Jakub Prachař: Krásné ženy jsou nudné!

Kuba>

Jakub Prachař je herec, hudebník, recesista a samotář. Má rád ženy, u kterých nemusí přemýšlet, jestli jsou krásné, nebo ne. I přes jeho něžný úsměv však nikdy nevíte, jestli si z vás zrovna neutahuje...

Čím pro vás ženy jsou?
Jsem rád, že s námi muži ženy na téhle planetě žijí. Bez nich by to tady nebylo tak zábavné. Mám pocit, že jsou lepší, než jsme my ‚penisáci‘. Kdyby ženy řídily svět, bylo by na něm podle mě líp. Třeba v minojské kultuře to takhle bylo zařízené a fungovalo to bezvadně. Nejen proto, že ženy zvládnou dělat víc věcí najednou, ale i proto, že jsou daleko empatičtější než muži. Ženy jsou zkrátka takový nad-druh. A mají hezčí těla než my. Což je výhoda pro nás, pro chlapy.

Věříte v osudovou lásku?
Pořádně nevím, co to je. Ale tak, jak ji chápu já, v ni nevěřím. Láska podle mě trvá měsíc a pak už je to práce, kterou člověk do toho vztahu musí vložit, aby mu to s tím druhým klapalo. Ať už jste s kýmkoli, prvotní euforie po nějaké době zmizí. Ať je ten druhý sebelepší, sebezajímavější. Pak už je jenom na vás, jestli vám stojí za to věnovat tomu vztahu energii. Zda prvotní opojení nahradíte láskou.

To zní velmi neromanticky…
Není to tak, že bych byl nějak strašně racionální. I když vím, že to umím. Je ale pravda, že hodně o věcech přemýšlím, hodně je analyzuji. Někdy mám pocit, že až příliš. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že víc věci řeším, než abych si je užíval, se to snažím omezit. Jinak mám v životě dost nepořádek, ale snažím se to změnit. Třeba v poslední době mám hroznou úctu k materiálům. Na všechno si kupuji obaly.

Když jsme u těch obalů, co vás na ženě zaujme na první pohled?
Určitě ruce. Každý si všímá nějaké části těla a já ujíždím na tvar prstů. Mám pocit, že se z nich dá poznat všechno. Líbí se mi holky, které mají dlouhé štíhlé prsty, ty jsou většinou zajímavé. Mám zkušenost, že holky, které mají krátké silné prsty, tak zajímavé nejsou. Bez urážky.

Prý jste přesvědčen, že jsou krásné ženy nudné. Pořád si to myslíte? 
Ano. Často to tak bývá. Nepotkal jsem fyzicky dokonalou, krásnou holku, která by byla i zábavná. Líbí se mi holky, u kterých člověk nemusí myslet na to, jestli jsou hezké, nebo ne. Záleží na povaze a charakteru.

Jaká je tedy ta pravá dívka pro vás?
Musí být chytrá, mít rozhled. Když nemám zrovna žádný nápad, aby nějaký měla ona. Nebaví mě být s někým, kdo je pasivní a já musím dělat pořád něco, abych ten vztah někam sunul. Musí být akční a kreativní, protože já jsem dost neakční a nekreativní. Ne dominantní, ale rovnocenný partner s nápady. Prostě Martha…

Zamiloval jste se do ní na první pohled?
Na první pohled jsem se zamiloval pokaž­dé. Nikdy jsem to neměl tak, že bych kolem nějaké ženy chodil a najednou se do ní zakoukal. Tohle se mi nestává.

Jste hodně vytížený... Jak zvládáte práci skloubit s osobním životem?
Úplně normálně, bez problémů. Udržet vztah s prací není složité. Když něco zkoušíme v divadle, míjíme se, ale vidíme se ve­čer. Máme štěstí, že se oba živíme stejně, takže se vzájemně tolerujeme. Nikdo se ničemu nediví. Jsem rád, že po představení můžu jet domů a uklidnit se. Hodně se taky koukáme na filmy.

Po přetlaku v práci toho ze mě moc nezbude, takže jsem nudný a klidný. Kdo extrovertně pracuje, potřebuje klid. A nebo chodím na ryby. Odpoledne třeba od pěti do jedenácti. Baví mě je chytat, ale nikdy je nezabíjím, to bych si nedovolil. Baví mě je lovit. Ten adrenalin, když mi něco bere a já nevím, co je to za rybu. Je to takové vajíčko s překvapením!

Takže jste domácký typ?
To ani ne, mám rád společnost, ale někdy potřebuji ticho a klid. Já obecně ne­mám moc kamarádů. I když je mám rád, moc se o ně nestarám, zanedbávám je. Ale vím to a snažím se to napravit. Musím do toho šlápnout, protože jinak člověk zůstane sám, aniž by chtěl. Můj problém je to, že jsem spíš samotář, dokážu být dost dlouho sám a je mi dobře.

Máte nějaké kamarádky?
Na kamarádství mezi mužem a ženou moc nevěřím. Mám ale Vojtu Dyka. Je šikovný, i když je to blbec. Výhoda je, že miluje družení se s lidmi, takže mi zařizuje společenský život. Opečovává mě.

Projevují o vás ženy zájem?
Ženy na mě moc nereagují. Když jsem sám, nereagují vůbec. Když si někoho najdu, reagují prvních čtrnáct dní. To jsou asi hormony... A po těch čtrnácti dnech už zase ne. Když si za mnou přijde čtrnáctiletá holka pro podpis, není to typ ženy, který by mě vzrušoval, a ty starší jsou zas už obezřetnější, opatrnější.

Jste z herecké rodiny, ulehčilo vám to hereckou kariéru?
Slýchal jsem, že mám protekci, jenže je to paradoxně složitější. Pochopitelně tam nějaká výhoda je. Ne, že by mě někdo protěžoval, ale když vyrůstáte v nějakém prostředí, určuje vás to. Rodiče dávají základ, který si nesete zbytek života. I já jsem jimi formovaný, ovlivněný...

U nás doma se třeba hodně mluvilo o divadle, proto se mi třeba apriori nelíbí nějaké věci. Vlastně ani nevím proč, jenom vím, že se mi nemají líbit. A jsem za to rád. Nevýhodou ale naopak bylo třeba to, že už od gymplu mi všichni pořád říkali, že se nemusím učit, protože půjdu stejně na DAMU. To mě štvalo. Ale na očekávání okolí jsem se vykašlal.

Neznevýhodňuje vás v hudební branži fakt, že jste hvězda seriálů?
Rozhodně ne. Začal jsem hrát v Ulici, když jsem vyšel školu. Bral jsem všechno, učil jsem se a jsem za to vděčný. Je to zkušenost k nezaplacení. Připadá mi praštěné, že se za to někteří herci omlouvají. Taky jsem si vydělal peníze, takže se teď můžu víc věnovat kapele.

Vyzkoušel jsem si tam spoustu věcí. Jako třeba chovat se přirozeně před kamerou. I když jsou ty scénáře někdy třeba blbě napsané, tak si myslím, že se to dá udělat dobře. Menšík hraje v Ženě za pultem taky zelináře a hraje ho skvěle. Zahrát dobře je možné i hloupý text.

Co vám dělá v životě radost?
Kapela. Hrajeme pět let, konečně máme odezvu, jsme svými pány. Můžeme rozhodovat o tom, co uděláme. Je to úplně svobodné. Nevýhoda herectví je to, že pořád čekáte. Kdo vás kde zaměstná. To hudebníci nemají. Zjistil jsem, že můžu ovlivňovat některé věci, a to je příjemné. Připravujeme novou desku.

Jaká bude?
Bude se jmenovat Tepláky. Navazuje na Františka Janečka a jeho estetiku. Pokusili jsme se dosáhnout stejného zvuku jako z osmdesátých let. Deska bude světová, všeobjímající. Baví mě, že z ničeho vzniká něco.

Jakub Prachař

Narodil se 30. srpna 1983 jako syn herečky Dany Batulkové a herce Davida Prachaře, což předurčilo jeho další životní dráhu. Už ve 13 stál poprvé na jevišti – v divadle Komedie, kde si ho všiml Jan Hřebejk a obsadil ho do jedné z bakalářských povídek. Od té doby se v TV objevuje celkem pravidelně.

Hrál i v řadě seriálů (Ulice, Proč bychom se netopili, Vyprávěj...) a ve filmech, např. Milenci a vrazi, Sněženky a machři po 25 letech, Děti noci... Hraje spolu se svým nejlepším kamarádem Vojtou Dykem v kapele Nightwork. Jeho přítelkyní je herečka Martha Issová.

(Dita Zoubková, Style)

super.cz