Navrátil: Rakovinu jsem přijal bez emocí

Kuba>

ROZHOVOR: Populárnímu herci Bořivoji Navrátilovi (76) lékaři letos na jaře diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Nemoc před kolegy i novináři tajil tak dlouho, jak to jen šlo.

Na tři měsíce musel přerušit natáčení seriálu Ulice, kde kvůli jeho onemocnění museli kapitána Bařinku poslat do lázní.

Jak se v šestasedmdesáti letech bojuje se zákeřnou chorobou? Kdo herci v nejtěžších chvílích opravdu pomohl? Vracíte se zpátky do života. Těšil jste se do práce?

„Samozřejmě. Celá ta doba, kdy jsem věděl, co mě potkalo, byla s otazníkem, vrátím-li se, nebo ne. Nemám tím na mysli jen práci, ale život jako takový. Už jsou to tři měsíce a v dané chvíli se pomalu zapojuji do pracovního procesu. Zatím je to hlavně pro mě velmi radostná činnost. Chodím namlouvat knihy pro nevidomé. Čtu tam texty, které mám velmi rád, a považuji to za hodně smysluplné. A teď tedy i to natáčení Ulice. Ostatní závazky jsem zrušil, abych kolegy nezdržoval. Nikdo nemohl vědět, na jak dlouho budu muset práci přerušit.“

Jaký byl první natáčecí den Ulice?

„Hodně jsem se na něj těšil. Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že k němu nikdy nedojde. Všechno naštěstí dopadá dobře. Točili jsme scénu v hospodě, připíjeli si podle scénáře a mně to připadalo symbolické.“

Foto: abl

V jakém stadiu je vaše nemoc?

"Prodělávám ještě nějaké chemoterapie.“

Co člověka napadne jako první, když uslyší diagnózu rakovina?

„Tím, že jsme se narodili, jsme odsouzeni k tomu, že také zemřeme. Tudíž na tu skutečnost neustále myslíme. Přemýšlíme, jak to bude vypadat a proč zemřeme. Navíc už mi není zrovna málo let, že zemřu, už dávno vím. Mě spíš překvapilo, jak naprosto bez emocí jsem tu zprávu přijal. Všichni známe z divadla ta velká gesta, pláč a všechno okolo. Ale u mě to bylo úplně jinak. Spíš jsem přemýšlel nad tím, co všechno je potřeba udělat. Kdybych zemřel, tak abych tím rodině nepřidělal mnoho starostí. Ale to asi nejde.“

Neměl jste strach?

„Je to hodně o důvěře v osud a ve schopnosti přijmout skutečnost tak, jak je. A jak už jsem říkal, když jsem se o své nemoci dozvěděl, nepřišly vůbec žádné emoce, jen myšlenky na praktické záležitosti.“

Ani otázka »Proč zrovna já?« vás nenapadla?

"To ani v nejmenším! Víte, člověk si musí hlavně uvědomit, že je smrtelný. Někteří bohužel neuvědomují a z toho plyne všechno zlo kolem nás. Když si uvědomíte, že stejně jednou zemřete, snažíte se podle mě žít opravdu hezký a smysluplný život.“

Jednou už jste smrti čelil kvůli natáčení filmu Sagarmatha. Bylo to tentokrát, takřka o pětadvacet let později, jiné?

„Tehdy mě postihla opravdu nepříjemná nemoc. Byli jsme na výstupu na Mount Everest a věděl nedostanu zpět do tábora, tak zemřu. A věděl jsem, jak daleko od tábora jsem a jakou cestou jsme šli nahoru. Ale také to bylo takové zvláštní, bez emocí.“

Kdo vám byl během léčby největší oporou?

„Samozřejmě rodina. Snažil jsem se to před ostatními tajit, ale když mě pak někdo prásknul… Musím přiznat, že to, kolik podpory mi vyjádřili nejen herečtí kolegové, ale i diváci nebo vaši čtenáři, mě velmi, velmi dojalo. Byla to obrovská motivace, proč se držet, stejně jako moje práce, kterou mám moc rád.“

Starala se o vás vaše bývalá žena, se kterou jste ale už čtyřicet let rozvedený…

„Ano, to je pravda. A patří jí za to velký dík. Žiju sám garsoniéře, a když mě propustili z nemocnice, nemohl jsem zůstat sám doma. Starala se o mě s neuvěřitelnou péčí, pochopením. Jako by to byla profesionálka. Musím se jí za to opravdu poklonit.“

Co byste vzkázal lidem, kteří třeba musí projít stejnou situací jako vy?

„Hlavně hodně síly a víry v uzdravení. Těch lidí je především hrozně moc. Je až neuvěřitelné, jak moc lidí se s rakovinou léčí. Ale důležité je nevzdávat se. Já jsem si v nemocnici hodně promítal vlastní život a zjistil jsem, že to bylo docela pěkný.“

Autor: jos, Jana Chmelíková

blesk.cz