Archiv článků... březen 2011
05.05.2011 16:07Lucie Pernetová: Jsem romantik. Baví mě hrát o lásce až za hrob
Pohupuje kočárkem a vypráví svůj příběh. Je o splněné touze. Šla si za ní, i když jí na začátku osud moc nepřál. Jenže Lucie Pernetová, dvaatřicetiletá herečka a máma dcery Barborky, na osud nevěří.
Byla jste někdy u kartářky?
Nebyla.
Ani jste si nedělala numerologickou mřížku?
Tu mi teď dělala Zuzka Norisová, když jsme spolu zkoušely Saturnina. Ona se tomu věnuje, ale moc si nepamatuju nějaký výsledek. Jen že jsme se u toho dost nasmály. Nechodím ani k léčiteli, jsem spíš racionální typ.
Ale v divadle vedle sebe máte jednu úžasnou čarodějku…
Myslíte paní Květu Fialovou?
Ano, ona na vás v tomto směru nepůsobí?
Působí na mě jinak. Jednou jsem přišla do divadla a řekla jsem, že jsem unavená, a ona mi strašlivě vynadala, že jsem měla jít na poštu dělat k přepážce, když se mi nechce hrát dvoják (dvě představení za den - pozn. red.). Od té doby už jsem si v divadle nikdy netroufla fňukat. Ale žádné jiné čáry na mě neuplatňuje.
S Květou Fialovou v muzikálu Šakalí léta.
FOTO: archiv, Právo
Čemu tedy věříte, když ne čárám?
Asi v přírodu. Určitě existuje nějaká vyšší moc, ale nejsem fatalistka. Je sice zvláštní, že se některé věci dějí, ale nemyslím si, že je to předurčené. Nevěřím ani na náhody, snad trochu na určitou dávku štěstí v kombinaci s pracovitostí.
Mimochodem, paní Květa vás považuje za herecký talent.
Tak to mě moc těší. Děkuju! Hrajeme spolu v Šakalkách (Šakalí léta). Paní Květa trochu bláznivou tetičku a milovnici rock and rollu. Nejdřív jsem před ní měla tak velký respekt, že jsem si to naše partnerství na jevišti moc neužívala. Teď už se z něj raduju.
Na role máte štěstí. Třeba postava Bess ve hře Prolomit vlny je krásná a těžká.
Teď ji hraje Klárka Sedláčková Oltová, navzájem se alternujeme, nejdřív byla těhotná ona, teď jsem na mateřské zase já. Na to představení jsou rozporuplné názory, ale taková role člověka nepotkává často a já ji mám víc než ráda. Jsem romantik. Baví mě hrát o lásce až za hrob.
Od roku 2003 jste v angažmá v pražském Divadle ABC, ale objevujete se ještě na dalších čtyřech scénách. To je docela úspěch na to, že vás dvakrát nevzali na DAMU.
Potřetí už to zkoušet nebudu. Ale pořád mám ambici vystudovat vysokou školu. Vždycky si ale dám závazek a nikdy ho nedodržím. Začíná to vypadat na Univerzitu třetího věku!
Martin Písařík je jejím partnerem v divadelním představení Tajemné rozcestí neboli Zlatá rybka po estonsku, které bude mít v dubnu obnovenou premiéru.
FOTO: archiv, Právo
Vy jste rodačka z Teplic, že?
Do Teplic jsem se jen jela narodit, jinak jsem vyrůstala v Mostě.
Tak proto máte takové krásné hnědouhelné oči…
No (směje se), vsadila bych spíš na matčiny geny! I když Barborka je zatím modrooká po tatínkovi, tak uvidíme.
Proč jste se vlastně dala na něco tak nejistého, jako je herectví?
Zamilovala jsem se do divadla. A po maturitě jsem k němu doslova utekla. Začínala jsem jako herečka s povinností nápovědy.
Jaké to je pendlovat mezi herečkou a nápovědkou?
Napovídat je strašně těžká věc. Dělala jsem to rok a nemůžu říct, že bych to uměla. Ale už bych se nikdy neobořila na paní nápovědku, protože vím, že to má s námi dost složité. Zvlášť když nám nenaskakuje text i v době, kdy bychom ho už měli znát.
To povolání je vážně namáhavé a nevděčné. Znamená sedět několik hodin denně ve tmavém koutě, často v zimě, a neustále se dívat na něco, co často není k dívání.
V neustále vyprodaném představení Saturnin hraje s Vasilem Fridrichem.
FOTO: archiv, Právo
Bylo stěhování z Mostu do Prahy těžké?
Nebylo, protože jsem tehdy měla v Praze přítele, tak to přišlo vlastně vhod. Stěhovala jsem se za svojí láskou. Kdybych šla sama, bylo by to určitě těžší. Teď v Praze dokonce bydlí i moje maminka.
Teď spolu máte Barborku?
Ne! S tatínkem Barbory jsme se poznali před třemi roky. A je to báječný chlap a trpělivý otec. Máme v Praze obě babičky, které jsou skvělé a hlídací, takže je ten můj nově získaný život jednodušší.
Jak vám narození dcery změnilo život?
No, je to pěkný kotrmelec. Pracovala jsem až do června 2010, kdy jsem byla v šestém měsíci. A od září se změnilo všechno. Byla jsem zvyklá být neustále v pohybu a teď jsem většinu času doma. Barborka je slunce, ale taky trochu vztekloun. Když se rozhodne, že bude plakat, tak si to tedy užívá a my s ní.
Jaká jste byla vy jako malá holka?
Mamka říká, že hodná. Chodila jsem ráda do školy, nosila jsem jedničky, hrála jsem na piáno, prostě klasická vzorová holčička. Žádný rebel! I když někdy bych jím ráda byla, ale nemám na to buňky.
Kdo na vás měl největší vliv?
Rodina a třeba taky paní profesorka Věra Vlková, která mě učila na klavír, byla to úžasná paní. A později Kateřina Fixová, herečka a dramaturg Městského divadla v Mostě. Líbila se mi také Martina Randová, ta je teď v pražském Divadle na Fidlovačce. V Mostě hrála velké role. Bylo mi šestnáct a koukala jsem na ni s obdivem. Stála jsem v portále a jen zírala. Mým snem bylo mít několikero převleků během jednoho představení, tak jako to mívala ona.
Vzpomenete si, jak vám bylo, když jste poprvé vstoupila na jeviště?
Měla jsem menší roličku tanečnice v Posledním šantánu a byli jsme čtyři holky a čtyři kluci, takže to bylo o to lehčí. A první větší činoherní roli jsem nastudovala s panem režisérem Pavlem Pecháčkem, který se mnou měl trpělivost a měl moc rád mladé lidi. Byla to role Rozíny v představení Letní byt. To, co jsem tehdy cítila, zůstává dodnes - nervozita a zároveň těšení se.
Už jste se po porodu vrátila do divadla?
Na konci února, ale už předtím jsme v České televizi natáčeli pro děti. Pořad Hřiště 7, který jsem s Martinem Dejdarem moderovala, končí a vrací se Studio Kamarád. Oba se přidáváme k dabérům Jůheláků, Martin namlouvá Harryho Šoumena a já Tryskomyš.
Postavu Bess ve hře Prolomit vlny má ráda. V posteli leží s Hynkem Čermákem, který se teď objevil v novém Hřebejkově filmu Nevinnost.
FOTO: archiv, Právo
Také tančíte a zpíváte v muzikálu pro děti Bílý dalmatin, který uvádí Divadlo Kalich. Hrajete Berušku, slyšíte spontánní reakce dětí?
Slyšíme a bavíme se tím. Není to nijak psychologicky náročné představení, tak máme čas si to užívat. Na Dalmatina se těším a jsem zvědavá, co nového děti, nejen v hledišti, vymyslí.
Patříte ovšem také k souboru Veselé skoky, ve kterém s vámi tančí profesionální tanečník Zbyněk Šporc. Tam je choreografie hodně náročná. Jak jste se v souboru bez odborné pohybové průpravy ocitla?
Tanec mám strašně ráda a Veselé skoky jsou moje srdeční záležitost. Kromě Zbyňka jsme tam všichni herci, nikoli tanečníci, takže se s choreografií potýkáme, jak nejlépe umíme. Do těch představení (Na hlavu, Ve stanici nelze, Baby box a Havran) ale naskočím, až zase naberu fyzičku. Buď ke konci sezóny, nebo až na podzim.
Vždycky jsem tam hrála a tančila naplno a nerada bych návrat uspěchala. Takže se musím vyhýbat našemu produkčnímu Davidu Havlovi. Protože ten mi posílal termíny i do porodnice. Už jsem začala malinko cvičit, ale spíš proto, abych ze sebe dostala nahromaděnou energii.
Na procházky jezdí v okolí Flóry. Nejblíž to má na Olšanské hřbitovy. „Je tam ticho a Barborce se tam dobře spí,“ říká.
FOTO: Michaela Feureislová
Kdy vás uvidíme v seriálu Ulice?
Zatím jsem pořád na stáži v Anglii, kam jsem odjela na konci minulého školního roku. Dohodli jsme se s autory seriálu, že se sejdeme, až budu zase schopná točit, a řekneme si, co dál. Můj příběh s Petrem Vackem se uzavřel, a pokud mě něco čeká, netuším co.
Jak se vám s tím zarytým ekologem hrálo?
Spolupráce byla báječná. Rozumíme si i jako lidi, Petr je taky takový blázen jako já.
Vy jste mu vlastně narušovala manželství!
A diváci to špatně nesli. Neměli mě jako rozvracečku rodiny rádi. Ale stejně si myslím, že taková věc se v životě může stát a rozhodně to není jednoduché pro žádnou stranu.
Lucie Pernetová
Narodila se 15. prosince 1978 v Teplicích.
Žila v Mostě, kde s vyznamenáním odmaturovala.
V Městském divadle v Mostě, kde byla v angažmá v letech 1998 až 2003, si zahrála mj. Mimi v Čapkově Loupežníkovi, Annu ve Vančurově Rozmarném létě. Za Julii v představení Romeo a Julie v režii Milana Schejbala získala Cenu diváka za nejlepší herecký výkon v sezóně 2001/02.
V Městských divadlech pražských je členkou souboru od roku 2003.
Hostuje v Činoherním klubu, ve Viole, v Kalichu a v Celetné.
Je matkou dcery Barborky, která se narodila 17. září 2010.
Dana Kaplanová, ČTK
novinky.cz
Admin Kuba / 22.3. 2011 /
Solaříková má doma čistokrevného křížence!
Ač to tak na první pohled nevypadá, fenka herečky Patricie Solaříkové (22) má oba rodiče šampiony s dlouhými rodokmeny. Každý z nich má ale v papírech zapsanou úplně jinou rasu...
Ritu si Patricie Solaříková, mladá hvězda nekonečného seriálu Ulice, pořídila před šesti lety. „Je to kříženec border kolie a dobrmana. Tatínek Rity si otevřel dveře a zaskočil ve stejné chovatelské stanici za dobrmankou. Pak se vrátil zpátky do své místnosti a dokonce prý za sebou zavřel dveře. No a za dva měsíce byla štěňátka a naše Rita.“
VENČÍ SOUSEDOVIC SLEPICE
V domě u Solaříků má fena svůj pelíšek a do postele nesmí. Nejraději se ale proběhne po zahradě. „Má ráda sousedovy slepice,“ vypráví se smíchem Patricie. „Jednou po zahradě šíleně lítala slepice, za ní Rita a nakonec mamka, která se obě snažila dostihnout,“ vzpomíná herečka a dodává, že slepice byla nakonec v pořádku.
CO MÁ NEJRADŠI K SNĚDKU?
- PÁN: Sladké. Koláč, buchty
- PES: Granule, občas šunka i zelenina
CO UMÍ NEJLÍP?
- PÁN: Pečení
- PES: Maskovat se a to, že tu vůbec není a nic neudělala
CO SE NIKDY NENAUČIL?
- PÁN: Hrát na hudební nástroj
- PES: Nechce aportovat
CO MU VŽDYCKY ZVEDNE NÁLADU?
PÁN: Pivo
PES: V létě, když se řekne: Jdeme na pivo. Ví, že bude dlouhá procházka.
KAM NEJRADŠI CHODÍ?
PÁN: Do přírody a taky jezdím na koních
PES: Do Kinského zahrady, kde se vyběhá
KOLIK VÁŽÍ?
PÁN: 52 kg
PES: 54 kg
KOLIK MĚŘÍ?
- PÁN: 160 cm
- PES: 62 cm
blesk.cz
Admin Kuba / 15.3. 2011 /
EXKLUZIVNĚ: Vilma Nyklová - Královna koláčů
Vilma Nyklová (68) mi přináší pár jablečných koláčků. „Jen se zakousněte, ještě jsou teplé,“ říká s úsměvem a sedá si proti mně, zatímco její syn Lumír Nykl, toho času starosta Prahy – Křečovic, ochutnává za pultem maminčino pečivo a spokojeně téměř vrní. Sedíme u skromného stolku v nenápadné prodejně a dveřmi k nám proniká vůně čerstvých koblížků z přilehlé pekárny.
časopis: Ženy dneška
ulice.nova.cz
Admin Kuba / 12.3. 2011 /
Rudolf Hrušínský: Chytat ryby mě naučil táta
Před 30 lety měl v našich kinech premiéru skvělý Menzelův film Postřižiny. Improvizoval jste v roli chlapíka, který kvůli Pepinovým radám přišel k několika úrazům? „V Postřižinách jsem vůbec neimprovizoval, protože jsem tam neměl skoro žádný text. Bylo to příjemné, nicméně tu postavu vymyslel pan režisér Menzel tak skvěle, že přirozeně gradovala a jsem rád, že na ni diváci pořád vzpomínají.“ Postřižiny se točily v pivovaru. Pilo se při tom pivo? „Když se natáčí a ještě k tomu pod částečným abstinentem panem Menzelem, tak se toho moc nevypije. Ale po natáčení byla situace jiná a každý si to postřižinské pivo rád dal.“ Půvabná Magda Vášáryová se v tom pivu opravdu koupala, nebo to byl trik? „A víte, že nevím, já u natáčení té scény nebyl. To vidělo jen pár lidí ze štábu a točilo se to poměrně utajeně.“ (usmívá se) A co film Vesničko má středisková, když vás jako družstevníka Drápalíka přejel kombajn. To už musel být trik. „Ano, spočíval v tom, že celou moji postavu udělali ze sádry a mě do ní při dělání odlitku úplně pohřbili. Pro mě bylo právě tohle horší, než kdyby mě ten kombajn přejel doopravdy. Nikomu bych to nepřál.“ Jeden špatný zážitek za sebou máte i z nedávné doby. Co se vlastně stalo ve vaší galerii U Rudolfa v Plané nad Lužnicí? „Začalo to dost emotivní reportáží v České televizi, podle které jsem tam prodával falza obrazů. Šetřila to kriminálka, lidé od ní galerii navštívili i se soudním znalcem, důkladně a podrobně všechny obrazy prohlédli. Znalec řekl, že jsou všechny v pořádku.“ Ale přece jenom prodáváte něco, co je dost divné. Nefalšovaný jihočeský vzduch v plechovkách. „Ano, když si plechovku otevřete, tak ta čistota vzduchu na vás pěkně foukne. Musíte ale dýchat rychle, protože plechovka je malá a vzduchu tam není moc. Stojí dvacet korun a má krásnou etiketu od výtvarnice Kotrčové.“ Takže někde na lesním palouku zavařujete do plechovek vzduch? „To neumím, na to mám lidi.“ Není divu vzhledem k vašemu pracovnímu vytížení! Televizní diváci vás teď znají hlavně díky Ulici. Už se vám někdy stalo, že vás někdo pozdravil jako pana Peška ze seriálu? „Stalo, a mnohokrát. Vůbec mi to nevadí, protože tu postavu hraji už skoro šest let a zvykl jsem si na ni. Ale nestává se mi to jenom s Peškem, už jsem slyšel i pozdrav Dobrý den, pane Drápalíku.“ A co vy, ztotožnil jste se se svým Peškem? Neříkáte si někdy – tak vstávej, Pešku, uvař si kafe… „Obvykle říkám – Rudlo nedá se nic dělat, musíš vstávat.“
Kdy tedy vstáváte, jak vypadá váš denní režim? „Zrovna zítra vstávám v pět abych byl v sedm v Hostivaři, kde natáčíme další díly Ulice. Chvilku trvá, než se proberu a než si zopakuji text.“ Kolik textu musíte denně zvládnout nazpaměť? „Jak kdy, podle zapojení Peška do děje. Zítra to je jedenáct obrazů, asi pětatřicet stránek textu. Pozítří to je pro změnu devět obrazů s třiceti stranami.“ Máte nějakou techniku učení se nazpaměť? „To ne, spoléhám na paměť.“ Víte, jak dlouho ještě se bude Ulice natáčet? „To vám říci nedokážu a myslím, že to neví nikdo.“ A kdy se k vám do své role vrátí paní Maciuchová? „Podle toho, co mi říkala, tak někdy v září. Ale přesný termín neznám.“ Předpokládám, že to s ní zase dáte v seriálu dohromady? „Já to předpokládám také, ale jaký bude náš další osud, opravdu nevím.“ Jak to vlastně přijde, že v jedné rodině se urodí tolik herců, jako v té vaší, Hrušínských? „Na tohle ani neumím odpovědět. Faktem je, že můj děda, táta i matka byli herci, já s bratrem rovněž, můj syn se tomu také věnoval… Přišlo to samo sebou, i když já měl k herectví blíž než jiní lidé proto, že jsem ho měl od malička kolem sebe.“ K herectví vás přivedl otec, a co k rybám? Ota Pavel kdysi napsal, že pro malého kluka je nejlepší, když ho rybařit naučí táta, nebo nějaký strejda. „Tátova rybářská škola byla skvělá. Naučil mě nejenom chytat ryby, ale mít i rád přírodu. Začínal jsem s vrbovým proutkem, kusem vlasce a malým háčkem s kuličkou těsta. Chytal jsem pro tátu nástražní rybičky, ale chytil jsem tak i svého prvního sumce. Na Vltavě na Podolsku. Měřil pětačtyřicet centmetrů a pro mě to byla obří ryba.“ Vy jste už prorybařil hezký kus světa… „Naštěstí jsem se dožil doby, kdy se do světa jezdit dá, a když to jde, jedu za rybami.“ Kam nejraději? „Do Mongolska. To je země mého srdce, byl jsem tam už asi devětkrát, je tam krásná příroda nezkažená průmyslem, řeky, ze kterých se dá pít – tak jsou čisté – a spousta ryb. Hlavně sibiřští lososi tajmeni berou dech. Po ulovení je změříme a zvážíme, vyfotíme a pustíme zpátky.“ Jak často rybaříte doma? „Moc ne, ale teď jsem zase začal s Českou televizí natáčet pořad pro rybáře a tak na ně jezdím pracovně. Zrovna včera jsme byli na Pilském rybníce, lovili jsme v dírách v ledu. Bylo asi -14 stupňů a já měl ruce tak zkřehlé, že jsem ani cigaretu neudržel.“ Autor: František Prachař, mivrk
Rudolf Hrušínský ml. (64) rád vzpomíná na natáčení legendární komedie Postřižiny. Magdu Vášáryovou sice tehdy neviděl nahou jako diváci ve filmu, ale zato si dost pochutnal na postřižinském pivu. Prozradil, že ho lidé často zdraví pane Pešku, podle jeho role v nekonečném seriálu Ulice. A netají se tím, že ve své galerii prodává čistý jihočeský vzduch…
blesk.cz
———
Zpět