kam tak pelášíš?" ptala se Majda. "Já jen chtěla... na vzduch," vyhrkla Zdena. "No, to se nám tam pěkně štosujete. Právě jsme tam doprovodili našeho inženýra Martínka. Nějak to přepísknul s pitím, takže se tam teď objímá se stromy. Asi pil na žal," zachichotala se Růženka. "No jo, pořád blábolil o tobě a o Královi. Pořád opakoval, že Král je srab a používá nefér praktiky," doplnila informace Majda. "Cože?" ptala se ještě stále zmatená Zdena. "Jaké praktiky?" "To my nevíme. Asi mluvil z cesty. A co ty? Jak ti jde japonština?" chtěla vědět Růženka. "A co Martička? Chvíli jsme ji pozorovaly. Tvářila se, že ti každou chvíli bodne vidličku do oka," přidala se Majda. "Zkrátka prima večer. Nejraději bych odsud vypadla." "Hele, támhle je ten Japonec, asi tě hledá," ukazovala Růženka na Takačiho, který vyšel z hlavního sálu a rozhlížel se. Zdena se schovala za sloup a sledovala Japonce, který se po krátkém zaváhání vydal k východu z budovy. "Tak. A úniková cesta je v háji," povzdechla si Zdena. "Nevadí, pojď si s námi dát skleničku do malého sálu, utéct můžeš potom," lákala kamarádku Růženka. A než stačila Zdena cokoli namítnout, Majda ji vzala podpaží a táhla ji za sebou do malého sálu. "To je fakt. A taky je tam labuť vysekaná z ledu. A jahody se šlehačkou. A teplá šunka. Prostě se jdeme najíst a napít."
Ani Václav nebyl schopen se hned vrátit ke stolu. Stavil se na toaletách, kde si oplachoval obličej studenou vodou a snažil se zklidnit tep. Díval se na sebe do zrcadla a ptal se sám sebe, jak se mohlo stát, že ho tak vykolejil jeden krátký tanec se sekretářkou. Chovám se jako úplný idiot, vyčítal si. Nic blbějšího, než zamilovat se do vlastní sekretářky, by se mi nemohlo stát. Banalita takového vztahu ho děsila. Znal příběhy starších mužů, kteří houfně opouštěli své rodiny, aby se vrhli do náruče mladičkých sekretářek. Vždy nad tím kroutil hlavou a posměšně to komentoval. Přece se nezařadím do stáda stejných pitomců, kterým přeskočilo v hlavě. Znovu pustil studenou vodu a ještě jednou si ji nastříkal na obličej. Když se pak utíral, rozhodl se, že se bude chovat jako dospělý rozumný muž. To přece není tak složité, sakra! Když se vrátil ke stolu, překvapilo ho, že u něj nikdo nesedí. Vzápětí však přišla Marta. "Kde je... Kde jsou ostatní?" zeptal se. "Myslíš slečnu sekretářku a pana Takačiho?" "Samozřejmě, koho jiného." "Tak o ty dva nemusíš mít vůbec strach. Viděla jsem je ve foyer a myslím, že se bez naší společnosti docela dobře obejdou. Slečna se po tom malém Japonci vinula jak liána. Asi si domlouvali její nadstandardní služby." "Cože?" "Ty jsi zase překvapený? Proboha proč? Vždyť přece víš, co je ona zač." Martě už bylo jedno, že nemluví pravdu. Byla na obhlídce, protože ji znepokojilo, když se Václav a ta malá coura nevrátili ke stolu. Viděla osamoceného Japonce, jak vychází ven, a slečnu sekretářku, jak s kamarádkami míří do malého sálu. Ale účel světí prostředky, říkala si. A jejich společná nepřítomnost jí nahrála na malou lež.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (18.díl)
Václav Král Zdenu dlouho hledat nemusel. Řídil se pohledy lidí v sále, které jako by se upínaly do jednoho bodu. Stála u barového pultu a s trochu nešťastným výrazem odmítala sklenku šampaňského, kterou jí vnucoval Martínek. Ten naopak zářil a dělal všechno pro to, aby vzbudil dojem, že ta nádherná žena patří k němu. Václav k dvojici přistoupil.
"Dobrý večer."
Zdena se ohlédla a opět měla pocit, že ji kolena neunesou. Král na ni upřeně hleděl, měl trochu přivřené oči a v pohledném obličeji nevyzpytatelný výraz. Smoking mu perfektně seděl a zdůrazňoval jeho široká ramena a úzké boky. Martínek se svým taktem slona v porcelánu krátké ticho přerušil a položil ruku kolem Zdeniných boků. Ta nepatrně ztuhla, což ovšem Králi neuniklo.
"No podívejme, náš nejvyšší," halekal Martínek a Král poznal, že už není úplně nejstřízlivější. "Tak jsem si zrovna říkal, jak dlouho se budu moct sám těšit ze společnosti této krasavice, než se objevíš. A jen jsem na tebe pomyslel, stojíš mi za zády."
"Obávám se, že ti budu muset slečnu Čistou odvést."
"To nevím proč. Zdenička se docela dobře baví se mnou."
Což ovšem byla evidentní lež, alespoň podle toho, jak se Zdena nevědomky zatvářila. Král potlačil úsměv. Bože, ta žena je tak čitelná. Ale pak si hned vzpomněl na Martu a její tvrzení a v duchu se opravil. Houby čitelná! Je to v tom případě ta největší lhářka, jakou kdy poznal.
"Bohužel, musím trvat na svém. Pan Takači bude nesmírně rád, když uslyší svou mateřštinu. A slečna Čistá slíbila, že bude k dispozici." K dispozici! To je přesné. Král se zmítal mezi tím, co mu napovídalo srdce a co rozum.
Zdena jemně setřásla Martínkovu ruku. Říkala si, že bude příjemnější pokusit se uplatnit své chabé znalosti japonštiny než se nechat osahávat neodbytným Martínkem.
"Ano, slíbila jsem to. Doufám, že váš japonský host bude shovívavý."
Ten ano, pomyslel si Král, ale jsem zvědavý, jak si poradíš s Martou. Nabídl Zdeně rámě a ta se do něj lehce zavěsila. V ten okamžik si uvědomila, že je to první fyzický kontakt s tímto mužem, a někde hluboko uvnitř svého těla pocítila elektrizující chvění. Silou vůle odháněla představy sebe a Krále, nohy a ruce propletené ve spalující vášni... Celá pokožka ji začala žhnout, srdce jí tlouklo jako o závod.
Králem zmítaly skoro stejné pocity. Ostře vnímal její dotyk, nasával její jasmínovou vůni a cítil, jak v něm narůstá touha. Nech toho! napomínal se v duchu a byl naštvaný sám na sebe za to, jak snadno této ženě podléhá. Příliš snadno. Navzdory tomu, co o ní ví. Vyschlo mu v ústech a nebyl cestou ke stolu schopen prohodit ani jednu větu.
Zdenu jeho mlčení děsilo. Absolutně nechápala, co si má o tomto muži myslet. Byla si jistá tím, že ji z nějakého důvodu nesnáší, a o to více ji plašilo, s jakou intenzitou po něm touží. Budu to muset nějak zarazit, pomyslela si, jenom, krucinál, nevím jak.
Došli ke stolu, kde Marta do poslední chvíle předstírala, že si jejich příchodu nevšimla, a strojeně konverzovala s Japoncem.
"Och!" předstírala překvapení, když ji Václav položil ruku na rameno, přestože periferním pohledem sledovala každičký krok jejich společné cesty ke stolu. "Tady jsi," tváří se mu otřela o dlaň na svém rameni a zapředla jako kočka. "Chyběl jsi mi."
Král svou ruku stáhl. "Se slečnou Čistou už se znáte." Pak přešel do angličtiny a představil Zdenu Takačimu, který ji hltal pohledem. Když se Zdena mírně poklonila a pozdravila Takačiho japonsky, tomu překvapením málem spadla brada. Marta se snažila udržet na tváři úsměv. "Nebesa," rozplýval se Japonec ve své mateřštině, "tak krásná žena mluví mým jazykem! To je víc než, než jsem si mohl přát. To je zázrak!" Čemu Zdena nerozuměla, to si domyslela. "Je mi potěšením udělat vám radost takovou maličkostí," pokračovala ve vzájemných zdvořilostech v japonštině. Marta si pomyslela, že bude-li nucena ještě minutu sledovat, jak ta malá coura triumfuje, začne nahlas řvát. S úsměvem se obrátila na Krále. "Nepůjdeme si zatančit, miláčku?" zavrněla. Václav nepatrně zaváhal, ale rychle se vzpamatoval a Martu si odvedl na parket. Což inspirovalo Takačiho, který vyzval k tanci Zdenu. Nijak vysoká Zdena kroužila po parketu s Japoncem, kterému shora koukala na pleš, a snažila se rozluštit, co jí říká. Zároveň se snažila odhadnout, kdy bude společensky únosné, aby se mohla omluvit a odejít. Zatím se to vyvíjelo jako jeden z nejhorších večerů jejího společenského života. Nejdřív přiopilý Martínek, teď prťavý Japonec, který prská, a k tomu všemu záhadný Král, který ji přivádí k šílenství a právě svírá v náručí svou Martu. Čím dřív odsud vypadnu, tím líp, pomyslela si Zdena. V tom okamžiku se ale ocitli vedle tančícího Krále a Marty a Takači zdvořile požádal o výměnu partnerů. Vůbec netušil, co svou společenskou formulí vzbudil v nitrech ostatních aktérů. Ó bože! problesklo hlavou všech tří, i když každému z jiného důvodu.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (17.díl)

Pak vklouzla do šatů, které si pro tento večer vybrala. Byla to tmavě modrá róba z lesklého a splývavého saténu, která nejvíc připomínala antickou řízu. Na jednom rameni nařasenou látku spínala velká štrasová brož ve tvaru kosočtverce. Zepředu vypadaly šaty velmi decentně a elegantně. Záda však odhaloval hluboký výstřih až do pasu, který prozrazoval, že pevná ňadra nemusí být podpírána podprsenkou. Zdena si navlékla dlouhé rukavice ze stejného materiálu a vše doplnila štrasovou soupravou jednoduchého náhrdelníku, dlouhých náušnic a náramku. Aniž by si to uvědomovala, výsledný efekt byl ohromující. Přehodila si přes sebe pelerínu lemovanou kožešinou, obula si stříbrné sandálky na jehlovém podpatku, popadla stříbrné psaníčko a vydala se k tramvajové zastávce. Princezna z Nemanic, ušklíbla se v duchu, když klopýtala po dlažebních kostkách. S lehkou nostalgií zavzpomínala na svého červeného rapida, který věrně parkoval před jejich domem a v kterém se teď prohání dcerunka ředitele Pražských restaurací a jídelen.
Když vstoupila do rozzářeného žofínského sálu, chvíli se nerozhodně rozhlížela u dveří. Naštěstí ji však brzy objevily její věrné kamarádky Růženka s Majdou a vrhly se jí v ústrety.
"Páni! Vypadáš neuvěřitelně," vydechla Růženka, které to ve Zdeniných dlouhých květovaných šatech také slušelo. Vedle stojící Majda si ze Zdenina šatníku vypůjčila červené šaty celé poseté flitry.
"Teda, to jsi mě pěkně naštvala. Doteď jsme byly středem pozornosti my. To bys koukala, jak se za námi otáčely všechny hlavy. A ředitelské paničky nemůžou pochopit, kde jsme k těm modelům přišly. Jsou fialové vzteky a pořád mají hlavy u sebe a klevetěj, jak je to možné. Jenže teď máme po slávě," vzdychla Majda.
"To je fakt," přidala se Růženka, "měla jsi antré jako Popelka, která přišla na ples. Já jsem dokonce měla pocit, že na okamžik zavládlo hrobové ticho a kapela přestala hrát."
"Vy jste ale kecky," smála se Zdena, ale pravda byla taková, že Růženka nebyla daleko od pravdy. Ke Zdeně se skutečně otáčela většina přítomných a pár mužů dokonce zapomnělo zavřít pusu.
Od svého stolu všechno pozoroval Václav Král, který se předtím neustále díval ke vchodu a dokonce se přistihl při tom, že je nervózní, když se Zdena dlouho neobjevovala. Jakmile vstoupila do sálu, na okamžik mu přestalo bít srdce. Její krása mu vyrazila dech. Teď se s nelibostí díval na to, jak se ke Zdeně žene Martínek, majetnicky ji objímá kolem ramen a kamsi ji odvádí. S uspokojením zaznamenal, že Zdenin výraz není příliš nadšený. Také postřehl, jak se Růženka z dílny a Majda z účtárny po sobě podívaly a obrátily oči v sloup. Nevšiml si ovšem, že ho bedlivě pozoruje Marta, která přestala konverzovat s japonským hostem a sleduje, na co Václav bez hnutí zírá. Když zjistila, že u dveří do sálu postává Zdena, která vypadá jako antická bohyně, pevně semkla rty a přimhouřila oči.
"Á, slečna sekretářka. Překrásné šaty. Že by dárek za výjimečné služby?"
Pokoušela se o lehký tón, ale do hlasu se jí vkrádal skřípavý zvuk. Václav sebou trhl.

"Cože?"
"Ale koukám na slečnu sekretářku a pana inženýra. Překrásný pár. Podnikový playboy a profesionální společnice."
Z Marty ironie přímo odkapávala. Král povstal a omluvil se.
"Přivedu ji ke stolu, pan Takači bude mít radost," řekl, aniž by si uvědomoval, jak jeho věta působí po tom, co vyslovila Marta.
"O tom nepochybuji. Koukám, že se o své hosty staráš po všech stránkách."
Václav nemohl pochopit, proč ho Martina slova tak vytáčejí. Měl sto chutí s ní zatřást a zařvat na ni, aby držela pusu. Zcela iracionálně mu v hlavě pulsovala slova o tom, že to nemůže být pravda, že něco tak nádherného nemůže být tím, co Marta tvrdí, že je, a že je to celé určitě jedno velké nedorozumění. Místo toho jen řekl, že se hned vrátí, a začal se proplétat sálem.
Marta se za ním dlouho dívala, hryzala si rty a nepřítomně odpovídala na zdvořilostní pokusy pana Takačiho o konverzaci. Marta v žádném případě nebyla hloupá a milostné chvění dokázala ze vzduchu zachytit dřív, než si to sami aktéři vůbec stačili uvědomit. Byla žena na lovu se zjitřenými instinkty a věděla, že se nemýlí. Přestože dnešnímu večeru věnovala maximální pozornost a její nové šaty z rudého smetu byly efektní a sklidila mnoho obdivných pohledů, nemilosrdně si přiznala, že její tmavá krása ve srovnání s vílím půvabem mladé sekretářky bledne. Nebezpečí tedy zažehnáno nebylo a situace byla naopak ještě vážnější, než si myslela.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (16.díl)
Růženka se toužebně podívala na zrcadlovou skříň.
"Půjdu, abych to měla rychle za sebou. Protože tamhle za těmi zrcadly se schovává poklad."
O hodinu později se kamarádky probíraly Zdeniným šatníkem a nad každým dalším kouskem vykřikovaly nadšením ještě větším, než když viděly byt. Velká postel už byla celá posetá halenkami, sukněmi a šaty a Růženka s Majdou se nemohly nabažit zkoušení dalších a dalších modelů. Zdena seděla na kraji postele, celé to hemžení s úsměvem pozorovala a udílela rady.
"Kde jsi k tomu všemu přišla?" nedalo to Růžence. "Tohle není normální. V tom musíš mít majlant."
"Všechno to mám od táty. Měl vkus a rád pro mě nakupoval. Říkal, že se na služebních cestách stejně nudí a volno si krátí tím, jak vybírá čím mi udělat radost. A něco je ještě po mamince."
"Prosím tě, co ten tvůj táta dělá? To musí být nějakej strašnej papaláš." Majda si nevšimla minulého času, který Zdena použila.
"Teď už nic. Je mrtvý."
Obě kamarádky ustrnuly v pohybu.
"A maminka?" zeptala se tiše Růženka.
"Taky. Ale ta už zemřela před sedmi lety."
"Promiň, Zdeni, to jsem nechtěla. Já nevěděla...," snažila se omlouvat Růženka.
"To nic. Já vím, že jsi nevěděla." Zdena změnila tón a snažila se náhle ztěžklou atmosféru odlehčit. "Tak, teď to víte. Jsem sirota opuštěná, nebohá a máte mě na krku, a to i na tom blbém plese. Protože na něj musím."
"Jak to, musíš?" ptala se Majda.
"Protože na tom ředitel, z boží milosti Král, trvá."
Zdena si všimla, jak po sobě kamarádky střelily pohledem.
"Co je? Co se po sobě tak díváte?"
"Takže trvá, jo?" uculovala se Majda.
"Jo. Prý tam bude nějaký Japonec a chce, abych tlumočila. A nedá si to vymluvit. Jenže já umím japonsky jen pár zdvořilostních frází a úplné základy. Bude to pěkný trapas."
"Hm," zvedla obočí Růženka a zase se na sebe s Majdou významně podívaly.
"Hele, co se děje? Že se na sebe tak šklebíte?"
"Nó, my jsme si už tuhle s Majdou říkaly," začala táhle Růženka, "že se na tebe Král tak nějak divně dívá."
Zdena vykulila oči.
"Divně dívá? Tak to máte naprostou pravdu. Dívá se na mě jako kočka, která chce sežrat myš."
"A to my si právě nemyslíme," zamrkala na Zdenu Majda.
"A co si, proboha, myslíte?"
"My si myslíme, že se mu líbíš."
"Zbláznily jste se? Vždyť mě nesnáší! Vy jste neviděly, jak se ke mně chová?"
"No právě. Chová se jako cvok. Což u něj není normální, protože je jinak ke každému hrozně milý a slušný. Fakt. To je Madlenko sem, Růženko tam, úsměvy, žertíky. Jenom k tobě je tak odměřený."
"Aha! A z toho jako usuzujete, že se mu líbím, jo? A jinak jste normální?"
"No jo, ale ty jsi ho neviděla, jak se na tebe dívá, když ty se nedíváš," zamotala se do věty Růženka. "Chci říct, že jsem ho viděla, jak stojí, dívá se na tebe a měl strašně legrační výraz. Tak se jako usmíval a vypadal, jako by byl v nějakém transu."
"To je klidně možné. Protože zase vymýšlel, jak mě potrápit. Je to saďour," odporovala Zdena.
"Když nevěříš, tak nevěř. My si ale myslíme, že by z vás byl krásný páreček," šklebila se Majda. "Tobě se snad nelíbí?"
"No to se mi teda...," začala zostra Zdena, ale když viděla, jak se na ni kamarádky ironicky usmívají, ztichla. Pak začala znovu.
"Objektivně vzato, je to hezkej chlap. Ale arogantní a nafoukanej. A tím bych tento absurdní rozhovor ukončila, protože jste vedle, jak ta jedle."
"Jestli je tady někdo vedle, tak jsi to ty," popíchla ještě kamarádku Majda. "Ale když se o tom bavit nechceš, tak nebudeme. Radši nám řekni, co si vezmeš na ten ples."
Zdena se rozhlédla po rozházených svršcích a rozesmála se.
"Nejspíš to, co na mě zbude."
Když už se Zdena smířila s myšlenkou, že na ples půjde, rozhodla se, že si přípravy pořádně užije. Ve společnosti už dlouho nebyla a musela si přiznat, že se jí po tom trochu stýskalo. Celé odpoledne okupovala koupelnu a pečlivé líčení jí zabralo skoro hodinu. Její bývalá kamarádka modelka ji naučila, že správné líčení sice zabere spoustu času, ale výsledek vypadá velmi nenápadně a střídmě.
"Musí to vypadat, že ses takhle narodila," vybavila si v duchu kamarádčinu poučku.
"A když půjdeš někam večer, udělej si kouřové oči, to je hrozně sexy."
Tehdy jí přítelkyně ukázala, jak se to dělá, a teď si Zdena s uspokojením prohlížela v zrcadle výsledek své práce. Oči jí rámovaly stíny, které jemně přecházely od černé až po světle šedou a zvedaly jí vnější koutky až skoro k orientálnímu tvaru. Blonďaté vlasy si vyčesala do složitého drdolu, z kterého spustila pár nakadeřených pramenů. Z jedné strany účesu připnula velkou štrasovou sponu.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (15.díl)
Marta odešla a Václav se stále nedokázal vzpamatovat. Jak je možné, že ho to nenapadlo? Protože na to zkrátka nevypadá. Najednou měl touhu ji okamžitě spatřit a tak zmáčkl tlačítko interkomu.
"Slečno Čistá, pojďte sem."
Čistá! No to se opravdu povedlo. Jako by se mu svým jménem vysmívala. Král dostal vztek. Když Zdena vstoupila do jeho kanceláře, z očí mu metaly blesky.
"Kolik jazyků umíte?" vyštěkl na ni.
"Prosím?"
"Kolika jazyky hovoříte?"
Zdena byla zmatená.
"Německy, anglicky, rusky, samozřejmě, trochu francouzsky a trochu... trošičku japonsky."
"Zřejmě jste měla dobré učitele. Není nad praxi, že?" ironicky pronesl Král.
"To ano. Ale asi vám moc nerozumím."
"Myslím, že rozumíte. Není pro vás práce tady příliš vyčerpávající?"
"Vyčerpávající? Neřekla bych. Ale já nevím, proč..."
"Nerad bych vás přetěžoval. Aby vám zůstalo dost sil na večer."
Zdena neměla ani potuchy o tom, proč jí Král klade
takové otázky a proč je z jeho hlasu cítit výsměch.
"Nechápu, kam tím vším míříte. Jste snad nespokojený s mojí prací?"
"Musím konstatovat, že zatím ne."
"Pak ale nechápu..."
"Jen jsem si říkal, jestli obětujete jeden ze svých nabitých večerů a zúčastníte se našeho výročního plesu."
"Ne, to nemám v úmyslu, pane řediteli."
"Tak to asi budete muset. Dostal jsem zprávu od jednoho našeho japonského obchodního partnera, že se bude v době našeho výročního plesu zdržovat v Praze. Přijal pozvání, takže vašich znalostí využiji. Budete mi tlumočit."
"Ale já japonsky umím jen..."
"Podívejte, slečno Čistá, nejsme tu od toho, abychom diskutovali. Ples samozřejmě není vaší povinností, ale chtěl bych se spolehnout na vaši loajalitu k podniku. Pokud ovšem ten večer a tu noc nebudete mít na práci něco, řekněme, lukrativnějšího."
Zdena vůbec netušila, proč je na ni Král zase tak nepříjemný, a už vůbec nechápala, proč trvá na tom, aby se zúčastnila plesu. A nechápal to ani Král. Když si Zdenu zval do kanceláře, vůbec nevěděl, co jí chce vlastně říct. Chtěl ji vidět a udělat si jasno v pocitech, které vůči ní má. Ale znovu vnímal ten rozpor v tom, co se právě dozvěděl, a v tom, jak na něj Zdena působila. Sám si neuměl vysvětlit, proč tolik chce, aby přišla na ples. Japonská návštěva byla samozřejmě jen záminka, už proto, že Japonec uměl perfektně anglicky a Václav by neměl problém se s ním domluvit. Opravdu se začínám chovat jako blázen, pomyslel si Král.
"Jestli to zájmy podniku vyžadují a moje účast je nezbytná, pak se plesu samozřejmě zúčastním," řekla odměřeně
Zdena a odcházela z kanceláře.
"Slečno Čistá, mohla byste mi donést kávu?"
"Jistě."
"Tu vaši, prosím," dodal tiše Král a Zdena se po něm překvapeně ohlédla.
Další večer úderem sedmé zazvonily u jejího bytu Majda s Růženkou. Když je Zdena pustila dál, kamarádky vykřikovaly nadšením a obdivem nad Zdenčiným bytečkem.
"Teda nic podobného jsem ještě neviděla," vydechla Růženka.
"Já jo. V časopisech, co mi přivezl brácha z Francie," konstatovala Majda.
"Ale no tak neblbněte, holky. To jsou všechno věci z bazaru a pár barviček."
Kamarádky nakoukly do ložnice.
"Ty jo! Máš postel jako ze zámku. A ta barva na stěnách je fantastická," nešetřila chválou Růženka.
"Co je to za barvu?
Jak jsi to udělala?"
"Růžovofialová," odpovídala Zdena.
"Míchala jsem ji asi
půl dne. A pak jsem trnula strachy, že mi nevyjde a já ten odstín už nechytnu. Ještě jsem přemýšlela, že u stropu namaluju takovou borduru z šípkových růží, které jsou na přehozu a na závěsech. Ale nějak jsem se k tomu nedostala."
"No, měly jsme vědět, co dokážeš, když jsme viděly, co jsi provedla se sekretariátem. Ty bys vůbec neměla být sekretářka.
Měla bys studovat nějakou uměleckou školu nebo tak," rozhlížela se Majda.
"Já jsem ji taky...," začala Zdena, ale včas se zarazila.
"No,
chtěla jsem. Ale to máte fuk. Jako sekretářka taky nejsem k zahození. Až si poradím s tím hnusným psacím strojem,
budu fenomenální!" odvrátila pozornost Zdena.
"To jo," souhlasila Růženka. "Ale já taky nejsem úplně k zahození. Počkej, až ochutnáš ty ovocný košíčky, co jsem upekla."
"To je pravda. Ochutnat Růženčiny košíčky a umřít. Růža je v kuchyni nepřekonatelná," chválila kamarádku Majda.
"Tak pojďte rychle na ty košíčky a na čaj," vybídla je Zdena.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (14.díl)
Víc rozdílné ani být nemohly. Černovlasá, vysoká a sošná Marta. Energická, hlučná, sebestředná. Mazaná a sebevědomá. Žena, kterou zná do nejmenšího detailu. Na druhé straně něžná blondýnka, o které neví téměř nic. Znovu si vybavil Zdenu na štaflích a představa Marty se vmžiku začala rozplývat. Musel jsem se zbláznit, napomenul se Král a téměř násilím přivolal obraz Marty zpátky. Pak několikrát zamrkala požádal sekretářku, ať slečnu Remešovou pošle dál. Marta vstoupila do jeho kanceláře s mírně nakaboněným čelem. Přišla až k němu, políbila ho na tvář a oblékla ho do svého těžkého, kořeněného parfému. Václavovi se vybavila jemná vůně, kterou používala jeho sekretářka a která ještě dlouho po jejím odchodu z kanceláře ulpívala v prostoru a přinášela odér jasmínu, čerstvého vzduchu po dešti a špetku vanilky.
"Ahoj, miláčku. Byla jsem tady poblíž, tak jsem si řekla, že se za tebou stavím."
Král věděl, že Marta nikde poblíž nebyla. Zároveň věděl, že jí s nějakou výmluvou odřekl dvě poslední schůzky, takže její návštěvu očekával.
"Ahoj, Marto, to jsi hodná, že ses na mě přišla podívat, ale já ještě dneska nemůžu skončit. Mám ještě spoustu práce."
Marta roztáhla koutky do chápavého úsměvu.
"To nevadí, přišla jsem jenom na skok. Vykouřím si cigaretu a zase poletím. Mohla by mi tvoje sekretářka přinést trochu vody?"
Zatímco Václav žádal Zdenu, aby přinesla sklenici s vodou, Marta se usadila v křesle sedací soupravy, přehodila si nohu přes nohu a dala si dobrý pozor, aby se jí provokativně vyhrnula sukně. Zdena tiše přinesla tác se sklenicemi, a když odešla, Marta ledabyle prohodila:
"Netušila jsem, že tahle slečna začala pracovat u tebe.
Myslela jsem si, že tyhle holky shánějí něco časově nenáročnějšího. Například úklid nebo tak."
Král překvapeně vzhlédl.
"Ty ji znáš?"
Marta se ušklíbla.
"Já znám většinu takových holek. Ty nejlepší z nich, pracují u nás v hotelu."
"Prosím?"
"Tys to nevěděl?" zeptala se Marta udiveně, zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. Václav na ni upřeně hleděl.
"Chceš tím říct to, co si myslím, že chceš říct?"
"Samozřejmě. A udivuje mě, že jsi tak překvapený. Tobě na ní nepřipadalo nic divného?"
"Trochu," pokrčil rameny Král.
"Zmínil ses, že umí perfektně německy a anglicky. Kde se asi ty jazyky naučila? Ve škole? To asi těžko, že? Oba známe
úroveň výuky jazyků na školách. Nosí drahé modely, které se nedají sehnat ani v Tuzexu. Kde k nim asi přišla? Voní se drahými parfémy, používá značkovou kosmetiku. Za co si to kupuje? Za plat sekretářky? A doporučil ti ji nějaký papaláš, ne? To tě vážně nic nenapadlo?"
"No..."
Král byl tak překvapený, že nenacházel slov. Když si dal do souvislosti všechno, co mu právě Marta řekla, musel uznat, že všechno do sebe přesně zapadá. Od Marty dávno věděl, že prostitutky v těchto luxusních hotelích jsou krásné, většinou vysokoškolsky vzdělané dívky, které hovoří plynně několika jazyky, a protože musejí mít razítko v občance, buď skutečně, nebo fiktivně pracují. Tak takhle to tedy je. Václav pocítil obrovské zklamání. Nemohl si pomoci, ale Zdenu si jako prostitutku nedokázal představit. Znovu mu bleskla hlavou představa Zdeny na štaflích s obličejem pocákaným žlutou barvou. Co to má všechno znamenat? Přál si, aby to nebyla pravda, ale Marta mu přece naznačila, že ji v hotelu vídá, že ji zná.
"Budeš s tím něco dělat?" zeptala se Marta.
"To ještě nevím. Je to... překvapivé."
Marta předstírala, že už ji to dál nezajímá. S uspokojením si všimla, že Václav už nepochybuje o tom, co je jeho nová sekretářka zač. Byla na sebe pyšná. Vyloženě nelhala. Vždyť netvrdila, že slečnu sekretářku zná. Jen řekla, že zná jí podobné holky. Ale svůj účel to splnilo. Slečinka přestala být hrozbou. Nepřipadalo v úvahu, aby si Václav se svými morálními zásadami začal něco s lehkou holkou, byť luxusní.
"No, já musím jít. Jdu na zkoušku ke švadleně. Budu mít na tom vašem plese nejhezčí šaty, uvidíš. Budeš na mě pyšný."
Marta Václava políbila a ještě od dveří mu zamávala.
"Ale večer budu doma. Kdybys sis přece jen našel čas, zavolej mi. Pa."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (13.díl)


Zdena objala své nové kamarádky kolem ramen.
"Co kdybyste přišli zítra večer ke mně? Kromě toho, že vám udělám čaj, otevřu vám svoji skříň. Tam se toho najde..."
Růženka pootevřela pusu.
"O tom bych ani na okamžik
nepochybovala. Vidím, co nosíš jen tak do práce."
"Ty bys nám fakt něco půjčila?" přidala se Majda.
"Samozřejmě, že ano. Když po mně nebudete chtít, abych šla s vámi."
"V tom případě si seď doma třeba do soudnýho dne a nevystrkuj ani nos. Jestli je to podmínka, že spatřím na vlastní oči tvoji skříň, jsem pro."
Růženka byla nadšená jak malá
holka.
"O tom, co na sobě nosí Králova sekretářka, už jdou pověsti
po celé Praze. Myslíš, že si nechám ujít příležitost prohrabat ti šatník?"
Zdenu Růženčina slova trochu zaskočila.
"Jaká pověst? Jak po celé Praze?"
Majda se zasmála.
"To neřeš, Růženka trochu přehání. Ale je fakt, že se po celém podniku povídá, jaká jsi fešanda. Volala mi kvůli tobě i jedna známá, co dělá v naší továrně, která je na druhém konci Prahy, a chtěla vědět, co máš na sobě. Jo, holka, jsi slavná."
"No nevím, jestli je zrovna tohle dobře."
"Pořád lepší, než kdybys byla slavná jako největší strašidlo.
Trochu té závisti uneseš a my jsme na tebe pyšné. Máme nejhezčí a nejnoblesnější sekretářku v zemi," byla hned hotová Růženka.
"Hele, teď mě něco napadlo. Přihlásím tě do soutěže.
Četla jsem ve Vlastě..."
Zdena se smíchem zacpala Růžence pusu.
"A dost! Tak kolem sedmé zítra u mě? Vysvětlím vám, jak se ke mně dostanete."
Později odpoledne se Zdena poprvé potkala s Martou. Otevřely se dveře a dovnitř vplula asi třicetiletá černovlasá atraktivní žena zahalená do oblaku parfému. Když uviděla Zdenu, zdála se být trochu zaskočená.
"Ach! Vy jste ta nová Václavova sekretářka."
Prohlédla si
Zdenu hodnotícím pohledem. Viděla štíhlou ženu se zlatými vlasy, krásným obličejem a elegantně oblečenou ve světlých pouzdrových šatech. Marta zaregistrovala i černé sáčko přehozené přes opěradlo židle. Dior! bliklo Martě v hlavě, když zahlédla nenápadnou cedulku na podšívce. Jak si taková sekretářka může dovolit šaty, které by stály její roční plat, kdyby se k nim nějakým zázrakem dostala? Jediným možným způsobem! Znala jí podobné, krásné a vzdělané dívky, které v noci posedávaly v barech pražských mezinárodních hotelů a snažily se rychle a snadno přijít k valutám. Martu jiné vysvětlení nenapadlo a další vlastně ani nehledala, protože tohle jí přesně vyhovovalo. Znovu nabyla svou obvyklou jistotu. Zdena se slabě usmívala.
"Dobrý den. Přejete si?"
"Přeji si mluvit s Václavem. Ohlásíte mě, prosím?"
Marta
instinktivně narovnala záda a zvedla bradu, a přestože se usmívala, oči se jí zúžily jako šelmě, která vycítí nebezpečí. Zdena se se stále stejným úsměvem zeptala:
"Koho mám ohlásit?"
"Jsem Marta Remešová, Václavova přítelkyně."

Zdena zmáčkla tlačítko interkomu.

"Pane řediteli, je tu slečna Remešová."
"Ať chvíli počká," ozval se Král.
Zdena se obrátila na Martu.
"Dáte si zatím kávu? Něco k pití? Posaďte se, prosím."
Marta se rozhlédla a všimla si, že se místnost od její poslední návštěvy podstatně změnila. Celý sekretariát teď vypadal elegantněn a reprezentativně. Včetně sekretářky, musela si s nelibostí připustit Marta.
"Kávu, prosím."
Zatímco Zdena připravovala kávu, Marta se posadila ke stolku a nepřítomně listovala katalogy. Byla už dost moudrá na to, aby věděla, že krásná mladá sekretářka v blízkosti milovaného muže rovná se vážné nebezpečí. Ulovit Krále se pokoušela už třetím rokem a zatím se nezdálo, že by se nějak významně posunula směrem k vytoužené radnici. Utěšovala se tím, že musí být trpělivá. Omotávala Krále jemnou pavučinou a snažila se ho nevyplašit. Moc dobře znala jeho názor na manželství. Dosud se však také v jeho blízkosti neobjevil nikdo, kdo by mohl ohrozit její výsostné postavení oficiální přítelkyně. Tahle slečna by mohla pěkně zamíchat kartami, zvlášť, pokud je profesionálka. Marta si hryzala ret. Je třeba okamžitě učinit zvláštní opatření. Pokud tahle slečna náhodou není prostitutka, mohla by jí klidně být. Král seděl za svým stolem a díval se na zavřené dveře. Ačkoli žádnou neodkladnou práci neměl, řekl, ať Marta chvíli počká. Teď jakoby rentgenovým zrakem viděl za zdí obě ženy.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (12.díl)


Místnost byla k nepoznání a Zdena se spokojeně rozhlédla. Z temné kobky vykouzlila světlou, veselou a reprezentativní místnost. Navíc ji to nesmírně bavilo. Možná jsem sekretářka, pomyslela si Zdena, ale byla bych sakra dobrá bytová architektka. Pak pohlédla na svůj pracovní stůl, na kterém se výhružně tyčil psací stroj. No jo, vzdychla, jdu cvičit. Odnosila ještě prázdné plechovky od barvy a pytel s odpadky do popelnice, sbalila pracovní oblečení a nástroje a zamkla za sebou.
Václav Král si celou neděli zakazoval sejít dolů a podívat se, jestli je Zdena zase v práci. Pozdě odpoledne to už ale nevydržel a vyšel z domu. Vzal za kliku a byl zklamán, že je zamčeno. Chtěl znovu spatřit dlouhé štíhlé nohy v upnutých rozedraných džínách, holé bříško s rozkošnou proláklinou pupíku vykukující ze sepraného trička a obličej s přimhouřenýma očima a pikantně zvednutým nosíkem pocákaným barvou. Tato představa ho pronásledovala celý předešlý večer, navzdory tomu, že v restauraci proti němu seděla dokonale upravená Marta v nových šatech s hlubokým výstřihem. Představa mladičké sekretářky ho nakonec donutila zalhat a vymluvit se ze společné noci s Martou. Předstíral náhlou žaludeční nevolnost a zklamanou a protestující Martu odvezl domů. Odemkl dveře firmy, vstoupil a zůstal ohromeně stát. Nemohl pochopit, jak něco takového mohlo dokázat padesát kilo živé váhy za necelé dva dny. Kdyby si nebyl jist, že vstoupil do svého sekretariátu v domě, ve kterém bydlel, nevěřil by tomu. No, slečno Čistá, říkal si v duchu, ve vás se skrývají netušené rezervy.
Zdena si musela přiznat, že ji velmi zklamalo, když Král ocenil její snahu jedinou strohou pochvalnou větou. Nepředstavovala si, že omdlí údivem, až přijde a uvidí, co za víkend dokázala, ale také si nepředstavovala, že místností prosviští a utrousí:
"Slyšel jsem, že je to vaše práce, slečno Čistá.
Příští měsíc jsem chtěl zavolat malíře, nebyla to vaše povinnost. Nicméně za firmu vám děkuji, pokusím se to nějak zohlednit ve vašich odměnách."
Zdena si znovu kladla otázku, proč tolik prahne po jeho ocenění a pochvale. Připadala si jako pejsek, který by panáčkoval za pohlazení, a přetrhla by se, aby v jeho očích zahlédla stopu uznání. Ničeho takového se však doposud nedočkala. Stále si musela připomínat, že je to jen její šéf, kterému je bohužel z nějakého důvodu nesympatická, a že s tím nemůže nic dělat. Své přemítání pokaždé zakončila myšlenkou, tak si trhni, ty náfuko, ale když zavřela oči, viděla jeho chladný pohled zpod přimhouřených řas a myšlenky se jí stočily do představ, za které se styděla. Byla ráda, že jí do hlavy nikdo nevidí. Zato Martínek se mohl přetrhnout a zahrnoval ji tolika slovy chvály a lichotkami, až mu med skoro odkapával od pusy. Stále dokola se z ní snažil vymámit rande, jako by byl imunní vůči jejímu zdvořilému odmítání a její ne po něm jen stékalo. Čím víc ho odmítala, tím víc naléhal. Zdena si říkala, kdy ten člověk vlastně pracuje, když většinu času tráví u ní v sekretariátu. Nebylo jí také zrovna po chuti, že ho tam několikrát nachytal Král a zatvářil se na Zdenu tak nepříjemně, jako by za to mohla ona.
Už od Majdy a Růženky věděla, že se chystá podnikový ples u příležitosti výročí vzniku Stylexpa, takže ji ani nepřekvapilo, když na ni Martínek vyrukoval s pozváním.
"Nezlobte se, pane inženýre, ale já na plesy moc nechodím. Jsem tu teprve krátce, skoro nikoho neznám, tak třeba příště," zkusila odrazit další Martínkův atak.
"Jenže, drahá Zdeničko, takové příležitosti slouží právě k tomu, abyste se seznámila a abychom se navzájem lépe poznali," naléhal Martínek.
Zdena vůbec netoužila po tom, poznat Martínka lépe, takže jeho pozvání slušně, ale rezolutně odmítla. Zkoušely ji přemluvit i její nové kamarádky, ale Zdena byla rozhodnutá, že na ples prostě nepůjde.
"Ale proč?" ptala se Růženka.
"My se na to vždycky těšíme
celý rok. Ten ples není žádná vesnická zábava. Je to sice i pro zaměstnance, ale zvou se taky obchodní partneři, takže to má úroveň. Aby si neuřízli ostudu. Že jo, Majdo?"
"No, to je pravda. Byla by škoda, kdybys nešla. Je to na Žofíně a celý je to takový nablejskaný. Pojď s náma, budeme drbat róby ředitelských manželek, bude sranda."
"No, to mi připomíná," zakabonila se Růženka, "že tohle zrovna žádná sranda není. Zase tam budeme za Popelky. Leda že bys měla ve skříni nějaké překvapení," obrátila se na Majdu.
Ale ta jen hluboce vzdychla.
"Překvapení by bylo, kdybych ve skříni vůbec něco našla. Zkusím přešít ty šaty, co jsem měla předloni."
"A já prověřím své kombinační schopnosti. Zkombinuju tak tři roky nazpátek," ušklíbla se Růženka.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (11.díl)


V sobotu se Zdena probudila brzy ráno. Převalovala se v posteli, zkoušela znovu usnout, ale nedařilo se jí to. Přemýšlela, co bude dělat o víkendu. Žádné přátele momentálně neměla, nikam jít nemohla, protože šetřila každou korunu, a na malém bytě už nebylo, co vylepšovat. Mohla cvičit psaní na stroji. Ale to jí jako náplň dvou dnů nepřipadalo jako příliš uspokojivé. Nakonec dospěla k názoru, že přece jen má důvod vstát, protože odnosí z předsíně do sklepa zbytky barev, malířské válečky a štětce. A pak ji třeba něco napadne. Po důkladné sprše si udělala napěněnou kávu se skořicí a koukala do předsíně na plechovky s barvami a malířské vybavení. A pak ji něco napadlo. Zvedla sluchátko a vytočila číslo.
"Ahoj, strejdo, to jsem já. Vím, že je brzy, ale taky vím, že brzy vstáváš."
Na druhém konci telefonu se strýc Karel potěšeně zasmál.
"Zeuško, to jsem rád, že voláš. Tak jak je v práci? Potřebuješ něco?"
"Upřímně řečeno, potřebuju. Neměl bys teď hodinku čas? Potřebovala bych tě jako závozníka."
"Samozřejmě, že mám čas. Co a kam chceš odvézt?"
"Já ti to řeknu, až přijedeš. Jdu to připravit."
"Tak já vyjíždím, jsem u tebe vcukuletu," pak ztišil hlas, aby ho manželka neslyšela.
"Aspoň nemusím do parku se psem
na zdravotní procházku."
Zdena se rychle oblékla, připravila si s sebou nějaké jídlo a nanosila do předsíně všechny přebývající květináče s květinami.
V tu chvíli už zvonil u dveří strýc Karel a Zdena ho požádala, aby jí pomohl do auta nanosit květiny a všechny malířské potřeby.
"Máš vedlejšák?" divil se strýc.
"Ne, ale chci trochu zvelebit své pracovní prostředí. Až to tam uvidíš, nebudeš se mi divit," vysvětlila mu Zdena.
"Tak
jedem, budu tě navigovat."
V sobotním řídkém provozu se rychle propletli Prahou a za čtvrt hodinky byli na místě. Zdena odemkla dveře do firmy a pak
vynosili z auta všechny věci. Karel se rozhlédl po místnosti.
"No, je to tady takové... zašlé."
"Zašlé a tmavé a depresivní," řekla rozhodně Zdena.
"A to
právě hodlám změnit. Koneckonců, mám tady teď trávit třetinu svého času, tak ať se mi tu líbí."
"A to chceš dělat sama? Nepotřebuješ pomoct?"
"Ne, já si poradím. A teta by asi nebyla úplně nadšená, kdybys s ní neodjel na chatičku."
"Ona ne, ale já ano," zabručel Karel.
"Ne, vážně, děkuju, žes mi to pomohl odvézt, ale já se do toho hned pustím a za víkend to zvládnu."
"Já vím, že to zvládneš, Zeuško. Viděl jsem, co jsi provedla se svým novým bytem. A vím, že tě to baví. Takže mně nezbude nic jiného než naložit ženu a psa a odjet na Slapy. Ale kdybys potřebovala malířského učně, stačí říct."
"Díky, strejdo."
Zdena vlepila Karlovi pusu na tvář.
Když Karel odjel, Zdena se převlékla, ze všech skříní a polic odstranila vše, co v nich bylo, a odtáhla je od stěn. Podlahu i nábytek pokryla starými novinami a namíchala si do kyblíku jasně žlutou barvu. Z dílny si přinesla štafle a malé tranzistorové rádio a s chutí se pustila do práce. V poledne měla první nátěr hotový. Dala si oběd a pustila se do další vrstvy.
Když Václav Král vpodvečer odcházel z domu na schůzku s Martou, překvapilo ho, že z útrob Stylexpa vyřvává rádio. Pootevřel dveře a to, co spatřil, ho naprosto šokovalo. Na štaflích stála jeho sekretářka, v roztrhaných džínách, bavlněném triku, které si pod prsy uvázala na uzel, a v šátku, zpod kterého jí vykukoval culík. Válečkem soustředěně natírala strop a pohvizdovala si s melodií, která se linula z tranzistoráku. Král němě zíral na štíhlou postavu balancující na štaflích, na opálené ploché bříško a pevná ňadra, která se rýsovala pod tenkou látkou, a nebyl schopen pohybu. V ústech mu vyschlo a hlavou mu proti jeho vůli projelo asi dvacet velmi necudných scén. Horečně přemýšlel, co má udělat, a nerad zavrhl nápad, že strhne svou sekretářku ze žebříku, povalí ji na zem mezi barvy a vezme si ji. Ale jestli po něčem v tomto okamžiku toužil, tak právě po tomhle. Zdena Čistá si ho doposud nevšimla. Když Václav posbíral mozek, který se mu rozcákl do všech stran, tiše vycouval, potichounku za sebou zavřel dveře a zhluboka se nadechl. Rande s Martou se mu momentálně zdálo jako ten nejpitomější nápad na světě. V neděli odpoledne byla Zdena skoro hotová. Místnost byla dokonale uklizená, po novinovém papíru s cákanci barvy ani stopy, nábytek stál na svém místě. Stěny i strop zářily jasně žlutou barvou a zašlý sektorový nábytek s lacinou imitací dřeva byl natřen na černo, takže působil elegantně. Do polic Zdena naaranžovala dřevěné hračky, které podnik vyráběl a vyvážel. Na černo také natřela oprýskaný čtvercový stůl a židle, které stály uprostřed místnosti a sloužily doposud jako nepohodlná čekárna pro návštěvníky. Večer doma ušila z žlutooranžové látky sedáky na židle a ubrus na stůl. Na stůl vyrovnala do vějíře katalogy zboží a prezentační prospekty. Doma také vyrobila jednoduché rámečky, které natřela oranžově, do nich zapasovala barevné plakáty s hračkami určenými
na export a obrázky rozvěsila po stěnách. Po celé místnosti rozmístila květiny v keramických květináčích.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (10.díl)

Tak tohle jí ještě scházelo.
"Ale vůbec ne," hlaholil Martínek. "Jen jsem se tady Zdeničku snažil trochu rozveselit."
"Tak až se tady Zdenička dosměje, potřeboval bych ji ve své kanceláři."
Král po Zdeně sekl pohledem, ve kterém byl cítit výsměch. Když se Zdena začala zvedat, Král si to rozmyslel.
"Nebo ne. Vlastně, když tě vidím, Petře, potřebuji s tebou mluvit kvůli čtvrtletním odměnám. Můžeš na chvíli?"
"Samozřejmě." Martínek nakráčel do Královy kanceláře a Král se ještě jednou otočil na Zdenu.
"Už máte hotový můj program na příští týden?"
"Ještě ne, ale..."
"Myslel jsem si to." Podíval se na hodinky. "Je pátek, půl druhé. Bylo by možné, abych ho dostal ještě do konce pracovní doby?"
Nepočkal na Zdeninu odpověď a bouchl za sebou dveřmi. V Králově kanceláři se Martínek rozvalil do křesla a vyklepal si z krabičky cigaretu.
"Můžu si zapálit?"
"Klidně."
Martínek vtáhl kouř a chvíli sledoval Krále, který se snažil něco najít v hromadě papíru na stole.
"Měl bych si tu udělat pořádek. Nemůžu najít podklady těch odměn, krucinál."
"Hele, nelezu ti náhodou do zelí, že ne? Ty máš přece Martičku."
Král překvapeně zvedl oči k Martínkovi.
"O čem to mluvíš?"
"No o čem asi! O Zdeničce, přece."
"O Zdeničce?"
"Jo. O Zdeničce. Tvoje nová sekretářka, vzpomínáš? Sedí ti v předpokoji a je to ta největší kost, jakou jsem v životě viděl."
„Jo tak."
„No, tak jsem si říkal, jestli si na ni čirou náhodou neděláš zálusk. To by ještě víc vyburcovalo mého soutěžního ducha."
„Jsi ty vůbec normální? Proč bych si na ni měl dělat zálusk?"
„No, tak mě to napadlo. Jednak jsi bez vysvětlení trval na tom, abychom ji zaměstnali, a jednak se k ní chováš děsně."
„A podle toho se pozná, že mám na ni zálusk?"
„No jistě. Nechováš se normálně, jsi na ni jako pes."
Krále to opravdu zaskočilo. Nic takového si neuvědomoval. Ale když se nad tím teď zamyslel, musel přiznat, že Martínek má trochu pravdu. Je na ni jako pes.
„Hm. Ale buď v klidu, zálusk si nedělám. Jak jsi správně podotkl, mám Martičku a vyjet po vlastní sekretářce mi připadá trochu trapný."
Martínek se ušklíbl.
„Takže mám volný ruce?"
Král pokrčil rameny.
„Jak je libo."
„No, bude to tentokrát fuška, slečna je trochu netýkavka. Ale bude to stát za to. Tohle je extra třída, chlapče. A promiň, brachu, stejně si myslím, že bys neměl šanci."
„Jak to myslíš?"
Martínek významně zvedl obočí.
„Mám trochu náskok. A ty zjevně nejsi její typ. Jojo, do měsíce bude moje. A tahle kočička dokáže ukázat cestu rájem, na to já mám čuch. Brzy mi budeš závidět."
Královi bylo hodně proti srsti, jak o Zdeně Martínek mluví. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu. Namlouval si, že by mu mělo být úplně jedno, co Martínek se Zdenou Čistou zamýšlí, ale musel si přiznat, že mu to jedno není. A představa, že by mohl Martínek dokonce uspět, ho vytáčela k nepříčetnosti. Vůbec to nechápal, ale nedokázal si představit svou sekretářku v náruči jiného muže.
Probíral s Martínkem návrhy odměn, ale v duchu se stále vracel k jejich rozhovoru. Pak už to nevydržel.
"Jak jsi to myslel, že nejsem její typ? Stěžovala si na mě?"
"Chacha! Tak přece jenom ti to vrtá hlavou. Ne, buď v klidu, nestěžovala si. Ale to se prostě pozná. A uznej sám, jako sympaťák roku ses zrovna nepředvedl."
"To ale neznamená, že bych neměl mít, čistě teoreticky, šanci, ne?"
"Hele, řeknu ti to na rovinu. Tohle děvče nebude snadná kořist. Chce to jemnou prácičku a léta praxe. A v tomhle nemůžeš
velmistrovi konkurovat."
"Nenapadlo tě někdy, že existují ženy, které by tvému šarmu dokázaly odolat? Že by daly přednost něčemu, řekněme, solidnějšímu?"
"To jako myslíš tobě?"
"V teoretické rovině - ano."
"Tak to si skutečně nemyslím. Ale můžeme to vyzkoušet."
"Jak vyzkoušet?"
"No, uzavřeme sázku. Komu se podaří slečnu Čistou, ó, jak příhodné jméno, první políbit, je vítěz a obdrží láhev vizoura."
"Ty ses zbláznil? Já tady s tebou nebudu uzavírat přiblblé pubertální sázky, obzvlášť když je ta debata ryze teoretická!"
"Zalekl ses čestného souboje muž proti muži? Uvědomil sis, že jsi přecenil svoje síly? Je ti líto flašky vizoura, o kterou přijdeš?"
"Ne, uvědomil jsem si, že pitomější konverzaci už jsem dlouho nevedl."
"Dobře. Tak až já slečnu Čistou, nikoli teoreticky, políbím, fakticky vysolíš láhev. Pokud nejsi srab. Jsem připraven obětovat láhev, kdyby se to - čistě teoreticky - povedlo tobě. K čemuž ovšem samozřejmě nedojde."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (9.díl)


Zdena si dělala poznámky a pro tuto chvíli měla pocit, že by to snad mohla zvládnout.
"Nechám vám na sebe telefonní číslo a kdykoli mi zavolejte, kdybyste si s něčím nevěděla rady," nabízela vstřícně Petra
Zdeně. Té se ale hlavou honila ještě jedna otázka.
"A jaký je ředitel? Je potížista?"
"Potížista? On? Ani náhodou. Je to nejlepší šéf na světě. Uvidíte. Hodný, spravedlivý, veselý, velkorysý. Máte kliku."
Zdena zvedla obočí. Zdálo se jí, že Petra mluví o úplně jiném člověku, než kterého poznala ona. Proč o něm všichni mluví v superlativech? Strýček, Majda z účtárny, teď Petra. Zdeně se Král nezdál ani hodný, ani spravedlivý, ani veselý, ani velkorysý. Zatím jí připadal jako arogantní, pedantický mrzout.
"Že je to ale fešák, co?" pokračovala Petra ve svém nadšení.
"Je mu šestatřicet a ještě ho žádná nedostala do chomoutu.
Teda, ne že by se slečna Marta nesnažila. Víte, co mi jednou řekl? Když jsem se vdávala a ptala se ho, kdy do toho taky praští? Že on už prošvihnul ten optimismus mládí, kdy by věřil, že je něco na celý život."
Zdena se neudržela.
"To jsou ale kecy."
Petra se začala smát.
"No, to jsem mu řekla taky. Teda kecy jsem neřekla.Ale řekla jsem mu,že v tom případě nikdy nebyl opravdu zamilovanej."
"Co on na to?"
"Že zamilovanej byl. Ale že si myslí, že to nestačí. Tak jsem řekla, že zkrátka ještě nepotkal tu pravou. Ještě že mě neslyšela Martička."
Zdena se zasmála a zeptala se, jakou má šéf rád kávu. Petra podle očekávání odpověděla, že normální, černou bez cukru. Zdena si v duchu pomyslela, že je to jeho chyba.
Týden v novém zaměstnání utekl jako voda. Zdena se poměrně rychle spřátelila s Majdou z účtárny a s Růženkou z dílny. Trávily spolu čas obědů a svačin. Z Růženky si udělala přítelkyni na život a na smrt, když se jí zeptala, jaké má číslo bot, a když zjistila, že stejné jako ona, přinesla jí modré lodičky i kabelku. Růženka byla na vrcholu blaha a na Zdenu od té doby nedala dopustit. Denně obdivovala Zdenčin šatník a, jak sama říkala, vždy se těšila do práce, zvědavá, v jakém modelu Zdena zase přijde. Zdeně se líbily veselé a upřímné povahy obou nových kamarádek a občas bez sentimentu zavzpomínala na své staré přítelkyně z "minulého života", po kterých se jí vůbec nestýskalo. Byla si jistá, že okruh lidí, který považovala za své přátele, by v současné situaci její společnost nevyhledával. Možná někomu křivdila, ale byla si vědoma i toho, že nemá peníze na jejich nákladné zábavy. Také si musela připustit, že se stydí a nechce se jí nikomu nic vysvětlovat. Byla ráda, jak je vlastně snadné zmizet. Stačí změnit adresu a telefonní číslo. Práce sekretářky jí zatím nedělala problémy, jen měla pocit, že ji ředitel prostě nemá rád. Neustále ji číhavě pozoroval, jako by čekal na nějakou její chybu. O to více se snažila, aby žádnou neudělala. Stále měla problémy s psaním na stroji, proto zůstávala v práci dlouho po pracovní době, aby stačila všechno přepsat, a i večer doma psaní na stroji trénovala. Stejně neměla co dělat. Král si ji často zval do kanceláře, aby jí nadiktoval nějaký dopis. Zdena si naštěstí vytvořila systém svých zkratek, takže i diktáty zvládala. Navíc byl Král zvyklý spíš nahodit obsah, stylizaci dopisů už nechával na Zdeně. Vzhledem k tomu, že k její práci nikdy neměl připomínky, byl snad spokojený. Ale jinak se k ní choval velmi odměřeně a pochvalu od něj Zdena zatím neslyšela.
Zato inženýr Martínek jí dával svou náklonnost najevo téměř neustále. Měl ve zvyku neslyšně se zjevit v sekretariátu a pod nějakou průhlednou záminkou s ní zapříst rozhovor. Zdena ho začínala nesnášet. Martínek byl přesvědčen o své neodolatelnosti, dělal dvojsmyslné narážky a smál se vlastním trapným vtípkům. Zdena se musela hodně držet, aby zůstala zdvořilá a neujela jí nějaká jedovatost. V pátek se snažila udělat tabulku s programem ředitele na příští týden, když na ni dopadl Martínkův stín.
"Zdeničko, vy jste ale pracovitá včelička. Co takhle dát si kafíčko? Práce vám neuteče."
"Neuteče, ale počká si na mě. A já bych tu nechtěla zase tvrdnout do osmi." Zdeně se podařilo vykouzlit úsměv.
"To já slyšel, jak tu vysedáváte po pracovní době. Copak taková hezká slečna nemá po večerech nic lepšího na práci?"
"Asi byste se divil, pane inženýre, ale nemá."
"Jaké 'pane inženýre'? Už jsem vám několikrát říkal, že nemusíme být tak formální. Říkejte mi prostě Petře."
"Dobře, Petře. Ale teď promiňte, musím to tu dodělat."
"Prominu, když mi slíbíte, že se mnou dnes večer půjdete na skleničku."
Zdena se lekla. Martínek začal zacházet příliš daleko. Rychle přemýšlela, jak ho odpálkovat a přitom neurazit. "To asi nepůjde, já už mám dneska nějaký program. Slíbila jsem to."
Martínek se mírně zakabonil, ale hned vesele pokračoval.
"Nevadí, vyrazíme si příští týden. Snad byste mě zase neodmítla, Zdeničko?" Natáhl se k ní přes stůl, až se musela zaklonit.
Vydolovala pracně poslední zbytky úsměvu.
"Uvidíme, Petře."
Ani jeden z nich si nevšiml, že se otevřely dveře ředitelské kanceláře a stanul v nich Král.
"Neruším?" zeptal se jedovatě.
Martínek se ležérně narovnal a Zdena proti své vůli zrudla.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (8.díl)

Zdeně dalo trochu práce, než Královy poznámky rozluštila, ale když si na jeho rukopis zvykla, šlo jí to už rychle od ruky. Nejdřív obsah sdělení obalila do zdvořilostních frází, pak podle učebnice dala dopisu správnou úpravu a nakonec ho snadno
přeložila do němčiny. Z poznámek pochopila, že týž dopis bude adresován i do Londýna, takže ho rovnou přeložila i do angličtiny. Říkala si sice v duchu, že se chová jako šprt, který se chce zavděčit třídnímu učiteli, ale musela si připustit, že se Královi zavděčit chce. Namlouvala si, že je to kvůli tomu, že je její šéf a ona nechce o místo přijít, jenže někde v koutku mysli se ozýval hlásek, který jí oznamoval, že se jí tenhle muž prostě líbí. Ale kuš, okřikla hlásek, je naopak velmi, velmi, velmi nesympatický, arogantní a chová se ke mně jak hulvát. To je možné, pokračoval hlásek, ale také je hezký a má krásné oči a tobě se třesou kolena, když se na něj díváš. Zdena zavrtěla hlavou a vrátila se k dopisům. Největší práci jí zatím dalo přepsat oba dopisy na stroji, ale byla s tím hotova právě v okamžiku, když se dovnitř nahrnula mladá žena s velkým břichem.
"Já se moc omlouvám, ale u doktora byla hrozná spousta lidí. Vy jste ta nová, že jo? Už vás zapřáhnul? Já jsem Petra Vrtišková," hnala se ke Zdeně nastávající maminka.
"Já jsem Zdena Čistá." Zdena s úsměvem podávala Petře ruku. Ta ji stiskla, prohlédla si Zdenu od hlavy k patě a pak s pokrčením ramen řekla:
"Teda musím říct, že jako sekretářka vůbec nevypadáte. Spíš jako nějaká filmová hvězda. Nebo modelka. Nebo hlasatelka
z televize."
Zdena se lekla.
"Jsem nevhodně oblečená?"
Petra se zasmála.
"Nevhodně? No to nevím. Prostě jinak. Jste taková... elegantní... a hezká. Fakt, jak z televize. Co vám říkal Martínek? Ten musel slintat, co?"
Zdena se rozesmála.
"Koukám, že má tady pan inženýr výbornou pověst. Ale v klidu si vydechněte, hned se do toho pustíme, já jen odnesu panu řediteli dopisy, které chtěl napsat."
"Ten si tedy pospíšil. Pokud já vím, nebylo to nic urgentního."
Václav Král si pročítal dopisy, které mu Zdena přinesla. Byly bez chyby. Překvapila ho překladem do angličtiny. Sám uměl perfektně německy, ale v angličtině si tak jistý nebyl. Na rozdíl od dokonalé slečny Čisté, řekl si v duchu. Zamyšleně se podíval ke dveřím, za kterými se pohybovala tahle záhada. Chtěl by ji zavolat, pověřit ji zase nějakým úkolem, aby ji znovu spatřil a zkusil jí přijít na kloub, ale řekla mu, že přišla Petra a že si budou předávat sekretariát. Třeba jsem se v ní mýlil, pomyslel si. Ale pak ho znovu přepadly pochyby. Když tedy vypadá, jak vypadá, když nosí drahé značkové oblečení ze zahraničí, když umí perfektně německy a anglicky, proč za ni musel její strýček orodovat, aby dostala místo sekretářky? A proč se v jejích krásných očích objevil ten hluboký smutek?
Moment, okřikl se Král v duchu. Krásných očích?! Dost! Je to prostě nová sekretářka a jemu může být jedno, co za tím vším je. Pro něj je důležité, že umí psát dopisy, a hotovo. Rozblikalo se žluté světýlko na telefonu. Když zmáčkl tlačítko, ozvala se mu Petra.
"Pane řediteli, volá vám slečna Remešová. Mám ji přepojit?"
Král si vzdychl.
"Ano, přepojte ji."
V sekretariátu právě Petra vysvětlovala Zdeně, které telefonáty přepojovat okamžitě a které, až když se zeptá ředitele.
"Vidíte, tohle byl zrovna případ, kdy se musíte zeptat. Slečna Marta Remešová je Králova přítelkyně, ale on se někdy rozhodne, že s ní mluvit nechce, a to pak říkám, že má jednání."
"Proč s ní někdy mluvit nechce?" zněla Zdenina logická otázka.
"To já nevím. Ale tuším. Počkejte, až ji poznáte."
"Já ji poznám?"
"No jo. Ona sem leze, teda chodí, každou chvíli. On Král bydlí tady v baráku, a když ho nenajde doma, přijde za ním sem. Budete jí muset dělat kafe. Ona se vyžívá v tom, když může někoho zaúkolovat."
"Je nepříjemná?"
"Ale to vůbec ne. Sladká jako med. Bude vám říkat zlatíčko. I když, jak na vás tak koukám, vám asi ne."
"Co dělá?"
"Recepční v Intercontinentalu. Ale asi před půl rokem se stala vedoucí recepce. Teď je nejdůležitější na celém světě."
Pak Petra se Zdenou pokračovaly v práci. Petra rychle a naštěstí srozumitelně vysvětlovala Zdeně všechny její povinnosti, ukazovala jí, co kde je, vysvětlovala, na co si má dát pozor.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (7.díl)


Zdena vůbec nechápala, o čem ten chlap mluví, a koktavě se mu snažila vysvětlit, že musí jít uvařit kávu. Inženýr Martínek
ji už ale jemně postrkoval do chodbičky a cestou stále brebentil o tom, že všechno počká, nejdřív spolu udělají úřad, trochu se navzájem představí, ale že teď už všechno chápe.
U inženýra Martínka strávila Zdena slabou půlhodinku,ale za tu chvilku pochopila, že tento muž jí sympatický nebude. Tvářil se úlisně a dělal narážky, které se jí nelíbily nebo jim nerozuměla. V jednom kuse na ni pomrkával, až se začala bát,
že má nějaký tik. Snažila se s ním konverzaci maximálně zkrátit a zhluboka si oddychla, když za sebou zavřela dveře jeho kanceláře. V přední kanceláři narazila na blondýnku Majdu a požádala ji, aby jí pomohla s orientací v kuchyňce. Tam se jí zeptala, jestli neví, jakou kávu má rád pan ředitel.
"Jó, to já nevím, já mu kafe nikdy nedělala, to Petra. Co říkáte na Martínka?" ptala se Zdeny, když se vařila voda v konvici.
"Já nevím," odpověděla Zdena, ale trochu při tom zvedla obočí.
"Jestli chcete slyšet dobrou radu, dejte si na něj pozor."
"Tak nějak jsem to vytušila."
"No jo, tak už to na vás zkoušel. To byla ale rychlost."
"Asi se snažil dělat dojem - ale docílil spíš opaku."
Majda se rozesmála.
"Vám zrovna věřím, že si dokážete poradit. Ale několik slečen jsem už viděla odcházet z podniku v slzách. Tak proto to říkám."
Zdena šlehala v troše vody lžičkou kávu a cukr do pěny.
"Neměli byste tu skořici?"
"Kde by se tu vzala? Ale nebojte, Petra by tu měla být každou chvíli. Všechno vám vysvětlí a ukáže."
"A jaký je ředitel?"
"Na rozdíl od Martínka báječný. Však ho poznáte."
Majda odplula do své kanceláře, Zdena zalila kávu a připravila ji na tác. V lednici dokonce našla mléko, které přelila do konévky a postavila ji na tác k hrnečku. Na talířek přidala pár sladkých sušenek, které našla ve skříňce. Potom zaklepala
na dveře ředitelovy kanceláře.
"Dále!" vyštěkl Král a Zdena vstoupila.
Král vzhlédl od papírů na pracovním stole, přimhouřil oči a sledoval, jak se k němu Zdena téměř tanečním krokem přibližuje, oči upřené na tác, aby nerozlila kávu. V duchu připustil, že je mimořádně přitažlivá. Krásná a elegantní. Ale
něco ho na ní iritovalo. Takovéhle ženy, nákladně oblečené a se strýčky na významných místech, nepotřebují místo sekretářky. Musí to být nějaký její rozmar a práce u psacího stroje se jí začne brzy zajídat. Také se mu nelíbil způsob, kterým byl donucen tuhle slečinku přijmout. I proto se rozhodl, že jí to nijak usnadňovat nebude. Zdena před něj opatrně položila tác s hrníčkem krásně napěněné kávy.
"Skvělé, takže jsem se po hodině dočkal své kávy."
"Ale já... Já jsem..."
Král Zdenu přerušil.
"Podívejte, slečno, od rána jsem od vás neslyšel nic jiného než koktání 'já, já, já jsem'. Takže kdybyste byla tak laskavá
a zkusila dát dohromady souvislou větu, rád bych se dozvěděl, jestli už jste převzala sekretariát a jste připravena k práci."
Zdena k němu zvedla oči a kousla se do rtu. S největší chutí by mu řekla, co si o něm myslí, ale včas se zarazila. Uvědomila si, jak zoufale práci potřebuje. Král viděl, jak se v jejích očích nejdříve mihl vztek, ale pak ho rychle vystřídal výraz, který ho donutil, aby se zastyděl. Byl to smutek. Zdena ale oči rychle sklopila a tichým, trochu zastřeným hlasem mu odpověděla:
"Ne, pane řediteli, sekretariát jsem ještě nepřevzala, protože vaše bývalá sekretářka je na lékařském vyšetření. Kávu jsem vám donesla pozdě, protože do této chvíle jsem byla na personálním oddělení. Podepisovala jsem pracovní smlouvu, pan inženýr Martínek na tom trval. A ano, jsem připravena k práci, pokud mi řeknete, co po mně chcete."
"Umíte psát alespoň dopisy?" zeptal se Král už mírněji.
Zdena byla vděčná za učebnici administrativy, kterou si koupila a naštěstí přinesla do práce.
"Snad ano," vylétlo z ní, ale hned se rychle opravila. "Tedy chci říct ano."
Král se začal prohrabovat horou papíru, kterou měl na stole, a přitom na ni mluvil.
"Mám tu koncept dopisu, který potřebuji poslat do Německa. Prý umíte perfektně německy. Potřebuji, abyste ho nastylizovala a přeložila. Tady je," podával jí papír, na kterém byly naškrábané jeho poznámky. Byl si vědom toho, že to, co po ní chce, není pro začátek zrovna nejsnadnější. Zdena si od něj papír vzala a beze slova odcházela. Král si usrkl kávy a ještě za ní zavolal:
"Kávu piju zásadně hořkou."
Proto se taky tak tváříš, prolétlo Zdeně hlavou, ale mlčky kývla. Když za sebou Zdena zavřela dveře, Král se ještě jednou
napil kávy a musel uznat, že je lahodná. Netušil, jaký trik s ní jeho nová sekretářka provedla, ale chutnala daleko lépe než
černá břečka, kterou mu vařila Petra. Zkusil do kávy ještě kápnout trochu mléka. S čokoládovými sušenkami chutnala
skvěle. Zalitoval svých slov, že kávu pije jen hořkou.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (6.díl)

Ale ano! Kostým! Těch má přece nepřeberně! Nakonec zvolila rudou hedvábnou košili s rozhalenkou a tmavomodrý kostýmek s úzkou sukní ke kolenům. Obula si modré semišové italské lodičky, ke kterým měla kabelku stejné barvy, ze stejného materiálu. Na ucho kabelky přivázala červenomodrý hedvábný šátek. Kriticky se změřila v zrcadle. Něco tomu chybělo. Nasadila si módní sluneční brýle a pak souhlasně kývla hlavou. S výsledkem byla spokojena. Nebyl nikdo, kdo by jí prozradil, že nevypadá ani trochu jako sekretářka.
Kanceláře, vzorkovna a vývojová dílna národního podniku Stylexpo sídlily v menší uličce s náměstíčkem na okraji Prahy. Zdena přijela na domluvenou schůzku s vedoucím personálního oddělení o půl hodiny dříve. Chvíli nerozhodně postávala na opuštěné ulici přede dveřmi do domu, ale pak rázně vstoupila.
Ocitla se v místnosti, v níž, jak brzy pochopila, měla trávit pracovní dobu. Ale nadšení se nedostavilo. Místnost byla tmavá, se zašlými stěnami a oprýskaným sektorovým nábytkem. Za dveřmi stála velká registrační skříň a psací stůl. Z místnosti vedly nějaké dveře; Zdena postávala uprostřed nevlídné místnosti, okusovala nožičky slunečních brýlí a přemýšlela, co udělat. Má zaklepat na dveře? Nebo čekat, až někdo přijde? Ještě než stačila dojít k nějakému rozhodnutí, otevřely se dveře zvenčí a dovnitř se doslova prochechtaly dvě ženy zhruba v jejím věku. Jedna z nich, hezká, na krátko ostříhaná tmavovláska, byla v předklonu, držela se za břicho a tekly jí slzy smíchy. Druhá, blondýnka s brýlemi a culíkem, se přes záchvaty smíchu snažila něco dopovědět.
"Tak mu povídám: Prostě jsem při vystupování z tramvaje zakopla, no, to se stává. A začala jsem ho jako oprašovat. A jak mi to připadalo celý srandovní, tak jsem řekla: Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky."
Obě ženy se znovu daly do smíchu. Pak si ale jedna z nich všimla Zdeny a loktem šťouchla do té druhé. Obě jako na povel ztichly a chvíli si Zdenu prohlížely od hlavy až po paty.
Po chvíli se tmavovláska zeptala:
"Dobrý den, co potřebujete, paní?"
"Dobrý den, já jsem Zdena Čistá a mám tu domluvenou schůzku s vedoucím personálního oddělení."
Blondýnka vykulila oči.
"Vy jste Čistá? Ta, co má nastoupit za naši Petru?"
"No, já nevím, za koho mám nastoupit, ale mám nastoupit na místo sekretářky pana ředitele."
Tmavovláska se Zdeně upřeně dívala na nohy a pak se okouzleně zeptala:
"Ty jsou italský?"
Zdena sledovala tmavovlásčin pohled až ke svým lodičkám, usmála se a přikývla.
"Ano."
Blondýnka se už mezitím stačila vzpamatovat a začala na Zdenu chrlit informace.
"Já jsem Magdaléna Poláková, ale všichni mi tady říkají Majdo a pracuji na mzdovce, ale šéf tu ještě určitě nebude, ten přichází až kolem půl devátý. Já o vás vím, já jsem vám připravovala pracovní smlouvu. A tady to je Růža, ona pracuje ve vývojové dílně. A pan ředitel tu už asi bude, on bydlí přímo tady v tom baráku. Ten chodí brzy. Ale asi byste se měla nejdřív vidět s naším šéfem. A Petra dneska přijde, aby vám sekretariát předala, ale musela ráno na prohlídku, takže přijde pozdějc. Ona je totiž těhotná."
Zdena se snažila zorientovat v informacích, které se na ni hrnuly.
"Tak já teda počkám tady."
"On šéf stejně půjde tudy, takže se neminete. Nechcete udělat kafe?"
Zdena se rozesmála.
"Neměla bych ho vařit já?"
"Vy se ho ještě navaříte, uvidíte, Král jich denně vypije asi sto. Tak já vám ho jako na uvítanou přinesu, jo?"
Blondýnka byla milá a bezprostřední a Zdena na její nabídku s úsměvem kývla. Zdálo se, že tmavovláska nemůže odtrhnout oči od Zdeniných lodiček.
"Teda ty boty jsou bomba. Mohla bych se na ně dívat celej den. Ale musím jít fachat. Tak se mějte, ještě se určitě uvidíme."
Když o chvíli později blondýnka přinesla hrnek s kouřící voňavou kávou, Zdena ho vděčně přijala a sedla si za psací stůl. Párkrát se zatočila na otáčecí židli a znovu si prohlédla místnost, kde by měla trávit většinu dne. Potřebovalo by to vymalovat. A nějak oživit. Zavřela oči a představovala si, co by se s místností dalo udělat, takže si nevšimla, kdy že se otevřely dveře kanceláře a v nich stanul ředitel Král. Chvíli se na ni upřeně díval a pak se jízlivě zeptal:
"Neruším?"
Zdena se lekla, vymrštila se ze židle a polila se kávou.
"Já... já... promiňte... já..."
Václav koktající dívku zpražil pohledem.
"Jestli jste si už dopila svou kávu a jestli by vás to příliš neobtěžovalo, dal bych si kávu také."
A zabouchl za sebou dveře. Zdena sáhla do kabelky a snažila se v rychlosti ze sukně očistit kávovou skvrnu. V tom  okamžiku přišel zvenčí mladý muž s knírkem a zeširoka se na Zdenu usmál.
"Á, vy musíte být slečna Čistá. Já jsem inženýr Martínek, vedoucí personálního oddělení," hnal se ke Zdeně s napřaženou
rukou. Když mu ji stiskla, podržel inženýr Martínek její dlaň o něco déle, než bylo nutné, a stále se při tom na ni zubil. "Pojďte se mnou do mé kanceláře, probereme spolu to nejnutnější, ale předpokládám, že všechno už víte od pana ředitele." A významněna Zdenu mrkl.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (5.díl)

Bookmakerova blazeovanost byla ta tam a jeho obličej nabíral nachový odstín. Zdena neohroženě pokračovala.
"Můžete si samozřejmě najmout nějaké ostré hochy, aby mě vystrašili k smrti. Můžete mi nechat zpřerážet nohy nebo ruce. Ale jak už jsem řekla, nic tím nezískáte. Rozhodně ne své peníze."
"O jaké dohodě je řeč?" Bookmaker sotva zasípal.
"Můžu vám dát malou část dluhu hotově. Zbytek vám budu posílat v měsíčních splátkách."
"Vy snad žertujete, dámo!"
"Ani ne. Můžete si prověřit informace o mém majetku. Nechám vám tady telefon. Pokud přistoupíte na můj návrh, ozvěte se mi. Ale jsem si jistá, že se ozvete, nemáte totiž jinou možnost. Na shledanou."
Jak Zdena předpokládala, bookmaker jí den nato zavolal a dohodu přijal. A přidal výhrůžku, že zpozdí-li se jednou jedinkrát se splátkou, ostří hoši přestanou být planou hrozbou.
Bookmakerovy rty se stáhly do úsměšku. "A mé metody jsou spolehlivější než policie a soudy, slečinko."
"Nevyhrožujte mi, prosím. To by na mě mohlo platit, kdybych měla co ztratit. Chtěla jsem vás informovat, že už nemám žádný majetek. Musela jsem přednostně uhradit něco jiného. Ale to neznamená, že se chci od závazků, které měl vůči vám otec, distancovat. Ovšem bez jisté dohody se neobejdeme."
Zdeně nechyběl talent a zručnost, takže i s malými prostředky dokázala z původně dvou neútulných místností vykouzlit hezký domov. Nakoupila štětce, barvy, levné látky a bazarový nábytek a pustila se do práce. Milovala barvy a nechápala, proč většina lidí dává přednost uniformním bílým stěnám. Stěny ložnice vymalovala na sytě růžovofialovou. Celou jednu stěnu zabírala šatní skříň, kterou polepila zrcadly, aby prostor alespoň opticky zvětšila. Většinu prostoru v ložničce zabírala obrovská postel s nebesy, na kterou ušila přehoz z látky, na níž se na modrém pozadí proplétaly růže šípkového keře. Ze stejné látky ušila i těžké nařasené závěsy. Ložnice působila krásně, vkusně a typicky žensky.
Druhá místnost sestávala z malého kuchyňského koutu a obývacího prostoru. Tu Zdena vymalovala cihlově oranžovou s patinou italských paláců. Dvířka dřevěné kuchyňské linky namořila na tmavě zeleno a mezi kuchyňkou a obývákem postavila pultík z červených cihel. Na rozkládací sedačku z bazaru a jedno křeslo ušila potahy v barvě bílé kávy a poházela je zelenými polštářky v několika odstínech. Vedle sedačky umístila malý dřevěný stolek na telefon, časopisy, blok a ozdobný hrneček plný tužek. Na tři sloupky z cihel položila prkno, které natřela stejným odstínem tmavě zelené, jaký použila na kuchyňskou linku, a u jedné zdi tak vytvořila zajímavou polici. Na ni postavila malou televizi a kolem ní rozmístila knihy a různé drobnosti - svíčky, mušle, fotky v rámečcích, krabičku vykládanou perletí a pokojové květiny. V rohu místnosti měla v terakotovém květináči krásně vzrostlý fíkus benjamin a pod okny se táhla řada dalších květináčů s květinami. Vlastnoručně zbroušené a nalakované parkety nechtěla zakrývat, takže jen pod malý dřevěný konferenční stolek položila ručně tkaný kobereček, který otec přivezl z Tunisu. Nad pohovku pověsila reprodukci velkého obrazu s výjevem karnevalu v Benátkách. Místnost měla naštěstí okna přes celou jednu stěnu, takže působila světle a vzdušně.
Jednou večer u jejích dveří zazvonil strýc Karel a v náručí svíral malý moderní psací stroj.
"Myslel jsem si, že by se ti mohl hodit. Potřebuješ trénovat."
Zdena se rozesmála, vzala strýčka za ruku a vtáhla ho do pokoje, kde na stolku trůnil stařičký velký psací stroj. Vedle něj ležela učebnice psaní na stroji a stohy papírů popsaných po obou stranách.
"Asi jsme měli stejný nápad. Už trénuji týden, právě jsem u "prodej perel". Napsala jsem to asi stokrát. Všema deseti a bez dívání!"
"A jde ti to? Ukaž."
Karel se podíval na papír, který vyčuhoval z psacího stroje a rozesmál se.
"No, Zeo, to nevím, co chceš prodávat, ale zaměnila jsi dvě písmena."
Zdena se zadívala na svůj výtvor.
"Jéé! No ale podívej, jak jsou "r" a "e" a "d" blízko u sebe!"
"To se poddá."
"No, na státnici to zatím není. Až budu muset svému novému zaměstnavateli napsat dopis, bude muset být hodně trpělivý. Takže pokud nezíská slabost pro mou skvělou kávu, do týdne dostanu padáka."
Karel položil svůj dárek vedle téměř starožitného psacího stroje a rozhlédl se. Uznale pokýval hlavou.
"Teda, Zeuško, ty jsi vážně čarodějka. Máš to tady moc hezké. A útulné."
"Ale, prosím tě, strejdo, trocha barev, to není žádný zázrak. Zbyla mi spousta kytek a nemám je kam dát. Ale je mi líto je vyhodit. Nechceš nějakou?"
"Ne, děkuju, taky bych je neměl kam dát."
"Tak dáš si něco k pití?"
"Ne, spěchám, dole na mě čeká řidič. Jen jsem ti chtěl přinést ten stroj a popřát ti hodně štěstí v nové práci. Kdybys cokoli potřebovala, zavolej. A dej mi vědět, jak se ti u Krále líbí."
Štěstí by Zdena při svém nástupu do zaměstnání opravdu potřebovala. A bohužel, jako by se někam ztratilo. Ráno vstala o hodinu dříve, umyla si vlasy, vyčesala je do francouzského drdolu a pečlivě se nalíčila. Dlouho stála u skříně a přemýšlela, co nejvhodnějšího by si měla obléci jako sekretářka. Sakra, jak vůbec vypadá taková sekretářka? Vybavila si sekretářku strýčka Karla, ale nakrčila nos, protože se jí ta představa vůbec nelíbila. Taková šedivá myš v neforemném kostýmku s velkými brýlemi.



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (4.díl)

"Ale co bys chtěla dělat?"
"Strejdo, já jsem realistka. Tady přece nejde o to, co chci dělat. Jde o to, co dělat můžu. Nemám téměř žádnou kvalifikaci. Kde si myslíš, že zaměstnají holku s maturitou z gymnázia bez praxe? A nedělám si o sobě žádné iluze. Já ve skutečnosti opravdu nic neumím."
Karel se ke Zdeně naklonil a pevně ji uchopil za ruce.
"Zeo, prosím tě, alespoň tohle nech na mě. Dovol mi, abych se ti po něčem podíval. Vždyť víš, že mám spoustu známých."
"Dobře, strejdo, budeme hledat oba dva."
"Je ještě něco, co pro tebe můžu udělat? Cokoli?"
"Nic mě nenapadá. Jen, prosím tě, vrať ty peníze, aby to nikdo nepoznal."
Karel vzal kufřík s penězi a schoval ho pod pracovní stůl.
"Na to se můžeš spolehnout."
V interkomu se ozval hlas Karlovy sekretářky:
"Pane řediteli, je tu pan Král."
Karel se podíval na hodinky.
"Promiň, Zeuško, ale je to důležitá schůzka."
"Chápu, já už stejně musím jít."
Zdena se zvedla k odchodu a Karel požádal sekretářku, aby pana Krále nenechala čekat a uvedla ho. Tak se stalo, že se Zdena s Václavem Králem míjeli ve dveřích, zdvořile se pozdravili a změřili se pohledy. Oba dva si později kladli tutéž otázku. Čím je ten druhý tak zaujal? První dojem byl oboustranně jednoznačně nepříznivý. Zdena viděla vysokého pětatřicátníka s ostře řezanými hezkými rysy a ocelově chladným pohledem, kterým si ji změřil jako obtížný hmyz. Pohledný, ale arogantní pitomec, zavrtěla hlavou, jako by z ní chtěla neznámého muže vytřepat. Václav viděl dlouhonohou mladou blondýnku, štíhlou a neobvykle elegantně oblečenou, s andělským, ale vzdorovitým obličejíkem, ve kterém se mihl pohrdlivý výraz. Hezká, ale povýšená fiflena, otipl si ji na první pohled.
Ještě téhož dne večer se strýc ozval. Když zazvonil telefon, Zdena právě ve svém novém bytě malovala ložničku.
"Mám pro tebe dobrou zprávu, Zeuško. Našel jsem ti práci."
"Práci?" Zdena si otřela zpocené čelo a rozmázla si po něm růžovou šmouhu.
"Pamatuješ, jak jsi se potkala ve dveřích s tím mužem?"
Zdenu něco zašimralo v břiše.
"Pamatuju," řekla váhavě.
"Je to Václav Král, ředitel firmy na výrobu hraček. Národní podnik Stylexpo. A řekl mi, že shání sekretářku. To je náhoda, co? Tak jsem mu řekl, že bych o jedné schopné věděl." Z Karlova hlasu bylo znát nadšení. "Krále znám dlouho a je to velmi slušný člověk."
"Strejdo, já ale nemůžu dělat sekretářku. Vždyť já nic neumím. Neumím těsnopis a psát na stroji a vůbec. Mám maturitu z gymplu a ten tě na nějakou práci moc nepřipraví. Jediné, co umím docela dobře, je vařit kafe."
"Ale Zeuško, ty jsi přece strašně šikovná holka. Já se naopak bál, že ti místo sekretářky bude málo. A na stroji se psát naučíš. Zato umíš perfektně německy a anglicky. Ještě že tě táta vedl k jazykům."
To byla pravda. Otec jí vždy kladl na srdce, aby výuku jazyků nezanedbávala. Říkal, že umět řeči je v této zemi velká devíza, a i kdyby neuměla už nic jiného, vždy se dobře a důstojně uživí. Platil jí drahé soukromé učitele, sám ji zkoušel a v poslední době jí věnoval i čas a učil ji japonsky. Zdenu to naštěstí bavilo, a protože měla dobrý hudební sluch, jazyky jí nedělaly problém a učitelé i otec ji chválili za perfektní přízvuk.
"Měla bys nastoupit prvního."
"Strejdo, ty ses zbláznil! To je za necelých čtrnáct dní!"
"Neboj, já Králi řekl, že se budeš muset trochu zaučit. Ale že potom nebude litovat."
"Jsi si jistý? A neřekl jsi mu, doufám, proč to místo potřebuju?"
"To víš, že ne. A jistý jsem si stoprocentně. Co jsi chtěla jít dělat? Uklízečku? Zeo, uvidíš, že se ti u Krále bude líbit. Ten podnik je malý, ale úspěšný. Exportuje dřevěné hračky do celého světa."
Zdena strýcovo nadšení nesdílela. Ten chlap jí moc sympatický nebyl. A to ještě netušila, že ani on o ni neměl zájem. Strýc Královi Zdenu přímo vnutil hned, jak se Král zmínil, že potřebuje novou sekretářku, protože stávající odchází na mateřskou dovolenou. Karel se okamžitě zmínil o Zdeně, ale Královi se neznámá fiflena nezamlouvala. Bohužel však dlužil Karlovi jednu malou službičku. Když mu to Karel připomněl, neochotně souhlasil, že Zdenu zaměstná. Neopomněl ovšem zdůraznit, že tím splácí Karlovi svůj dluh.
Ještě jednu záležitost Zdena musela vyřídit. Vyhledala bookmakera, kterému otec dlužil peníze za sázky. Ten byl velmi překvapený, když ho navštívila.
"Jak o mně víte? Nejsem zrovna v telefonním seznamu."
"Z otcova diáře."
"A cože to chcete udělat?"
"Uhradit otcovy dluhy."
Z nesympatického obličeje se na Zdenu upírala pichlavá očička.
"No, dámo, překvapila jste mě, ale dřív nebo později bych si vás stejně vyhledal."
"Ano, to mi bylo jasné. A protože z otcových zápisků znám částku, kterou vám dluží, přišla jsem se s vámi dohodnout."
Bookmaker se rozesmál, až se jeho rosolovité břicho roztřáslo.
"Dohodnout na čem? Jednoduše mi ty peníze dáte, a to fofrem."
Zdena se nedala zastrašit.
"To nebude tak snadné. Nemám žádný majetek a peníze skoro také ne. Dohoda bude nezbytná. Nehledě na to, že nepředpokládám, že byste se s touto záležitostí obrátil na policii."
"Nekoulejte to na mě, slečinko. Já moc dobře vím, jaký máte majetek. A věřte mi, že s vymáháním dluhů mám své zkušenosti."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (3.díl)


Zdena už to měla všechno promyšlené. Odmítla se smířit se skutečností, že se její otec zapíše do paměti přátel a spolupracovníků jako zloděj. Snažila se najít způsob, jak tomu zabránit. Mezi svými známými rozhodila sítě a dala vědět, že se chystá rozprodávat svůj cenný majetek. Zájemců se objevilo dost.
"Seženu ty peníze. Zjisti mi, prosím tě, kolik schází. Vrátíme je."
Karel nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Rozmysli si to, prosím tě, ještě. Je ti dvaadvacet, máš celý život před sebou. Nevidím jediný důvod, proč by sis měla naložit na záda takové břímě."
"Strejdo! Byl to tvůj nejlepší přítel. Bude se o něm mluvit jako o zloději. To chceš?"
"Vždyť zatím ani nevíme, jak vysoké ty dluhy jsou. Třeba to bude přes veškerou snahu nad tvé možnosti."
Zdena se se strýčkem ještě chvíli přela, ale její odhodlání ho nakonec přesvědčilo. Slíbil jí, že jakmile zjistí, kolik peněz schází, zavolá jí. Zdena mu na kousek papíru napsala své nové telefonní číslo, políbila strýčka na rozloučenou a odešla. Karel se za ní ještě dlouho zamyšleně díval a přemýšlel, kde se v ní bere tolik síly a odvahy, aby platila za otcovy hříchy.
Teprve za dva dny večer zazvonil u Zdeny na Vinohradech telefon a ve sluchátku se ozval strýčkův hlas. Už z jeho tónu bylo patrné, že nepřináší dobré zprávy.
"Zeuško, měli bychom se sejít."
"Zjistil jsi to?"
"Ano." Karel zaváhal. Zdena pevně zavřela oči.
"Řekni mi to."
"Zeo, je to víc, než jsem čekal. Obávám se, že takovou částku nemůžeš dát dohromady."
"Kolik?"
Karel neochotně vyslovil sumu a Zdena zavrávorala. Vyrazilo jí to dech. Sluchátko telefonu na obou stranách opanovalo ticho.
"Zeo, jsi tam?"
Zdena si odkašlala.
"Ano, jsem. Promiň, já... já jsem nečekala..., netušila jsem, že to může být tolik."
"Sejdeme se a znovu si o tom všem promluvíme. Doufám, že si to teď rozmyslíš."
"Já teď potřebuju chvilku čas, musím si to nechat projít hlavou. Děkuju, strejdo, brzy se ti ozvu."
Když Zdena položila telefon, rozhlédla se po prostorných místnostech a v duchu se s nimi začala loučit. Přestože ji výše dluhu vyděsila, ani na okamžik to nezviklalo její odhodlání dovést plán do konce. Znovu zdvihla sluchátko a zavolala známému, který projevil zájem o luxusní vinohradský byt. O jejich majetku se v jistých kruzích dobře vědělo a Zdena si byla jistá, že sežene dostatek solventních kupců. Pak vytočila další číslo. Na řadě byla obě zahraniční auta z Tuzexu. Pak chata na Rabyni. Každý telefonát znamenal dohodu o změně majitele některé cennosti.
Teprve teď pochopila otcovo počínání z posledního období, kdy postupně převáděl celý majetek na ni. Několikrát se ho ptala, proč to dělá, ale vždy ji odbyl nějakou nekonkrétní větou o tom, že člověk nikdy neví, co se s ním může stát. Na to mu Zdena zcela logicky odpovídala, že i kdyby se s ním náhodou něco stalo, pokud ona ví, je jeho jedinou dědičkou, a tudíž to celé ztrácí smysl. Ale otec trval na svém a tvrdil jí, že takhle bude mít větší klid a že ví, co dělá, a debaty na toto téma se snažil rychle ukončit. Když Zdena viděla tátovu nechuť se o tom bavit, přestala pátrat po jeho důvodech. Teď jí však bylo všechno jasné. Chtěl ji chránit, chtěl, aby s ním nemusela pykat za jeho prohřešek. To ji tak málo znal?
Zdena věděla, že jde o závod s časem. Peníze musela sehnat, než hloubková kontrola manko odhalí. Musela spoustu věcí prodat hluboko pod cenou. Potřebovala hotovost předem, a to jí znemožňovalo požadovat odpovídající obnos.
Do tří neděl však získala tolik peněz, že mohla uhradit otcův dluh v podniku a ještě jí něco zbylo. Věcí se zbavovala nemilosrdně, i když k některým ji vázalo silné citové pouto. Jednala jako robot, nebylo na ní znát jediné hnutí mysli, jediná emoce.
Jako automat naposledy zašla do školy a ukončila studium. Nahlásila, že v září už nenastoupí. Nehnula brvou, když ji profesor od jejího rozhodnutí zrazoval a tvrdil jí, že by to se svým talentem mohla daleko dotáhnout. Tiše poslouchala oblíbeného učitele, ale když na ni povzbudivě mrkl v přesvědčení, že jí její momentální rozmar rozmluvil, zopakovala rezolutně svou žádost o ukončení studia.
Karel byl z jejího počínání nešťastný, ale nedokázal ji odradit. Obdivoval její odhodlání a razantnost, s kterou uskutečňovala svůj plán, ale krvácelo mu srdce, když mu postupně hlásila, co se jí podařilo prodat. Na jeho tváři bylo znát dojetí, když po třech týdnech sekretářka ohlásila její návštěvu. Zdena vstoupila do jeho kanceláře, jako vždy pečlivě a elegantně oblečená, střídmě nalíčená a v očích neobvyklý chlad. V rukou pevně svírala otcův kufřík.
"Mám je," pronesla suše a položila kufřík na Karlův stůl. "Je to přesně, do koruny."
"Prodala jsi i byt?" zeptal se s obavou, co uslyší.
"Ano, všechno. A byt jsem za slušné odstupné vyměnila za jedna plus jedna v Nuslích. Podaří se ti to nepozorovaně vrátit?"
"Samozřejmě. To je maličkost. Ale je to za pět minut dvanáct. Pozítří nastupuje kontrola."
Zdena se mírně usmála, i když jí úsměv nedostoupal k očím.
"Fajn. Tak jsme to stihli."
"Stihli. Ale co teď bude s tebou, Zeuško? Co chceš dělat? Jak ti můžu pomoct?"
"Já nevím, musím si najít rychle práci."



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpgMůj život s Králem (2.díl)


I když si Zdena myslela, že ztratila schopnost plakat, stékaly jí slzy po tvářích, aniž to vnímala. Rozhlédla se po malém bytě, který se ještě nenaučila mít ráda, a pak v návalu nahromaděné bolesti a vzteku nahlas vykřikla: "Ty zbabělče! Zbabělej zbabělče! Nenávidím tě! Jak jsi mi to mohl udělat? Jak to, že ses tak snadno vzdal? Nenávidím tě!" A pak se zhroutila v úlevném pláči. Poprvé od otcovy smrti, poprvé po třech měsících, během kterých se snažila napravit spoušť, kterou otec napáchal. A že toho stihla dost.
Na první pohled vypadala Zdena jako typicky zhýčkaná prominentní princezna. Nikdy nemusela řešit významnější problém, tátovo postavení a peníze jí celý život umetaly cestičky. Její otec byl obchodním náměstkem největšího podniku zahraničního obchodu. Pro svůj talent a mimořádnou jazykovou vybavenost - uměl plynně hovořit pěti jazyky včetně japonštiny - byl vyhledávaným odborníkem, kterého si podnik hýčkal, přestože nikdy nebyl členem té správné politické strany. Měl na svou dobu nadstandardní plat, často jezdil do zahraničí a měl správné známé na všech důležitých místech. Ve Zdeničce se viděl a neshledával nic špatného na tom, že ji odmalička rozmazloval. Jen díky Zdenině matce, která viděla, že tatínek holčičce neumí nic odepřít, a vzala výchovu do svých rukou, nestal se ze Zdeny nesnesitelný fracek. Maminka Zdenu samozřejmě milovala také, ale vnesla do jejího života řád a povinnosti, ustanovila správný žebříček hodnot, vštěpila své holčičce smysl pro spravedlnost a naučila ji znát velkorysost a soucit. Jemně a nenásilně, skoro navzdory svému manželovi, formovala Zdenu do podoby mladé dívky, která netrpí móresy slečinek z bohatých rodin. Po matce zdědila Zdena i vnitřní sílu a povahu bojovnice. A proto nepadla na kolena, když otec selhal.
Hned po tátově pohřbu Zdena vyhledala jeho kolegu a nejlepšího kamaráda, inženýra Karla Vágnera, kterému byla zvyklá odmala říkat strejda Karel. Zaklepala na jeho kancelář a oddychla si, když v jeho očích viděla ničím nezakalenou vřelost. Rozpřáhl ruce a pevně ji stiskl v náručí.
"Zeuško, je mi to tak líto. Vůbec nechápu, co to Rudu napadlo. Co ho mohlo tak trápit? Myslel jsem si, že se se Zdenčinou smrtí dávno vyrovnal."
Zdena věděla, že to ani pro strýce není snadné. Ztratil svého nejlepšího přítele. Ale to ještě netušil, co se vzápětí dozví. Zdena se mu z objetí jemně vymanila.
"Strejdo, musím ti něco říct. Ale vůbec se ti to nebude líbit."
"Je to na dlouho?"
"Obávám se, že ano."
"Tak vydrž chvilinku."
Strýc Karel zmáčkl tlačítko interkomu a požádal sekretářku, aby zrušila následující schůzku a přinesla jim dvě kávy a pomerančový džus. Když hbitá sekretářka úslužně splnila své úkoly, finanční náměstek se pohodlně opřel v křesle.
"Tak povídej, Zeuško."
Zdeně se do mluvení moc nechtělo. Chvilku si nervózně kousala rty a hrála si s prsty. Pak se zhluboka nadechla.
"Chystáte u vás v podniku hloubkovou kontrolu?"
"Ano, proč se ptáš?"
"Protože byste se mohli dopátrat hodně nepříjemných věcí."
"Co tím chceš říct?"
"Táta zpronevěřil peníze."
"Ale Zeo!" V strýcových očích se mísila nedůvěra s pokáráním.
Zdena smutně přikývla.
"Já vím, zní to neuvěřitelně." Sáhla do kabelky a podávala strýci složený arch papíru.
"Než abych ti to dlouho vysvětlovala, radši si přečti tenhle dopis. Táta ho napsal na rozloučenou a poslal doporučeně, aby ho nenašli policajti, co vyšetřovali jeho sebevraždu."
"Ale to přece nejde. Je to dopis pro tebe..."
"Čti."
Strýc si dopis zdráhavě vzal a neochotně se do něj začetl. Jak se však prokousával větami, jeho výraz se začal měnit. Na konci zvedl ke Zdeně obličej plný zděšení.
"Ale... ale... to není možné!"
Zdena trpělivě čekala, až strýc šokující pravdu stráví. I jí to trvalo dlouho a dodnes se jí stávalo, že v duchu pronášela tatáž slova. To není možné!
"Já... já to nechápu. Jak mohl..."
Karel pohlédl na Zdenu a zarazil se, protože viděl, jak se jí oči třpytí slzami.
"Ale no tak, Zeuško. Tebe se to přece netýká."
Zdena odhodlaně zvedla bradu.
"Jak to můžeš říct? Samozřejmě, že se mě to týká. A tebe taky. Byl to můj otec a tvůj nejlepší přítel. Musíš mi teď pomoct."
"Cokoli budeš chtít, holčičko."
"Kdy má proběhnout ta kontrola?"
"Asi za měsíc. Ale já nechápu..."
"Můžeš nějak zjistit, kolik otec podniku dluží?"
"Jistě. Jsem přece finanční ředitel."
"Já myslím tak, aby se to zatím nikdo nedozvěděl."
"Ano, můžu. Ale pořád nevím, kam míříš."
"Kdybych sehnala peníze, mohl bys je vrátit tak, aby to nikdo nepoznal?"
"Než proběhne hloubková kontrola, ano, to by šlo. Ale otec v dopise píše, že dluhy jsou příliš vysoké."
"Ano. A také tam dává najevo, že za ně nehodlá platit. Já ale ano."
"Proboha, Zeo, co chceš udělat?"



http://fanclub-ulice.wbs.cz/large.jpg Můj život s Králem (1.díl)
Zdena se pomalu otáčela uprostřed rozlehlého prázdného obýváku. Když zavřela oči, viděla na stupínku ve výklenku u okna bílý klavír, na krbové římse sošky, které otec přivezl z cest, na stěnách obrazy děděné z generace na generaci. Znovu se bořila do měkkých polštářů smetanové sedací soupravy, cítila vůni bílých lilií, naaranžovaných ve vysokých vázách, zatahovala těžké závěsy a rozsvěcovala vitrážové lampy, přesné kopie nejslavnějších Tiffanyho kousků. Milovala tenhle obývák, který před třemi lety s tátovým svolením a jeho velkoryse otevřenou peněženkou sama znovu zařizovala. Strávila několik večerů nad výkresy. Nemilosrdně vyházela starý nábytek, ustrnula se jen nad několika starožitnými kusy. A pak s největší pečlivostí prohledávala tržiště, bazary a starožitnictví a doprošovala se u různých řemeslníků, aby jí pomohli nábytku vrátit původní lesk. Výsledek byl ohromující. Velká místnost s krbem a vysokými štukovými stropy působila mimořádně efektně a současně útulně. I táta byl nadšený; když se vrátil z jedné ze služebních cest, viděla v jeho očích překvapení. "Ty máš opravdu talent, holka," řekl tehdy a možná poprvé připustil, že její studium na uměleckoprůmyslové škole není jen holčičí rozmar. Ona svůj sen stát se bytovou architektkou a dekoratérkou brala smrtelně vážně, přestože doba zatím fandila sektorovým skříním a uniformním obývacím stěnám. Pevně věřila, že existují lidé, kteří budou mít dostatek peněz i odvahy najmout si jednou její služby. A viděla samu sebe, jak pro nábytkářskou firmu vymýšlí moderní a zajímavé návrhy.
Venku zatroubilo auto a Zdena otevřela oči. Ještě ne! Ještě chviličku! Otevřela okno a vykoukla na ulici. U stěhovacího náklaďáku stál řidič v montérkách a významně si poklepával na hodinky. Zdena na něj křikla, ať ještě moment počká. Pak si sedla uprostřed místnosti na poslední bednu a zakryla si dlaněmi tvář. Věděla, že plakat nebude. Ještě neuronila ani slzu. Slzy jaksi došly. Jen chtěla oddálit moment, kdy bude muset toto místo jednou provždy opustit. Byt i čtvrť Královských Vinohrad, kde vyrůstala, kde měla své kamarády a kde byla šťastná. Chtěla oddálit okamžik, kdy s definitivní
platností obrátí svůj život naruby. Opustí stopadesátimetrový luxusní byt, štědré měsíční kapesné, vysokou školu, většinu svých přátel a život horních deseti tisíc. "Ach, tati, co jsi to udělal?" zašeptala Zdena a ztěžka vstala. Zvedla krabici, naposledy se rozhlédla a pak se pomalu vydala ven. S každým krokem se vzdávala svých holčičích snů. Klapnutí dveří jí málem urvalo srdce.
Náklaďáček s nerudným řidičem ji dovezl do místa jejího nového bydliště. Za další peníze byl ochotný vynést jí těch pár beden s osobními věcmi do třetího patra. Ani se moc nezapotil, ostatně do jejího jedna plus jedna v Nuslích se toho stejně moc nevešlo. Dělala, co mohla, aby se jí tu zalíbilo, ale zatím nuselský byt zoufale nenáviděla. Nedokázala se vzdát vyřezávané postele s nebesy, nastěhovala si ji sem, ačkoli postel zaplňovala skoro celou ložnici. Prodala nábytek, obrazy, porcelán, stříbrné příbory, sbírku broušeného skla, otcovy známky, elektroniku, všechny šperky kromě jediného prstýnku po mamince, obě auta, chatu na Rabyni, ale s milovanou postelí se rozloučit nedokázala. Ani se svým oblečením. Jistou roli sice hrálo i to, že by oblečení musela prodávat hluboko pod cenou, ale zároveň podvědomě cítila, že její značkový šatník jí pomůže zachovat zbytky důstojnosti.
Teď si malý byteček chvíli kriticky prohlížela, hluboce vzdychla a pustila se do vybalování několika zbylých krabic s šatstvem a osobními věcmi, které dnes přivezla ze starého bytu. Když vybalovala poslední bednu, pochopila, proč si ji instinktivně nechávala nakonec. Byla plná vzpomínek na maminku a otce. A úplně navrchu ležel tátův poslední dopis. Dopis na rozloučenou, než se zastřelil. Ačkoli ho Zdena už uměla téměř nazpaměť, znovu ho otevřela a znovu se do něj začetla.

Nejdražší Zeo,"
Zeo jí otec začal říkat po matčině smrti. Nikdy to neobjasnil, ale asi ji nechtěl oslovovat stejně jako svou milovanou ženu. Jednoduše vypustil z jejího jména souhlásky, a stvořil tak přezdívku, kterou začali používat i všichni její přátelé. Zdena si uvědomila, že s jejím minulým životem a starými známými zmizela i tato láskyplná zdrobnělina. Zase se stala Zdenou.

"nejmilovanější holčičko, už nebudu mít jinou šanci Ti říct, co pro mě znamenáš a vždy jsi znamenala a proč Tě opouštím. Po smrti Tvé matky jsi byla slunce mých dní, důvod, proč žít. Moje práce a především Ty jste zaplnily prázdné místo v mém srdci. Ale pak jsem udělal největší chybu svého života. Už ani nevím proč, snad jsem potřeboval cítit, že žiji, potřeboval jsem adrenalin, který by mi koloval v žilách, potřeboval jsem vzrušení. Začal jsem sázet na dostizích. Postupem času mě to pohltilo natolik, že už jsem nebyl schopen odhadnout riziko vysokých nelegálních sázek a propadal jsem hazardu stále víc. Nasedl jsem na kolotoč, ze kterého jsem nedokázal vystoupit. Čím víc jsem prohrával, tím víc jsem sázel, s vidinou, že při příští sázce vše vyhraji zpět. Prohrál jsem všechny úspory. Ale ani to mě nedokázalo zabrzdit. Půjčoval jsem si peníze z podniku. Přirozeně že jsem je chtěl vrátit. Až jsem se jednou rozhlédl kolem sebe a musel si přiznat, že to už nikdy nedokážu. Dluhy už jsou příliš vysoké. V podniku se blíží termín každoroční hloubkové kontroly a ze mě se jednou provždy stane defraudant. Měl bych jít do vězení. Miláčku, dokážeš si mě představit ve vězeňském mundúru? Jak se na tebe budou dívat tví přátelé, až jim řekneš, že máš otce za mřížemi? Věř mi, moje Zeo, že jsem dlouho přemýšlel, jak bych vše napravil. Ale nic mě nenapadá. Jsem unavený a zoufalý. Nechci ti zkazit život, nechci, abys o vše přišla. Snažil jsem se to zařídit tak, abys mohla žít jako doposud. Toto je opravdu jediná možnost. Neplakej pro mě, holčičko, já jdu za tvou matkou. Vím, že jednou budeš šťastná. Slibuji. Navždy tvůj táta."