Šárka Ullrichová: Nikdy jsem nebyla šťastnější

Kuba

Herečka Šárka Ullrichová (34) si stejně jako Zuzana Hrubá, kterou hraje v seriálu Ulice, prošla drogovým peklem. Dnes už ale o tom, co všechno musela překonat, příliš mluvit nechce.

Když si zadám do vyhledávače vaše jméno, první tři výsledky jsou ve spojitosti s drogami. Nevadí vám to, Šárko?
Nevadí. Je to jen otázka času, ta minulost přirozeně doznívá. Ještě donedávna se mnou chtěli dělat rozhovory jen na tohle téma. Kolikrát jsem si slibovala, že tentokrát už o své zkušenosti s drogami mluvit nebudu, nemá přece smysl oživovat mrtvé věci. Kolikrát se také stalo, že rozhovor se mnou byl na úplně jiné téma, než lákal titulek. Mrzelo mě to. Ale jen chvíli, umím odpouštět. Každá křivda člověka jen tíží. Je to jako malý červíček, který s každou další křivdou jen roste a roste, a pak je z něj velkej, ošklivej červ, co vás sežere... Z křivd v duši vznikají nemoci, pryč s nimi...

Příběh své postavy ze seriálu Ulice Zuzany Hrubé, drogově závislé, jste si vlastně sama prožila. Co bylo tím prvním impulzem, že jste do toho vůbec spadla?
Nezlobte se, ale já už se v tom opravdu nechci hrabat... Zvědavost, naivita, nespokojenost se sebou samou a tak podobně.

Loni jste si prošla detoxikační kúrou v léčebně. To jistě nebyla procházka růžovým sadem. Máte na ni vůbec nějaké pozitivní vzpomínky?
Není dne, kdy bych si na pobyt v Červeném Dvoře nevzpomněla. Jsem tak šťastná, že jsem se rozhodla jít se léčit. Byl to návrat k sobě samé. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, než jsem právě teď. Opravdu. Zbavila jsem se tam valné většiny oněch červíků, o kterých jsem mluvila. Utekli. Lekli se. Nemají rádi pohodové prostředí. Každý z nás si z dětství přináší nějaké bloky a já opravdu děkuju za to, že jsem si pod dohledem skutečných odborníků mohla přijít na to, které bloky to jsou. Jediná možná cesta k duševnímu uzdravení vede přes odpuštění. Sobě samým a následně všem ostatním. Je to velmi očistné a úlevné.

Na rozdíl od svých kolegů, kteří něčím podobným prošli, jste o svém období na drogách velmi otevřeně mluvila v médiích. Nemohla vám taková otevřenost spíše ublížit?
Jen jsem měla potřebu uvést věci na pravou míru. Jsem hodně otevřený člověk, často se mi to nevyplatilo, ale každá špatná zkušenost mi přináší poznání, kudy se nechci dál ubírat.

Jak se k vám v tak těžkém období stavěli blízcí? Mnoho lidí v takové situaci přichází o přátele – nebo spíše o ty, co se jako přátelé tváří.
Přesně tak. Ti skuteční přátelé zůstali a moc mě podpořili. Oddělilo se zrno od plev. Taková čistka to byla. Vytvořil se tak prostor pro nové kamarády a přátele. Předpokládejme, že moje bytost je dům. A já jsem do toho domu hodila dynamit. Ozvala se rána jak z děla. Všude nepořádek a prach. Nezbývalo nic jiného než v tom domě zamést, vyklidit ho. A když jsem tam hezky vysmejčila, začala jsem si ten dům zabydlovat novými věcmi, takovými, co mám ráda, co mi dělají dobře. A po čase začali přicházet noví lidé. Lidi, kterými se obklopujeme, jsou jen zrcadlem nás samých.

O čem byste si skutečně popovídala se svou seriálovou postavou? Jak by váš případný rozhovor vypadal?
Hezká otázka.
Já: „Jak se máš?“
Zuzana: „Chybí mi láska.“
Já: „Tak se jí nebraň.“
Zuzana: „Já vím. Bojím se do někoho zamilovat. Když budu někoho milovat, tak ho přece budu vedle sebe chtít živého. Bojím se, abych ho nenakazila.“
Já: „Člověk, který tě bude milovat, tě bude mít rád se vším všudy. Pryč s tím strachem. Strach je negativní emoce. Nezapomeň, že jakou emoci vysíláš, přesně takovou dostáváš zpět. Člověk bez lásky jako by nežil. Zasloužíš si ji.“

Prý je vždy možnost, že vyléčený narkoman po drogách opět sáhne. Nemáte z toho strach?
Nechci slovíčkařit, ale vyléčený závislák neexistuje. Jen „odléčený“. Ve chvíli, kdy si pomyslí, že je vyléčený a že se tudíž může znovu napít, je jednou nohou zpátky v léčebně. Strach nemám. Mám respekt a vím, že může přijít spouštěcí podnět, který vyvolá chutě. Jsem ve fázi doléčování, v rukou lékařských odborníků, kterých se nesmírně vážím a důvěřuju jim.

Říká se, že jste optimisticky založený člověk. Co vás drželo nad vodou, když jste se postupně hrabala z nejhoršího? Měla jste nějaké cíle, nějaká předsevzetí?
Z nejhoršího jsem se hrabala v Červeném Dvoře. Tam jsem se postupně a pod dohledem odborníků zbavovala starých, duši a tělu škodlivých návyků. Naučila jsem se být disciplinovaná, což se mi při vytváření nových návyků, těch prospěšných, tady venku moc hodí. Disciplinovanost je hlavní předpoklad k tomu, aby byl člověk úspěšný. Cíle a předsevzetí mám. Už jako dítě jsem byla hodně umíněná. Když jsem si něco usmyslela, šla jsem si tvrdě za tím. Je to moje přirozená vlastnost, která mi ­pomáhá k tomu, abych si mohla splnit své sny.

Zlobíte se na média (nejen bulvární) za to, že o vás psala ne úplně lichotivě?
Nezlobím. To není jen o tom, co média píší, ale hlavně o tom, jaké informace společnost zajímá... Společnost nezměním. Můžu změnit jen sama sebe.

Co vám momentálně nejvíce dodává energii? Všiml jsem si, že hodně sportujete a že vaší vášní jsou kolečkové brusle.
Nabíjí mě nejenom bruslení a chození do fitka. Vytvořila jsem si návyk na vyplavené endorfiny. Mám pak skvělou náladu, mění mi úhel pohledu na věci kolem mě. Nenechám se zdaleka tolik rozhodit jako dřív. Taky cvičím jógu.

Relaxujete i jinak než v posilovně, při józe a na bruslích?
Miluju jen tak zavřít oči a zhluboka dýchat. Představuju si sama sebe v budoucnosti. Často přitom úplně „odcestuju“. Kamkoli... Mám dvě krásný kočičky. Každá má úplně jinou povahu. Amálka je velká pohodářka, Athéna zase rarášek, srandistka. Harmonizují mě. Baví mě psát – jukněte na můj blog... Baví mě malovat mandaly a taky plést. Starám se o jednu osmdesátiletou paní, která nebyla šest let venku. Žije v jedné místnosti. Radost mi dělá i ona, a to hlavně svou chutí do života. Obrovsky mě naplňuje moje práce. Začala jsem zkoušet divadelní hru Uvěřme snu v divadelní společnosti Sophia-art. Každý večer, než usnu, si najdu hezké momenty uplynulého dne a pěkně za ně poděkuju.

Co je v současnosti vaší největší drogou?
Potřeba milovat a být milovaná. Potřeba hrát.

Pomýšlíte už na rodinu, na děti, nebo tyto záležitosti zatím necháváte stranou?
Nechávám věci volně plynout. Nemá význam tlačit na pilu. Můžete z toho dostat křeč... Soustředím se na to, co je právě teď. To ostatní přijde ve správný okamžik samo.

Jste se svým životem nyní spokojená?
Jsem šťastná. A co víc, není to euforie. Tohle štěstí má pevné základy...

(Jan Martínek, Spy)

super.cz