Kuba

Na schůzku do smíchovské pizzerie přišel Roman Vojtek přesto, že byl předtím u zubaře, jehož zákrok byl poměrně bolestivý. Jenomže Roman má ve zvyku dodržet to, co slíbí.

Adam v nové komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh je zaměstnán výchovou dvou dětí. Jak se vám s nimi spolupracovalo, když v reálném životě zatím žádné děcko nemáte?

Bylo to pro mne opravdu něco absolutně nového. Dvě děti jsem ještě fakt nezažil. Jedno bylo naštěstí moc hodné miminko. Ale Bastíkovi, jak se jmenuje můj filmový syn, je čtyři a půl roku, což je přesně věk, ve kterém když se dítě „šprajcne“, nic s ním neuděláte. Bylo moc dobře, že byla vždycky po ruce maminka, která mu to dovedla vysvětlit. Přesto jsem s ním měl při natáčení několik chvilek, kdy mi docela „zatopil“. Například si při ostrém záběru vyčíhl situaci, ve které jsem nemohl nijak zareagovat na to, že mě štípal do tváře. Samozřejmě do té, kterou kamera neviděla. Přesně věděl, kam štípnout, a já musel dělat, že se nic neděje. Ono to všechno vlastně začalo už na kamerových zkouškách. Když nás režisérka Poledňáková seznamovala a představila mě jako jeho tatínka, chtěla po něm, aby řekl: „Tatínku, ty jsi tak hezkej.“ A on bez váhání prohlásil: „Tatínku, ty jsi takovej… průměr.“ Ovšem musím říct, že po krušných začátcích jsme se nakonec docela skamarádili, takže nakonec jsem měl pocit, že mám opravdového syna !

Ve filmu jako ve správné komedii zaznívají vtipné „hlášky“. Byl pronášeny i mimo kameru a natáčení?

Když točíte s tak vtipnými lidmi, jako jsou Jiří Bartoška, Oldřich Kaiser, Eva Holubová, Kamila Magálová, Milan Šteindler a v neposlední řadě samotná režisérka Marie Poledňáková, je jasné, že jsme se nasmáli dost a dost. Do smrti asi nezapomenu na týden, kdy jsme natáčeli na horách a bydleli jsme všichni, herci i štáb, v jednom hotýlku. A po natáčení jsme se vždycky sešli a povídali jsme si. Byla to velká sranda. Bohužel se nedá interpretovat. A jedním z nejlepších vypravěčů byl spisovatel Arnošt Lustig, který ve filmu také hraje. Oplýval nepřeberným množstvím historek a židovských vtipů, kterými nás neustále zásoboval.

Jak se odlišuje herecký a režisérský přístup k filmu a k seriálu?

Zásadně. Když točíte film, uděláte za den dva až tři obrazy. V Ulici mám třeba zítra natočit dvanáct obrazů. Film je hodně o čekání. Dlouho se čeká, než se scéna připraví, nasvítí, vyzkouší se zvuk, nazkouší se to… V seriálu to musí „odsejpat“. Postaví se kamery, režisér řekne jasnou představu, rychle se zasvítí, zkouška a už se jede…Co se týče režisérů, každý má samozřejmě svůj styl. Ale to i ti filmoví. Já mohu srovnávat například přístup k práci Dušana Kleina a Marie Poledňákové. Oba jsou naprosto rozdílní, a to nejen tím, že jde o muže a ženu. Pan Klein je kliďas, který neudělá jediný pohyb navíc, pluje si tím placem, pobafává z fajfčičky, pozoruje, a protože má zcela jasnou vizi, uděluje potichu pokyny svému asistentovi, který pak všechno tlumočí a rázně řídí. Paní Poledňáková je naopak v dobrém slova smyslu Terminátor. Je ztělesněním soustředěné energie, životního optimismu a neuvěřitelného elánu. Kolikrát, když už jsme nemohli a padali jsme „na hubu“, lítala kolem nás a sršela energií a nikdo z nás nechápal, kde ji bere. Je to tělem i duší mladá holka.

Celý rozhovor si můžete přečíst v novém čísle TV Magazínu:

TV Magazín