Svět Lenky Vlasákové se točí kolem rodiny

Křišťálová koule...
Tajemství.

Sladké nebo kyselé?
Sladké.
A proč?
Rozkoš.

Pes nebo morče?
Pes

Mají režisér a maminka vždycky pravdu?
(směje se) Asi s odstupem ano.

Dovedla byste žít bez divadla?
Ne.
A bez Ulice?
Ano.

Honza Hřebejk...
Inspirace, svoboda.

Co Vám přinesla role Lucie ve filmu Kawasakiho růže…
Jednu z nejhezčích prací, co jsem kdy zažila, a setkání s lidmi, kterých si nesmírně vážím.

StB
Jsem ráda, že o tom, jestli se to dotklo nějak naší rodiny, jsem moc nevěděla. A určitě dotklo, protože dědeček byl ministr v Černínově vládě a v 69. ho vyhodili… Ale mě jako dítě do toho nezatahovali. Bydleli jsme v takovém domě, kde pod námi bydlel pan Dušek s Urbánkem, a tam neustále chodil pan Havel, takže jsme byli takoví hlídaní. Takže Stb je něco, s čím nemám osobní zkušenost.

Je lepší prožít dětství před revolucí nebo teď?
Teď. I když my jsme se tenkrát měli krásně, ale teď máte takovéhle šance…

Jsou situace, kdy Vám je do pláče?
Třeba včera v noci jsem plakala. V soukromí se rozbrečím, nebrečím už moc na veřejnosti. To jsem plakávala, když jsem byla menší.  

Co pro vás znamená vaše rodina?
To je můj vesmír, to jsem já. 

Kdy Vás zlobí muži?
Kdy mě zlobí muži? (smích) Přemýšlím... Teď zrovna mě můj muž moc nezlobí, takže mě žádná konkrétní věc nenapadá. Muži mě asi nejvíc zlobí, když mám pocit, že mě nevnímají, to mě na mužích nejvíc zlobí. A ten malej, když je hodně divokej... Nejvíc mě zlobí, když ubližuje své malé sestře. To nemám ráda. A čím je starší, už mu jsou 4 a půl, tak se fyzické síly se sestrou vyrovnávají. Ale on pak přijde a řekne, já se ti moc omlouvám... Tak to mě občas zlobí.