"OBRÁZEK NENÍ K DISPOZICI" "OBRÁZEK NENÍ K DISPOZICI"
Můj život s Králem (40. díl)
Večer na schůzce s Václavem byla zamlklejší než obvykle. Několikrát se jí dokonce ptal, jestli se něco stalo. Byl tak milý a účastný, že měla chvílemi nutkání se mu svěřit. Ale neodhodlala se k tomu, rozhodla se, že s tím počká, až co jí řekne doktor. Objednala se hned na následující den brzy ráno. Říkala si, že na řešení problémů bude dost času, až bude mít verdikt potvrzený. Zatím se snažila vytěsnit tuhle otázku z hlavy.
Václavovi vrtalo hlavou, co se se Zdenou děje. Byla prostě jiná. Když po práci nepozorovaně vklouzla k němu do bytu, na první pohled to vypadalo jako jindy. Ale několikrát ji přistihl, že je duchem nepřítomná, a když se jí ptal, jestli ji něco trápí, jen se nervózně zasmála a popřela to. I jejich milování bylo jiné. Bylo jako obvykle velmi intenzivní, ale tentokrát se ani nestačil svléknout, než padli do postele. Moc ji chtěl, ale její touha a vášeň překonávala tu jeho. Znovu a znovu se na něj hladově vrhala, dráždila ho a sváděla, dokud úplně vyčerpaný neusnul. Chvílemi mu to připadalo spíš jako zoufalé volání o pomoc než jako milování, a v hlavě se mu rozblikalo varovné světlo. Chtěl si s ní o tom promluvit, ale přepadl ho spánek.
Když se po krátké chvíli probudil, sáhl vedle sebe a chladné¨prostěradlo mu dalo vědět, že Zdena už je pryč. Hned zkraje večera ho sice varovala, že dnes odejde dřív, protože si brzy ráno musí něco zařídit, ale její zmizení bez rozloučení ho stejně zaskočilo. Cítil, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale netušil co.
Marta měla noční službu na recepci hotelu Intercontinental. Poslední dobou si brala hodně nočních služeb, aby nemusela být sama doma a nemusela myslet na Václava a jeho zradu. Pozorovala osamělého, opilého, tlustého Němce, který si v lobby baru objednával už asi patnáctého panáka vodky. Pozorovala také drobnou blonďatou panenku, která si k němu přisedla, přehodila nožku přes nožku a ještě víc vyhrnula už tak dost krátkou minisukni. Věděla o ní, že je Slovenka, u nich v hotelu se objevovala jen zřídka a ostatní holky ji neměly moc rády. Říkalo se o ní, že kromě poskytování sexuálních služeb si sem tam od zákazníka vezme i něco navíc. Některé holky dokonce tvrdily, že zákazníkům přidává do pití prášky na spaní, aby je pak mohla okrást. Už se na ni chystaly a rozhodly se, že ji do svého revíru nebudou pouštět. Říkaly jí škodná. Nad jejím působením v tomto luxusním hotelu se stahovala mračna.
Ale teď byla tady. Z ostatních holek nebyla žádná v dohledu, takže Slovenka měla volné pole působnosti. Protože byl na recepci celkem klid, Marta měla dost času pozorovat ji při práci. Opilý Němec byl snadná kořist. Skoro zbytečně na něj plýtvala svým nesporným půvabem. Němec se sotva držel na nohou a stačilo, aby se o něj Slovenka párkrát otřela a něco mu zašeptala do ucha. Němec se pokaždé rozhýkal smíchy, až se mu záhyby na dvojité bradě roztřásly jako sulc a štípal svoji novou společnici do zadečku. Marta si pomyslela, že Slovenka tentokrát nebude mít moc náročnou práci. Tipovala, že tlustý upocený Němec usne ještě dřív, než k něčemu dojde, ani mu nebude muset přidávat nic do pití. Netrvalo ani patnáct minut, než Němec zaplatil, s obtížemi se zvedl a odváděl si blonďatou Slovenku k výtahům. Marta se dívala, jak se za těmi dvěma zavírají dveře výtahu, a pak se vrátila ke své práci. Ještě si pomyslela, že si Němec koleduje o malér, ale zároveň si řekla, že mu to patří. Určitě má doma manželku, děti, hraje si na spořádaného otce a manžela, a tady dovádí s holkou, která by mohla být jeho dcerou. Chlapi jsou zkrátka hnusný podrazáci, ušklíbla se Marta pro sebe, ale víc než na tlustého Němce myslela na Václava.
Zdena brzy ráno vycházela z ordinace svého gynekologa a trochu se jí točila hlava. Ještě si nedokázala ujasnit, jestli má být šťastná, nebo jestli se má začít trápit.
„Tak vám tu radostnou událost mohu potvrdit. Budete maminkou," řekl jí doktor po vyšetření nadšeným hlasem.
Zdeně se nahrnuly slzy do očí.
„To pláčete štěstím, nebo máte nějaký problém?" ptal se gynekolog mírným hlasem, aby pacientku uklidnil.
„To právě ještě nevím," utírala si slzy Zdena.
„Nebojte se, všechno bude dobré. Budete krásná maminka - a dítě je zázrak. Nic dalšího není důležité."
„Ano... Já vím. Jen mě to zaskočilo."
„To tady říká každá druhá," zasmál se doktor. „Jako byste se toho procesu plození neúčastnily."
Gynekolog byl tak milý a mluvil o jejím mateřství tak samozřejmě, až Zdena postupně nabyla pocitu, že mít dítě s Václavem je ta nepřirozenější věc na světě.
Václavovi vrtalo hlavou, co se se Zdenou děje. Byla prostě jiná. Když po práci nepozorovaně vklouzla k němu do bytu, na první pohled to vypadalo jako jindy. Ale několikrát ji přistihl, že je duchem nepřítomná, a když se jí ptal, jestli ji něco trápí, jen se nervózně zasmála a popřela to. I jejich milování bylo jiné. Bylo jako obvykle velmi intenzivní, ale tentokrát se ani nestačil svléknout, než padli do postele. Moc ji chtěl, ale její touha a vášeň překonávala tu jeho. Znovu a znovu se na něj hladově vrhala, dráždila ho a sváděla, dokud úplně vyčerpaný neusnul. Chvílemi mu to připadalo spíš jako zoufalé volání o pomoc než jako milování, a v hlavě se mu rozblikalo varovné světlo. Chtěl si s ní o tom promluvit, ale přepadl ho spánek.
Když se po krátké chvíli probudil, sáhl vedle sebe a chladné¨prostěradlo mu dalo vědět, že Zdena už je pryč. Hned zkraje večera ho sice varovala, že dnes odejde dřív, protože si brzy ráno musí něco zařídit, ale její zmizení bez rozloučení ho stejně zaskočilo. Cítil, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale netušil co.
Marta měla noční službu na recepci hotelu Intercontinental. Poslední dobou si brala hodně nočních služeb, aby nemusela být sama doma a nemusela myslet na Václava a jeho zradu. Pozorovala osamělého, opilého, tlustého Němce, který si v lobby baru objednával už asi patnáctého panáka vodky. Pozorovala také drobnou blonďatou panenku, která si k němu přisedla, přehodila nožku přes nožku a ještě víc vyhrnula už tak dost krátkou minisukni. Věděla o ní, že je Slovenka, u nich v hotelu se objevovala jen zřídka a ostatní holky ji neměly moc rády. Říkalo se o ní, že kromě poskytování sexuálních služeb si sem tam od zákazníka vezme i něco navíc. Některé holky dokonce tvrdily, že zákazníkům přidává do pití prášky na spaní, aby je pak mohla okrást. Už se na ni chystaly a rozhodly se, že ji do svého revíru nebudou pouštět. Říkaly jí škodná. Nad jejím působením v tomto luxusním hotelu se stahovala mračna.
Ale teď byla tady. Z ostatních holek nebyla žádná v dohledu, takže Slovenka měla volné pole působnosti. Protože byl na recepci celkem klid, Marta měla dost času pozorovat ji při práci. Opilý Němec byl snadná kořist. Skoro zbytečně na něj plýtvala svým nesporným půvabem. Němec se sotva držel na nohou a stačilo, aby se o něj Slovenka párkrát otřela a něco mu zašeptala do ucha. Němec se pokaždé rozhýkal smíchy, až se mu záhyby na dvojité bradě roztřásly jako sulc a štípal svoji novou společnici do zadečku. Marta si pomyslela, že Slovenka tentokrát nebude mít moc náročnou práci. Tipovala, že tlustý upocený Němec usne ještě dřív, než k něčemu dojde, ani mu nebude muset přidávat nic do pití. Netrvalo ani patnáct minut, než Němec zaplatil, s obtížemi se zvedl a odváděl si blonďatou Slovenku k výtahům. Marta se dívala, jak se za těmi dvěma zavírají dveře výtahu, a pak se vrátila ke své práci. Ještě si pomyslela, že si Němec koleduje o malér, ale zároveň si řekla, že mu to patří. Určitě má doma manželku, děti, hraje si na spořádaného otce a manžela, a tady dovádí s holkou, která by mohla být jeho dcerou. Chlapi jsou zkrátka hnusný podrazáci, ušklíbla se Marta pro sebe, ale víc než na tlustého Němce myslela na Václava.
Zdena brzy ráno vycházela z ordinace svého gynekologa a trochu se jí točila hlava. Ještě si nedokázala ujasnit, jestli má být šťastná, nebo jestli se má začít trápit.
„Tak vám tu radostnou událost mohu potvrdit. Budete maminkou," řekl jí doktor po vyšetření nadšeným hlasem.
Zdeně se nahrnuly slzy do očí.
„To pláčete štěstím, nebo máte nějaký problém?" ptal se gynekolog mírným hlasem, aby pacientku uklidnil.
„To právě ještě nevím," utírala si slzy Zdena.
„Nebojte se, všechno bude dobré. Budete krásná maminka - a dítě je zázrak. Nic dalšího není důležité."
„Ano... Já vím. Jen mě to zaskočilo."
„To tady říká každá druhá," zasmál se doktor. „Jako byste se toho procesu plození neúčastnily."
Gynekolog byl tak milý a mluvil o jejím mateřství tak samozřejmě, až Zdena postupně nabyla pocitu, že mít dítě s Václavem je ta nepřirozenější věc na světě.
Co si Zdena počne se svým těhotenstvím? Jak se jí pomstí Marta? Dokončení Zdenina příběhu se dočtete v knížce Můj život s Králem, kterou napsala Lenka Hornová jako fiktivní deník Zdeny Čisté.
Můj život s Králem (39. díl)
"Na kola je to nerozhodně. Hrajeme třetí, rozhodující. A kdo prohraje, myje nádobí a bude muset říct vítězi: Jsi nejúžasnější na celém světě, lepší nad tebe není! Souhlasíš?" navrhl Václav.
"Samozřejmě, že souhlasím. Snad si nemyslíš, že se mi chce mýt nádobí."
S vervou se pustili do dalšího kola, a ačkoli hra byla dlouho vyrovnaná, nakonec opět vyhrála Zdena.
"No," protáhla se líně jako kočka, až se Václavovi zatmělo před očima. „Teď bych si dala nějakou večeři, po ní můžeš umýt nádobí a pak... Pak přede mnou poklekneš a řekneš: Jsi nejúžasnější na celém světě, lepší nad tebe není!"
„Moment!" protestoval Václav. „O klekání v sázce nic nebylo."
„Ne? Ale to je škoda. Chtěla jsem si to užít se vším všudy."
Václav vstal a odcházel do kuchyně.
„Čeho se dneska ještě dočkám? Nejdřív mě vypeskuje vlastní matka, pak se dostanu do spárů karbanice a skončím jako žena v domácnosti."
„Neskuhrej, byl to tvůj nápad."
„Jo, ale blbej," volal Václav z kuchyně. Za chvíli přinesl na tácu dva talíře, skleničky a láhev vína.
„Asi bych udělal větší dojem, kdybych tvrdil, že jsem to uvařil, ale už jsem se bohužel prozradil. Jenom jsem to ohřál. Je to mámina specialita, kuře s nádivkou, přičemž recept na tu nádivku se dědí z generace na generaci."
„Mám přímo vítězný hlad."
Václav vzdychl. „Ty si to ale hodně vychutnáváš, co?"
„Bůhví, kdy se mi naskytne další taková příležitost? A na to nejlepší se teprve těším." Maminčino kuře bylo opravdu skvělé a po jídle popadl Václav talíře a odnesl je do kuchyně, aby umyl nádobí. Zdena za ním ale přišla a chopila se utěrky.
„Co tu děláš? Máš si vychutnávat vítězství."
„Pomůžu ti to utřít. Jsem zkrátka holka outlocitná. A největší odměna teprve přijde."
„Tváříš se tak sadisticky, že bych být tebou o žádném útlocitu nemluvil."
Když se vraceli k rozpité láhvi vína, zůstala stát Zdena uprostřed obýváku.
„Dobrá, nemusíš poklekat, s ohledem na tvou momentální indispozici. Ale prosila bych to s prožitkem." Vzývavě zvedla bradu. Král se postavil před ni. "Dobrá. Jsi nejlepší na...," začal drmolit.
"Stop. Nejúžasnější! A s tím prožitkem, prosím," cukalo Zdeně v koutcích. Václav dal hlavu na stranu a chvíli si ji měřil pohledem. Pak udělal krok dopředu, až stál těsně u Zdeny. Díval se jí bez mrknutí do očí a tichým a hlubokým hlasem, najednou úplně vážně řekl:
"Jsi ta nejúžasnější žena na celém světě. Nikdy jsem nepoznal lepší a jsem si jistý, že už ani nepoznám."
Zdeně vyprahlo v hrdle.
„No..., řekl, jsi víc, než jsi musel. Měla bych být asi spokojená."
„A jsi?"
„Ne docela."
Václav Zdenu objal, přitiskl ji k sobě a pak ji dlouze políbil.
„Ted už jsi?" zašeptal jí do ucha.
„Začínám být," špitla.
Václav polibek prohluboval a prodlužoval. Prsty se při tom probíral jejími zlatými rozpuštěnými vlasy a něžně ji hladil po zádech. Zdena mu zaklesla ruce kolem krku, už jenom proto, aby se udržela na nohou, protože se jí podlamovala kolena. Opětovala polibek a vkládala do něj celou svou touhu, kterou musela tak dlouho potlačovat. Stáli by tam takhle oba snad do soudného dne, kdyby Václav po chvíli slabounce nesykl.
„Bože, tvoje stehy!"
„No, strašně rád bych na ně zapomněl, ale přihlásily se samy."
„Musíš být opatrný! Hned si lehni," řekla vyplašeně Zdena. Václav se rozesmál.
„To je příkaz, který z tvých úst zní přímo neodolatelně."
„Ty moc dobře víš, jak to myslím," začervenala se.
„Vím, sestřičko. Ale lehnu si s jedinou podmínkou. Že si lehneš vedle mě. Pustíme si televizi, budeme koukat na film, pít víno a já budu vážně strašně opatrný."
Zdena se usmála a lehce ho políbila na rty.
„Co dávají?"
Zdena zůstala u Václava celou noc. Ale kdyby jen to. I celou sobotu a neděli. Povalovali se spolu u televize, jedli, pili, smáli se, hráli karty, dámu a šachy a skoro v jednom kuse se líbali a mazlili. Vyhýbali se tématům, která by mohla zaskřípat, nepokládali si otázky, na které nechtěli slyšet odpovědi. A oba prožili ten nejkrásnější víkend ve svém životě. Zdena chodila po bytě jen ve Václavově velké bílé košili a Václav měl pocit, že nic nádhernějšího a erotičtějšího nikdy neviděl. Měl neustálou touhu se Zdeny dotýkat, objímat ji, a snažil se zaplašit strach, že se mu jako obláček příliš krásného snu rozplyne pod rukama.
Zdena byla po dlouhé době bezstarostně šťastná. S něhou pečovala o Václava, snažila se mu z očí vyčíst každé přání a lásku k němu cítila tak intenzivně, až měla pocit, že pod přívalem citů vybuchne. Tulila se k němu jako koťátko a v noci se k němu tiskla tak zoufale, jako by to mělo být naposledy. Mnohokrát se kousla do rtů, aby mu nevyznala lásku, aby mu neřekla, jak neuvěřitelně silně ho miluje. Ale ačkoli jí Václav řekl spoustu krásných a něžných slov, prosté „Miluji tě" nevyslovil a ona měla strach říct to první.
V neděli v podvečer se začala chystat domů. Potřebovala se alespoň převléknout. Ale Václav ji stále zdržoval, jejich mazlení nebralo konce. Takže se nakonec dostala domů až pozdě večer, a jen co se vysprchovala a umyla hlavu, šťastná usnula. Poprvé od otcovy smrti se jí zdály krásné sny.
Další dny prožívala Zdena jako ve snu. Šťastná se probouzela, šťastná chodila do práce a šťastná chodila na tajné schůzky s Václavem. Jediné, co ji trochu znepokojovalo, bylo to, že neustávaly její žaludeční nevolnosti. Jednou sotva doběhla do práce, jak se jí v tramvaji udělalo zle. Oplachovala si obličej na toaletě, když dovnitř vstoupila Majda.
"Už je ti zase blbě?"
"No jo. Už si fakt budu muset zajít k doktorovi."
„Kdybych věděla, že máš nějakého milence, rovnou bych ti řekla, aby sis zašla ke gynekologovi.“
„Cože?“ vyděsila se Zdena.
„No tak schválně, kdy je ti nejvíc blbě?“
„No... ráno. A dopoledne.“
„A co ještě?“
„Jak to myslíš?“
„Jaký máš ještě příznaky?“
„Já... nevím.“
„Motá se ti někdy hlava? Je ti na omdlení?“
„To někdy jo. Taky jsem poslední dobou... jakoby unavená.“
„Hm. Ještě abys měla zvláštní chutě.“
„Jím asi víc.“
„No vidíš. Tak tohle všechno měla moje ségra. Pořád říkala, že má pokaženej žaludek, a najednou jsme narychlo chystali veselku. A teď máme malou Dášenku.“
„Jenže já...“
„Já vím. To by do tebe musel vstoupit duch svatej. Ale k tomu doktorovi si fakt zajdi. To je asi podesátý, co jsem tě tu takhle nachytala.“
Zdena se vypotácela z toalety a těžce dosedla ke stolu. Vytřeštěně zírala do prázdna a přemýšlela. Bylo by to možné? Jak je to dlouho, co byli na té Šumavě? Nedávali si pozor, to bylo to poslední, na co v tu chvíli mysleli. Chovali se jak smyslů zbavení. Ale přece... Pak rychle sáhla do kabelky a vytáhla kalendář. Překotně počítala, několikrát znovu začínala, ale nakonec se vždy dostala ke stejnému výsledku. A kruci! Takže obvodního lékaře může vynechat. Zamíří rovnou k tomu gynekologovi. Skousla si ret. Kruci!
"Samozřejmě, že souhlasím. Snad si nemyslíš, že se mi chce mýt nádobí."
S vervou se pustili do dalšího kola, a ačkoli hra byla dlouho vyrovnaná, nakonec opět vyhrála Zdena.
"No," protáhla se líně jako kočka, až se Václavovi zatmělo před očima. „Teď bych si dala nějakou večeři, po ní můžeš umýt nádobí a pak... Pak přede mnou poklekneš a řekneš: Jsi nejúžasnější na celém světě, lepší nad tebe není!"
„Moment!" protestoval Václav. „O klekání v sázce nic nebylo."
„Ne? Ale to je škoda. Chtěla jsem si to užít se vším všudy."
Václav vstal a odcházel do kuchyně.
„Čeho se dneska ještě dočkám? Nejdřív mě vypeskuje vlastní matka, pak se dostanu do spárů karbanice a skončím jako žena v domácnosti."
„Neskuhrej, byl to tvůj nápad."
„Jo, ale blbej," volal Václav z kuchyně. Za chvíli přinesl na tácu dva talíře, skleničky a láhev vína.
„Asi bych udělal větší dojem, kdybych tvrdil, že jsem to uvařil, ale už jsem se bohužel prozradil. Jenom jsem to ohřál. Je to mámina specialita, kuře s nádivkou, přičemž recept na tu nádivku se dědí z generace na generaci."
„Mám přímo vítězný hlad."
Václav vzdychl. „Ty si to ale hodně vychutnáváš, co?"
„Bůhví, kdy se mi naskytne další taková příležitost? A na to nejlepší se teprve těším." Maminčino kuře bylo opravdu skvělé a po jídle popadl Václav talíře a odnesl je do kuchyně, aby umyl nádobí. Zdena za ním ale přišla a chopila se utěrky.
„Co tu děláš? Máš si vychutnávat vítězství."
„Pomůžu ti to utřít. Jsem zkrátka holka outlocitná. A největší odměna teprve přijde."
„Tváříš se tak sadisticky, že bych být tebou o žádném útlocitu nemluvil."
Když se vraceli k rozpité láhvi vína, zůstala stát Zdena uprostřed obýváku.
„Dobrá, nemusíš poklekat, s ohledem na tvou momentální indispozici. Ale prosila bych to s prožitkem." Vzývavě zvedla bradu. Král se postavil před ni. "Dobrá. Jsi nejlepší na...," začal drmolit.
"Stop. Nejúžasnější! A s tím prožitkem, prosím," cukalo Zdeně v koutcích. Václav dal hlavu na stranu a chvíli si ji měřil pohledem. Pak udělal krok dopředu, až stál těsně u Zdeny. Díval se jí bez mrknutí do očí a tichým a hlubokým hlasem, najednou úplně vážně řekl:
"Jsi ta nejúžasnější žena na celém světě. Nikdy jsem nepoznal lepší a jsem si jistý, že už ani nepoznám."
Zdeně vyprahlo v hrdle.
„No..., řekl, jsi víc, než jsi musel. Měla bych být asi spokojená."
„A jsi?"
„Ne docela."
Václav Zdenu objal, přitiskl ji k sobě a pak ji dlouze políbil.
„Ted už jsi?" zašeptal jí do ucha.
„Začínám být," špitla.
Václav polibek prohluboval a prodlužoval. Prsty se při tom probíral jejími zlatými rozpuštěnými vlasy a něžně ji hladil po zádech. Zdena mu zaklesla ruce kolem krku, už jenom proto, aby se udržela na nohou, protože se jí podlamovala kolena. Opětovala polibek a vkládala do něj celou svou touhu, kterou musela tak dlouho potlačovat. Stáli by tam takhle oba snad do soudného dne, kdyby Václav po chvíli slabounce nesykl.
„Bože, tvoje stehy!"
„No, strašně rád bych na ně zapomněl, ale přihlásily se samy."
„Musíš být opatrný! Hned si lehni," řekla vyplašeně Zdena. Václav se rozesmál.
„To je příkaz, který z tvých úst zní přímo neodolatelně."
„Ty moc dobře víš, jak to myslím," začervenala se.
„Vím, sestřičko. Ale lehnu si s jedinou podmínkou. Že si lehneš vedle mě. Pustíme si televizi, budeme koukat na film, pít víno a já budu vážně strašně opatrný."
Zdena se usmála a lehce ho políbila na rty.
„Co dávají?"
Zdena zůstala u Václava celou noc. Ale kdyby jen to. I celou sobotu a neděli. Povalovali se spolu u televize, jedli, pili, smáli se, hráli karty, dámu a šachy a skoro v jednom kuse se líbali a mazlili. Vyhýbali se tématům, která by mohla zaskřípat, nepokládali si otázky, na které nechtěli slyšet odpovědi. A oba prožili ten nejkrásnější víkend ve svém životě. Zdena chodila po bytě jen ve Václavově velké bílé košili a Václav měl pocit, že nic nádhernějšího a erotičtějšího nikdy neviděl. Měl neustálou touhu se Zdeny dotýkat, objímat ji, a snažil se zaplašit strach, že se mu jako obláček příliš krásného snu rozplyne pod rukama.
Zdena byla po dlouhé době bezstarostně šťastná. S něhou pečovala o Václava, snažila se mu z očí vyčíst každé přání a lásku k němu cítila tak intenzivně, až měla pocit, že pod přívalem citů vybuchne. Tulila se k němu jako koťátko a v noci se k němu tiskla tak zoufale, jako by to mělo být naposledy. Mnohokrát se kousla do rtů, aby mu nevyznala lásku, aby mu neřekla, jak neuvěřitelně silně ho miluje. Ale ačkoli jí Václav řekl spoustu krásných a něžných slov, prosté „Miluji tě" nevyslovil a ona měla strach říct to první.
V neděli v podvečer se začala chystat domů. Potřebovala se alespoň převléknout. Ale Václav ji stále zdržoval, jejich mazlení nebralo konce. Takže se nakonec dostala domů až pozdě večer, a jen co se vysprchovala a umyla hlavu, šťastná usnula. Poprvé od otcovy smrti se jí zdály krásné sny.
Další dny prožívala Zdena jako ve snu. Šťastná se probouzela, šťastná chodila do práce a šťastná chodila na tajné schůzky s Václavem. Jediné, co ji trochu znepokojovalo, bylo to, že neustávaly její žaludeční nevolnosti. Jednou sotva doběhla do práce, jak se jí v tramvaji udělalo zle. Oplachovala si obličej na toaletě, když dovnitř vstoupila Majda.
"Už je ti zase blbě?"
"No jo. Už si fakt budu muset zajít k doktorovi."
„Kdybych věděla, že máš nějakého milence, rovnou bych ti řekla, aby sis zašla ke gynekologovi.“
„Cože?“ vyděsila se Zdena.
„No tak schválně, kdy je ti nejvíc blbě?“
„No... ráno. A dopoledne.“
„A co ještě?“
„Jak to myslíš?“
„Jaký máš ještě příznaky?“
„Já... nevím.“
„Motá se ti někdy hlava? Je ti na omdlení?“
„To někdy jo. Taky jsem poslední dobou... jakoby unavená.“
„Hm. Ještě abys měla zvláštní chutě.“
„Jím asi víc.“
„No vidíš. Tak tohle všechno měla moje ségra. Pořád říkala, že má pokaženej žaludek, a najednou jsme narychlo chystali veselku. A teď máme malou Dášenku.“
„Jenže já...“
„Já vím. To by do tebe musel vstoupit duch svatej. Ale k tomu doktorovi si fakt zajdi. To je asi podesátý, co jsem tě tu takhle nachytala.“
Zdena se vypotácela z toalety a těžce dosedla ke stolu. Vytřeštěně zírala do prázdna a přemýšlela. Bylo by to možné? Jak je to dlouho, co byli na té Šumavě? Nedávali si pozor, to bylo to poslední, na co v tu chvíli mysleli. Chovali se jak smyslů zbavení. Ale přece... Pak rychle sáhla do kabelky a vytáhla kalendář. Překotně počítala, několikrát znovu začínala, ale nakonec se vždy dostala ke stejnému výsledku. A kruci! Takže obvodního lékaře může vynechat. Zamíří rovnou k tomu gynekologovi. Skousla si ret. Kruci!
Můj život s Králem (38. díl)
"Smiluješ se nad starým, nemocným chudákem?" zeptal se Václav a dojemně nakrabatil čelo.
Zdena se rozesmála.
"Co chceš, ty vyděrači?"
"Řeknu ti, co rozhodně nechci. Nechci chalupářský guláš z konzervy."
"No tohle!"
"Neměla sis hrát na Magdalenu Dobromilu. A vůbec, kde ses naučila tak dobře vařit? V tvém věku je to až podezřelé."
Zdena se usmála. Nebude mu přece vykládat, že se vařit musela naučit po tom, co umřela maminka.
„Přirozený talent. Tak na co máš chuť?"
„Na cokoli, když to nebude smrdět po plechu."
„V tom případě jdu vařit. Protože tvoje nároky jsou tak zanedbatelné a tvůj pohled loudícího psa tak výmluvný." Zdena se na hodinu zavřela do kuchyně, aby se potom vynořila s nádherně vonící smetanovou omáčkou a domácími houskovými knedlíky. Václav se pustil do jídla s takovým nadšením, že už nebylo potřeba slov chvály, ale přesto se i na ně dostalo.
„A pletu se, nebo z kuchyně opravdu ještě něco voní?" zeptal se, když požádal o další dva knedlíky.
„V troubě je závin neboli štrúdl. Našla jsem v kuchyni jablka, která už vypadala, že jsou na odchodu z tohohle bytu. Tak jsem je okrájela a z toho, co zbylo, jsem udělala již zmíněný štrúdl. Budeš ho mít ke kafi. Jaká jsem?"
„Neuvěřitelná!"
A také nádherná, chytrá, vtipná, milá a sexy, chtělo se dodat Václavovi. Ale byl si jistý, že kdyby to vyslovil nahlas, Zdenu by tím vyplašil a zahnal na útěk. Ještě si chvíli povídali o práci a Zdena mezi tím umyla a uklidila nádobí, připravila kávu a nakrájela závin. Pak odešla a slíbila, že hned další den ráno zase přijde. Václav se zamyslel nad tím, jak to do rána přežije. Další dny ubíhaly jako podle zavedeného pořádku. Dopoledne Zdena přišla, chvíli pracovali, pak uvařila oběd, poklidila a na odpoledne připravila kávu a svačinu. V pátek ráno jí ale zavolal:
„Dnes dopoledne nechoď, budu mít návštěvu. Ale mohla bys přijít odpoledne? Až skončíš v práci?"
Zdeně se sevřel žaludek. Tak Martička konečně dorazila. Už ji nepotřebuje a odpoledne jí společně poděkují za prokázané služby.
"Dobře," odpověděla staženým hlasem a žaludek se jí zase rozhoupal. Co se divíš? okřikla sama sebe vztekle. Náno hloupá! To jsi přece musela čekat. Celý den se na práci sotva soustředila, ale oddalovala okamžik, kdy se bude muset vydat ke Královi. Kolem páté hodiny už jen seděla za svým stolem, všechno měla hotové a ve firmě byla poslední. Všichni už odešli. Podívala se na desku stolu, jestli by nebylo potřeba přece jenom ještě něco přerovnat, ale stůl byl perfektně uklizený. Raději by napsala ještě deset dopisů na nenáviděném psacím stroji, než aby absolvovala potupné setkání s Martou, ale už měla napsané i dopisy, které mohly počkat do pondělí. Pak si zhluboka vzdychla a vstala. Tentokrát ani nešla zkontrolovat, jak vypadá.
Těžkými kroky vystoupala schody a zazvonila. Král jí otevřel tak rychle, jako by stál za dveřmi.
„Kde jsi? Já už myslel, že jsi na mě zapomněla."
„Měla jsem... moc práce."
„Co tady stojíš? Pojď přece dál."
Tak on jí bude tykat i před Martou? Hm, hrdina, pomyslela si. Vešla do obýváku a rozhlížela se po Václavově snoubence.
„Hledáš něco?"
„Co?" lekla se Zdena.
„No že se tady rozhlížíš, jako bys tu byla poprvé."
„Ne-e."
Zdena zaregistrovala obrovskou kytici růží ve váze na stolku. Aha! Tak Marta už je pryč, ale nechala tady po sobě památku.
„Tak se posaď. Co ti je? Tváříš se, jako bys přišla na funus. Ale já neumírám, všimla sis? Po tvé domácí stravě se dokonce výborně zotavuji."
Zdena si sedla, ale dál mlčela.
„Chtěl jsem ti poděkovat."
Už je to tady!
„V pondělí půjdu na vyndání stehů a od úterka už budu normálně fungovat v práci. Ale díky tobě se mi nenahromadily žádné resty a navíc... no, vždyť víš. Ta kytka je pro tebe."
„Dopoledne se za mnou stavovali rodiče. Já jsem jim teprve včera dal vědět, že jsem byl na slepáku. Nechtěl jsem, aby si dělali starosti. To víš, máma hned kvůli všemu brečí. No jo, nedívej se tak, jsem mámin mazánek. Okamžitě se sem nahrnuli jak velká voda. Takže dneska nemusíš ani vařit," mrkl na ni. „Máma si myslela, že tady osamocen umírám hlady, a udělala mi zásoby asi na půl roku dopředu. Potřebuji tvoji pomoc."
"Co?"
"Potřebuji, abys mi to pomohla zkonzumovat. Máš čas? Dáš si se mnou večeři? Pro začátek?"
"Mám čas..."
"Taky jsem poprosil mámu, aby mi pro tebe koupila kytku. Víš, jaký křížový výslech jsem kvůli tomu musel podstoupit? Bál jsem se, že použije násilí, aby ze mě vypáčila, pro koho ta kytka je. Važ si jí, byla tvrdě vykoupená."
Zdena se snažila vzpamatovat. Takže žádná Marta? Ta kytice je pro ni? Zaplavila ji vlna štěstí.
„Tak mámin mazánek, jo?"
„Znáš moje tajemství, ale jestli to někde vyžvaníš, jsi dcerou smrti."
„Třeba to ani nikomu neřeknu. Ale horší je, že s tvojí autoritou to vypadá bledě. Jak mám respektovat šéfa, který se v pětatřiceti bojí maminky?"
„Ty jsi ale podlá," smál se Václav. „Hraješ karty?"
„Jo, proč?"
„Protože jsem v nich mimořádně dobrý a potřebuju získat ztracené sebevědomí. A až tě rozmetám na cucky, tak získám taky autoritu a tvůj respekt. Na večeři je ještě brzy, tak jsem si myslel, že bychom si ukrátili chvíli."
„A už jsem ti řekla, že jsem karty držela v ruce poprvé asi ve dvou letech?" Což byla skoro pravda. S tátou mastili karty skoro každou volnou chvíli. „Nechceš si pro napravování sebevědomí vybrat něco jiného? Něco, v čem jsi opravdu dobrý. Nerada bych, aby ses dočkal dalšího zklamání." Václav okamžitě věděl, čím by si mohl „sebevědomí" napravit a sklouzl po Zdeně pohledem. Ta nejspíš pochopila, protože jí zrůžověly tváře. Nahlas ale řekl:
„To je jenom psychologické zastrašování. Zvol karty a hru." Sáhl pod stolek pro krabici se sadami hracích karet.
Nechci tě pro začátek moc zatěžovat, tak zkusme obyčejné Prší."
„Oukej," začal se Václav tvářit jako pokerový profesionál.
„Sjednoťme si pravidla: svršek mění barvu, po sedmičce bereš dvě karty, po esu stojíš. Souhlasíš?"
„Souhlasím. Sčítají se karty v ruce. Souhlasíš?" přizpůsobila se mu Zdena.
„Souhlasím. Rozdává, kdo sejme vyšší kartu."
„Dobře. Začneme."
Hráli a pošťuchovali se u toho jako dva puberťáci. První kolo vyhrál Václav, druhé Zdena.
Zdena se rozesmála.
"Co chceš, ty vyděrači?"
"Řeknu ti, co rozhodně nechci. Nechci chalupářský guláš z konzervy."
"No tohle!"
"Neměla sis hrát na Magdalenu Dobromilu. A vůbec, kde ses naučila tak dobře vařit? V tvém věku je to až podezřelé."
Zdena se usmála. Nebude mu přece vykládat, že se vařit musela naučit po tom, co umřela maminka.
„Přirozený talent. Tak na co máš chuť?"
„Na cokoli, když to nebude smrdět po plechu."
„V tom případě jdu vařit. Protože tvoje nároky jsou tak zanedbatelné a tvůj pohled loudícího psa tak výmluvný." Zdena se na hodinu zavřela do kuchyně, aby se potom vynořila s nádherně vonící smetanovou omáčkou a domácími houskovými knedlíky. Václav se pustil do jídla s takovým nadšením, že už nebylo potřeba slov chvály, ale přesto se i na ně dostalo.
„A pletu se, nebo z kuchyně opravdu ještě něco voní?" zeptal se, když požádal o další dva knedlíky.
„V troubě je závin neboli štrúdl. Našla jsem v kuchyni jablka, která už vypadala, že jsou na odchodu z tohohle bytu. Tak jsem je okrájela a z toho, co zbylo, jsem udělala již zmíněný štrúdl. Budeš ho mít ke kafi. Jaká jsem?"
„Neuvěřitelná!"
A také nádherná, chytrá, vtipná, milá a sexy, chtělo se dodat Václavovi. Ale byl si jistý, že kdyby to vyslovil nahlas, Zdenu by tím vyplašil a zahnal na útěk. Ještě si chvíli povídali o práci a Zdena mezi tím umyla a uklidila nádobí, připravila kávu a nakrájela závin. Pak odešla a slíbila, že hned další den ráno zase přijde. Václav se zamyslel nad tím, jak to do rána přežije. Další dny ubíhaly jako podle zavedeného pořádku. Dopoledne Zdena přišla, chvíli pracovali, pak uvařila oběd, poklidila a na odpoledne připravila kávu a svačinu. V pátek ráno jí ale zavolal:
„Dnes dopoledne nechoď, budu mít návštěvu. Ale mohla bys přijít odpoledne? Až skončíš v práci?"
Zdeně se sevřel žaludek. Tak Martička konečně dorazila. Už ji nepotřebuje a odpoledne jí společně poděkují za prokázané služby.
"Dobře," odpověděla staženým hlasem a žaludek se jí zase rozhoupal. Co se divíš? okřikla sama sebe vztekle. Náno hloupá! To jsi přece musela čekat. Celý den se na práci sotva soustředila, ale oddalovala okamžik, kdy se bude muset vydat ke Královi. Kolem páté hodiny už jen seděla za svým stolem, všechno měla hotové a ve firmě byla poslední. Všichni už odešli. Podívala se na desku stolu, jestli by nebylo potřeba přece jenom ještě něco přerovnat, ale stůl byl perfektně uklizený. Raději by napsala ještě deset dopisů na nenáviděném psacím stroji, než aby absolvovala potupné setkání s Martou, ale už měla napsané i dopisy, které mohly počkat do pondělí. Pak si zhluboka vzdychla a vstala. Tentokrát ani nešla zkontrolovat, jak vypadá.
Těžkými kroky vystoupala schody a zazvonila. Král jí otevřel tak rychle, jako by stál za dveřmi.
„Kde jsi? Já už myslel, že jsi na mě zapomněla."
„Měla jsem... moc práce."
„Co tady stojíš? Pojď přece dál."
Tak on jí bude tykat i před Martou? Hm, hrdina, pomyslela si. Vešla do obýváku a rozhlížela se po Václavově snoubence.
„Hledáš něco?"
„Co?" lekla se Zdena.
„No že se tady rozhlížíš, jako bys tu byla poprvé."
„Ne-e."
Zdena zaregistrovala obrovskou kytici růží ve váze na stolku. Aha! Tak Marta už je pryč, ale nechala tady po sobě památku.
„Tak se posaď. Co ti je? Tváříš se, jako bys přišla na funus. Ale já neumírám, všimla sis? Po tvé domácí stravě se dokonce výborně zotavuji."
Zdena si sedla, ale dál mlčela.
„Chtěl jsem ti poděkovat."
Už je to tady!
„V pondělí půjdu na vyndání stehů a od úterka už budu normálně fungovat v práci. Ale díky tobě se mi nenahromadily žádné resty a navíc... no, vždyť víš. Ta kytka je pro tebe."
„Dopoledne se za mnou stavovali rodiče. Já jsem jim teprve včera dal vědět, že jsem byl na slepáku. Nechtěl jsem, aby si dělali starosti. To víš, máma hned kvůli všemu brečí. No jo, nedívej se tak, jsem mámin mazánek. Okamžitě se sem nahrnuli jak velká voda. Takže dneska nemusíš ani vařit," mrkl na ni. „Máma si myslela, že tady osamocen umírám hlady, a udělala mi zásoby asi na půl roku dopředu. Potřebuji tvoji pomoc."
"Co?"
"Potřebuji, abys mi to pomohla zkonzumovat. Máš čas? Dáš si se mnou večeři? Pro začátek?"
"Mám čas..."
"Taky jsem poprosil mámu, aby mi pro tebe koupila kytku. Víš, jaký křížový výslech jsem kvůli tomu musel podstoupit? Bál jsem se, že použije násilí, aby ze mě vypáčila, pro koho ta kytka je. Važ si jí, byla tvrdě vykoupená."
Zdena se snažila vzpamatovat. Takže žádná Marta? Ta kytice je pro ni? Zaplavila ji vlna štěstí.
„Tak mámin mazánek, jo?"
„Znáš moje tajemství, ale jestli to někde vyžvaníš, jsi dcerou smrti."
„Třeba to ani nikomu neřeknu. Ale horší je, že s tvojí autoritou to vypadá bledě. Jak mám respektovat šéfa, který se v pětatřiceti bojí maminky?"
„Ty jsi ale podlá," smál se Václav. „Hraješ karty?"
„Jo, proč?"
„Protože jsem v nich mimořádně dobrý a potřebuju získat ztracené sebevědomí. A až tě rozmetám na cucky, tak získám taky autoritu a tvůj respekt. Na večeři je ještě brzy, tak jsem si myslel, že bychom si ukrátili chvíli."
„A už jsem ti řekla, že jsem karty držela v ruce poprvé asi ve dvou letech?" Což byla skoro pravda. S tátou mastili karty skoro každou volnou chvíli. „Nechceš si pro napravování sebevědomí vybrat něco jiného? Něco, v čem jsi opravdu dobrý. Nerada bych, aby ses dočkal dalšího zklamání." Václav okamžitě věděl, čím by si mohl „sebevědomí" napravit a sklouzl po Zdeně pohledem. Ta nejspíš pochopila, protože jí zrůžověly tváře. Nahlas ale řekl:
„To je jenom psychologické zastrašování. Zvol karty a hru." Sáhl pod stolek pro krabici se sadami hracích karet.
Nechci tě pro začátek moc zatěžovat, tak zkusme obyčejné Prší."
„Oukej," začal se Václav tvářit jako pokerový profesionál.
„Sjednoťme si pravidla: svršek mění barvu, po sedmičce bereš dvě karty, po esu stojíš. Souhlasíš?"
„Souhlasím. Sčítají se karty v ruce. Souhlasíš?" přizpůsobila se mu Zdena.
„Souhlasím. Rozdává, kdo sejme vyšší kartu."
„Dobře. Začneme."
Hráli a pošťuchovali se u toho jako dva puberťáci. První kolo vyhrál Václav, druhé Zdena.
Můj život s Králem (37. díl)
Zdena bleskurychle připravila, o co ji Král žádal, a pak ještě letěla na toaletu podívat se do zrcadla, jak vypadá. Vlasy měla spletené do úhledného francouzského copu, byla lehce nalíčená, právě tolik, aby zakryla kruhy pod očima, a měla na sobě bleděmodrý přiléhavý rolák a bleděmodrou úzkou sukni s rozparkem. Přidala si na tváře trochu červeně, aby nevypadala tak pobledle, a rty si přejela leskem. Za ušní lalůčky si nanesla kapku parfému. No, mohlo by to být horší, na to, jak se cítím, pomyslela si.
Pak popadla složky a desky s poštou a bez kabátu přeběhla ke vchodu do domu. Rychle vyšla schody a v posledním patře narazila na pootevřené dveře. Zaklepala a vešla do bytu.
„Dobrý den," řekla hlasitě, ale to už vstoupila do obýváku.
„Tady jsi." Král poloseděl pololežel, podepřený polštáři na rozložené sedací soupravě. Zdena čekala, že na sobě bude mít pyžamo, ale byl oblečený do volných kalhot a bavlněného trika. Jednodenní strniště mu docela slušelo. Kostkovanou deku měl složenou vedle sebe. Vypadal celkem zdravě, kromě toho, že sykl, když se natahoval pro desky s poštou.
„Posaď se. Já si zatím pročtu poštu."
Zdenu už ani nepřekvapilo, že jí Král tyká. Zřejmě má pro vykání a tykání nějaká vlastní vnitřní pravidla, nad nimiž se jí nechtělo přemýšlet a pouze se rozhodla, že se přizpůsobí. Tiše se posadila do křesla a rozhlédla se kolem sebe. Typicky mládenecký byt. Stroze a účelně zařízený. Ve všem byl cítit systém a pořádek. Tedy kromě malého stolku, který přetékal novinami, zbytky jídla na talířích i v papíru, hrníčky, skleničkami a otevřenými konzervami.
„Můžu ti to tady zatím uklidit?" nakrčila nos nad nepořádkem. Václav vzhlédl od rozečteného dopisu, a když viděl její nakrčený nosík a pohled upřený na stolek, musel se usmát.
„Nomen omen."
„Cože?"
„Zdena Čistá musí mít vše čisté. No, jestli se ti do toho chce, nebudu ti bránit," pokrčil rameny. Zdena vstala a začala vše odnášet do kuchyně. Na kuchyňské lince našla stejný nepořádek a v dřezu horu špinavého nádobí.
„Je tam trochu binec. Nelekni se!" volal na ni Václav.
Už se stalo, ušklíbla se pro sebe Zdena. Ale pak si vyhrnula rukávy a napustila do dřezu horkou vodu. Během čtvrt hodinky e kuchyň leskla čistotou. Dala vařit vodu na kávu a s mokrým hadříkem přišla do obýváku, aby setřela stolek.
"Co budeš obědvat?" zeptala se a vzpomněla si na otevřené plechovky.
"Nevím," řekl nepřítomně Král a dál pročítal poštu. "Otevřu si nějakou konzervu."
Zdena se vrátila do kuchyně a připravila kávu. Ve skříňce nad sporákem dokonce našla nějaké sušenky. Jak hledala skořici, všimla si, že je Král poměrně dost zásobený a určitě by se jí podařilo něco uvařit. Nakoukla do lednice a zjistila, že je na rozdíl od té její plná k prasknutí. Fajn, uvařím mu oběd. Přiberu si k práci sekretářky práci ošetřovatelky. Přinesla do obýváku kávu a sušenky.
„Uvařím ti oběd," oznámila mu.
„Cože? Ty chceš vařit?"
„Ani ne. Ale vyber si. Konzervu, nebo domácí stravu?"
„Uvědomuješ si, že jsem čtyři dny strávil s nemocničním jídlem a další dny s konzervami? Na tvojí otázku mám jednoznačnou odpověď."
„Potřebuješ teď něco?"
„Ne. Udělám si nějaké poznámky k tomu veletrhu a pak ti nadiktuju pár dopisů."
„Dobře. Kdybys mě hledal, najdeš mě u sporáku. Stačí zavolat: Magdaleno Dobromilo!"
Zdena odkráčela do kuchyně a dala se do přípravy jídla. Rozhodla se pro francouzské brambory. Koneckonců, přes brambory byla poslední dobou expert. Jenže u Krále měla navíc k dispozici narvanou lednici. Když dala brambory zapékat do trouby, opřela se o kuchyňskou linku a na chvíli se zamyslela nad tím, co to vlastně dělá. Hraje si tu na hospodyňku, i když je nad slunce jasné, že tady nemá co pohledávat. Zase si jako šprtka chtěla vysloužit chválu pana učitele a byla nemístně aktivní. Jenže ji trochu zarazila Václavova slova o konzervách. Tak co, krucinál, dělá Marta? No, nejspíš má lepší program než vaření. Stejně mu ale mohla uklidit ten binec v kuchyni a na stolku, odfrkla si pro sebe. V poledne Zdena naservírovala oběd a pod Václavovým nátlakem nandala trochu i sobě. Pořádné jídlo po dlouhé době jí upřímně přišlo vhod. Václav nešetřil chválou nad jejím kuchařským uměním, až se Zdena zase trochu červenala. Skvělé, myslela si, tak si holčička přece jen vynutila pochvalu. Ale Václav byl jejím výtvorem tak nefalšovaně nadšený, že brzy zapomněla na sebeironii a vyhřívala se na slunci lichotek. Po obědě rychle sklidila a umyla nádobí a Václav jí nadiktoval pár dopisů. Před odchodem uvařila ještě jednu kávu a připravila na stolek svačinu. Večeře už zřejmě bude v režii Marty, pomyslela si smutně. Srovnala na stolku složku s papíry a přisunula kávu tak, aby na ni Václav lépe dosáhl.
„Jdu přepsat a poslat ty dopisy. Kdybys mě ještě potřeboval, stačí zavolat."
„Dneska už bohužel ne."
Zdena se na něj tázavě podívala. Václav se na ni usmál a dodal:
"Nedokážu si v tuhle chvíli už vymyslet nic, co bych mohl ještě potřebovat."
Zdena vyčkávala.
"Ale zítra bys mi mohla přinést seznam všech lidí, kteří mi volali, a budeme úřadovat odsud."
Zdena přikývla a odešla. Bůhví proč byla šťastná. Ráno se Václav probudil s výbornou náladou. S mírnými obtížemi provedl ranní hygienu a dohladka se oholil. A pak už jen netrpělivě čekal, až dorazí Zdena. Včera se v její přítomnosti cítil tak šťastně a spokojeně... Pozoroval ji, jak se přirozeně pohybovala po jeho bytě, jak ovládla kuchyň, jak zlehka vklouzla do role paní domu. Myslela si, že je zabraný do práce, když celá bleděmodrá tiše tančila mezi kuchyní a obývákem, ale on ji stále po očku pozoroval a toho pohledu se nemohl nabažit. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby byla součástí jeho života, a přiznával sám sobě, že po ničem jiném netouží.
Když se ozval zvonek, vrhl by se, nebýt stehů, ke dveřím jako nedočkavý blázen. Zdena v oblaku jasmínu a vanilky vplula do jeho bytu.
„Nejdu brzy?"
„O půlku mého života později," zamumlal Václav.
„Prosím?" obrátila se na něj Zdena.
„Nic. Jdeš akorát."
„Nesu ti snídani. Ještě teplé loupáky. Namažu ti je máslem a džemem a uvařím ti čaj." Ale to už na něj volala z kuchyně a bylo slyšet, jak crčí voda do konvice. Václav se opatrně natáhl na pohovku a na tváři se mu objevil blažený výraz. Zdena připravovala snídani a mimoděk se rozhlížela po kuchyni a hledala stopy po Martě. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by v bytě po jejím odchodu ještě někdo byl. Tak kde je? Proč nechodí navštěvovat svého milovaného nemocného snoubence? Ve Zdenině srdci se zatetelila maličká naděje. Že by to přece jenom bylo jinak, než se domýšlí? Přinesla Václavovi snídani, a zatímco si pochutnával na sladkých loupácích a upíjel čaj, stručně ho podle svých poznámek informovala o tom, kdo mu volal, co chtěl, komu by se měl ozvat a co je naléhavé. Pak celé dopoledne věnovali práci. Václav vyřizoval neodkladné telefonáty a diktoval Zdeně stručné poznámky. Před polednem byli hotovi a Zdena se začala chystat k odchodu.
Pak popadla složky a desky s poštou a bez kabátu přeběhla ke vchodu do domu. Rychle vyšla schody a v posledním patře narazila na pootevřené dveře. Zaklepala a vešla do bytu.
„Dobrý den," řekla hlasitě, ale to už vstoupila do obýváku.
„Tady jsi." Král poloseděl pololežel, podepřený polštáři na rozložené sedací soupravě. Zdena čekala, že na sobě bude mít pyžamo, ale byl oblečený do volných kalhot a bavlněného trika. Jednodenní strniště mu docela slušelo. Kostkovanou deku měl složenou vedle sebe. Vypadal celkem zdravě, kromě toho, že sykl, když se natahoval pro desky s poštou.
„Posaď se. Já si zatím pročtu poštu."
Zdenu už ani nepřekvapilo, že jí Král tyká. Zřejmě má pro vykání a tykání nějaká vlastní vnitřní pravidla, nad nimiž se jí nechtělo přemýšlet a pouze se rozhodla, že se přizpůsobí. Tiše se posadila do křesla a rozhlédla se kolem sebe. Typicky mládenecký byt. Stroze a účelně zařízený. Ve všem byl cítit systém a pořádek. Tedy kromě malého stolku, který přetékal novinami, zbytky jídla na talířích i v papíru, hrníčky, skleničkami a otevřenými konzervami.
„Můžu ti to tady zatím uklidit?" nakrčila nos nad nepořádkem. Václav vzhlédl od rozečteného dopisu, a když viděl její nakrčený nosík a pohled upřený na stolek, musel se usmát.
„Nomen omen."
„Cože?"
„Zdena Čistá musí mít vše čisté. No, jestli se ti do toho chce, nebudu ti bránit," pokrčil rameny. Zdena vstala a začala vše odnášet do kuchyně. Na kuchyňské lince našla stejný nepořádek a v dřezu horu špinavého nádobí.
„Je tam trochu binec. Nelekni se!" volal na ni Václav.
Už se stalo, ušklíbla se pro sebe Zdena. Ale pak si vyhrnula rukávy a napustila do dřezu horkou vodu. Během čtvrt hodinky e kuchyň leskla čistotou. Dala vařit vodu na kávu a s mokrým hadříkem přišla do obýváku, aby setřela stolek.
"Co budeš obědvat?" zeptala se a vzpomněla si na otevřené plechovky.
"Nevím," řekl nepřítomně Král a dál pročítal poštu. "Otevřu si nějakou konzervu."
Zdena se vrátila do kuchyně a připravila kávu. Ve skříňce nad sporákem dokonce našla nějaké sušenky. Jak hledala skořici, všimla si, že je Král poměrně dost zásobený a určitě by se jí podařilo něco uvařit. Nakoukla do lednice a zjistila, že je na rozdíl od té její plná k prasknutí. Fajn, uvařím mu oběd. Přiberu si k práci sekretářky práci ošetřovatelky. Přinesla do obýváku kávu a sušenky.
„Uvařím ti oběd," oznámila mu.
„Cože? Ty chceš vařit?"
„Ani ne. Ale vyber si. Konzervu, nebo domácí stravu?"
„Uvědomuješ si, že jsem čtyři dny strávil s nemocničním jídlem a další dny s konzervami? Na tvojí otázku mám jednoznačnou odpověď."
„Potřebuješ teď něco?"
„Ne. Udělám si nějaké poznámky k tomu veletrhu a pak ti nadiktuju pár dopisů."
„Dobře. Kdybys mě hledal, najdeš mě u sporáku. Stačí zavolat: Magdaleno Dobromilo!"
Zdena odkráčela do kuchyně a dala se do přípravy jídla. Rozhodla se pro francouzské brambory. Koneckonců, přes brambory byla poslední dobou expert. Jenže u Krále měla navíc k dispozici narvanou lednici. Když dala brambory zapékat do trouby, opřela se o kuchyňskou linku a na chvíli se zamyslela nad tím, co to vlastně dělá. Hraje si tu na hospodyňku, i když je nad slunce jasné, že tady nemá co pohledávat. Zase si jako šprtka chtěla vysloužit chválu pana učitele a byla nemístně aktivní. Jenže ji trochu zarazila Václavova slova o konzervách. Tak co, krucinál, dělá Marta? No, nejspíš má lepší program než vaření. Stejně mu ale mohla uklidit ten binec v kuchyni a na stolku, odfrkla si pro sebe. V poledne Zdena naservírovala oběd a pod Václavovým nátlakem nandala trochu i sobě. Pořádné jídlo po dlouhé době jí upřímně přišlo vhod. Václav nešetřil chválou nad jejím kuchařským uměním, až se Zdena zase trochu červenala. Skvělé, myslela si, tak si holčička přece jen vynutila pochvalu. Ale Václav byl jejím výtvorem tak nefalšovaně nadšený, že brzy zapomněla na sebeironii a vyhřívala se na slunci lichotek. Po obědě rychle sklidila a umyla nádobí a Václav jí nadiktoval pár dopisů. Před odchodem uvařila ještě jednu kávu a připravila na stolek svačinu. Večeře už zřejmě bude v režii Marty, pomyslela si smutně. Srovnala na stolku složku s papíry a přisunula kávu tak, aby na ni Václav lépe dosáhl.
„Jdu přepsat a poslat ty dopisy. Kdybys mě ještě potřeboval, stačí zavolat."
„Dneska už bohužel ne."
Zdena se na něj tázavě podívala. Václav se na ni usmál a dodal:
"Nedokážu si v tuhle chvíli už vymyslet nic, co bych mohl ještě potřebovat."
Zdena vyčkávala.
"Ale zítra bys mi mohla přinést seznam všech lidí, kteří mi volali, a budeme úřadovat odsud."
Zdena přikývla a odešla. Bůhví proč byla šťastná. Ráno se Václav probudil s výbornou náladou. S mírnými obtížemi provedl ranní hygienu a dohladka se oholil. A pak už jen netrpělivě čekal, až dorazí Zdena. Včera se v její přítomnosti cítil tak šťastně a spokojeně... Pozoroval ji, jak se přirozeně pohybovala po jeho bytě, jak ovládla kuchyň, jak zlehka vklouzla do role paní domu. Myslela si, že je zabraný do práce, když celá bleděmodrá tiše tančila mezi kuchyní a obývákem, ale on ji stále po očku pozoroval a toho pohledu se nemohl nabažit. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby byla součástí jeho života, a přiznával sám sobě, že po ničem jiném netouží.
Když se ozval zvonek, vrhl by se, nebýt stehů, ke dveřím jako nedočkavý blázen. Zdena v oblaku jasmínu a vanilky vplula do jeho bytu.
„Nejdu brzy?"
„O půlku mého života později," zamumlal Václav.
„Prosím?" obrátila se na něj Zdena.
„Nic. Jdeš akorát."
„Nesu ti snídani. Ještě teplé loupáky. Namažu ti je máslem a džemem a uvařím ti čaj." Ale to už na něj volala z kuchyně a bylo slyšet, jak crčí voda do konvice. Václav se opatrně natáhl na pohovku a na tváři se mu objevil blažený výraz. Zdena připravovala snídani a mimoděk se rozhlížela po kuchyni a hledala stopy po Martě. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by v bytě po jejím odchodu ještě někdo byl. Tak kde je? Proč nechodí navštěvovat svého milovaného nemocného snoubence? Ve Zdenině srdci se zatetelila maličká naděje. Že by to přece jenom bylo jinak, než se domýšlí? Přinesla Václavovi snídani, a zatímco si pochutnával na sladkých loupácích a upíjel čaj, stručně ho podle svých poznámek informovala o tom, kdo mu volal, co chtěl, komu by se měl ozvat a co je naléhavé. Pak celé dopoledne věnovali práci. Václav vyřizoval neodkladné telefonáty a diktoval Zdeně stručné poznámky. Před polednem byli hotovi a Zdena se začala chystat k odchodu.
Můj život s Králem (36. díl)
"Ty ženský byly jak sarančata. Viděla jsem jednu, jak si šla do koupelny umýt ruce a zálibně se dívala na tvůj župan. Kdybychom je nechaly, zůstala by ti tady holá žárovka," smála se Růženka. "Zůstalo ti vůbec nějaké oblečení?"
"Spousty. Vždyť jste mi včera pomáhaly vybrat, co prodáme."
"No, já jenom, jestli se ti nějak nedostaly do skříně."
„Ne. A víte co? Líbil se jim můj byt. Několik se mě jich zeptalo, jestli bych jim neporadila, jak vylepšit ten jejich," vzdychla šťastná Zdena.
„A divíš se? Vždyť jsme ti říkaly, že je úžasný."
Majda pečlivě sčítala položky ve svých záznamech a pak vykřikla:
„Co je?" obrátily se na ni.
„Podívejte se," řekla rozzářeně Majda a ukazovala jim výslednou částku, kterou v bazaru utržily.
„Ty bláho! Holka, ty jsi bohatá!" vykulila oči Růženka.
„To není možný!" vydechla Zdena.
„Je. Několikrát jsem to sečetla a přepočítala." Majda zatřásla s krabicí od bot. „Tady v tý škatuli máš hotový jmění."
„To je... perfektní!" Zdena objala kamarádky kolem ramen.
„No to je. Víš, kolik nových botiček a sukýnek si budeš moct koupit?" mlela nadšeně Růženka. „Chtěla bych být v tvý kůži, já totiž k smrti ráda nakupuju. Jenže obvykle nemám za co. Ale ty teď budeš drancovat jeden obchod za druhým." „Hm, to... to jo," zamumlala Zdena a pak se snažila změnit téma.
„Tvoje košíčky nám ty ženský snědly všechny, co?"
„No jo, mohly se po nich umlátit. Já jsem vážně dobrá."
„To jsi. Jednou na ty košíčky ulovíš ženicha."
Růženka se dala do smíchu. „Pracuju na tom. Košíčky už ochutnal a dneska s ním mám rande." Přisunula si k sobě hromádku oblečení, kterou dostala od Zdeny za pomoc s bazarem.
„A až se oháknu do těchhle šatiček," protřepala tmavomodré puntíkované šaty, „požádá mě rovnou o ruku."
„Tak to je opravdu důležité rande," kývala vážně hlavou Zdena.
„Nechceš pomoct s líčením? Znám pár triků od modelek."
„Ty bys mě namalovala? Jako modelku?" Růženka byla u vytržení.
„Jasně. Ten tvůj ženich nebude mít šanci. A my chceme jítza drůžičky, že jo, Majdo?"
"Hele, já mám dneska taky rande."
"Bezva. Proměníme bazar na salón krásy. To by v tom byl čert, abych vás nedostala pod čepec."
Zbytek odpoledne trávily kamarádky ve smíchu, vzájemném pošťuchování a krášlení. Pobíhaly po bytě s ručníky na hlavě, pod kterými šustily igelity s heřmánkovým zábalem, chechtaly se, když si obličeje natřely zelenou pleťovou maskou, a pištěly, když jim Zdena pinzetou tvarovala obočí. Pak si jednu po druhé vzala do parády a pomocí svých líčidel je změnila v dámy z velkého světa. Vyrobila jim složité rafinované účesy a pečlivě jim nalakovala nehty. Růženka s Majdou pak stály před velkým zrcadlem v ložnici a nemohly popadnout dech.
„Jak... jak jsi to udělala?" koktala Růženka.
„Brnkačka. Zabralo to jenom celé odpoledne," smála se Zdena.
„Je ti jasný, že v pondělí už nás v práci neuvidíš," nemohla od sebe odtrhnout oči Majda. „Od teď se budeme živit jako manekýnky."
„Vypadáme jako filmové hvězdy!" Růženka se stále nemohla vzpamatovat.
„Jo. Ale jestli se tady budete ještě dlouho nakrucovat a obdivovat, prošvihnete to rande."
Růženka se podívala na hodinky. „No jo. Já mám nejvyšší čas."
„A já teď nevím, jestli na to rande mám vůbec ještě jít.
Když on je Martin takový... obyčejný," pronesla jakoby afektovaně Majda, poslala vzdušný polibek proti zrcadlu a napodobovala při tom gesto filmových hvězd.
„Tak pojď," tahala ji za rukáv Růženka, „nebo se nevdáme. Dneska máme jedinečnou příležitost." Kamarádky s chechotem odešly a v bytě se najednou rozhostilo ticho. Zdena sbírala pohozené ručníky a uklízela rozházená líčidla, krémy a laky na nehty. Takhle bych měla žít, myslela si trpce. Takhle žijí život normální holky. Smějí se a chodí na rande a nemají žádné starosti. Odmotala z postele šňůry a uklidila do skříně prázdná ramínka. Pak si v obýváku sedla ke krabici s penězi a popadla telefonní sluchátko.
„Pane Růžičko? Tady Zdena Čistá. V pondělí vám pošlu ty peníze. Ale chtěla jsem vám říct, že jestli na mě ještě jednou kohokoli poštvete, končím. A okamžitě to hlásím policii a je mi jedno, co se dál bude dít. Je to dost jasné?"
V pondělí ráno čekalo Zdenu v práci překvapení. Ještě ani nestačila shodit kabát, a už se na ni vrhla Majda a zatepla jí hlásila:
"Nemáš šéfa. V pátek odpoledne ho sanita odvezla do nemocnice a operovali mu slepák. Prý měl namále. Kdyby přijel o hodinu později, prdnul by mu a mohl umřít. To je, co?"
"Je... je... je v pořádku?ů koktala Zdena.
"Ale to víš, že je. Uklidni se. Jsi bílá jako stěna. Byl to jen slepák! Nechtěla jsem tě vyděsit."
Zdena se musela přidržovat židle.
„Kdy ho pustí?"
„Martínek říkal, že ho měli propustit až v pátek. Ale on chce podepsat nějaký revers a má přijet domů už zítra. Vsaď se, že nás bude ze svého bytu okamžitě prohánět. Je to cvok."
„Proč to chce udělat?"
„No protože máme před tím veletrhem v Brně. A asi si myslí, že bez něj by to nešlo. Prostě typický chlap."
„Aha."
„Hele, už je ti dobře? Když se takhle hrne ze špitálu, tak asi neumírá, ne?"
„Jo, je mi fajn."
To ale Zdena lhala. Jen co se Majda vzdálila, utíkala na záchod a zvracela. Co to, do prčic, je? Vztekala se, když si mokrým ručníkem otírala obličej. Na tohle jsem nikdy netrpěla. Jenže nikdy jsi taky nebyla takhle vystresovaná, odpovídala sama sobě. Vypěstovala jsem si slušnou žaludeční neurózu, diagnostikovala své potíže. Studená voda jí pomohla a za chvíli už zase mohla normálně dýchat. Možná půjdu k doktorovi a nechám si napsat něco na uklidnění, rozhodla se. Celý druhý den nervózně čekala, jestli se Král ozve, ale telefon od něj nezazvonil. Asi je mu pořád špatně a přecenil své síly, zhodnotily to s Majdou a Růženkou. Ale hned následující den dopoledne zvedla sluchátko a ozval se Králův hlas:
„Dobrý den. Mám tam něco k podepsání?"
„Máte, ale nic urgentního," snažila se Zdena o normální tón.
„Byla byste tak laskavá a přinesla mi to nahoru do bytu? A vezměte, prosím, s sebou poštu a složku Brněnský veletrh. A také blok a tužku. Bude otevřeno."
„Ano. Za chvilku jsem tam."
"Spousty. Vždyť jste mi včera pomáhaly vybrat, co prodáme."
"No, já jenom, jestli se ti nějak nedostaly do skříně."
„Ne. A víte co? Líbil se jim můj byt. Několik se mě jich zeptalo, jestli bych jim neporadila, jak vylepšit ten jejich," vzdychla šťastná Zdena.
„A divíš se? Vždyť jsme ti říkaly, že je úžasný."
Majda pečlivě sčítala položky ve svých záznamech a pak vykřikla:
„Co je?" obrátily se na ni.
„Podívejte se," řekla rozzářeně Majda a ukazovala jim výslednou částku, kterou v bazaru utržily.
„Ty bláho! Holka, ty jsi bohatá!" vykulila oči Růženka.
„To není možný!" vydechla Zdena.
„Je. Několikrát jsem to sečetla a přepočítala." Majda zatřásla s krabicí od bot. „Tady v tý škatuli máš hotový jmění."
„To je... perfektní!" Zdena objala kamarádky kolem ramen.
„No to je. Víš, kolik nových botiček a sukýnek si budeš moct koupit?" mlela nadšeně Růženka. „Chtěla bych být v tvý kůži, já totiž k smrti ráda nakupuju. Jenže obvykle nemám za co. Ale ty teď budeš drancovat jeden obchod za druhým." „Hm, to... to jo," zamumlala Zdena a pak se snažila změnit téma.
„Tvoje košíčky nám ty ženský snědly všechny, co?"
„No jo, mohly se po nich umlátit. Já jsem vážně dobrá."
„To jsi. Jednou na ty košíčky ulovíš ženicha."
Růženka se dala do smíchu. „Pracuju na tom. Košíčky už ochutnal a dneska s ním mám rande." Přisunula si k sobě hromádku oblečení, kterou dostala od Zdeny za pomoc s bazarem.
„A až se oháknu do těchhle šatiček," protřepala tmavomodré puntíkované šaty, „požádá mě rovnou o ruku."
„Tak to je opravdu důležité rande," kývala vážně hlavou Zdena.
„Nechceš pomoct s líčením? Znám pár triků od modelek."
„Ty bys mě namalovala? Jako modelku?" Růženka byla u vytržení.
„Jasně. Ten tvůj ženich nebude mít šanci. A my chceme jítza drůžičky, že jo, Majdo?"
"Hele, já mám dneska taky rande."
"Bezva. Proměníme bazar na salón krásy. To by v tom byl čert, abych vás nedostala pod čepec."
Zbytek odpoledne trávily kamarádky ve smíchu, vzájemném pošťuchování a krášlení. Pobíhaly po bytě s ručníky na hlavě, pod kterými šustily igelity s heřmánkovým zábalem, chechtaly se, když si obličeje natřely zelenou pleťovou maskou, a pištěly, když jim Zdena pinzetou tvarovala obočí. Pak si jednu po druhé vzala do parády a pomocí svých líčidel je změnila v dámy z velkého světa. Vyrobila jim složité rafinované účesy a pečlivě jim nalakovala nehty. Růženka s Majdou pak stály před velkým zrcadlem v ložnici a nemohly popadnout dech.
„Jak... jak jsi to udělala?" koktala Růženka.
„Brnkačka. Zabralo to jenom celé odpoledne," smála se Zdena.
„Je ti jasný, že v pondělí už nás v práci neuvidíš," nemohla od sebe odtrhnout oči Majda. „Od teď se budeme živit jako manekýnky."
„Vypadáme jako filmové hvězdy!" Růženka se stále nemohla vzpamatovat.
„Jo. Ale jestli se tady budete ještě dlouho nakrucovat a obdivovat, prošvihnete to rande."
Růženka se podívala na hodinky. „No jo. Já mám nejvyšší čas."
„A já teď nevím, jestli na to rande mám vůbec ještě jít.
Když on je Martin takový... obyčejný," pronesla jakoby afektovaně Majda, poslala vzdušný polibek proti zrcadlu a napodobovala při tom gesto filmových hvězd.
„Tak pojď," tahala ji za rukáv Růženka, „nebo se nevdáme. Dneska máme jedinečnou příležitost." Kamarádky s chechotem odešly a v bytě se najednou rozhostilo ticho. Zdena sbírala pohozené ručníky a uklízela rozházená líčidla, krémy a laky na nehty. Takhle bych měla žít, myslela si trpce. Takhle žijí život normální holky. Smějí se a chodí na rande a nemají žádné starosti. Odmotala z postele šňůry a uklidila do skříně prázdná ramínka. Pak si v obýváku sedla ke krabici s penězi a popadla telefonní sluchátko.
„Pane Růžičko? Tady Zdena Čistá. V pondělí vám pošlu ty peníze. Ale chtěla jsem vám říct, že jestli na mě ještě jednou kohokoli poštvete, končím. A okamžitě to hlásím policii a je mi jedno, co se dál bude dít. Je to dost jasné?"
V pondělí ráno čekalo Zdenu v práci překvapení. Ještě ani nestačila shodit kabát, a už se na ni vrhla Majda a zatepla jí hlásila:
"Nemáš šéfa. V pátek odpoledne ho sanita odvezla do nemocnice a operovali mu slepák. Prý měl namále. Kdyby přijel o hodinu později, prdnul by mu a mohl umřít. To je, co?"
"Je... je... je v pořádku?ů koktala Zdena.
"Ale to víš, že je. Uklidni se. Jsi bílá jako stěna. Byl to jen slepák! Nechtěla jsem tě vyděsit."
Zdena se musela přidržovat židle.
„Kdy ho pustí?"
„Martínek říkal, že ho měli propustit až v pátek. Ale on chce podepsat nějaký revers a má přijet domů už zítra. Vsaď se, že nás bude ze svého bytu okamžitě prohánět. Je to cvok."
„Proč to chce udělat?"
„No protože máme před tím veletrhem v Brně. A asi si myslí, že bez něj by to nešlo. Prostě typický chlap."
„Aha."
„Hele, už je ti dobře? Když se takhle hrne ze špitálu, tak asi neumírá, ne?"
„Jo, je mi fajn."
To ale Zdena lhala. Jen co se Majda vzdálila, utíkala na záchod a zvracela. Co to, do prčic, je? Vztekala se, když si mokrým ručníkem otírala obličej. Na tohle jsem nikdy netrpěla. Jenže nikdy jsi taky nebyla takhle vystresovaná, odpovídala sama sobě. Vypěstovala jsem si slušnou žaludeční neurózu, diagnostikovala své potíže. Studená voda jí pomohla a za chvíli už zase mohla normálně dýchat. Možná půjdu k doktorovi a nechám si napsat něco na uklidnění, rozhodla se. Celý druhý den nervózně čekala, jestli se Král ozve, ale telefon od něj nezazvonil. Asi je mu pořád špatně a přecenil své síly, zhodnotily to s Majdou a Růženkou. Ale hned následující den dopoledne zvedla sluchátko a ozval se Králův hlas:
„Dobrý den. Mám tam něco k podepsání?"
„Máte, ale nic urgentního," snažila se Zdena o normální tón.
„Byla byste tak laskavá a přinesla mi to nahoru do bytu? A vezměte, prosím, s sebou poštu a složku Brněnský veletrh. A také blok a tužku. Bude otevřeno."
„Ano. Za chvilku jsem tam."
Můj život s Králem (35. díl)
"Ne všech, jenom některých. Jsou to jenom hadříky, proboha! Tak se netvař tak vyděšeně."
"Hele, a máme předkupní právo?" zajímala se Majda.
"No jasně že ano. A když mi pomůžete s tím bazarem, můžete si vybrat, co budete chtít. Zadarmo."
"Ty jo! Poroučej a panuj, ó, má vládkyně. Co mi přikazuješ? Kašlu na práci, na hračky, beru si dovolenou." Růžence zářily oči.
„To nemusíš. Hodí se vám sobota odpoledne? Co kdybys udělala ty svoje ovocné košíčky? Já udělám sýrové tyčinky z listového těsta."
„Já mám dědu na Moravě. Přinesu víno," nabízela Majda.
„Perfektní. Komu dáme vědět?"
„Nech to na nás. Tvůj šatník je tak proslulý, že budeme muset pečlivě vybírat. Hele, Růženko, víš, jakou moc teď máme v rukou?" obrátila se Majda na Růženku.
„Před chvilkou mě to taky napadlo. Ani jednu z těch mrch, které nám pijou krev, nepozveme. Umřou vzteky! Pojď, uděláme seznam, komu zavoláme. Ty jo, já se těším!"
„Jasně. Bude legrace."
Zdena se dívala, jak kamarádky odcházejí a hned se hádají o to, koho pozvat a koho ne. Ještě chvíli se usmívala, ale pak jí úsměv zmizel z tváře. Znovu jí bylo na zvracení. Bezva, pomyslela si, mám nervy v kýblu. Jestli to takhle půjde dál, skončím v blázinci. V pátek večer kamarádky přišly a pomohly Zdeně vybrat oblečení na prodej a vyrobit cenovky. Zdena si s cenami nevěděla rady, všechno by prodala daleko levněji, než navrhovala Růženka s Majdou, ale kamarádky byly neoblomné.
„Zbláznila ses? Tohle by nesehnaly ani v Tuzexu. A vypadá to, žes to měla tak maximálně jednou na sobě. Přece se toho nevzdáš za pár šupů!" vykřikovala Majda.
„Urvaly by ti ruce, i kdybys napálila daleko větší ceny. Věř mi, já bych obětovala poslední výplatu," přidala se Růženka.
„Já nevím, jsou to jen obnošené věci," pochybovala Zdena.
„Jo. Ale vypadají jako nové a většinou mají vzadu za krkem takové malé ceduličky, pro které jsou ženy schopné vraždit. Tak nebuď hloupá," trvala na svém Majda, a Zdena tedy nechala o cenách rozhodovat přítelkyně. Pak na sloupky velké postele připevnily šňůry kolem dokola a zavěsily na ně ramínka s oblečením a s malými cedulkami, na které Růženka krasopisně fixou napsala ceny. Všechny tři stály ve dveřích do ložnice a prohlížely si výsledek své práce. Růženka vzdychla:
„Tak takhle si představuji zhmotnělý sen."
„Kde budeš spát?" zeptala se praktická Majda.
„No, na posteli. Prolezu těma ramínkama, uprostřed je místa dost."
„To je vlastně fakt. Heleďte, stalo by se něco zásadního, kdybychom každá ochutnala jeden košíček od Růženky a otevřeli si jednu láhev moravského vína?"
Zdena se rozesmála.
"Já si dokonce myslím, že ty košíčky musíme ochutnat. Co když se Růžence náhodou nepovedly." Kamarádky seděly v obýváku, uždibovaly ovocné košíčky a usrkávaly víno. Povídaly si, smály se, ale Zdena se cítila být unavená. Víno skoro nepila, protože měla pocit, že jí jen rozhoupává žaludek. Něco na mě leze, pomyslela si. A nebylo by divu. Asi nějaká podniková epidemie. Král se už druhý den drží za břicho, dnes vypadal, že měl horečku, a odešel domů hned po obědě. Řekl jí, že je mu zle a že si jde lehnout. Představila si ho v posteli. Do půl těla nahého, s širokými rameny, s chlupatou hrudí...
„Haló! Jsi tady?" šťouchla do ní Růženka. „Na co myslíš?"
„Na... na... na listové těsto. Musím zítra upéct ty tyčinky. Zapomněla jsem koupit tvrdý sýr na strouhání."
„To jistě," zavrtěla hlavou Majda.
„Co?"
„No, že myslíš na těsto. A proto jsi měla takový ten nyvý zasněný výraz?"
„Nyvý? Co je to za slovo?"
„Jo. Musela by ses vidět. Asi máš k listovému těstu neuvěřitelně vřelý vztah."
„Ty jsi ale kecka."
„Kecka jsi ty. Tak na koho jsi to myslela? Na Krále?"
„Cože?"
„Růženko, podívej, jak zčervenala. Něco ti poradím, milá kamarádko. Kdybys měla někdy pocit, že musíš zalhat, nepouštěj se do toho. Bylo by to zbytečný, protože jsi průhledná jak výkladní skříň."
Zdena popadla polštářek, přikryla si jím obličej a něco huhlala. Kamarádky se na ni ale se smíchem vrhly, povalily ji na sedačku a snažily se jí polštářek odtrhnout od obličeje.
„Máš to marný!" chechtala se Růženka. „Už ses prozradila!"
„Nechte mě, vy fúrie! Nic vám neřeknu!" snažila se ubránit polštářek Zdena.
„To teda řekneš, nebo tě budeme mučit!" vykřikla Majda a začala Zdenu lechtat. Ta se kroutila jako had a mezi záchvaty smíchu vyrážela:
„Dost! Řeknu vám, co budete chtít! Jen toho nechte!" Růženka s Majdou jako na povel poslechly, způsobně se posadily do křesílek a vyčkávavě koukaly na Zdenu. Ta na ně vykukovala přes polštářek.
„Tak co chcete vědět?" zahuhlala.
„Miluješ ho?" zeptala se dychtivě Růženka.
"Tak jo, když to chcete vědět. Ale je mi to prd platný, protože on miluje svou Martu a mě nejspíš nenávidí."
"A to ti nakukal kdo?" chtěla vědět Majda.
"To snad vidím, ne?"
"Hele, ty se v mužských moc nevyznáš, co? Už ti to opakujeme poněkolikáté: když se chlap chová takhle nevyzpytatelně, znamená to, že mu nejsi lhostejná. Chápeš?"
„Chápu. Ale je to všechno daleko zamotanější, než si myslíte."
„Všechno se dá rozmotat," namítla dobromyslně Růženka.
„Proč je všechno tak komplikovaný?" vzdychla Zdena.
„Protože Bůh je sadista?" navrhla Majda.
„Všechno se rozmotat nedá. A taky zapomínáte na osobu od M, která mi dost jasně naznačila, že se nenechá odsunout na druhou kolej."
„Jo, naše Martička!" prskla Majda. „A ona jako na tebe udělá bububu a ty složíš zbraně, jo? To jsi ale hrdinka."
„Holky, nechte toho už. Fakt to není tak, že ona miluje jeho a on miluje ji a pak se vzali a žili spolu šťastně až do smrti. Zkrátka to není pohádka Můj život s Králem. Jak mi mimochodem doslovně řekla Marta. A má pravdu."
„Ale prdlajs má! Uvidíš," nedala se Růženka. Kamarádky si ještě chvíli povídaly a pak se Majda s Růženkou rozloučily s tím, že přijdou hned zítra po obědě a připraví se na nápor koupěchtivých žen. Zdena uléhala do postele obklopená ramínky s šaty, o které zítra přijde. Kdyby to bylo to nejhorší, co se mi ještě může stát, vem je čert, pomyslela si. Bazar dopadl skvěle. Ženy, které Růženka s Majdou pozvaly, si koupily úplně všechno. O některé kusy oblečení se dokonce skoro popraly. Kupovaly si i boty, které jim byly malé nebo velké. Nad cenami se nikdo nepozastavoval, dokonce se stalo, že několik žen chtělo přeplatit už zabrané kousky. Účetní Majda seděla v obýváku u stolečku a inkasovala peníze, o kterých si dělala pečlivé záznamy a ukládala je vedle sebe do krabice od bot. Růženka se starala o pohoštění, nalévala víno, vařila kávu a čaj a dávala na talířky ovocné košíčky a sýrové tyčinky. Kolem čtvrté už bylo po všem. Poslední sukně byla prodána a poslední návštěvnice odešla. Na šňůrách kolem postele visela jen prázdná ramínka. Kamarádky seděly v obýváku, chroustaly tyčinky a popíjely víno.
"Hele, a máme předkupní právo?" zajímala se Majda.
"No jasně že ano. A když mi pomůžete s tím bazarem, můžete si vybrat, co budete chtít. Zadarmo."
"Ty jo! Poroučej a panuj, ó, má vládkyně. Co mi přikazuješ? Kašlu na práci, na hračky, beru si dovolenou." Růžence zářily oči.
„To nemusíš. Hodí se vám sobota odpoledne? Co kdybys udělala ty svoje ovocné košíčky? Já udělám sýrové tyčinky z listového těsta."
„Já mám dědu na Moravě. Přinesu víno," nabízela Majda.
„Perfektní. Komu dáme vědět?"
„Nech to na nás. Tvůj šatník je tak proslulý, že budeme muset pečlivě vybírat. Hele, Růženko, víš, jakou moc teď máme v rukou?" obrátila se Majda na Růženku.
„Před chvilkou mě to taky napadlo. Ani jednu z těch mrch, které nám pijou krev, nepozveme. Umřou vzteky! Pojď, uděláme seznam, komu zavoláme. Ty jo, já se těším!"
„Jasně. Bude legrace."
Zdena se dívala, jak kamarádky odcházejí a hned se hádají o to, koho pozvat a koho ne. Ještě chvíli se usmívala, ale pak jí úsměv zmizel z tváře. Znovu jí bylo na zvracení. Bezva, pomyslela si, mám nervy v kýblu. Jestli to takhle půjde dál, skončím v blázinci. V pátek večer kamarádky přišly a pomohly Zdeně vybrat oblečení na prodej a vyrobit cenovky. Zdena si s cenami nevěděla rady, všechno by prodala daleko levněji, než navrhovala Růženka s Majdou, ale kamarádky byly neoblomné.
„Zbláznila ses? Tohle by nesehnaly ani v Tuzexu. A vypadá to, žes to měla tak maximálně jednou na sobě. Přece se toho nevzdáš za pár šupů!" vykřikovala Majda.
„Urvaly by ti ruce, i kdybys napálila daleko větší ceny. Věř mi, já bych obětovala poslední výplatu," přidala se Růženka.
„Já nevím, jsou to jen obnošené věci," pochybovala Zdena.
„Jo. Ale vypadají jako nové a většinou mají vzadu za krkem takové malé ceduličky, pro které jsou ženy schopné vraždit. Tak nebuď hloupá," trvala na svém Majda, a Zdena tedy nechala o cenách rozhodovat přítelkyně. Pak na sloupky velké postele připevnily šňůry kolem dokola a zavěsily na ně ramínka s oblečením a s malými cedulkami, na které Růženka krasopisně fixou napsala ceny. Všechny tři stály ve dveřích do ložnice a prohlížely si výsledek své práce. Růženka vzdychla:
„Tak takhle si představuji zhmotnělý sen."
„Kde budeš spát?" zeptala se praktická Majda.
„No, na posteli. Prolezu těma ramínkama, uprostřed je místa dost."
„To je vlastně fakt. Heleďte, stalo by se něco zásadního, kdybychom každá ochutnala jeden košíček od Růženky a otevřeli si jednu láhev moravského vína?"
Zdena se rozesmála.
"Já si dokonce myslím, že ty košíčky musíme ochutnat. Co když se Růžence náhodou nepovedly." Kamarádky seděly v obýváku, uždibovaly ovocné košíčky a usrkávaly víno. Povídaly si, smály se, ale Zdena se cítila být unavená. Víno skoro nepila, protože měla pocit, že jí jen rozhoupává žaludek. Něco na mě leze, pomyslela si. A nebylo by divu. Asi nějaká podniková epidemie. Král se už druhý den drží za břicho, dnes vypadal, že měl horečku, a odešel domů hned po obědě. Řekl jí, že je mu zle a že si jde lehnout. Představila si ho v posteli. Do půl těla nahého, s širokými rameny, s chlupatou hrudí...
„Haló! Jsi tady?" šťouchla do ní Růženka. „Na co myslíš?"
„Na... na... na listové těsto. Musím zítra upéct ty tyčinky. Zapomněla jsem koupit tvrdý sýr na strouhání."
„To jistě," zavrtěla hlavou Majda.
„Co?"
„No, že myslíš na těsto. A proto jsi měla takový ten nyvý zasněný výraz?"
„Nyvý? Co je to za slovo?"
„Jo. Musela by ses vidět. Asi máš k listovému těstu neuvěřitelně vřelý vztah."
„Ty jsi ale kecka."
„Kecka jsi ty. Tak na koho jsi to myslela? Na Krále?"
„Cože?"
„Růženko, podívej, jak zčervenala. Něco ti poradím, milá kamarádko. Kdybys měla někdy pocit, že musíš zalhat, nepouštěj se do toho. Bylo by to zbytečný, protože jsi průhledná jak výkladní skříň."
Zdena popadla polštářek, přikryla si jím obličej a něco huhlala. Kamarádky se na ni ale se smíchem vrhly, povalily ji na sedačku a snažily se jí polštářek odtrhnout od obličeje.
„Máš to marný!" chechtala se Růženka. „Už ses prozradila!"
„Nechte mě, vy fúrie! Nic vám neřeknu!" snažila se ubránit polštářek Zdena.
„To teda řekneš, nebo tě budeme mučit!" vykřikla Majda a začala Zdenu lechtat. Ta se kroutila jako had a mezi záchvaty smíchu vyrážela:
„Dost! Řeknu vám, co budete chtít! Jen toho nechte!" Růženka s Majdou jako na povel poslechly, způsobně se posadily do křesílek a vyčkávavě koukaly na Zdenu. Ta na ně vykukovala přes polštářek.
„Tak co chcete vědět?" zahuhlala.
„Miluješ ho?" zeptala se dychtivě Růženka.
"Tak jo, když to chcete vědět. Ale je mi to prd platný, protože on miluje svou Martu a mě nejspíš nenávidí."
"A to ti nakukal kdo?" chtěla vědět Majda.
"To snad vidím, ne?"
"Hele, ty se v mužských moc nevyznáš, co? Už ti to opakujeme poněkolikáté: když se chlap chová takhle nevyzpytatelně, znamená to, že mu nejsi lhostejná. Chápeš?"
„Chápu. Ale je to všechno daleko zamotanější, než si myslíte."
„Všechno se dá rozmotat," namítla dobromyslně Růženka.
„Proč je všechno tak komplikovaný?" vzdychla Zdena.
„Protože Bůh je sadista?" navrhla Majda.
„Všechno se rozmotat nedá. A taky zapomínáte na osobu od M, která mi dost jasně naznačila, že se nenechá odsunout na druhou kolej."
„Jo, naše Martička!" prskla Majda. „A ona jako na tebe udělá bububu a ty složíš zbraně, jo? To jsi ale hrdinka."
„Holky, nechte toho už. Fakt to není tak, že ona miluje jeho a on miluje ji a pak se vzali a žili spolu šťastně až do smrti. Zkrátka to není pohádka Můj život s Králem. Jak mi mimochodem doslovně řekla Marta. A má pravdu."
„Ale prdlajs má! Uvidíš," nedala se Růženka. Kamarádky si ještě chvíli povídaly a pak se Majda s Růženkou rozloučily s tím, že přijdou hned zítra po obědě a připraví se na nápor koupěchtivých žen. Zdena uléhala do postele obklopená ramínky s šaty, o které zítra přijde. Kdyby to bylo to nejhorší, co se mi ještě může stát, vem je čert, pomyslela si. Bazar dopadl skvěle. Ženy, které Růženka s Majdou pozvaly, si koupily úplně všechno. O některé kusy oblečení se dokonce skoro popraly. Kupovaly si i boty, které jim byly malé nebo velké. Nad cenami se nikdo nepozastavoval, dokonce se stalo, že několik žen chtělo přeplatit už zabrané kousky. Účetní Majda seděla v obýváku u stolečku a inkasovala peníze, o kterých si dělala pečlivé záznamy a ukládala je vedle sebe do krabice od bot. Růženka se starala o pohoštění, nalévala víno, vařila kávu a čaj a dávala na talířky ovocné košíčky a sýrové tyčinky. Kolem čtvrté už bylo po všem. Poslední sukně byla prodána a poslední návštěvnice odešla. Na šňůrách kolem postele visela jen prázdná ramínka. Kamarádky seděly v obýváku, chroustaly tyčinky a popíjely víno.
Můj život s Králem (34. díl)
Zdena se ráno probudila ze stále se opakujícího strašidelného snu a na pár okamžiků byla ráda, že se jí to jen zdálo. Pak si ale vzpomněla na včerejší den a uvědomila si, že realita může být stejně děsivá jako noční můry. Udělalo se jí špatně a běžela na toaletu. Žaludek měla jako na vodě. Jak se jen popere s dnešním dnem? A s tím následujícím? A dalším? Opláchla si obličej a zkoumala se v zrcadle. Co by se stalo, kdyby to všechno vzdala? Kdyby si přiznala, že to nezvládne? Chvíli o tom uvažovala a pak dospěla k názoru, že by to nic nevyřešilo. Růžička by ji tak jako tak nenechal na pokoji. Svůj bývalý život by už zpátky stejně nezískala. Jen by se všichni dozvěděli, že byl její otec zloděj.
"Nemáš na vybranou," řekla svému odrazu v zrcadle. "Řeš problémy postupně, podle jejich naléhavosti. Teď sežeň peníze." Na chvilku zauvažovala, že se vydá tou nejsnazší cestou a zavolá strejdovi s prosbou o pomoc. Při oblékání se ale zarazila. Seděla na posteli a dívala se na svou napěchovanou šatní skříň. To by možná šlo. S o něco lepší náladou se dooblékla. Těsně před odchodem se zkusila usmát do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima a popelavou pleť skryla pod mejkapem a úsměv vypadal skoro přirozeně. To by také šlo. Musí to jít! Martínek seděl v kanceláři u Krále a kouřil. Václav byl skloněný nad svým stolem a pročítal si zprávu, kterou mu Martínek přinesl.
"Jednou ti to kouření tady zakážu. Pak to celý den nemůžu vyvětrat."
"Ty jsi ale fajnovka. Nedal by sis kafe? Já ho od rána ještě nestihnul, když jsi tak spěchal na tu zprávu."
"Kterou jsi mi měl dát předevčírem."
Král zmáčkl tlačítko interkomu.
"Zdeno, mohla byste nám udělat dvě kávy?"
"No jo, kávička od Zdeničky. Už ti prozradila výrobní tajemství?"
"Ne, chrání si ho jako recept na becherovku."
"Asi to nebude jediný, co si chrání."
Král Martínka probodl pohledem.
"O čem to zase mluvíš?"
"Nedělej, že nechápeš. Těma techtlema na Žofíně to skončilo, co? K mechtlím už jste se nedostali, to bych poznal. Ale nebuď smutnej. Já s ní taky zatím nepohnul. A to je co říct. Ale nevzdávám to! Jednou musí zabrat."
"Tvé sebevědomí by se mohlo vystavovat. Někdy ti ho skoro závidím."
"Sebevědomí se získává na základě dosažených úspěchů. A na tomto poli jsem šampion. Slečna Zdenička je sice tajemná jako hrad v Karpatech a nedobytná jako hrad Houska, ale všeho do času. Jsem těsně před hradbami."
Královi to nedalo a ušklíbl se.
"Vážně?"
"Nevím, proč se šklebíš. Ke mně je aspoň milá. Tebe si sotva všimne. Dobře, vyhrál jsi flašku, pod vlivem alkoholu jste se líbali, ale to ještě nic neznamená. První vyhrání z kapsy vyhání."
"Pod vlivem alkoholu jsi byl akorát ty. A to pořádně."
"To jo. Protože jsi bojoval nefér. Vždyť ty jsi použil i toho trpasličího Japonce."
"Jenže já nebojoval."
"Hm, to jsem viděl před Žofínem."
"Ale já..."
Král nemohl pokračovat, protože v tu chvíli zaklepala Zdena a vstoupila s tácem, na kterém byly dva hrnky s kávou a talířek sušenek. Místností zavoněl jasmín, vanilka a skořice. Zdena se profesionálně usmívala a položila tác na konferenční stolek.
"Tady máte tu kávu, pánové."
"Děkujeme, Zdeničko sluníčko," snažil se upoutat její pozornost Martínek. Zdena mu věnovala sekundový úsměv, na Krále se ani nepodívala a rychle odešla.
"Viděls? Jak se na mě pěkně culí? Možná to ještě neví, ale v podstatě je do mě blázen. Hele, tak do měsíce ti do detailů popíšu, jak vypadá její ložnička," kasal se Martínek, a Král si vybavil její obrovskou postel s nebesy, sněhově bílé povlečení a přehoz a závěsy z šípkových růží.
"Hm. Pojď se věnovat té zprávě. Mám k tomu pár poznámek."
Zdena stála s Majdou a Růženkou v kuchyňce, upíjela čaj a bezstarostně vykládala:
"Tak jsem si říkala, že je nejvyšší čas obměnit šatník. A aby byla nějaká zábava, napadl mě ten domácí bazar."
"Ty se chceš opravdu zbavit těch pokladů, co máš ve skříni?" nevěřícně kroutila hlavou Růženka.
"Nemáš na vybranou," řekla svému odrazu v zrcadle. "Řeš problémy postupně, podle jejich naléhavosti. Teď sežeň peníze." Na chvilku zauvažovala, že se vydá tou nejsnazší cestou a zavolá strejdovi s prosbou o pomoc. Při oblékání se ale zarazila. Seděla na posteli a dívala se na svou napěchovanou šatní skříň. To by možná šlo. S o něco lepší náladou se dooblékla. Těsně před odchodem se zkusila usmát do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima a popelavou pleť skryla pod mejkapem a úsměv vypadal skoro přirozeně. To by také šlo. Musí to jít! Martínek seděl v kanceláři u Krále a kouřil. Václav byl skloněný nad svým stolem a pročítal si zprávu, kterou mu Martínek přinesl.
"Jednou ti to kouření tady zakážu. Pak to celý den nemůžu vyvětrat."
"Ty jsi ale fajnovka. Nedal by sis kafe? Já ho od rána ještě nestihnul, když jsi tak spěchal na tu zprávu."
"Kterou jsi mi měl dát předevčírem."
Král zmáčkl tlačítko interkomu.
"Zdeno, mohla byste nám udělat dvě kávy?"
"No jo, kávička od Zdeničky. Už ti prozradila výrobní tajemství?"
"Ne, chrání si ho jako recept na becherovku."
"Asi to nebude jediný, co si chrání."
Král Martínka probodl pohledem.
"O čem to zase mluvíš?"
"Nedělej, že nechápeš. Těma techtlema na Žofíně to skončilo, co? K mechtlím už jste se nedostali, to bych poznal. Ale nebuď smutnej. Já s ní taky zatím nepohnul. A to je co říct. Ale nevzdávám to! Jednou musí zabrat."
"Tvé sebevědomí by se mohlo vystavovat. Někdy ti ho skoro závidím."
"Sebevědomí se získává na základě dosažených úspěchů. A na tomto poli jsem šampion. Slečna Zdenička je sice tajemná jako hrad v Karpatech a nedobytná jako hrad Houska, ale všeho do času. Jsem těsně před hradbami."
Královi to nedalo a ušklíbl se.
"Vážně?"
"Nevím, proč se šklebíš. Ke mně je aspoň milá. Tebe si sotva všimne. Dobře, vyhrál jsi flašku, pod vlivem alkoholu jste se líbali, ale to ještě nic neznamená. První vyhrání z kapsy vyhání."
"Pod vlivem alkoholu jsi byl akorát ty. A to pořádně."
"To jo. Protože jsi bojoval nefér. Vždyť ty jsi použil i toho trpasličího Japonce."
"Jenže já nebojoval."
"Hm, to jsem viděl před Žofínem."
"Ale já..."
Král nemohl pokračovat, protože v tu chvíli zaklepala Zdena a vstoupila s tácem, na kterém byly dva hrnky s kávou a talířek sušenek. Místností zavoněl jasmín, vanilka a skořice. Zdena se profesionálně usmívala a položila tác na konferenční stolek.
"Tady máte tu kávu, pánové."
"Děkujeme, Zdeničko sluníčko," snažil se upoutat její pozornost Martínek. Zdena mu věnovala sekundový úsměv, na Krále se ani nepodívala a rychle odešla.
"Viděls? Jak se na mě pěkně culí? Možná to ještě neví, ale v podstatě je do mě blázen. Hele, tak do měsíce ti do detailů popíšu, jak vypadá její ložnička," kasal se Martínek, a Král si vybavil její obrovskou postel s nebesy, sněhově bílé povlečení a přehoz a závěsy z šípkových růží.
"Hm. Pojď se věnovat té zprávě. Mám k tomu pár poznámek."
Zdena stála s Majdou a Růženkou v kuchyňce, upíjela čaj a bezstarostně vykládala:
"Tak jsem si říkala, že je nejvyšší čas obměnit šatník. A aby byla nějaká zábava, napadl mě ten domácí bazar."
"Ty se chceš opravdu zbavit těch pokladů, co máš ve skříni?" nevěřícně kroutila hlavou Růženka.
Můj život s Králem (33. díl)
"Které patro?"
"Třetí. Ale zvládnu to už sama."
"To jistě," ušklíbl se Václav a vzal ji pod ramenem, aby jí pomohl do schodů. Zdena neměla sílu protestovat. Vynaložila veškerou zbylou energii na to, aby se udržela na nohou a nezačala opět hystericky vzlykat. Král našel její dveře, odemkl a vešel se Zdenou do obýváku, kde ji posadil na pohovku. Pak ve vedlejší místnosti z postele strhl přehoz a Zdenu do něj zabalil, protože se nepřestávala třást. Natočil do sklenice vodu a podal ji Zdeně.
"Vypij to."
Zdena chvíli na Krále vytřeštěně zírala a najednou se zničehonic začala smát. Václava to tak překvapilo, že se posadil do křesla. Zdeně tekly slzy, ale ramena se jí otřásala smíchem. Připadala si trapně, její neadekvátní reakce děsila ji samou, ale smích nešel zastavit. Skulila se na pohovku do klubíčka a zabořila tvář do polštáře. Trvalo poměrně dlouho, než ji záchvat přešel.
"Promiňte..., ehm... promiň." Zdena se nemohla rozhodnout, jestli má Václavovi tykat, nebo vykat. Nějak si nedokázala srovnat v hlavě, jestli je zrovna teď za sekretářku, nebo za milenku. Pak se ale trochu vzpurně rozhodla, že se mu přizpůsobí a bude mu také tykat.
"To je v pořádku, reakce na přestálý šok," pokusil se ji uklidnit Král, ale vypadal, že sám je momentálně v šoku.
"Ne. Nic není v pořádku. Všechno je úplně na levačku. V pořádku není ani to, že jsem se smála. Ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem pocit, že jsem prožila déja vu. Nejdřív jsi mě zachránil, pak jsi mě v náručí někam odnesl a pak jsi mě nutil pít. Vypadá to, že jsem v jednom kuse v ohrožení života. Asi nemá smysl ti vysvětlovat, že to tak není?"
"Naopak. Potřeboval bych spoustu vysvětlení."
Zdena se na moment zarazila.
"Já vím, že to všechno vypadá divně. Ale nemyslím si, že bych o tom s někým chtěla mluvit."
"Já nejsem někdo."
Zdena sklopila oči a zase chvíli přemýšlela.
"Víš, něco se v mém životě stalo. Něco, co ho prakticky obrátilo naruby. Ale je to... Je to velmi osobní. Rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama."
"Čeho se to týká?"
Zdena se hořce zasmála.
"Peněz. Čeho jiného?"
"Jak přesně?"
"Myslím, že nikomu jinému do toho nic není."
"Vzhledem k tomu, že už jsem se stal účastníkem, nesouhlasím."
"A to je asi tak jediné, co s tím můžeš dělat," odsekla Zdena.
"Jak chceš," vstal z křesla Král. "Vidím, že už jsi docela v pořádku, takže půjdu."
Zdena skousla spodní ret.
"Promiň. Omlouvám se ti. Opravdu jsem ti vděčná. Kdyby ses tam neobjevil... tak... A dovezl jsi mě domů a... Nabídla bych ti kávu, ale nemám ji. Tak leda čaj."
Král se na Zdenu díval, všiml si, že se jí zase začala třást brada a do očí jí stoupala vlhkost. Sakra, takhle ji tady přece nemůžu nechat! Hodil za hlavu veškerá předsevzetí o tom, že zůstane vůči ní imunní.
"Seď, čaj udělám já. Třeseš se pořád tak, že bys sotva došla do kuchyňky." Obešel barový pultík.
"Kde máš čaj?"
"V té skříňce nalevo."
Dal vařit vodu.
"Cukr?"
"Nemám."
"Citron?"
"Nemám."
Václav už bez ptaní otevíral jednu skříňku za druhou, abyse podíval, co by mohl připravit k čaji. Našel ale jen poloprázdný balíček špaget, suchary a ocet. Když otevřel lednici, už to nevydržel a zeptal se:
"Co to má znamenat?"
"Co?" Zdena otevřela oči, které měla doteď zavřené, protože se snažila zklidnit.
"Bydlíš tady vůbec?"
"Jasně, že bydlím. Proč se ptáš?"
"A co jíš?"
"Co?"
"V lednici máš pár brambor, jednu cibuli a pleťový krém. Ve skříňkách máš jen suchary a špagety. Takže se ptám, co jíš."
"Já... já moc nejím." Zdena nevěděla, co má odpovědět. Přece mu nemohla říct, že na jídlo jí už nezbývá moc peněz. Přes den si kupuje rohlík nebo housku, k tomu jogurt. Večer si někdy uvaří zeleninovou polévku nebo špagety s kečupem nebo brambory na tisíc způsobů.
"To držíš nějakou dietu nebo co?"
"A... ano!" chytla se nabízeného vysvětlení Zdena.
"Proč, proboha? Postavu máš dokonalou!" ujelo Královi a Zdena se začervenala. Ani Václav najednou nevěděl, jak pokračovat, ale naštěstí začala pískat konvice. Zalil čaj a dva kouřící hrnky donesl k pohovce.
"Bude ti vadit, když se půjdu osprchovat?" zeptala se unaveně Zdena.
"Jistěže ne."
Když Zdena zmizela ve sprše, Václav se rozhlédl kolem sebe. Útulný byteček se mu líbil, jeho atmosféra na něj působila tak, že se cítil jako doma. Bylo vidět, že zařízení nestálo moc peněz, ale ten, kdo ho zařizoval, měl cit, fantazii a vkus. Jak jinak, pomyslel si. Je to přece byt Zdeny Čisté. Zdena stála ve sprše a nechala se bičovat proudem horké vody. Snažila se ze sebe smýt špínu uplynulého dne. Ještě teď na sobě cítila odporné dotyky rukou těch strašných mužů. Drhla pokožku, až byla celá rudá. Třeštila jí hlava a cítila se úplně vyčerpaná. Život se jí rozpadal pod rukama a ona se jen snažila vyspravovat díry. Ale zdálo se, že další a další problémy si vždycky našly skulinku a prodraly se na povrch. Proč se mi to děje? ptala se zoufalá Zdena sama sebe. A teď ještě navíc musí čelit tomu nejpřitažlivějšímu muži na světě, kterého má shodou okolností ve svém bytě. Neodpovídat mu na jeho logické otázky, to znamená lhát mu. Snažit se zapomenout na šumavskou noc. Nedívat se mu do jeho modrých očí. Ach jo!
Zdena vyšla ze sprchy zachumlaná do velkého bílého froté županu. Mokré vlasy měla hladce sčesané dozadu, na obličeji ani stopu po šminkách. Byla pobledlá a vypadala křehce a zranitelně. Nevím, jestli to byl tvůj záměr, myslel si Václav, ale funguje dokonale. Zase měl touhu ji ochraňovat, utěšovat. Navzdory pochybnostem a nezodpovězeným otázkám.
"Vypij si ten čaj, už ho máš skoro studený."
Zdena se posadila a sevřela hrnek do obou dlaní, jako by si chtěla zahřát ruce. Mlčky tekutinu usrkávala a snažila se vyhnout Václavovu pohledu. Navíc ji strašně rozbolela hlava a znovu jí bylo na omdlení. Ticho už trvalo příliš dlouho. Zvedla zrak a okamžitě vplula do Václavových průzračně modrých očí, protože ji celou dobu upřeně pozoroval. Zdena tiše promluvila:
"Jsem tak utahaná a vystrašená a zmatená, že budu úplně upřímná. Chce se mi strašně spát. Zároveň mě děsí, že odejdeš a zůstanu tu sama. Takže bych tě ráda poprosila, vzhledem k tomu, že jsi byl tak hodný a přivezl mě... A neodešel jsi... Taky jsi mi udělal ten čaj..."
"Chceš, abych tu ještě zůstal?"
"Chvíli... Jen dokud neusnu. Tedy jestli tě někdo nečeká..."
Zdeně se v hlavě objevila představa Marty, jak nervózně kouká na hodinky a vyhlíží z okna. Ale bylo jí to úplně fuk.
"Bez problémů. Chceš spát tady, nebo se přesuneš do ložnice?"
"Asi se přesunu. Tady bych se celá rozlámala."
Zdena z vyčerpání usnula během deseti minut. Ale Václav u ní seděl ještě dlouho, díval se, jak pravidelně oddychuje a jak se jí chvějí víčka. Studoval po milimetrech její tvář. Měsíc zaléval její obličej svým přízračným světlem, takže se zdála ještě bledší, než byla. Zase vypadala jako víla. Nebo jako pohádkově překrásná zakletá princezna ve své obrovské posteli s nebesy. Měl chuť ji políbit a vysvobodit ji ze zakletí. Až kolem půlnoci si zhluboka vzdychl a tiše se vykradl z bytu.
"Třetí. Ale zvládnu to už sama."
"To jistě," ušklíbl se Václav a vzal ji pod ramenem, aby jí pomohl do schodů. Zdena neměla sílu protestovat. Vynaložila veškerou zbylou energii na to, aby se udržela na nohou a nezačala opět hystericky vzlykat. Král našel její dveře, odemkl a vešel se Zdenou do obýváku, kde ji posadil na pohovku. Pak ve vedlejší místnosti z postele strhl přehoz a Zdenu do něj zabalil, protože se nepřestávala třást. Natočil do sklenice vodu a podal ji Zdeně.
"Vypij to."
Zdena chvíli na Krále vytřeštěně zírala a najednou se zničehonic začala smát. Václava to tak překvapilo, že se posadil do křesla. Zdeně tekly slzy, ale ramena se jí otřásala smíchem. Připadala si trapně, její neadekvátní reakce děsila ji samou, ale smích nešel zastavit. Skulila se na pohovku do klubíčka a zabořila tvář do polštáře. Trvalo poměrně dlouho, než ji záchvat přešel.
"Promiňte..., ehm... promiň." Zdena se nemohla rozhodnout, jestli má Václavovi tykat, nebo vykat. Nějak si nedokázala srovnat v hlavě, jestli je zrovna teď za sekretářku, nebo za milenku. Pak se ale trochu vzpurně rozhodla, že se mu přizpůsobí a bude mu také tykat.
"To je v pořádku, reakce na přestálý šok," pokusil se ji uklidnit Král, ale vypadal, že sám je momentálně v šoku.
"Ne. Nic není v pořádku. Všechno je úplně na levačku. V pořádku není ani to, že jsem se smála. Ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem pocit, že jsem prožila déja vu. Nejdřív jsi mě zachránil, pak jsi mě v náručí někam odnesl a pak jsi mě nutil pít. Vypadá to, že jsem v jednom kuse v ohrožení života. Asi nemá smysl ti vysvětlovat, že to tak není?"
"Naopak. Potřeboval bych spoustu vysvětlení."
Zdena se na moment zarazila.
"Já vím, že to všechno vypadá divně. Ale nemyslím si, že bych o tom s někým chtěla mluvit."
"Já nejsem někdo."
Zdena sklopila oči a zase chvíli přemýšlela.
"Víš, něco se v mém životě stalo. Něco, co ho prakticky obrátilo naruby. Ale je to... Je to velmi osobní. Rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama."
"Čeho se to týká?"
Zdena se hořce zasmála.
"Peněz. Čeho jiného?"
"Jak přesně?"
"Myslím, že nikomu jinému do toho nic není."
"Vzhledem k tomu, že už jsem se stal účastníkem, nesouhlasím."
"A to je asi tak jediné, co s tím můžeš dělat," odsekla Zdena.
"Jak chceš," vstal z křesla Král. "Vidím, že už jsi docela v pořádku, takže půjdu."
Zdena skousla spodní ret.
"Promiň. Omlouvám se ti. Opravdu jsem ti vděčná. Kdyby ses tam neobjevil... tak... A dovezl jsi mě domů a... Nabídla bych ti kávu, ale nemám ji. Tak leda čaj."
Král se na Zdenu díval, všiml si, že se jí zase začala třást brada a do očí jí stoupala vlhkost. Sakra, takhle ji tady přece nemůžu nechat! Hodil za hlavu veškerá předsevzetí o tom, že zůstane vůči ní imunní.
"Seď, čaj udělám já. Třeseš se pořád tak, že bys sotva došla do kuchyňky." Obešel barový pultík.
"Kde máš čaj?"
"V té skříňce nalevo."
Dal vařit vodu.
"Cukr?"
"Nemám."
"Citron?"
"Nemám."
Václav už bez ptaní otevíral jednu skříňku za druhou, abyse podíval, co by mohl připravit k čaji. Našel ale jen poloprázdný balíček špaget, suchary a ocet. Když otevřel lednici, už to nevydržel a zeptal se:
"Co to má znamenat?"
"Co?" Zdena otevřela oči, které měla doteď zavřené, protože se snažila zklidnit.
"Bydlíš tady vůbec?"
"Jasně, že bydlím. Proč se ptáš?"
"A co jíš?"
"Co?"
"V lednici máš pár brambor, jednu cibuli a pleťový krém. Ve skříňkách máš jen suchary a špagety. Takže se ptám, co jíš."
"Já... já moc nejím." Zdena nevěděla, co má odpovědět. Přece mu nemohla říct, že na jídlo jí už nezbývá moc peněz. Přes den si kupuje rohlík nebo housku, k tomu jogurt. Večer si někdy uvaří zeleninovou polévku nebo špagety s kečupem nebo brambory na tisíc způsobů.
"To držíš nějakou dietu nebo co?"
"A... ano!" chytla se nabízeného vysvětlení Zdena.
"Proč, proboha? Postavu máš dokonalou!" ujelo Královi a Zdena se začervenala. Ani Václav najednou nevěděl, jak pokračovat, ale naštěstí začala pískat konvice. Zalil čaj a dva kouřící hrnky donesl k pohovce.
"Bude ti vadit, když se půjdu osprchovat?" zeptala se unaveně Zdena.
"Jistěže ne."
Když Zdena zmizela ve sprše, Václav se rozhlédl kolem sebe. Útulný byteček se mu líbil, jeho atmosféra na něj působila tak, že se cítil jako doma. Bylo vidět, že zařízení nestálo moc peněz, ale ten, kdo ho zařizoval, měl cit, fantazii a vkus. Jak jinak, pomyslel si. Je to přece byt Zdeny Čisté. Zdena stála ve sprše a nechala se bičovat proudem horké vody. Snažila se ze sebe smýt špínu uplynulého dne. Ještě teď na sobě cítila odporné dotyky rukou těch strašných mužů. Drhla pokožku, až byla celá rudá. Třeštila jí hlava a cítila se úplně vyčerpaná. Život se jí rozpadal pod rukama a ona se jen snažila vyspravovat díry. Ale zdálo se, že další a další problémy si vždycky našly skulinku a prodraly se na povrch. Proč se mi to děje? ptala se zoufalá Zdena sama sebe. A teď ještě navíc musí čelit tomu nejpřitažlivějšímu muži na světě, kterého má shodou okolností ve svém bytě. Neodpovídat mu na jeho logické otázky, to znamená lhát mu. Snažit se zapomenout na šumavskou noc. Nedívat se mu do jeho modrých očí. Ach jo!
Zdena vyšla ze sprchy zachumlaná do velkého bílého froté županu. Mokré vlasy měla hladce sčesané dozadu, na obličeji ani stopu po šminkách. Byla pobledlá a vypadala křehce a zranitelně. Nevím, jestli to byl tvůj záměr, myslel si Václav, ale funguje dokonale. Zase měl touhu ji ochraňovat, utěšovat. Navzdory pochybnostem a nezodpovězeným otázkám.
"Vypij si ten čaj, už ho máš skoro studený."
Zdena se posadila a sevřela hrnek do obou dlaní, jako by si chtěla zahřát ruce. Mlčky tekutinu usrkávala a snažila se vyhnout Václavovu pohledu. Navíc ji strašně rozbolela hlava a znovu jí bylo na omdlení. Ticho už trvalo příliš dlouho. Zvedla zrak a okamžitě vplula do Václavových průzračně modrých očí, protože ji celou dobu upřeně pozoroval. Zdena tiše promluvila:
"Jsem tak utahaná a vystrašená a zmatená, že budu úplně upřímná. Chce se mi strašně spát. Zároveň mě děsí, že odejdeš a zůstanu tu sama. Takže bych tě ráda poprosila, vzhledem k tomu, že jsi byl tak hodný a přivezl mě... A neodešel jsi... Taky jsi mi udělal ten čaj..."
"Chceš, abych tu ještě zůstal?"
"Chvíli... Jen dokud neusnu. Tedy jestli tě někdo nečeká..."
Zdeně se v hlavě objevila představa Marty, jak nervózně kouká na hodinky a vyhlíží z okna. Ale bylo jí to úplně fuk.
"Bez problémů. Chceš spát tady, nebo se přesuneš do ložnice?"
"Asi se přesunu. Tady bych se celá rozlámala."
Zdena z vyčerpání usnula během deseti minut. Ale Václav u ní seděl ještě dlouho, díval se, jak pravidelně oddychuje a jak se jí chvějí víčka. Studoval po milimetrech její tvář. Měsíc zaléval její obličej svým přízračným světlem, takže se zdála ještě bledší, než byla. Zase vypadala jako víla. Nebo jako pohádkově překrásná zakletá princezna ve své obrovské posteli s nebesy. Měl chuť ji políbit a vysvobodit ji ze zakletí. Až kolem půlnoci si zhluboka vzdychl a tiše se vykradl z bytu.
Můj život s Králem (32. díl)
"Jo. A když se budete trochu bránit, vůbec nám to nevadí. My máme rádi divoký kočky. To nás ještě víc rozrajcuje," šklebil se na Zdenu Bezzubý a jazykem si přejížděl rty. Ta mezitím pochopila, že zlomená ruka by byla ta lepší varianta. Dokázala si představit, co ji čeká, a roztřásla se strachy. Horečně přemýšlela, čím by násilníky zastavila, ale nic ji nenapadalo. Nemohla utéct, neměla se čím bránit a volání o pomoc by bylo také marné. Ve firmě už nikdo nebyl, nikdo by ji neslyšel. Couvala před těmi muži, do očí se jí hrnuly slzy a připravovala se na to, že bude bojovat. Věděla ale, že nemá šanci, že tenhle boj prohraje.
Král chodil po bytě jako tygr v kleci a měl vztek sám na sebe, že nedokáže přestat myslet na Zdenu Čistou. Přitom si byl jistý, že ona si na něj ani nevzpomene. Tajně ji pozoroval v práci a zdálo se mu, že ji jeho osoba ani v nejmenším nezajímá. Že to, co se mezi nimi odehrálo, považuje za uzavřenou epizodu, ke které se už nechce vracet a která v ní nezanechala žádnou stopu. Působila vesele a bezstarostně, k němu se chovala chladně profesionálně. Václav zuřil, že se v ní tak spletl, byl vzteky bez sebe, že skočil na její přetvářku, když hrála tu bezbrannou a citlivou dívku. Hořce se smál sám sobě, když si vzpomněl, jakou měl touhu ji chránit před celým světem. Tahle dáma v tom moc dobře umí chodit a poradí si sama. Hodil na sebe lehkou bundu a rozhodl se, že se trochu projde na čerstvém vzduchu. Jinak zase probdí další noc s trýznivými myšlenkami na Zdenu a na to, jak ho dokázala podvést. Vyšel před dům a byl překvapen, že se ve firmě ještě svítí. Věděl, že tam Zdena zůstává často přes čas, ale dnes bylo už skutečně pozdě. Koneckonců, je to její věc, pomyslel si. Když si nedokáže svou práci zorganizovat tak, aby to stíhala v pracovní době, ať si tu třeba i spí. Vztekle trhl rameny a chystal se minout osvícené dveře, ale zarazil ho přidušený výkřik. Proboha, co se tam děje? Rychle doběhl ke dveřím a prudkým trhnutím je rozrazil. To, co uviděl vevnitř ho vyděsilo. Dva muži přidržovali Zdenu přitisknutou u zdi. Ta měla vpředu roztrženou halenku a košíčky podprsenky stažené tak, že měla odhalená ňadra. Sukni měla vyhrnutou až do pasu a Královi hlavou bleskla rychlá myšlenka, že nevěděl, že jeho sekretářka nosí podvazky. Jeden z mužů už měl kalhoty u kotníků, druhý si právě rozepínal pásek. Teď na něj oba překvapeně zírali.
"Co se tu sakra děje? Okamžitě ji pusťte!" zařval Král.
"Co se do toho pleteš, debile? To není tvoje věc. A tahle kočička to chce, že jo, zlato?"
Bezzubý olízl Zdeně ucho. Ta neřekla nic, sklonila hlavu a ramena se jí otřásala pláčem.
"Mně se nezdá, že by se jí to líbilo! Okamžitě ji pusťte!"
Král začal vidět rudě.
"Nebo co?" Zeptal se ten druhý. "My si jen vybíráme dluh za svýho šéfa. Tady prdelka mu nedala, co mu měla dát, tak si to teď vybíráme. Jak řek můj parťák, není to tvoje věc, tak se sbal a vypadni. Nebo si tě podáme."
Král už na nic nečekal. Dvěma skoky byl u nich a bez varování dal pěstí prvnímu, kterého měl na ráně. Ten úder nečekal, takže se zapotácel, a protože měl kalhoty zamotané kolem kotníků, svalil se na zem. Tam ho Král ještě prudce nakopl. Hned potom se obrátil na druhého a bez přemýšlení ho kopl do rozkroku. Muž zařval a zlomil se v pase. Král hnán zuřivým vztekem sevřel ruku v pěst a s velkým rozmachem zasadil muži ránu pod bradu. Něco křuplo a muž se svalil na zem. Král stál nad oběma muži, kteří se snažili se sténáním posbírat a prudce oddychoval.
"Zlomils mi čelist," zakňoural Holohlavý a osahával si opatrně bradu.
"Můžeš si stěžovat policii, jdu ji zavolat," zasyčel na něj Král.
"To bych bejt tebou nedělal, nejdřív si promluv tady s kočičkou." Bezzubý už stál na nohou, oblékal si kalhoty a snažil se zvednout svého kamaráda.
"My vám tu už nebudem zaclánět. Tak si to pěkně vyříkejte, my mizíme. A ty, zlato, nezapomínej, že s Růžičkou se nežertuje!" Chytil parťáka pod rameny a vlekl ho ven. Král za nimi přibouchl dveře a zamkl.
"Můžeš mi říct, co se tady stalo? Kdo byli ti chlapi? Co s nima máš společnýho? Proč nemám volat policii? Můžeš mi to nějak vysvětlit?!" zuřivě se obrátil na Zdenu a ve vzteku si ani nevšiml, že jí začal tykat. Jenže Zdena seděla na bobku u zdi, rukama si držela kolena, hlavu schovanou mezi rameny a záda se jí prudce otřásala zoufalým pláčem. To Václava úplně vyvedlo z míry. Nevěděl, co má udělat. Nerozhodně postával nad Zdenou, vztek ho pomalu přecházel a on měl opět nutkání vzít Zdenu do náruče a utěšit ji. Zároveň si připomínal, jak snadno ho dokáže obalamutit, a nechtěl být za pitomce, který jí na to znovu skočí. Nakonec sundal bundu a přehodil ji Zdeně přes záda. Klekl si k ní a klidně na ni promluvil:
"Přestaň brečet a řekni mi, co se stalo."
Zdena nereagovala, jen dál tiše vzlykala.
"Do čeho ses to zapletla? Kdo je ten Růžička? To je tvůj pasák?" chtěl vědět Král.
Zdena na okamžik ztuhla. Pak, aniž zvedla hlavu, zaprosila:
"Běž pryč. Moc tě prosím, běž pryč."
"Mám jít pryč? Ty mi ani neřekneš, o co tu šlo?"
Zdena zavrtěla hlavou.
"Prosím, běž pryč. Nech mě být."
"Ty ses musela úplně zbláznit, když si myslíš, že tě tu takhle nechám. Celá se třeseš. A jak se chceš dostat domů? Vždyť jsi celá potrhaná."
To u Zdeny vyvolalo další záchvat pláče. Uvědomila si, v jaké situaci ji Král viděl, a hanbou by se nejraději propadla. Přestávala se divit, že blábolil o nějakém pasákovi. Co jiného ho mohlo napadnout. Nejdřív neměla problém se s ním pomilovat na služební cestě, teď ji viděl skoro znásilněnou dvěma cizími muži. Musí si myslet, že se pohybuje v pěkně pochybné společnosti a že ona sama je vlastně pěkně pochybná.
"Pojď, odvezu tě aspoň domů. Před barákem mám auto."
Když Zdena neodpověděla, ani se nehýbala, vzal ji do náruče.
"To tady chceš strávit noc? Kde máš kabelku?"
Pak se ale sám rozhlédl po místnosti a kabelku našel položenou u nohy pracovního stolu. I se Zdenou v náruči se pro ni shýbl, vzal z věšáku Zdenin kabát, zhasl a zamkl dveře. Posadil Zdenu na přední sedadlo a nastartoval.
"Kam to bude?"
"Do Nuslí," řekla tiše Zdena, která měla stále skloněnou hlavu a pevně zavřené oči. Modlila se, aby se už z toho příšerného snu probudila. Představovala si, že se nic z toho, co se událo během posledního půl roku, vlastně nestalo. Je doma, se svým tátou, a chystá se zítra do školy. Možná půjde s přáteli do kina. O víkendu pojedou s tátou na chatu a budou chytat ryby. Všichni jí říkají Zeo a ona nezná žádnou Zdenu sekretářku, která mizerně píše na stroji, bydlí v zatuchlém domě v Nuslích a je beznadějně zamilovaná do svého šéfa. Nezná žádnou Zdenu, která musí splácet dluhy a vyhrožují jí lidé z podsvětí. Položila si hlavu do klína, ochromená bolestí, která
Král chodil po bytě jako tygr v kleci a měl vztek sám na sebe, že nedokáže přestat myslet na Zdenu Čistou. Přitom si byl jistý, že ona si na něj ani nevzpomene. Tajně ji pozoroval v práci a zdálo se mu, že ji jeho osoba ani v nejmenším nezajímá. Že to, co se mezi nimi odehrálo, považuje za uzavřenou epizodu, ke které se už nechce vracet a která v ní nezanechala žádnou stopu. Působila vesele a bezstarostně, k němu se chovala chladně profesionálně. Václav zuřil, že se v ní tak spletl, byl vzteky bez sebe, že skočil na její přetvářku, když hrála tu bezbrannou a citlivou dívku. Hořce se smál sám sobě, když si vzpomněl, jakou měl touhu ji chránit před celým světem. Tahle dáma v tom moc dobře umí chodit a poradí si sama. Hodil na sebe lehkou bundu a rozhodl se, že se trochu projde na čerstvém vzduchu. Jinak zase probdí další noc s trýznivými myšlenkami na Zdenu a na to, jak ho dokázala podvést. Vyšel před dům a byl překvapen, že se ve firmě ještě svítí. Věděl, že tam Zdena zůstává často přes čas, ale dnes bylo už skutečně pozdě. Koneckonců, je to její věc, pomyslel si. Když si nedokáže svou práci zorganizovat tak, aby to stíhala v pracovní době, ať si tu třeba i spí. Vztekle trhl rameny a chystal se minout osvícené dveře, ale zarazil ho přidušený výkřik. Proboha, co se tam děje? Rychle doběhl ke dveřím a prudkým trhnutím je rozrazil. To, co uviděl vevnitř ho vyděsilo. Dva muži přidržovali Zdenu přitisknutou u zdi. Ta měla vpředu roztrženou halenku a košíčky podprsenky stažené tak, že měla odhalená ňadra. Sukni měla vyhrnutou až do pasu a Královi hlavou bleskla rychlá myšlenka, že nevěděl, že jeho sekretářka nosí podvazky. Jeden z mužů už měl kalhoty u kotníků, druhý si právě rozepínal pásek. Teď na něj oba překvapeně zírali.
"Co se tu sakra děje? Okamžitě ji pusťte!" zařval Král.
"Co se do toho pleteš, debile? To není tvoje věc. A tahle kočička to chce, že jo, zlato?"
Bezzubý olízl Zdeně ucho. Ta neřekla nic, sklonila hlavu a ramena se jí otřásala pláčem.
"Mně se nezdá, že by se jí to líbilo! Okamžitě ji pusťte!"
Král začal vidět rudě.
"Nebo co?" Zeptal se ten druhý. "My si jen vybíráme dluh za svýho šéfa. Tady prdelka mu nedala, co mu měla dát, tak si to teď vybíráme. Jak řek můj parťák, není to tvoje věc, tak se sbal a vypadni. Nebo si tě podáme."
Král už na nic nečekal. Dvěma skoky byl u nich a bez varování dal pěstí prvnímu, kterého měl na ráně. Ten úder nečekal, takže se zapotácel, a protože měl kalhoty zamotané kolem kotníků, svalil se na zem. Tam ho Král ještě prudce nakopl. Hned potom se obrátil na druhého a bez přemýšlení ho kopl do rozkroku. Muž zařval a zlomil se v pase. Král hnán zuřivým vztekem sevřel ruku v pěst a s velkým rozmachem zasadil muži ránu pod bradu. Něco křuplo a muž se svalil na zem. Král stál nad oběma muži, kteří se snažili se sténáním posbírat a prudce oddychoval.
"Zlomils mi čelist," zakňoural Holohlavý a osahával si opatrně bradu.
"Můžeš si stěžovat policii, jdu ji zavolat," zasyčel na něj Král.
"To bych bejt tebou nedělal, nejdřív si promluv tady s kočičkou." Bezzubý už stál na nohou, oblékal si kalhoty a snažil se zvednout svého kamaráda.
"My vám tu už nebudem zaclánět. Tak si to pěkně vyříkejte, my mizíme. A ty, zlato, nezapomínej, že s Růžičkou se nežertuje!" Chytil parťáka pod rameny a vlekl ho ven. Král za nimi přibouchl dveře a zamkl.
"Můžeš mi říct, co se tady stalo? Kdo byli ti chlapi? Co s nima máš společnýho? Proč nemám volat policii? Můžeš mi to nějak vysvětlit?!" zuřivě se obrátil na Zdenu a ve vzteku si ani nevšiml, že jí začal tykat. Jenže Zdena seděla na bobku u zdi, rukama si držela kolena, hlavu schovanou mezi rameny a záda se jí prudce otřásala zoufalým pláčem. To Václava úplně vyvedlo z míry. Nevěděl, co má udělat. Nerozhodně postával nad Zdenou, vztek ho pomalu přecházel a on měl opět nutkání vzít Zdenu do náruče a utěšit ji. Zároveň si připomínal, jak snadno ho dokáže obalamutit, a nechtěl být za pitomce, který jí na to znovu skočí. Nakonec sundal bundu a přehodil ji Zdeně přes záda. Klekl si k ní a klidně na ni promluvil:
"Přestaň brečet a řekni mi, co se stalo."
Zdena nereagovala, jen dál tiše vzlykala.
"Do čeho ses to zapletla? Kdo je ten Růžička? To je tvůj pasák?" chtěl vědět Král.
Zdena na okamžik ztuhla. Pak, aniž zvedla hlavu, zaprosila:
"Běž pryč. Moc tě prosím, běž pryč."
"Mám jít pryč? Ty mi ani neřekneš, o co tu šlo?"
Zdena zavrtěla hlavou.
"Prosím, běž pryč. Nech mě být."
"Ty ses musela úplně zbláznit, když si myslíš, že tě tu takhle nechám. Celá se třeseš. A jak se chceš dostat domů? Vždyť jsi celá potrhaná."
To u Zdeny vyvolalo další záchvat pláče. Uvědomila si, v jaké situaci ji Král viděl, a hanbou by se nejraději propadla. Přestávala se divit, že blábolil o nějakém pasákovi. Co jiného ho mohlo napadnout. Nejdřív neměla problém se s ním pomilovat na služební cestě, teď ji viděl skoro znásilněnou dvěma cizími muži. Musí si myslet, že se pohybuje v pěkně pochybné společnosti a že ona sama je vlastně pěkně pochybná.
"Pojď, odvezu tě aspoň domů. Před barákem mám auto."
Když Zdena neodpověděla, ani se nehýbala, vzal ji do náruče.
"To tady chceš strávit noc? Kde máš kabelku?"
Pak se ale sám rozhlédl po místnosti a kabelku našel položenou u nohy pracovního stolu. I se Zdenou v náruči se pro ni shýbl, vzal z věšáku Zdenin kabát, zhasl a zamkl dveře. Posadil Zdenu na přední sedadlo a nastartoval.
"Kam to bude?"
"Do Nuslí," řekla tiše Zdena, která měla stále skloněnou hlavu a pevně zavřené oči. Modlila se, aby se už z toho příšerného snu probudila. Představovala si, že se nic z toho, co se událo během posledního půl roku, vlastně nestalo. Je doma, se svým tátou, a chystá se zítra do školy. Možná půjde s přáteli do kina. O víkendu pojedou s tátou na chatu a budou chytat ryby. Všichni jí říkají Zeo a ona nezná žádnou Zdenu sekretářku, která mizerně píše na stroji, bydlí v zatuchlém domě v Nuslích a je beznadějně zamilovaná do svého šéfa. Nezná žádnou Zdenu, která musí splácet dluhy a vyhrožují jí lidé z podsvětí. Položila si hlavu do klína, ochromená bolestí, která